ECLI:CZ:NS:2006:21.CDO.1426.2005.1
sp. zn. 21 Cdo 1426/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce L., a.s., proti žalovanému J. B., zastoupenému advokátem, o 112.329,- Kč s úroky z prodlení, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 14 C 187/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. října 2004 č. j. 64 Co 252/2004-71, takto:
Rozsudek městského soudu a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 16. února 2004 č.j. 14 C 187/2002-54 se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 6 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby mu žalovaný zaplatil 112.329,- Kč „s úrokem z prodlení ve výši dvojnásobku diskontní sazby platné k prvnímu dni vykonatelnosti tohoto rozsudku, a to ode dne vykonatelnosti rozsudku do zaplacení“. Žalobu odůvodňoval zejména tím, že „žalovaný při výkonu své obchodní činnosti při realizaci obchodního případu prodeje zboží - papíru a barev na výrobu obalů fyzické osobě I. M., podnikající pod obchodním názvem I. M. - M b., konal tak, že vytvořil podmínky, za kterých obchodní partner povinný zaplatit žalobci za zboží, toto ani do dne podání žaloby nezaplatil“. Žalobce totiž podle 23 dodacích listů dodal I. M. zboží celkem za částku 606.561,90 Kč, žalovaný svým nedbalým postupem však nezjistil, že v rozhodné době je „předmětná fyzická osoba“ v konkursu již od 22.6.1998 a že tedy jejím jménem jedná výhradě správkyně konkursní podstaty a nikoliv samotná fyzická osoba. Protože správkyně konkursní podstaty odmítla uvedenou pohledávku zaplatit, neboť se nejedná o pohledávku za podstatou a pohledávka se netýká předmětné fyzické osoby v konkursu, žalobci vznikla skutečná škoda ve výši 606.561,90 Kč. Vzhledem k tomu, že mezi nedbalostním jednáním žalovaného a vznikem škody existuje příčinná souvislost, domáhal se žalobce, aby mu žalovaný zaplatil na náhradě způsobené škody čtyřapůlnásobek svého průměrného měsíčního výdělku.
Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 16. 2. 2004 č. j. 14 C 187/2002-54 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na nákladech řízení 21.650,- Kč „k rukám právního zástupce žalovaného“. Ve věci samé dospěl k závěru, že, „i kdyby zde škoda žalobci vznikla“ a tato škoda byla v příčinné souvislosti s tím, že žalovaný „jako vedoucí obvodního referátu si neověřil, že firma I. M. - M b. je v konkursu“, pak „zde byly důvody pro vyloučení odpovědnosti zaměstnance za škodu podle ustanovení §170b) odst. 2 zák. práce“ (správně §178b odst. 2 zák. práce), kdy zaměstnanec neodpovídá za škodu, která vyplývá z hospodářského rizika. V posuzovaném případě totiž obchodování s firmou I. M. - M b. probíhala dlouhodobě, a to na základě smlouvy o spolupráci uzavřené mezi žalobcem a touto firmou dne 15.9.1998 (tedy v době, kdy žalovaný byl zaměstnancem žalobce pouhých 14 dní), a již v této době byla uvedená firma v konkursu, přičemž „tato smlouva byla podepsána za žalobce jinou osobou než žalovaným“. „Vzhledem k této smlouvě a dlouhodobosti realizace kontraktu“ dospěl soud prvního stupně k závěru, že škoda, „i kdyby výše popsaným způsobem vznikla, vyplývá z hospodářského rizika, a tedy vylučuje odpovědnost žalovaného jako zaměstnance za škodu“. Kromě toho „zákon o konkursu a vyrovnání nevylučuje možnost obchodování s úpadcem“.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 14.10.2004 č.j. 64 Co 252/2004-71 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení 10.750,- Kč „k rukám JUDr. F. V.“. Odvolací soud „se v zásadě ztotožňuje s tím, jak věc posoudil soud prvního stupně po stránce skutkové a právní“, a to především v tom směru, že nebyly splněny základní předpoklady odpovědnosti zaměstnance za škodu ve smyslu ustanovení §172 odst. 1 zákoníku práce, „a to především v existenci škody“. Vyslovil nesouhlas s názorem žalobce, že se nemohl domoci svého práva na zaplacení pohledávky soudní cestou právě proto, že v době jejího vzniku zákonné lhůty pro přihlášení se do konkursu propadly, a že objednávky vystavil úpadce, jež k tomu neměl zákonná práva, a nikoliv správkyně konkursní podstaty. Vycházeje z ustanovení §14 odst. 1 písm. a) a §31 odst. 2 písm. f) zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, dovodil, že „tato ustanovení dle názoru odvolacího soudu vylučují vznik škody v příčinné souvislosti s jednáním žalovaného zaměstnance za situace, kdy žalobce se mohl úspěšně domáhat svých nároků v rámci konkursního řízení“.
