ECLI:CZ:NS:2006:21.CDO.1422.2005.1
sp. zn. 21 Cdo 1422/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce K. Ch., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému F., spol. s r.o., zastoupenému advokátem, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 8 C 1062/95, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. září 2004 č.j. 12 Co 240/2003-84, takto:
I. Dovolání žalobce se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 21.8.1995 žalovaný sdělil žalobci, že s ním okamžitě ruší pracovní poměr podle ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce. Porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem spatřoval v tom, že žalobce v období od 29. 7. do 8. 8. 1995, kdy ředitel společnosti a mistr expedice výrobků čerpali řádnou dovolenou, ač byl pověřen řízením chodu společnosti, „nezajistil požadavky zaměstnanců výroby na příslušný materiál, čímž vznikl skluz ve výrobě zboží“, že v průběhu shora uvedeného období nebyl na pracovišti přítomen ve dnech 31.7., 1.8., 2.8, 3.8. a 4.8.1995, „aniž by byla jeho nepřítomnost pracovně opodstatněna“, že „nesplnil stažení kartiček o docházce zaměstnanců k 31.7.1995 a zavedení kartiček nových pro všechny zaměstnance a nestaral se o zajištění práce pro brigádníky“, že neplnil konkrétní úkol zajištění přezutí zadních pneumatik vozidla Ford v autoservisu u nemocnice v L. a že, ačkoliv na uvedené období neměl plánované žádné služební cesty, ani nevznikla žádná mimořádná potřeba služebních cest, „vykázal za období od 29.7. do 5.5.1995 (správně 5.8.1995) cesty služebním vozidlem Ford v délce celkem 1.187 km a denní vykazování služebních jízd vykazoval v neodpovídajícím stavu km k cílům cest“. Neoprávněné cesty vozidlem a zkreslené údaje vykázal „zejména ve dnech 31.7., 2.8., 3.8., 4.8. a 5.8.1995“.
Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že uvedené okamžité zrušení pracovního poměru je neplatné. Žalobu odůvodnil zejména tím, že uvedené důvody neuznal, neboť „skutečnosti uvedené v odůvodnění se nezakládají na pravdě“ a že důvodem okamžitého zrušení pracovního poměru jsou neshody mezi společníky společnosti žalované.
Okresní soud v Lounech rozsudkem ze dne 2.7.1999 č.j. 8 C 1062/95-33 žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na nákladech řízení částku 8.525,- Kč na účet advokátky. Ve věci samé dospěl k závěru, že „je zřejmé, že pokud žalobce v označené době nezajistil dokončení stavebních úprav ocelového skladu, přezutí pneumatik u služebního vozidla, stažení a založení kartiček o docházce zaměstnanců, pokračování úpravy záhonů nebo použil služební vozidlo, aniž by svědomitě evidoval účel a cíle cesty, jedná se nepochybně o pracovní nekázeň, která společnost poškozuje“. Přestože bylo zjištěno, že se žalobce řádně nevěnoval řízení společnosti a nezajišťoval požadavky zaměstnanců výroby na potřebný materiál, nebyla v průběhu řízení „jednoznačně prokázána míra zavinění žalobce ve vztahu ke všem jednotlivým konkrétním pochybení tak, jak jsou popsána v doplňujících úkolech na období od 29.7. do 8.8. 1995“.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 29.4.2002 č.j. 12 Co 940/99-49 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení. Důvodem k tomuto opatření byla skutečnost, že se jedná o věc pracovní, kterou přísluší projednávat v senátě, rozsudek však byl vydán v jiném složení senátu, než ve kterém byla věc projednávána u jednání, které rozsudku předcházelo a které bylo odročeno jen k jeho vyhlášení.
