ECLI:CZ:NS:2006:21.CDO.1443.2005.1
sp. zn. 21 Cdo 1443/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce J. Š., zastoupeného advokátem, proti žalovanému Oblastnímu inspektorátu práce pro P. kraj a K. k., zastoupenému advokátem, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 24 C 161/99, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 26. srpna 2004, č.j. 14 Co 221/2004-151, takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 24. 2. 1999 žalovaný (tehdy „Inspektorát bezpečnosti práce pro Z. kraj“) sdělil žalobci, že mu dává výpověď z pracovního poměru podle ustanovení §46 odst. 1 písm. f) zák. práce. Závažné porušení pracovní kázně spatřoval v tom, že žalobce dne 4. 2. 1999 „v rozporu s metodikou“ neseznámil statutárního zástupce organizace, u níž prováděl inspekční kontrolu, s rozsahem prověrky a nesdělil mu, že se má jednat o prověrku dvoudenní. Zároveň porušil cestovní příkaz č. 6/99, když bez vědomí Mgr. S., jež jej vystavila, změnil pracovní a cestovní příkaz p. S. a rozhodl, že druhého dne se cesta do organizace neuskuteční a protokol s rozhodnutím bude sepsán na „IBP v P.“, kam si žalobce pozval ředitele kontrolované organizace k projednání závěrů prověrky a převzetí rozhodnutí na den 15. 2. 1999. Dále dne 5. 2. 1999 tvrdil vedoucímu inspektoru žalovaného, že v kontrolované organizaci nebyly vytvořeny podmínky pro řádný výkon dozoru, neboť ve škole nikdo nebyl, protože byly chřipkové prázdniny a rozhodnutí nebylo kde napsat; toto tvrzení se dodatečně ukázalo jako nepravdivé.
Okresní soud Plzeň-město rozsudkem ze dne 12. 6. 2001, č.j. 24 C 161/99-76, určil, že výpověď z pracovního poměru daná žalovaným žalobci dopisem ze dne 24. 2. 1999 je neplatná, a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na nákladech řízení 10.675,- Kč „na účet“ advokáta JUDr. M. K. Po provedeném dokazování měl za prokázáno, že na den 4. a 5. 2. 1999 naplánovala vedoucí odboru inspekce práce (nadřízená žalobce Mgr. N. S.) inspekční kontrolu ve Středním odborném učilišti K. D. Touto inspekcí byli pověřeni žalobce, Ing. R. a P. S. Protože v týdnu, na který byla inspekční kontrola naplánována, probíhaly na tomto učilišti chřipkové prázdniny - neprováděla se žádná činnost, dodržování zásad bezpečnosti práce v praxi mohl žalobce kontrolovat pouze po linii administrativní. Dohodl se proto s ředitelem kontrolované organizace, že „způsob řešení uzavřou 15. 2. na Inspektorátu bezpečnosti práce“. Vycházeje z těchto skutkových zjištění, měl soud prvního stupně za to, že, neprovedl-li žalobce v uloženém rozsahu naplánovanou inspekční kontrolu včetně vypracování závěrečného protokolu, jak mu ukládá „Metodika státního odborného dozoru nad bezpečností práce“, nelze toto jeho jednání charakterizovat jako závažné porušení pracovní kázně. Lze mu pouze vytknout, že po zjištění situace, která byla na „SOU“, měl alespoň ještě týž den informovat vedení žalovaného a dohodnout se na dalším postupu a nenechávat vysvětlení celé záležitosti až do druhého dne; ani v tom však nelze spatřovat tak závažné porušení pracovní kázně, jež by bylo důvodem pro výpověď z pracovního poměru. Výpovědí svědka Mgr. J. Ž., ředitele kontrolovaného „SOU“, bylo vyvráceno tvrzení žalovaného, že v rozporu s metodikou neseznámil žalobce statutárního zástupce kontrolované organizace s rozsahem prověrky.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 20. 11. 2002, č.j. 14 Co 671/2002-106, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Vytknul soudu prvního stupně, že posouzení intenzity porušení pracovní kázně, jehož se měl žalobce dopustit jednáním vytýkaným ve výpovědi z pracovního poměru, náležitě nezdůvodnil, čímž zatížil své rozhodnutí vadou, neboť rozsudek soudu prvního stupně nelze pro nedostatek důvodů přezkoumat.