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalobce namítá, že „subjekt v konkursu nemůže zavazovat nikdo jiný, než správce konkursní podstaty, což je základním účinkem prohlášení konkursu podle §14 odst. 1 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání“. Žalobci jednáním žalovaného vznikla škoda ve výši 606.561,990 Kč, a protože až do ukončení pracovního poměru žalovaného k 30. 4. 2001 nemohlo být žalobci známo, že žalovaný realizuje obchodní případy s dlužníkem, na kterého byl prohlášen konkurs, nesvědčilo žalobci ani právo přihlášení této pohledávky do konkursu, neboť podle ustanovení §22 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, se nepřihlíží k pohledávce, která je přihlášena déle než 2 měsíce od prvního přezkumného jednání, přičemž první přezkumné jednání bylo dne 9. ledna 2001. Následkem byla nemožnost takovou pohledávku vůbec do konkursu přihlásit. Protože v důsledku jednání žalovaného nastala v majetkové sféře poškozeného žalobce újma, která je objektivně vyjádřitelná ekvivalentem (penězi), je rovněž splněn předpoklad odpovědnosti zaměstnance za škodu ve smyslu ustanovení §172 odst. 1 zák. práce. Přitom zde nejsou důvody pro vyloučení odpovědnosti žalovaného s poukazem na to, že jde o škodu, která vyplývá z hospodářského rizika, neboť hospodářským rizikem se rozumí, že jde o škody a ztráty, které vzniknou nepatrným přehlédnutím či nepatrnou nepozorností nepřesahujícím obvyklou mez, s níž musí každý zaměstnavatel počítat a která jsou obvyklým občasným selháním lidského faktoru. Podle názoru dovolatele s ohledem na tuto skutečnosti a s ohledem na výši vzniklé škody, nebyl zjištěný skutkový vztah odvolacím soudem správně podřazen, neboť se nejedná ani o nepatrné přehlédnutí, ani o nepatrnou nepozornost nepřesahující obvyklou mez, s níž musí každý zaměstnavatel počítat, nýbrž že se jedná o zaviněné porušení pracovních povinností žalovaného při nedbalém plnění jeho pracovních úkolů. Žalobce navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval tím, zda v posuzovaném případě je dovolání přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
Žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen. Protože dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není v této věci přípustné (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by odvolací soud zrušil), může být přípustnost dovolání v této věci založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., tedy jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§237 odst. 3 o.s.ř.].
Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu nepodléhá - srov. §241a odst. 2 a §242 odst. 3 o.s.ř.), že žalovaný pracoval u žalobce od 1.9.1998 v pracovním poměru jako „vedoucí referátu obchodního“. Z titulu své funkce parafoval „Smlouvu o spolupráci“ s fyzickou osobou I. M., zapsaným v obchodním rejstříku pod obchodním názvem „M. – I. M.; dne 14.9.1998 smlouvu podepsal za žalobce náměstek generálního ředitele V., a dne 15.9.1998 I. M. Skutečnost, že na majetek I. M. byl rozhodnutím Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 22.6.1998 sp. zn. 98 K 47/97 prohlášen konkurs, jehož účinky nastaly téhož dne, žalovaný ani žalobce nezjistili. Na základě písemné objednávky ze dne 12.7.2000, dvou písemných objednávek ze dne 12.9.2000, a písemných objednávek ze dne 18.1.2001 a 5.2.2001 (jejichž podkladem byla „Smlouva o spolupráci“), žalobce - obdobně jako v předchozích obchodních případech - dodal I. M. zboží, jehož dodávku vyfakturoval fakturami č. 47451019, č. 47451045, č. 84010185, č. 47451106 a č. 84010193; I. M. - na rozdíl od předchozích obchodních případů - z celkové vyfakturované částky 693.252,75 Kč zaplatil částku 86.690,88 Kč, a nezaplatil celkem částku 606.561,90 Kč. Konkursní správkyně odmítla pohledávky zaplatit s odůvodněním, že se nejedná o pohledávku za podstatou a neváže se k pohledávkám, které by měly být přihlášeny ke konkursnímu řízení.
V posuzovaném případě za tohoto skutkového stavu odvolací soud - jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku - řešil právní otázku, zda se žalobce mohl „úspěšně domáhat“ svých nároků v konkursním řízení, a zda je z tohoto důvodu vyloučen vznik škody v příčinné souvislosti s jednáním žalovaného, jako jeden z předpokladů odpovědnosti zaměstnance za škodu podle ustanovení §172 zák. práce. Protože tato právní otázka dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu řešena a protože posouzení uvedené otázky bylo pro rozhodnutí projednávané věci významné (určující), představuje napadený rozsudek odvolacího soudu z tohoto hlediska rozhodnutí, které má po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je v tomto směru podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1, věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Podle ustanovení §172 odst. 1 zák. práce zaměstnanec odpovídá zaměstnavateli za škodu, kterou mu způsobil zaviněným porušením povinností při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním. Podle ustanovení §179 odst. 1 zák. práce zaměstnanec, který odpovídá za škodu podle §172, je povinen nahradit zaměstnavateli skutečnou škodu, a to v penězích, jestliže škodu neodčiní uvedením v předešlý stav.
Předpoklady vzniku odpovědnosti zaměstnance vůči zaměstnavateli za škodu způsobenou při plnění pracovních úkolů ve smyslu citovaného ustanovení jsou porušení pracovních povinností zaměstnancem, zavinění zaměstnance ve vztahu k tomuto porušení pracovní povinnosti, vznik škody a příčinná souvislost mezi zaviněným porušením pracovních povinností a vznikem škody. Ke vzniku povinnosti k náhradě škody je zapotřebí, aby všechny předpoklady byly splněny současně; chybí-li kterýkoliv z nich, nárok, a tedy ani povinnost k zaplacení, nevzniká. V řízení o náhradu škody podle ustanovení §172 zák. práce má žalobce (zaměstnavatel) procesní povinnost tvrdit (srov. §101 odst. 1 o.s.ř.) a posléze i prokázat (srov. §120 odst. 1 a 3 o.s.ř.) všechny uvedené předpoklady potřebné pro vznik povinností k náhradě škody.
Škoda je jedním z předpokladů pro vznik obecné odpovědnosti zaměstnance za škodu podle ustanovení §172 zák. práce. Škodou se rozumí újma, která nastala (projevuje se) v majetkové sféře poškozeného (t.j. majetková újma) a je objektivně vyjádřitelná v penězích. Skutečnou škodou (§179 odst. 1 zák. práce) je nastalé zmenšení majetku poškozeného zaměstnavatele.
Projednávanou věc (nastolenou otázku, zda se žalobce mohl domáhat svých nároků v konkursním řízení) je třeba posuzovat i v současné době - vzhledem k tomu, že žalobce se domáhá uspokojení nároku na náhradu škody, která měla vzniknout nezaplacením ceny dodaného zboží splatné v prvním čtvrtletí 2001- podle zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění v té době účinném, tj. předtím, než nabyl dne 1.5.2001 účinnosti zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů (dále jen „ZKV“).