Okresní soud v Lounech poté rozsudkem ze dne 20.12.2002 č.j. 8 C 1062/95-63 žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci 8.525,- Kč na náhradě nákladů řízení „na účet“ advokátky. Dospěl k závěru, že „není splněna podmínka zjištění, zda šlo o zaviněné porušení pracovní kázně takové intenzity, že nebylo únosné, aby žalobce setrval u společnosti do uplynutí výpovědní doby“. I když soud „hodnotí jednání žalobce jako porušení pracovních povinností, důvody pro okamžité zrušení pracovního poměru s ním neshledal“.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 15.9.2004 č.j. 12 Co 240/2003-84 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu náklad řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud vycházeje ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně zdůraznil, že dodržování pracovní doby patří k základním povinnostem zaměstnance, a jestliže zaměstnanec bezdůvodně opouští své pracoviště, „porušuje tak své povinnosti vyplývající z pracovního poměru, a to povinnosti základní“. V průběhu celého řízení žalobce neuvedl jediný důvod, který by opodstatňoval uskutečnění cest služebním automobilem, a rovněž zůstalo nevysvětleno, o jaké jízdy se skutečně jednalo, neboť „vykazované kilometry několikanásobně vždy převyšují trasy, které měly být ujety“. Podle názoru odvolacího soudu „je nepochybné, že v uvedených dnech žalobce v pracovní době, místo plnění svých pracovních povinností, jezdil služebním automobilem v rozsahu výrazně převyšujícím případné služební cesty“ a že „toto počínání je nepochybně porušením pracovní kázně“. Vzhledem k tomu, že v době, kdy se žalobce tohoto porušení pracovní kázně dopouštěl, byl v pozici jediného vedoucího pracovníka, jedná se zcela nepochybně o zvlášť hrubé porušení pracovní kázně, „když je třeba vzít též v úvahu, že z výpovědí svědků jednoznačně vyplynulo, že odcházel, aniž by zajistil řízení pracoviště v době své nepřítomnosti“. Protože uvedené dva důvody použité žalovaným jako důvody okamžitého zrušení pracovního poměru jsou naplněny, „je toto okamžité zrušení pracovního poměru platné a odvolací soud již další použité důvody nezkoumal“.
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalobce namítá, že rozsudek trpí zřejmou vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť odvolací soud sice formálně bere skutkový stav zjištěný soudem první stupně za podklad pro své rozhodnutí, fakticky však konstatuje nezjištěné, nevysvětlené, nebo soudem prvního stupně nehodnocené skutečnosti a na základě nich přijímá odlišný právní závěr. Při právním posouzení pak odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění, které nemají oporu v provedeném dokazování. Jako zvlášť hrubé porušení pracovní kázně posoudil nepřítomnost žalobce na pracovišti a jeho cesty služebním automobilem „s tím, že žalobcem zůstalo nevyjasněno, o jaké cesty se jednalo“, avšak z důkazů provedených před soudem prvního stupně vyplývá, že žalobce „vysvětlil, že v knize jízd zaznamenal pouze ta místa, kde v ten den jízdu končil, ale mezi tím jel i jinam, připustil, že měl i vyznačit i vzdálenější místa“. „Je prokázáno, že žalovaný dodatečně uvedl jako výpovědní důvod použití osobního vozidla k soukromým účelům, není však objasněno na základě jakých skutečností bylo toto dodatečné rozhodnutí učiněno“. Podle názoru dovolatele „odvolací soud rovněž nesprávně posoudil veškeré úkony stran v období od 29.7 do 8.8. 