Okresní soud Plzeň-město rozsudkem ze dne 27. 11. 2003, č.j. 24 C 161/99-122, určil, že výpověď z pracovního poměru daná žalovaným žalobci dopisem ze dne 24. 2. 1999 je neplatná, a rozhodl, že žalovaný je povinen nahradit žalobci na nákladech řízení před soudem prvního stupně 15.750,- Kč a že žalobce je povinen nahradit žalovanému na nákladech odvolacího řízení 6.150,- Kč. Za porušení pracovní kázně považoval to, že žalobce nevykonal kontrolu ve stanoveném termínu 4. a 5. 2. 1999, že si pozval statutární orgán kontrolované osoby do sídla žalovaného k sepisu závěrečného protokolu a že neinformoval svého nadřízeného o svém úmyslu nedokončit kontrolu ve stanoveném termínu. Při hodnocení intenzity uvedeného porušení pracovní kázně přihlédl k osobě žalobce, jeho funkci, kterou zastával, dosavadnímu postoji k plnění pracovních úkolů, době a situaci v níž k porušení pracovní kázně došlo, míře zavinění žalobce, včetně toho, zda jednáním žalobce byla způsobena škoda. Protože v průběhu zaměstnání žalobce u žalovaného bylo žalobci pouze dvakrát vytknuto, že nepracuje s metodikou státního odborného dozoru, a jedenkrát, že nezpracoval měsíční plán, přičemž tato pochybení vždy ve stanoveném termínu napravil, protože dřívější porušení pracovní kázně (dne 26. 1. 1999) bylo sice stejného charakteru jako pochybení při kontrole dne 4. a 5. 2. 1999, avšak statutární orgán „SOU“ v D. pozval k sepisu závěrečného protokolu do sídla žalovaného nejen pro nedostatek pracovních pomůcek potřebných pro sepis protokolu (toto tvrzení bylo v průběhu řízení vyvráceno), ale též proto, že v „SOU“ D. byly chřipkové prázdniny, protože ihned po návratu do P. nastoupil z důvodu žlučníkových obtíží pracovní neschopnost trvající až do 21. 2. 1999 a protože žalovaný požadoval, aby po návratu z pracovní neschopnosti předložil poznámky z kontroly konané dne 4. a 5. 2. 1999, ač tato kontrola byla v době jeho nepřítomnosti již dokončena, nehodnotil soud prvního stupně porušení pracovních povinností ze strany žalobce jako závažné.
K odvolání obou účastníků (žalobce se odvolal pouze do výroku o jeho povinnosti nahradit žalovanému náklady odvolacího řízení) Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 26. 8. 2004, č.j. 14 Co 221/2004-151, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. (jímž bylo určeno, že výpověď z pracovního poměru daná žalovaným žalobci dopisem ze dne 24. 2. 1999 je neplatná) potvrdil, ve výroku II. (o povinnosti žalovaného nahradit žalobci náklady řízení před soudem prvního stupně) jej změnil tak, že žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady řízení ve výši 18.400,- Kč zástupci žalobce advokátu JUDr. M. K., výrok III. (jímž bylo žalobci uloženo nahradit žalovanému náklady odvolacího řízení) zrušil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, že žalobce se sice dopustil porušení pracovní kázně, ale způsobem méně závažným, což vylučuje ukončení pracovního poměru výpovědí podle ustanovení §46 odst. 1 písm. f) věta před středníkem zák. práce. Skutkové okolnosti celého případu, a to jak jednotlivě, tak i ve vzájemným souvislostech, nenasvědčují tomu, že žalobce v uvedených dnech porušil pracovní kázeň závažným způsobem. Nelze totiž pominout, že žalobce byl řadovým zaměstnancem žalovaného, nikoliv vedoucím zaměstnancem, že k jeho dosavadním pracovním výsledkům nebylo ze strany žalovaného výhrad, ani dovodit, že by porušení pracovní kázně žalobcem bezprostředně ovlivnilo v negativním slova smyslu pracovní činnosti dalších dvou zaměstnanců. Nesplnění úkolů žalobcem se nepromítlo do plnění úkolů žalovaného a nemělo pro něho nepříznivé důsledky a žalobce žalovanému nezpůsobil žádnou majetkovou či nemajetkovou škodu (svým jednáním neoslabil autoritu a tím efektivitu kontroly). Skutečnost, že žalobce krátce před vytýkaným jednáním obdobným způsobem porušil pracovní kázeň (rovněž tvrdil, že neměl k dispozici prostředky k sepisu protokolu a pozval si ředitele kontrolovaného subjektu do sídla žalovaného), nemůže zvýšit intenzitu porušení pracovní kázně na míru závažného porušení pracovní kázně, neboť s ohledem na použitý důvod je třeba, aby této intenzity dosáhlo jednání vytýkané ve výpovědi z pracovního poměru.