Soud prohlásí konkurs, bude-li k návrhu dlužníka nebo osob za dlužníka povinných podat návrh na prohlášení konkursu osvědčeno, že je dlužník v úpadku (tj. jestliže má více věřitelů a není schopen plnit své splatné závazky - srov. §1 odst. 2 ZKV). Do majetku podléhajícího konkursu (do konkursní podstaty - §6 odst. 1 ZKV) náleží veškerý majetek dlužníka, který patřil dlužníkovi v den prohlášení konkursu a kterého nabyl za konkursu, s výjimkou majetku, jehož se nemůže týkat výkon rozhodnutí; tímto majetkem se rozumí také mzda a jiné podobné příjmy, a z konkursní podstaty není ani vyloučen majetek sloužící podnikatelské činnosti (srov. §6 odst. 2 ZKV). Protože prohlášením konkursu nekončí provozování podniku (toto provozování bude ukončeno jen tehdy, rozhodne-li tak po vyjádření věřitelského výboru soud - srov. §18a odst. 2 ZKV), stává se majetek, jehož dlužník nabude za trvání konkursu (v posuzovaném případě by se jednalo o barvy, pojidla apod.) součástí konkursní podstaty. Za tohoto stavu zůstává nastolena otázka, kterou řešil odvolací soud, zda pohledávky za dodaný materiál sloužící podnikatelské činnosti, který byl dodán úpadci za konkursu, jsou svojí povahou pohledávkami za podstatou ve smyslu ustanovení §31 odst. 2 písm. f) ZKV, kterých by se věřitel mohl domáhat v rámci konkursního řízení.
Podle ustanovení §31 odst. 2 písm. f) ZKV pohledávkami za podstatou, pokud vznikly po prohlášení konkursu, jsou nároky na vrácení plnění ze smluv, od nichž bylo odstoupeno podle §14 odst. 1 písm. a).
Účinkem prohlášení konkursu podle ustanovení §14 odst. 1 písm. a) ZKV je, že oprávnění nakládat s majetkem podstaty přechází na správce. Právní úkony úpadce, týkající se tohoto majetku, jsou vůči konkursním věřitelům neúčinné. Osoba, která uzavřela s úpadcem smlouvu, může od ní odstoupit, ledaže v době jejího uzavření věděla o prohlášení konkursu.
Z uvedeného vyplývá, že v důsledku těchto účinků úpadce po prohlášení konkursu nepozbývá vlastnické právo k majetku patřícímu do podstaty, ani neztrácí způsobilost mít práva a povinnosti (právní subjektivitu). Správce podstaty se nestává prohlášením konkursu účastníkem hmotněprávních vztahů, v nichž dlužník (úpadce) vystupoval (nestává se dlužníkem namísto úpadce, ani vlastníkem úpadcova majetku).