1995“, neboť „jmenovaný H. nebyl jednatelem společnosti žalované a žádnou plnou mocí nemohl být zmocněn k výkonu jednatelských práv“ a „z důvodu svého pracovního poměru ve vojenských složkách ani nemohl vykonávat funkci jednatele a jakési zmocnění bylo obcházením zákona“. Z těchto důvodů „neměl co ukládat žalobci úkoly a už vůbec ne mu okamžitě rozvázat pracovní poměr“. Mimo to bylo třeba přihlédnout i k tomu, že žalobce ve společnosti pracoval jako manuální pracovník - mistr přípravy, nikoli jako vedoucí zaměstnanec, a proto „jakékoliv výtky odvolacího soudu k pochybení žalobce jako vedoucího zaměstnance nejsou na místě a rozhodně nemohou být důvodem okamžitého zrušení pracovního poměru“. Žalobce zdůraznil, že ohledně jeho pochybení, které odvolací soud považuje za závažné porušení pracovní kázně, „bylo mnoho nejasností“, „na žalobce rovněž nelze pohlížet jako na běžného pracovníka, neboť žalobce je spoluvlastníkem společnosti, kterou založil“. V žádném případě - jak závěrem uvádí - však „nešlo o tak závažné pochybení, aby nastala situace, kdy na žalovaném jako na zaměstnavateli nelze spravedlivě požadovat, aby pracovní poměr nadále pokračoval“. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
I když žalobce v dovolání uvedl, že napadá rozsudek odvolacího soudu proto, že rozsudek trpí vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.], a že odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění, které nemají oporu v provedeném dokazování [§241a odst. 3 o.s.ř.], z obsahu dovolání (§41 odst. 2, §243c o.s.ř.) je zřejmé, že zpochybňuje právní závěry odvolacího soudu přijaté na základě zjištění, že V. H. „v období od 29.7 do 8.8. 1995“ nebyl v pracovním poměru k žalovanému a na podkladě skutečnosti, že žalobce nepodal vysvětlení ke své nepřítomnosti na pracovišti a k důvodům svých cest. Dovolací soud tedy přezkoumal rozsudek odvolacího soudu z důvodu uvedeného v ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.
Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci zjištěno (správnost skutkových zjištění v tomto směru dovolatel nezpochybňuje), že žalobce, který je jedním ze společníků žalované společnosti, pracoval u žalované od 1.12.1994 na základě pracovní smlouvy jako mistr přípravy výroby. Pro období od 29.7.1995 do 8.8.1995, kdy jednatel společnosti Z. L. a další společník V. H. (který byl na základě jednatelem vystavené plné moci ze dne 30.9.1992 oprávněn v době nepřítomnosti jednatele jednat jménem společnosti „v tomtéž rozsahu jako jednatel společnosti, tedy jako statutární zástupce“) nebyli ve společnosti přítomni, žalobce převzal od společníka V. H. listinu obsahující ve dvanácti bodech „doplňující úkoly“ na uvedené období, včetně úkolu „převzít veškerou odpovědnost za chod firmy“. Dopisem ze dne 21.8.1995 podepsaným jednatelem Z. L. a V. H. žalovaný sdělil žalobci, že s ním okamžitě ruší pracovní poměr, neboť - kromě jiného - v průběhu období od 29.7.1995 do 8.8.1995 žalobce „nebyl na pracovišti přítomen, aniž by byla jeho nepřítomnost pracovně opodstatněna, a to ve dnech 31.7., 1.8., 2.8., 3.8. a 4.8.1995“, a dále z toho důvodu, že „ačkoliv na uvedené období neměl plánované žádné služební cesty, ani nevznikla žádná mimořádná potřeba služebních cest, vykázal za období od 29.7. do 5.5.1995 (správně 5.8.1995) cesty služebním vozidlem Ford v délce celkem 1.187 km“, přičemž v knize jízd vykázal „zkreslené údaje“, zejména ve dnech 31.7., 2.8, 3.8., 4.8. a 5.8.1995 „v neodpovídajícím stavu km k cílům cest“. Důvod těchto jízd, s výjimkou jízdy do T. dne 5.8.1995, kterou - jak připustil - vykonal za soukromým účelem, žalobce nesdělil.
Podle ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce zaměstnavatel může zrušit pracovní poměr okamžitě jen výjimečně a to pouze tehdy, porušil-li zaměstnanec pracovní kázeň zvlášť hrubým způsobem.
