ECLI:CZ:NS:2006:21.CDO.1430.2005.1
sp. zn. 21 Cdo 1430/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce Ing. F. H., zastoupeného advokátem, proti žalované T. P. a.s., zastoupenému advokátem, o 85.584,- Kč s úrokem z prodlení, vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp.zn. 12 C 228/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. ledna 2005, č.j. 16 Co 321/2004-49, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 5.248,-Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby mu žalovaná zaplatila na odstupném poskytovaném při rozvázání pracovního poměru 85.584,- Kč s 3 % úrokem od 1.6.2004 do zaplacení. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že u žalované byl zaměstnán jako provozně-technický náměstek, že z této funkce byl odvolán a že žalovaná mu odmítla vyplatit odstupné ve výši dvojnásobku průměrného měsíčního výdělku podle ustanovení §60a odst. 1 zák. práce, přestože mu byla dána výpověď z pracovního poměru k 31.5.2004 podle §46 odst. 1 písm. c) zák. práce.
Okresní soud v Přerově rozsudkem ze dne 13.9.2004, č.j. 12 C 228/2004-25, žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 20.634,- Kč k rukám advokáta a „státu, Okresnímu soudu v Přerově náhradu nákladů řízení“. Vycházeje z toho, že žalobce byl dne 26.2.2004 odvolán z funkce provozně-technického náměstka, že však u žalované v souvislosti s odvoláním žalobce nenastala žádná organizační změna v podobě zrušení této funkce, neboť funkce provozně-technického náměstka byla od 1.3.2004 pouze přejmenována na funkci vedoucího provozně-technického úseku a v podstatě ve stejném rozsahu vykonávána Ing. J. B., dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalobce sice dostal výpověď z pracovního poměru podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce po předchozím odvolání z funkce, avšak nebyl z funkce odvolán z důvodu organizační změny (zrušení funkce); žalobce proto nemá podle ustanovení §65 odst. 3 zák. práce na odstupné nárok.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 4.1.2005, č.j. 16 Co 321/2004-49, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na nákladech odvolacího řízení 11.504,- Kč k rukám advokáta. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, podle nichž žalobce, jmenovaný s účinností od 3.9.2001 do funkce provozně-technického náměstka u žalované, byl dopisem ze dne 26.2.2004 ke dni 1.3.2004 z této funkce odvolán, byla mu dána výpověď z pracovního poměru podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce a pracovní poměr mezi účastníky skončil ke dni 31.5.2004; dne 26.2.2004 vydala žalovaná organizační opatření č. 2/2004, kterým byla ke dni 1.3.2004 funkce provozně-technického náměstka nahrazena funkcí vedoucího provozně-technického úseku a do této funkce byl jmenován Ing. J. B. Za tohoto skutkového stavu dospěl odvolací soud shodně se soudem prvního stupně k závěru, že žalobci nárok na odstupné nepřísluší, neboť jím vykonávaná funkce provozně-technického náměstka, z níž byl odvolán, nebyla zrušena v důsledku organizační změny ve smyslu ustanovení §65 odst. 3 zák. práce, ve znění účinném do 29.2.2004 (pracovní náplň funkce provozně-ekonomického náměstka zůstala až na detaily zachována a nese jen jiné označení - byla nahrazena funkcí vedoucí provozně-technického úseku). Za nevýznamné pro posouzení věci považoval důvody odvolání žalobce z funkce, okolnosti předávání funkce a datum, kdy byla vypracována pracovní náplň na funkci vedoucího provozně-technického úseku; v postupu žalované neshledal nic, co by odporovalo dobrým mravům.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce z důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. dovolání. Názor soudů, že mu odstupné nepřísluší, neboť na něj nedopadá ustanovení §65 odst. 3 věty třetí za středníkem zák. práce, považuje za nesprávný. Polemizuje se zjištěními soudů a namítá, že ze všech důkazů, které soudu předložil, vyplývá, že jeho „dosavadní funkce, kterou zastával do 1.3.2004, je diametrálně odlišná od funkce, do které byl jmenován nový zaměstnanec, konkrétně Ing. J. B.“. Poukazuje také na to, že v okamžiku, kdy mu žalovaná předala odvolání z funkce, měla již zřízenu novou funkci vedoucího provozně-technického úseku, kterou mu nenabídla, a dovozuje, že „žalovaná porušila i ustanovení §46 odst. 2 zákoníku práce a nesplnila nabídkovou povinnost, která jí z tohoto ustanovení vyplývá“, a že „pokud mu toto místo nenabídla, logicky nemohlo jít o funkci totožnou nebo takřka totožnou, jak konstatují soudy, ale o funkci a tedy i pracovní zařazení diametrálně odlišné od toho, které on zastával dosud“. Podle názoru dovolatele ze soudního spisu jednoznačně vyplývá, že „pracovní náplň Ing. B. byla zpracována dodatečně tak, aby se co nejvíce podobala pracovní náplni, kterou měl zpracovanou on ke dni odvolání z funkce“, z čehož dovozuje, že „k 1.3.2004 Ing. B. přebíral funkci bez jakékoliv pracovní náplně“, že jeho „dosavadní funkce byla zrušena, aniž by byla bezprostředně nahrazena“, a že mu tedy z tohoto titulu podle ustanovení §65 odst. 3 věty třetí za středníkem zák. práce odstupné ve smyslu ustanovení §60a a násl. zák. práce náleží. Domnívá se rovněž, že žalovaná vůči němu postupovala v rozporu s čl. 26 a násl. Listiny základních práv a svobod. Přípustnost dovolání žalobce dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť soudy rozhodly v rozporu s hmotným právem, a navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobce zamítl, s tím, že se „plně ztotožňuje se závěry, které učinil soud prvního a druhého stupně v dané věci“.