Způsobilost úpadce k právním úkonům je přitom nutně širší pojem než jeho dispoziční způsobilost, neboť širší jsou i její důsledky. Kdyby úpadce nebyl způsobilý k právním úkonům, způsobovalo by to neplatnost všech jeho právních jednání (§38 odst. 1 obč. zákona). Ve skutečnosti však jsou jeho právní úkony jen právně neúčinné, a to jen ty, které se týkají majetku podstaty, nikoli ostatního úpadcova jmění [srov. ustanovení §14 odst. 1 písm. a) a b) ZKV]; nejde přitom o neúčinnost vůči komukoliv, nýbrž pouze vůči konkursním věřitelům [§14 odst. 1 písm. a) ZKV], a to jen tehdy, jestliže poškozují podstatu; mají-li za následek rozmnožení konkursní podstaty, jsou vůči konkursním věřitelům také účinné (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 11.11.1998 sp. zn. 31 Cdo 542/98, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek roč. 1999, pod poř. č. 34). Nejzřetelněji se rozdíl mezi úpadcovou způsobilostí k právním úkonům a jeho dispoziční způsobilostí projevuje v ustanovení §14 odst. 1 písm. b) ZKV. Toto ustanovení totiž počítá s právními úkony, jimiž úpadce rozmnoží majetek podstaty (přijme dar, neodmítne dědictví) a které jsou právně účinné i vůči konkursním věřitelům. I v poměru ke konkursním věřitelům tedy o právní účinnosti úpadcových úkonů rozhoduje to, jaký hospodářský efekt mají pro konkursní podstatu. Úpadcova dispoziční způsobilost je omezena právě a jen proto, aby mu bylo zabráněno konkursní věřitele poškozovat. Proto prohlášení konkursu nezakládá úpadcovu nezpůsobilost k právním úkonům, která by činila jeho úkony neplatnými bez ohledu na prospěch, jenž by pro konkursní podstatu získal. O tom, že zákon úpadci přiznává způsobilost k právním úkonům, svědčí samotné ustanovení §14 odst. 1 písm. a), věty třetí ZKV, které nestíhá uzavření smlouvy s úpadcem po prohlášení konkursu neplatností, nýbrž - kromě toho, že vůči konkursním věřitelům v závislosti na postupu správce konkursní podstaty může být smlouva v konkrétním případě neúčinná - umožňuje osobě, která uzavřela s úpadcem smlouvu, od smlouvy odstoupit za předpokladu, že v době jejího uzavření nevěděla o prohlášení konkursu.
Uvedené vztaženo na posuzovanou věc znamená, že i když prohlášením konkursu přechází na správce oprávnění vykonávat práva a plnit povinnosti, které podle zákona a jiných právních předpisů jinak přísluší úpadci, jestliže souvisí s nakládáním s majetkem patřícím do podstaty (§14a odst. 1 věta první ZKV), mohl úpadce I. M. se žalobcem uzavřít „Smlouvu o spolupráci“, která nebyla - jak nesprávně dovozuje dovolatel - absolutně neplatná, neboť jeho způsobilost k právním úkonům zůstala zachována, přestože jeho dispoziční způsobilost k nakládání s majetkem patřícím do podstaty byla omezena. Je-li - jak se z obsahu spisu a procesních stanovisek obou účastníků naznačuje – správné, že žalobce v době uzavření smlouvy o prohlášení konkursu nevěděl, byla by dána možnost od smlouvy s úpadcem I. M. odstoupit. Kdyby tak byl žalobce učinil (tato skutečnost z obsahu spisu nevyplývá), stal by se nárok na vrácení plnění z uzavřené smlouvy, od níž bylo odstoupeno (nárok na vrácení plnění poskytnutého úpadci I. M. na základě jeho objednávek vystavených na podkladě „Smlouvy o spolupráci“) pohledávkou za podstatou vzniklou po prohlášení konkursu ve smyslu ustanovení §31 odst. 2 písm. f) ZKV; v případě, jestliže by nebylo fyzické vrácení možné, představoval by pohledávku za podstatou peněžní ekvivalent poskytnutého plnění ve výši rovnající se vyfakturovaným částkám, kterou by mohl žalobce uplatnit (s nejistým výsledkem) v probíhajícím konkursním řízení (pohledávky uvedené v ustanovení §31 odst. 2 a 3 se nepřihlašují a do seznamu pohledávek sestavovaným správcem konkursní podstaty se nezařazují - srov. §20 odst. 5 ZKV).
Odvolací soud však náležitě neuvážil, že uvedený závěr může platit za předpokladu, že „Smlouva o spolupráci“ uzavřená mezi žalobcem a úpadcem byla před (případným) odstoupením nejen platná, ale i vůči konkursním věřitelům účinná. Je třeba mít na zřeteli, že na rozdíl od právních úkonů neplatných (buď absolutně nebo relativně, jestliže se této neplatnosti oprávněný subjekt dovolal), které nemají právní účinky vůči každému (vůči všem), právní úkony neúčinné ve smyslu ustanovení §14 odst. 1 písm. a), věty druhé ZKV spočívají na tzv. relativní bezúčinnosti; jde o právní úkony platné, které nemají sledované právní účinky pouze vůči konkursním věřitelům, avšak vůči ostatním osobám zůstávají jejich právní účinky zachovány.