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jehož přípustnost dovozuje z toho, že otázkou zásadního významu je to, „jak soud I. stupně, tak soud II. stupně při aplikaci příslušných ustanovení zákoníku práce zcela pominuly zásady a principy jak zákoníku práce, tak i zásady a principy, na kterých spočívá právní řád“, a řešily tak právní otázku v rozporu s hmotným právem, žalovaný namítá, že, ač oba soudy dospěly k závěru o tom, že ze strany žalobce k porušení pracovní kázně došlo, patřičným způsobem nezohlednily dobu a situaci, v níž k porušení pracovní kázně došlo, jakož i osobu zaměstnance a funkci, kterou zastával, a v neposlední řadě i důsledky porušení pracovní kázně. Je přesvědčen, že „hodnocení skutkových zjištění, tj. skutkové závěry je třeba v tomto konkrétním případě podřadit pod právní posouzení věci“. Žalobce byl vedoucím pracovní skupiny, zaměstnancem státního orgánu, jehož náplní činnosti je kontrola třetích subjektů, a důsledky porušení pracovní kázně nastaly při prováděné kontrole vůči kontrolovanému subjektu, což bezprostředně ovlivnilo v negativním smyslu výkon práce dalších dvou zaměstnanců. Vzhledem k tomu, že žalovaný je subjektem hospodařícím s penězi daňových poplatníků, nemůže v žádném případě nevyžadovat či dokonce rezignovat na důsledné a řádné plnění povinností směrem dovnitř, tedy vůči vlastním zaměstnancům. Je přesvědčen, že jednání vedoucího pracovníka, který poruší pracovní a cestovní příkaz, neplní řádně své povinnosti, negativně ovlivní výkon práce dvou podřízených zaměstnanců, nesplní pracovní úkol, a to vše za situace, kdy je zaměstnancem státního orgánu, jehož hlavním úkolem je kontrola třetích subjektů, dosahuje nejen intenzity závažného porušení pracovní kázně, ale je dokonce tak hrubým porušením pracovní kázně, že byly splněny i podmínky pro okamžité zrušení pracovního poměru podle ustanovení §53 zák. práce. Namítá dále, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Soud prvního stupně jej totiž nepoučil ve smyslu ustanovení §118a o.s.ř. o tom, že věc je možno po právní stránce posoudit jinak, než podle účastníkova právního názoru, ani jej nevyzval, aby v potřebném rozsahu doplnil vylíčení potřebných skutečností, a nepoučil jej, v čem má svá tvrzení doplnit a jaké by byly následky nesplnění této výzvy. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil, a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
V průběhu dovolacího řízení došlo k přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů zaměstnanců v inspektorátech bezpečnosti práce z Inspektorátu bezpečnosti práce pro P. a K. kraj na oblastní Inspektorát práce pro P. kraj a K. kraj [srov. ustanovení §247 odst. 2 písm. d) a bod 6 přílohy zákona č. 251/2005 Sb., o inspekci práce a §251c odst. 1 zák. práce]. Dovolací soud proto dokončil dovolací řízení s Oblastním inspektorátem práce pro P. kraj a K. kraj.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou (účastníkem řízení), přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení §237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.]; to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§237 odst. 2 písm. a) o.s.ř.], a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§237 odst. 2 písm. b) o.s.ř.].
Žalovaný dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci samé bylo soudem prvního stupně rozhodnuto vždy stejně (žalobě bylo vyhověno). Dovolání žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst.1 písm. c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Dovolání může být podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. - jak uvedeno již výše - přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam po právní stránce. Dovolání v tomto případě (má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam) lze podat jen z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [srov. §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.], nebo z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [srov. §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.]. Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení podle ustanovení §238 a §238a o.s.ř. (srov. §241a odst. 3 o.s.ř.). Z výše uvedeného současně vyplývá, že na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., a že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) nebo ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004).
