ECLI:CZ:NS:2006:21.CDO.1418.2005.1
sp. zn. 21 Cdo 1418/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce M. M., zastoupeného advokátkou, proti žalované D. B. P. s.r.o., zastoupené advokátkou, za účasti K., p., a.s., jako vedlejšího účastníka na straně žalované, o odškodnění pracovního úrazu, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 30 C 217/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. prosince 2004 č.j. 8 Co 2029/2004-153, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 7.575,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokátky.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby mu žalovaná zaplatila na odškodnění pracovního úrazu 553.701,- Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnil tím, že byl zaměstnán u žalované od 3.7.1986 do 1.12.2002, naposledy jako strojvedoucí papírenského stroje. Dne 14.12.2001 v 18 hodin při uvádění papírenského stroje do provozu utrpěl těžký pracovní úraz – ztrátu čtyř prstů a části dlaně pravé ruky, pro jehož následky mu byl přiznán od 2.12.2002 plný invalidní důchod. Dne 10.1.2001 žalovaná rozhodla „o neodškodnění“ tohoto úrazu s odůvodněním, že žalobce „hrubě porušil bezpečností předpisy“, když „zasahoval do souběhu válců za jejich chodu“. Žalovaná však podle názoru žalobce „nevzala v úvahu“, že se mu prsty a dlaň pravé ruky dostaly do souběhu válců, „který zde neměl být (vrchní válec měl být automaticky oddálen)“, a že tedy „v době úrazu nebylo funkční bezpečnostní zařízení na oddálení válců“. Po žalované proto požadoval bolestné a náhradu za vydání posudku o bolestném ve výši 3.250,- Kč, náhradu za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti v „hrubé“ výši 313.349,- Kč a náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti v „hrubé“ výši 237.102,- Kč.
Okresní soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 9.7.2004 č.j. 30 C 217/2003-122 žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků ani vedlejší účastník nemají právo na náhradu nákladů řízení. Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že dne 14.12.2001 při uvádění papírenského stroje do provozu po jeho několikadenní odstávce žalobce utrpěl úraz, který je třeba ve smyslu ustanovení §190 odst. 1 zák. práce hodnotit jako pracovní. Z provedených důkazů však „jednoznačně vyplynulo“, že k poškození zdraví žalobce (vtažením prstů a dlaně jeho pravé ruky mezi rotující válce) došlo v důsledku toho, že žalobce „dal přednost rychlejšímu, nestandardnímu a také nebezpečnějšímu“ postupu, a tak svým zaviněním porušil předpisy a „jednoznačné“ pokyny k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci s předmětným papírenským strojem, ačkoliv - jak „oba účastníci učinili nesporným“ - žalobce s nimi byl jako strojvedoucí řádně seznámen a jejich znalost byla soustavně vyžadována a kontrolována. Protože žalovaná rovněž „v průběhu řízení prokázala“, že skutečnost, že žalobce „použil nestandardní a nedovolený způsob řešení provisu naváděcí pásky tak, že se pokusil provést jeho nahození do souběhu válců“, bylo jedinou příčinou vzniku pracovního úrazu, neboť „jako zaměstnavatel nemohla učinit více, aby bylo danému úrazu zabráněno“, soud prvního stupně dovodil, že žalovaná za pracovní úraz žalobce „odpovědnost nenese“.
K odvolání žalobce Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 21.12.2004 č.j. 8 Co 2029/2004-153 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že „žalované ani vedlejšímu účastníku na straně žalované se právo na náhradu nákladů odvolacího řízení nepřiznává“. Odvolací soud uvedl, že ani po doplnění dokazování „nemá důvod se jakkoli odchylovat“ od skutkových zjištění ani „právních dedukcí“ soudu prvního stupně. Především zdůraznil, že žalobce „si byl vědom, že při obsluze papírenského stroje jednal se značným rizikem, které vyústilo ve vznik pracovního úrazu“, a nijak přitom nezpochybňoval, že jej zaměstnavatel „řádně proškoloval a seznamoval s předpisy v oblasti bezpečnosti práce“ a že „včetně umístění výstražných tabulek přímo na stroji zaměstnavatel neopomenul nic, co by mělo příčinnou souvislost se vznikem předmětné škody“. Přesto však žalobce při obsluze papírenského stroje „porušil základní princip“ vztahující se k bezpečnosti a ochrany zdraví pro práci na papírenských a obdobných strojích, který „spočíval v tom, že zaměstnanec nesmí přibližovat prsty k rotačním válcům“. Bezpečnostní pokyn tohoto znění byl zahrnut v písemném manuálu papírenského stroje a podle názoru odvolacího soudu „nelze pochybovat o tom, že tento zákaz byl předmětem školení k bezpečnosti práce a že byl žalobci jako zkušenému pracovníku na papírenském stroji znám“. Závažnost pochybení žalobce přitom „nelze jakkoli argumentačně popřít“ tvrzením, že šlo o běžnou, byť nebezpečnou praxi, která je ospravedlněna rychlostí práce, ani námitkou o nefunkčnosti vrchního válce, neboť „bylo jednoznačně prokázáno, že pro vznik úrazu není funkce pohyblivého válce významná“. Za tohoto stavu se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že „žalovaná společnost se odpovědnosti za škodu žalobce v celém rozsahu zprostila [§190 odst. 1 a §191 odst. 1 písm. a) zák. práce]“, když „prokázala, že ve vztahu k žalobci oblast bezpečnosti práce ve všech formách nezanedbala a že porušení předpisů a pokynů bezpečnosti práce ze strany žalobce bylo jedinou příčinou vzniklého úrazu“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Namítal, že „v rozporu s výsledkem pravomocně skončeného řízení je přesvědčen“, že právní předpisy nebo ostatní předpisy k zajištění bezpečnosti práce neporušil, a že k pracovnímu úrazu došlo v důsledku technické závady, když po celkovém přetrhu papíru v papírenském stroji nedošlo k oddálení horního naváděcího válečku od spodního vodícího válečku. Podle jeho názoru žalovaná „neunesla důkazní břemeno“ ohledně vyloučení technické závady jako příčiny vzniku předmětného pracovního úrazu a soudy se v rozporu s judikaturou dovolacího soudu touto důkazní povinností žalované nezabývaly. Žalobce navrhl, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto, neboť námitky žalobce nelze podle jejího názoru považovat za opodstatněné. Uvedla, že tvrzení žalobce, že bezpečnostní předpisy neporušil, „není pravdivé“, a že z její strany „bylo prokázáno, že na stroji nebyla žádná technická závada“.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.), přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst.1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst.1 písm. c) o.s.ř.].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§237 odst. 3 o.s.ř.].
Žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen. Protože dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není v této věci přípustné (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil), může být přípustnost dovolání v této věci založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přitom není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Dovolání může být podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c ) o.s.ř. - jak uvedeno již výše - přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam po právní stránce (tj. pouze tehdy, jde-li o řešení právních otázek). Dovolání v tomto případě (má-li dovolatel zato, že rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam) lze proto podat především z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.]; z důvodu uvedeného v ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen za předpokladu, že tvrzená vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je bezprostředním důsledkem řešení otázky procesněprávní povahy. Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení podle ustanovení §238 a §238a o.s.ř. (srov. §241a odst. 3 o.s.ř.). Dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. totiž neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení spočívajícího v tom, že odvolací soud dospěl ke skutkovému zjištění (a na něm založil své rozhodnutí), které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Protože pouze posouzení právních otázek, které byly v rozhodnutí odvolacího soudu řešeny, může vést k závěru o zásadním významu napadeného rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce, není dovolatelem uplatněný dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. způsobilým podkladem pro úvahu dovolacího soudu, zda napadené rozhodnutí má ve věci samé ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. po právní stránce zásadní význam, a tedy ani pro posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.; k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. proto nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto.
Žalobce sice v dovolání uvádí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu „má ve věci samé po právní stránce zásadní význam“, z obsahu samotného dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) však vyplývá, že nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale že nesouhlasí se skutkovými zjištěními, z nichž rozsudek odvolacího soudu (a soudu prvního stupně, s jehož závěry se odvolací soud ztotožnil) vychází. Podstatou jeho námitek je nesouhlas s tím, ke kterým důkazům odvolací soud přihlížel a jak tyto důkazy hodnotil. Dovolatel na rozdíl od skutkových zjištění odvolacího soudu (že žalobce „svým zaviněním porušil předpisy a pokyny k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, ačkoliv s nimi byl řádně seznámen“ a „jejich znalost byla soustavně vyžadována a kontrolována“, a že toto porušení „bylo jedinou příčinou vzniklého úrazu“, když „bylo jednoznačně prokázáno, že pro vznik úrazu není funkce pohyblivého válce významná“) v dovolání předestírá vlastní skutkové závěry (že „právní předpisy nebo ostatní předpisy k zajištění bezpečnosti práce neporušil“ a že „k pracovnímu úrazu došlo v důsledku technické závady, když po celkovém přetrhu papíru v papírenském stroji nedošlo k oddálení horního naváděcího válečku od spodního vodícího válečku“) a současně vytýká soudům, že se „nezabývaly důkazní povinností žalované společnosti ohledně technické závady papírenského stroje“, ačkoliv skutkový závěr soudů o tom, že „porušení předpisů a pokynů bezpečnosti práce ze strany žalobce bylo jedinou příčinou vzniklého úrazu“ v sobě zřejmě zahrnuje i bez výslovného vyjádření závěr o neexistenci jiných (dalších) příčin pracovního úrazu žalobce.
Protože uvedené výtky žalobce nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř., nemohl dovolací soud správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska tohoto dovolacího důvodu přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuálně vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, nezakládá – jak uvedeno výše – přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Protože dovolání není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce – aniž by se mohl věcí dále zabývat – podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
V dovolacím řízení vznikly žalované v souvislosti se zastoupením advokátkou náklady, které spočívají v paušální odměně ve výši 7.500,- Kč (srov. §3 odst. 1 bod 6, §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb. a č. 617/2004 Sb.) a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 75,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb. a č. 618/2004 Sb.), celkem ve výši 7.575,- Kč. Protože dovolání žalobce bylo odmítnuto, dovolací soud mu podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. uložil, aby žalované tyto náklady nahradil. Žalobce je povinen přiznanou náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokátky, která žalovanou v tomto řízení zastupovala (§149 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 4. května 2006
JUDr. Zdeněk N o v o t n ý,
předseda senátu