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst.1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení §237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst.1 písm.a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst.1 písm.b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm.b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst.1 písm.c) o.s.ř.].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§237 odst. 3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen. Protože dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není v této věci přípustné (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil), může být přípustnost dovolání v této věci založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst.3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Dovolání může být podle ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. - jak uvedeno již výše - přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam po právní stránce. Dovolání v tomto případě (má-li dovolatel za to, že rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam) lze podat jen z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nebo z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. §241a odst.2 o.s.ř.). Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm.a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení podle ustanovení §238 a §238a o.s.ř. (srov. §241a odst.3 o.s.ř.). Dovolací důvod podle ustanovení §241a odst.3 o.s.ř. totiž neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení, spočívajícího v tom, že odvolací soud dospěl ke skutkovému zjištění (a na něm založil své rozhodnutí), které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Protože pouze posouzení právních otázek, které byly v rozhodnutí odvolacího soudu řešeny, může vést k závěru o zásadním významu napadeného rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce, není dovolatelem uplatněný dovolací důvod podle ustanovení §241a odst.3 o.s.ř. způsobilým podkladem pro úvahu dovolacího soudu, zda napadené rozhodnutí má ve věci samé ve smyslu ustanovení §237 odst.3 o.s.ř. po právní stránce zásadní význam, a tedy ani pro posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.; k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst.3 o.s.ř. proto nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29.6.2004 sp. zn. 21 Cdo 541/2004, které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004).
V posuzovaném případě odvolací soud řešil právní otázku, zda žalobci, jehož pracovní poměr byl rozvázán podle ustanovení §65 odst. 3 věty třetí zák. práce výpovědí z důvodu „fikce nadbytečnosti“ podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce, náleží odstupné podle ustanovení §60a zák. práce.
Otázku podmínek vzniku nároku na odstupné v souvislosti s odvoláním žalobce z funkce provozně-technického náměstka odvolací soud vyřešil v souladu s výslovným zněním ustanovení §65 odst. 3 části třetí věty za středníkem zák. práce (ve znění účinném do 29.2.2004), podle něhož odstupné poskytované zaměstnancům při organizačních změnách náleží jen v případě rozvázání pracovního poměru po odvolání z funkce v souvislosti s jejím zrušením v důsledku organizační změny, a s konstantní judikaturou - srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 6.10.1998 sp. zn. 2 Cdon 1280/97, uveřejněný pod č. 7 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2000. V tomto rozsudku byl vysloven právní názor, který je jako správný přijímán i v současné době, že odstupné jako jednorázové plnění (srov. §60a odst. 1 zák. práce) lze poskytnout jen zaměstnanci, u něhož dochází ke skončení pracovního poměru, a jen tehdy, byl-li pracovní poměr rozvázán výpovědí z důvodů uvedených v ustanovení §46 odst. 1 písm. a) až c) zák. práce nebo dohodou z týchž důvodů; jde-li o zaměstnance, u něhož pracovní poměr zakládá volbou nebo jmenováním, náleží mu odstupné jen v případě rozvázání pracovního poměru po odvolání z funkce v souvislosti s jejím zrušením v důsledku organizační změny.
Odvolací soud v posuzovaném případě - jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku - z uvedeného právního názoru vycházel a v souladu s ním dovodil, že žalobci nárok na odstupné nenáleží.