Právní úkony úpadce, týkající se majetku patřícího do konkursní podstaty, totiž nejsou vůči konkursním věřitelům neúčinné bez dalšího. Protože právní úprava - jak uvedeno již výše - úpadci nebrání v nabývání nebo v pozbývání vlastnictví nebo v jiných dispozicích s majetkem patřícím do konkursní podstaty, jsou s přihlédnutím k účelu a cíli konkursního řízení vůči konkursním věřitelům neúčinné jen takové právní úkony úpadce, které poškozují konkursní podstatu (nejsou z hlediska hospodářského efektu pro podstatu výhodné) a tím zkracují uspokojení pohledávek konkursních věřitelů z úpadcova majetku; právní úkony úpadce, které konkursní podstatu rozmnožují, jsou nejen platné, ale vůči konkursním věřitelům také účinné; v tomto případě platí, že prospěch získaný tímto úkonem je prospěchem pro konkursní podstatu a že se konkursní podstaty musí dotknout také následky případného odstoupení od smlouvy osoby, která uzavřela s úpadcem smlouvu a která v době uzavření smlouvy nevěděla o prohlášení konkursu.
Posouzení, zda právní úkon úpadce, týkající se majetku patřícího do konkursní podstaty, je v konkrétním případě vůči konkursním věřitelům neúčinný, eventuálně zda bude neúčinnost takového právního úkonu uplatněna, závisí především na postupu správce konkursní podstaty [ze širšího hlediska též na stanovisku konkursních věřitelů, popřípadě na názoru věřitelského výboru (opatrovníka věřitelů) nebo konkursního soudu (srov. §12 ZKV)].
Dospěje-li správce konkursní podstaty k závěru, že právní úkon není neúčinný nebo rozhodne-li se neúčinnost právního úkonu neuplatnit, je právní úkon platný a vůči konkursním věřitelům účinný, a plnění, jehož se z něho úpadci dostane, se stává součástí konkursní podstaty. Konkursní správce je pak oprávněn požadovat, aby plnění, které patří do konkursní podstaty, bylo vydáno; toto plnění může požadovat jak od druhého účastníka právního úkonu, tak i od úpadce (obdržel-li sjednané plnění) nebo od jiných osob, kterým bylo plnění podle právního úkonu poskytnuto (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 11.11.1998 sp. zn. 31 Cdo 542/98, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek roč. 1999, pod poř. č. 34). V opačném případě, byť jinak vůči ostatním osobám (v posuzované věci ve vztahu úpadce a žalobce) zůstávají právní účinky právních úkonů učiněných úpadcem po prohlášení konkursu i v tomto případě zachovány, je třeba vycházet z toho, že nemají-li neúčinné [vzhledem ke stanovisku správce konkursní podstaty k ekonomické (ne)výhodnosti pro konkursní podstatu] právní úkony úpadce sledované právní účinky (pouze) vůči konkursním věřitelům, nemůže se ani plnění z těchto neúčinných právních úkonů stát součástí konkursní podstaty a případné pohledávky z těchto úkonů proto nemohou být pohledávkou za podstatou ve smyslu ustanovení §31 odst. 2 písm. f) ZKV. Z uvedených důvodů závěr odvolacího soudu o přetržení příčinné souvislosti mezi vzniklou škodou a jednáním žalovaného v důsledku možnosti žalobce domáhat se uspokojení svých nároků v rámci konkursního řízení není správný.
Protože rozsudek odvolacího soudu není správný, Nejvyšší soud České republiky tento rozsudek odvolacího soudu podle ustanovení §243b odst. 2 části věty za středníkem o.s.ř. zrušil. Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. srpna 2006
JUDr. Zdeněk Novotný, v.r.
předseda senátu