Povinnost dodržovat pracovní kázeň patří k základním povinnostem zaměstnance, vyplývajícím z pracovního poměru [srov. §35 odst. 1 písm. b) zák. práce] a spočívá v plnění povinností, které jsou stanoveny právními předpisy (zejména ustanoveními §73, 74 a §75 zák. práce), pracovním řádem, pracovní smlouvou nebo pokynem nadřízeného vedoucího zaměstnance. Má-li být porušení pracovní kázně právně postižitelné jako důvod k rozvázání pracovního poměru ze strany zaměstnavatele, musí být porušení pracovních povinností zaměstnancem zaviněno (alespoň z nedbalosti) a musí dosahovat určitý stupeň intenzity.
Ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k takovým právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Pro posouzení, zda zaměstnanec porušil pracovní kázeň méně závažně, závažně nebo zvlášť hrubým způsobem, zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet. V zákoníku práce ani v ostatních pracovněprávních předpisech nejsou pojmy „méně závažné porušení pracovní kázně“, „závažné porušení pracovní kázně“ a „porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem“ definovány, přičemž na jejich vymezení závisí možnost a rozsah postihu zaměstnance za porušení pracovní kázně. Vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu; soud může přihlédnout při zkoumání intenzity porušení pracovní kázně k osobě zaměstnance, k funkci, kterou zastává, k jeho dosavadnímu postoji k plnění pracovních úkolů, k době a situaci, v níž došlo k porušení pracovní kázně, k míře zavinění zaměstnance, ke způsobu a intenzitě porušení konkrétních povinností zaměstnance, k důsledkům porušení pracovní kázně pro zaměstnavatele, k tomu, zda svým jednáním zaměstnanec způsobil zaměstnavateli škodu, apod. Zákon zde ponechává soudu širokou možnost uvážení, aby rozhodnutí o platnosti rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením nebo výpovědí odpovídalo tomu, zda po zaměstnavateli lze spravedlivě požadovat, aby pracovní poměr zaměstnance u něj nadále pokračoval. Tyto právní závěry jsou aplikovány i soudní praxí (srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 6. 1995, sp. zn. 6 Cdo 53/94, uveřejněný v časopise Práce a mzda č. 7-8 ročník 1996 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 1. 2000, sp. zn. 21 Cdo 1228/99, uveřejněný pod č. 21 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2001).
Stejným způsobem v projednávané věci postupoval i odvolací soud. Při zkoumání, zda se žalobce jednáním uvedeným v dopise žalovaného ze dne 21.8.1995 (spočívajícím v jeho bezdůvodné nepřítomnosti na pracovišti a v jízdách služebním automobilem „v rozsahu výrazně převyšujícím případné služební cesty“) dopustil porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem, odvolací soud přihlížel k tomu, že žalobce porušil základní povinnosti vyplývající z pracovního poměru spočívající v dodržování pracovní doby, jestliže bezdůvodně opouštěl pracoviště a „místo plnění svých pracovních povinností jezdil služebním automobilem v rozsahu výrazně převyšujícím případné služební cesty“, a že tak činil v době, kdy byl „v pozici jediného vedoucího pracovníka“, „aniž by zajistil řízení pracoviště v době jeho nepřítomnosti“. S tímto vymezením hypotézy právní normy obsažené v ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce lze souhlasit. Odvolacím soudem uvažované skutečnosti jsou totiž vzhledem k okolnostem případu úplné a správné a poskytují náležitý podklad pro posouzení, jakou intenzitou žalobce pracovní kázeň porušil.