Žalobce však - jak vyplývá z obsahu dovolání - právní posouzení věci odvolacím soudem (aplikaci ustanovení §65 odst. 3 věty třetí zák. práce ve vztahu k ustanovení §60a odst. 1 zák. práce na soudy zjištěný skutkový stav ani výklad citovaných ustanovení) nezpochybňuje. I když uvedl, že dovolání podává z důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., v dovolání žádnou právní otázku, pro kterou by rozsudek odvolacího soudu měl mít zásadní význam, neoznačil. Z obsahu dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) vyplývá, že podrobuje kritice pouze skutková zjištění, z nichž rozsudek odvolacího soudu (a soudu prvního stupně) vychází. Podstatou všech jeho námitek je nesouhlas s tím, jak odvolací soud (a soud prvního stupně, jehož závěry považoval odvolací soud za správné) hodnotil provedené důkazy a k jakým skutkovým závěrům z provedených důkazů dospěl. Dovolatel současně vychází z odlišných skutkových závěrů než odvolací soud, činí z provedených důkazů vlastní skutkové závěry (zejména že „dosavadní funkce, kterou zastával do 1.3.2004, je diametrálně odlišná od funkce, do které byl jmenován nový zaměstnanec, konkrétně Ing. J. B.“, že „pracovní náplň Ing. B. byla zpracována dodatečně tak, aby se co nejvíce podobala pracovní náplni, kterou měl zpracovanou on ke dni odvolání z funkce“, že „k 1.3.2004 Ing. B. přebíral funkci bez jakékoliv pracovní náplně“ a že „dosavadní funkce byla zrušena, aniž by byla bezprostředně nahrazena“) a na nich pak buduje i své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci (že mu „podle ustanovení §65 odst. 3 věty třetí za středníkem zák. práce odstupné ve smyslu ustanovení §60a a násl. zák. práce náleží“). Tím, že dovolatel na vlastních (odlišných) skutkových závěrech buduje odlišný právní názor na věc, nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující. Protože soud každý procesní úkon (tedy i vymezení dovolacího důvodu) posuzuje podle jeho obsahu, i když byl nesprávně označen (srov. §41 odst. 2 o.s.ř.), nepředstavují uvedené námitky žalobce uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska tohoto dovolacího důvodu nemohl dovolací soud přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuálně vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, nezakládá - jak uvedeno výše - přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Žalobce v dovolání také namítá, že „žalovaná porušila i ustanovení §46 odst. 2 zákoníku práce a nesplnila nabídkovou povinnost, která jí z tohoto ustanovení vyplývá“, neboť „v okamžiku, kdy mu předala odvolání z funkce, měla již zřízenu novou funkci vedoucího provozně-technického úseku, kterou mu nenabídla“. Tuto námitku žalobce - jak vyplývá z obsahu spisu - neuplatnil ani v žalobě, ani za řízení před soudy obou stupňů a přišel s ní až v dovolání. Nehledě k tomu, že otázka posouzení platnosti výpovědi z pracovního poměru dané žalobci žalovanou podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce v souvislosti s jeho odvoláním z funkce nebyla předmětem tohoto řízení, k této námitce nemohlo být přihlédnuto již proto, že v dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti ve věci samé (srov. §241a odst. 4 o.s.ř.).
Vzhledem k tomu, že odvolací soud při právním posouzení věci vycházel z ustálené judikatury soudů a že kritika rozsudku odvolacího soudu z hlediska dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. nemůže být způsobilým podkladem pro závěr o zásadním významu napadeného rozsudku po právní stránce, je nepochybné, že dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst.5 věty první a §218 písm.c) o.s.ř. odmítl.
V dovolacím řízení vznikly žalované v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v paušální odměně ve výši 4.335,- Kč [srov. §3 odst. 1 bod 5, §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15, §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění vyhlášky č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb. a č. 617/2004 Sb.] a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 75,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb. a č. 618/2004 Sb.), celkem ve výši 4.410,- Kč. Vzhledem k tomu, že advokát osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, patří k nákladům řízení podle ustanovení §137 odst. 1 a 3, §151 odst. 2 věty druhé o.s.ř. vedle odměny za zastupování advokátem a paušální částky náhrad výdajů rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty určená z odměny za zastupování, z náhrad a z jeho hotových výdajů podle sazby daně z přidané hodnoty [19% - srov. §47 odst. 1 písm. a) zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty], tedy částka (po zaokrouhlení) 838,- Kč (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 15.12.2004, sp.zn. 21 Cdo 1556/2004, který byl uveřejněn pod č. 21 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005). Protože dovolání žalobce bylo odmítnuto, soud mu ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. uložil, aby tyto náklady žalované nahradil; žalobce je povinen náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokáta, který žalovanou v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. května 2006
JUDr. Mojmír Putna, v. r.
předseda senátu