V projednávané věci odvolací soud řešil právní otázku výkladu relativně neurčité (abstraktní) hypotézy uvedené v ustanovení §46 odst. 1 písm. f) zák. práce (nesprávnost posouzení intenzity pracovní kázně dovolatel napadá). Výklad této právní otázky se v judikatuře soudů již ustálil.
Podle ustanovení §46 odst. 1 písm. f) zák. práce zaměstnavatel může dát zaměstnanci výpověď pouze jsou-li u zaměstnance dány důvody, pro které by s ním zaměstnavatel mohl okamžitě zrušit pracovní poměr, nebo pro závažné porušení pracovní kázně; pro soustavné méně závažné porušování pracovní kázně lze dát zaměstnanci výpověď, jestliže byl v době posledních šesti měsíců v souvislosti s porušením pracovní kázně písemně upozorněn na možnost výpovědi. Jak správně uvedl již odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí, povinnost dodržovat pracovní kázeň patří k základním povinnostem zaměstnance vyplývajícím z pracovního poměru [srov. §35 odst. 1 písm. b) zák. práce] a spočívá v plnění povinností, které jsou stanoveny právními předpisy (zejména ustanoveními §73, §74 a §75 zák. práce), pracovním řádem, pracovní smlouvou nebo pokynem nadřízeného vedoucího zaměstnance. Má-li být porušení pracovní kázně právně postižitelné jako důvod k rozvázání pracovního poměru ze strany zaměstnavatele, musí být porušení pracovních povinností ze strany zaměstnance zaviněno (alespoň z nedbalosti) a musí dosahovat určitý stupeň intenzity. Zákoník práce rozlišuje mezi soustavným méně závažným porušením pracovní kázně, závažným porušením pracovní kázně a porušením pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem. Porušení pracovní kázně nejvyšší intenzity (zvlášť hrubým způsobem) je důvodem k okamžitému zrušení pracovního poměru nebo k výpovědi z pracovního poměru [§53 odst. 1 písm. b), §46 odst. 1 písm. f) část věty před středníkem zák. práce].
Ustanovení §46 odst. 1 písm. f) a §53 odst. 1 písm. b) zák. práce patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k takovým právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Pro posouzení, zda zaměstnanec porušil pracovní kázeň méně závažně, závažně nebo zvlášť hrubým způsobem, zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet. V zákoníku práce ani v ostatních pracovněprávních předpisech nejsou pojmy „méně závažné porušení pracovní kázně“, „závažné porušení pracovní kázně“ a „porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem“ definovány, přičemž na jejich vymezení závisí možnost a rozsah postihu zaměstnance za porušení pracovní kázně. Vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu; soud může přihlédnout při zkoumání intenzity porušení pracovní kázně k osobě zaměstnance, k funkci, kterou zastává, k jeho dosavadnímu postoji k plnění pracovních úkolů, k době a situaci, v níž došlo k porušení pracovní kázně, k míře zavinění zaměstnance, ke způsobu a intenzitě porušení konkrétních povinností zaměstnance, k důsledkům porušení pracovní kázně pro zaměstnavatele, k tomu, zda svým jednáním zaměstnanec způsobil zaměstnavateli škodu, apod. Zákon zde ponechává soudu širokou možnost uvážení, aby rozhodnutí o platnosti rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením nebo výpovědí odpovídalo tomu, zda po zaměstnavateli lze spravedlivě požadovat, aby pracovní poměr zaměstnance u něj nadále pokračoval. Tyto právní závěry jsou aplikovány i soudní praxí (srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 6. 1995, sp. zn. 6 Cdo 53/94, uveřejněný v časopise Práce a mzda č. 7-8 ročník 1996 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 1. 2000, sp. zn. 21 Cdo 1228/99, uveřejněný pod č. 21 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2001).