Ve prospěch opačného názoru nelze důvodně namítat, že odvolací soud učinil své závěry „na základě skutečností, které sám konstatuje jako nevysvětlené a neobjasněné“, neboť okolnost, že žalobce „neuvedl jediný důvod“ svých cest služebním automobilem a nevysvětlil svoji nepřítomnost na pracovišti pouze znamená potvrzení správnosti závěru o porušení základní povinnosti zaměstnance ve smyslu ustanovení §35 odst. 1 písm. b) zák. práce, neboť zde není podklad pro případný závěr o existenci omluvitelné překážky v práci. Z hlediska posouzení uvedené povinnosti konat osobně práce podle pracovní smlouvy ve stanovené pracovní době a dodržovat pracovní kázeň, jako povinnosti základní, rovněž nelze přiznat relevanci názoru dovolatele, že „na žalobce nelze pohlížet jako na běžného pracovníka, neboť žalobce je spoluvlastníkem společnosti, kterou založil“, neboť postavení společníka společnosti s ručením omezeným (§105 a násl. obch. zák.) nelze navzájem směšovat s postavením zaměstnance společnosti. Právní předpisy ani povaha společnosti s ručením omezeným sice nebrání tomu, aby společník této společnosti uzavřel se společností pracovní smlouvu; učiní-li tak, není jeho postavení v pracovněprávním vztahu co do obsahu práv a povinností v porovnání s ostatními zaměstnanci ničím odlišné, a je povinen dodržovat pracovní kázeň stejně jako ostatní zaměstnanci.
Namítá-li dovolatel, že V. H. nebyl oprávněn činit jménem žalovaného žádné úkony, protože nebyl jeho zaměstnancem, lze mu přisvědčit potud, že za zaměstnavatele zpravidla jednají jeho zaměstnanci. Pracovněprávní úkony v pracovněprávních vztazích činí kromě statutárního orgánu zaměstnavatele jiní jeho zaměstnanci, zejména osoby jimi pověřené. Jiní zaměstnanci zaměstnavatele, zejména vedoucí jeho organizačních útvarů, jsou oprávněni jako orgány zaměstnavatele činit jménem zaměstnavatele právní úkony vyplývající z jejich funkcí stanovených organizačními předpisy (§9 odst. 1 zák. práce). Mimo to zaměstnavatel může v mezích své působnosti písemně pověřit další své zaměstnance, aby činili určité právní úkony v pracovněprávních vztazích jeho jménem (§9 odst. 2 zák. práce).
Dovolatel však nepřihlédl náležitě k tomu, že vedle uvedených vedoucích zaměstnanců, popřípadě pověřených zaměstnanců, mohou jednat jménem zaměstnavatele i fyzické osoby, které k němu nejsou v zaměstnaneckém pracovním poměru. Typicky je tomu tak v případě zastoupení, kdy zástupce jedná jménem zastoupeného a ze zastoupení vznikají práva a povinnosti přímo zastoupenému (§14 odst. 1 věta druhá zák. práce). Protože zastoupení vzniká na základě dohody o plné moci (§14 odst. 1 věta první zák. práce), která ani nemusí být uzavírána písemně, je pro rozsah oprávnění zástupce významné, jaký rozsah zastoupení byl mezi zaměstnavatelem a zástupcem ujednán, zda kupříkladu měl příkazník pro příkazce obstarat nějakou věc, vykonávat nějakou činnost, zprostředkovat uzavření smlouvy, apod. Překročí-li zástupce rozsah svého oprávnění, je tím zastoupený vázán, jen pokud takový úkon schválí, nebo na jeho základě jedná (§14 odst. 4 zák. práce). Uvedené vztaženo na posuzovanou věc znamená, že obsah udělené plné moci umožňoval V. H. vykonávat činnost jménem společnosti i ve vztahu k žalobci. Odvolací soud tedy v souladu se zákonem dospěl ke správnému závěru, že intenzita porušení pracovní kázně opravňovala žalovaného k tomu, aby se žalobcem rozvázal pracovní poměr okamžitým zrušením podle ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správný. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalovanému, který měl v dovolacím řízení plný úspěch a který by tak měl právo na náhradu účelně vynaložených nákladů tohoto řízení (srov. §142 odst. 1 o.s.ř.), v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 4. května 2006
JUDr. Zdeněk Novotný,
předseda senátu