Stejným způsobem v projednávané věci postupoval i odvolací soud. Správně přihlédl k tomu, že žalobce byl řadovým zaměstnancem žalovaného (nikoliv vedoucím zaměstnancem, jak se domnívá dovolatel), k tomu, že k dosavadním pracovním výsledkům žalobce nebylo ze strany žalovaného výhrad, k tomu, že porušení pracovní kázně žalobcem bezprostředně v negativním slova smyslu neovlivnilo pracovní činnost dalších dvou zaměstnanců, kteří byli členy jeho kontrolního týmu, z toho, že porušení pracovní kázně žalobcem se nepromítlo do plnění úkolů žalovaného, nemělo pro něj nepříznivé důsledky, a z toho, že žalobce nezpůsobil žalovanému ani nemajetkovou újmu, neboť nebylo zjištěno, že by uvedené porušení pracovní kázně mělo přímé důsledky vůči kontrolovanému subjektu a oslabilo autoritu a tím i efektivitu kontroly. Vzhledem k okolnostem, za nichž k porušení pracovní kázně žalobcem došlo, lze uvedené vymezení hypotézy právní normy obsažené v ustanovení §46 odst. 1 písm. f) zák práce považovat za úplné a dostatečné, poskytující náležitý podklad pro posouzení, jakou intenzitou žalobce pracovní kázeň porušil. Lze proto přijmout závěr odvolacího soudu, že intenzita porušení pracovní kázně nedosáhla stupně závažného porušení pracovní kázně podle §46 odst. 1 písm. f) zák. práce a že tedy neopravňovala žalovaného k tomu, aby s žalobcem z tohoto důvodu rozvázal pracovní poměr výpovědí. Namítá-li žalovaný, že žalobce měl postavení vedoucího zaměstnance a že jednání žalobce uvedené ve výpovědi z pracovního poměru mělo důsledky mimo interní sféru žalovaného, s přímým dopadem na jeho základní poslání, polemizuje tím se skutkovými závěry odvolacího soudu [z tohoto důvodu lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout – jak bylo uvedeno výše - jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., přičemž skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuálně vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu podstatné části oporu v provedeném dokazování, nezakládá přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.]. Rozebírá-li dále žalovaný, jak má být posuzováno porušení pracovní kázně vedoucím zaměstnancem, nemají tyto jeho úvahy na správnost rozhodnutí odvolacího soudu žádného vlivu, neboť odvolací soud vycházel ze závěru (skutkového), že žalobce vedoucím zaměstnancem nebyl.
Dovolatel „má rovněž zato“, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť nebyl soudem prvního stupně náležitě poučen ve smyslu ustanovení §118a o.s.ř. Toto tvrzení dovolatele představuje uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. Ke skutečnosti, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, může dovolací soud přihlédnout jen tehdy, je-li dovolání ve věci přípustné (§242 odst. 3 o.s.ř.); sama o sobě však přípustnost dovolání nezakládá.
Vzhledem k tomu, že kritika rozsudku odvolacího soudu z pohledu dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a), případně z hlediska §241a odst. 3 o.s.ř., nemůže být způsobilým podkladem pro závěr o zásadním významu napadeného rozhodnutí po právní stránce a vzhledem k tomu, že právní otázku posouzení intenzity porušení pracovní kázně vyřešil odvolací soud správně, je nepochybné, že dovolání žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalovaného proti tomuto rozsudku – aniž by se mohl věcí dále zabývat – podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Protože dovolání proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné, nemohl dovolací soud přezkoumávat rozsudek odvolacího soudu z hlediska vad uvedených v ustanovení §242 odst. 3 o.s.ř. Nemohl proto přihlédnout ani k tomu, že v průběhu řízení účastník (žalovaný) ztratil způsobilost být účastníkem řízení [§229 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], neboť ode dne 1. 1. 2001 (účinností zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích) nejsou organizační složky státu, jimiž jsou také správní úřady, právnickými osobami. Způsobilost být účastníkem řízení má toliko stát - Česká republika, která je právnickou osobou (srov. §8b odst. 1 zák. práce) a jedná za ni příslušná organizační složka státu (srov. §8b odst. 2 zák. práce). Má-li proto některý z účastníků zato, že ten, kdo v řízení vystupoval jako účastník, neměl způsobilost být účastníkem řízení, může svou námitku uplatnit (samozřejmě za předpokladu, že mu dosud neuplynula lhůta) prostřednictvím žaloby pro zmatečnost.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř., neboť žalovaný, jehož dovolání bylo odmítnuto, na náhradu nákladů řízení nemá právo a žalobci v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 19. dubna 2006
JUDr. Mojmír Putna, v. r.
předseda senátu