ECLI:CZ:NS:2006:21.CDO.1542.2005.1
sp. zn. 21 Cdo 1542/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce P. T., zastoupeného advokátem, proti žalované T. a.s., zastoupené advokátem, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru a o 404.121,- Kč, vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 9 C 1905/2002, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 2. prosince 2004 č.j. 23 Co 501/2004-74, takto:
Rozsudek krajského soudu se v části, v níž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci „dalších“ 90.000,- Kč, a ve výrocích o nákladech řízení, zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 7.11.2002, který žalobce převzal dne 11.11.2002, žalovaná sdělila žalobci, že mu dává „výpověď z pracovního poměru v T. a.s. k 15.11.2002 dle ZP §53 z důvodu porušení ustanovení čl. III , odst. 3a pracovní smlouvy s odvoláním na zákoník práce čl. 75, odd. d1“, neboť „z veřejně dostupných zdrojů, mj. z výpisu z obchodního rejstříku a informačního systému Ministerstva financí ČR ARES nevyplývá, že žalobce přerušil své obchodní aktivity, ani si nevyžádal písemný souhlas zaměstnavatele (viz citované ustanovení zákoníku práce)“.
Žalobce se (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně) domáhal, aby bylo určeno, že uvedené okamžité zrušení pracovního poměru je neplatné, a aby byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci 404.121,- Kč. Žalobu odůvodnil zejména tím, že ze strany žalované došlo k „nedodržení subjektivní lhůty“ uvedené v ustanovení §53 odst. 2 zák. práce, neboť žalovaná již od jeho nástupu do zaměstnání věděla o tom, že je jednatelem a společníkem ve dvou obchodních společnostech – T. L., s.r.o. a T. r., s.r.o. (které mají „pouze jeden shodný předmět podnikání“) „a dále jako soukromá firma P. T. – T.“, neboť všechny tyto údaje žalobce sdělil personální firmě, přes kterou zaměstnání u žalované získal. Navíc podle jeho názoru „není v rozvazovacím úkonu žalované specifikováno, která jeho aktivní činnost výdělečná je důvodem pro okamžité zrušení pracovního poměru, což je nedostatek konkrétnosti vymezení důvodu, ve kterém je spatřováno zvláště hrubé porušení pracovní kázně“, nehledě k tomu, že žalobce v uvedených společnostech „utlumil svoji aktivitu“ tak, že „tyto společnosti v podstatě existují formálně“, aniž by vykazovaly činnost shodnou s předmětem činnosti žalované. Protože dne 15.11.2002 žalované písemně oznámil, že trvá na dalším zaměstnávání, „vzniká mu (od tohoto data) ve smyslu ustanovení §61 zák. práce nárok na náhradu mzdy“ ve výši průměrného výdělku, který „pobíral ve výši 32.250,- Kč hrubého“, do doby, než mu žalovaná umožní pokračovat v práci nebo kdy dojde k platnému skončení pracovního poměru.
Okresní soud v Mělníku rozsudkem ze dne 19.5.2004 č.j. 9 C 1905/2002-49 určil, že „okamžité zrušení pracovního poměru dané žalovanou žalobci dne 17.11.2002 je neplatné“, žalované uložil, aby zaplatila žalobci „na náhradě mzdy“ 193.998,- Kč, co do částky 210.123,- Kč žalobu zamítl a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 6.375,- Kč k rukám advokáta a že žalobce je povinen zaplatit Českému státu do poklady Okresního soudu v Mělníku „na doplacení soudního poplatku“ 15.530,- Kč. Ve věci samé dospěl k závěru, že „okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 7.11.2002 nesplňuje předpoklady ustanovení §55 zák. práce“, neboť důvod „není zcela jednoznačně konkretizován a též nelze posoudit, zda byla dodržena lhůta stanovená v §53 odst. 2 zák. práce“, v níž zaměstnavatel může k tomuto opatření přistoupit. Proto soud prvního stupně žalobě o určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru „vyhověl, když vzal za prokázané, že byly splněny i podmínky §80 písm. c) o.s.ř., když pouze takto koncipovanou žalobou se žalobce mohl domoci neplatnosti skončení pracovního poměru“. Vzhledem k tomu, že žalobce dne 15.11.2002 písemně oznámil žalované, že trvá na tom, aby jej dále zaměstnávala, a protože „soud vzal za prokázané“, že žalobce od doby rozvázání pracovního poměru do doby rozhodnutí soudu sice „nikde nepracoval“ a „svou podnikatelskou činnost ukončil z důvodu neprosperity“, avšak „u úřadu práce se zaregistroval až dne 15.9.2003“, je podle názoru soudu prvního stupně „namístě“ přiznat žalobci podle ustanovení §61 odst. 1 a 2 zák. práce náhradu mzdy ve výši průměrného výdělku (který za „srpen, září a říjen 2002“ činil 32.333,- Kč) pouze za dobu šesti měsíců, neboť „žalobce neprokázal, že by projevil výraznou snahu zapojit se do dalšího pracovního procesu“.
K odvolání žalobce Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 2.12.2004 č.j. 23 Co 501/2004-74 rozsudek soudu prvního stupně „v napadeném zamítavém výroku“ změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci „dalších“ 90.000,- Kč, „jinak“ rozsudek soudu prvního stupně v tomto výroku potvrdil a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na nákladech řízení před soudem prvního stupně 6.375,- Kč „do rukou“ advokáta a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud uvedl, že ohledně posouzení nároku žalobce na náhradu mzdy za dobu přesahující šest měsíců, který byl předmětem odvolacího řízení (výroky, jimiž soud prvního stupně rozhodl o neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru a přisoudil žalobci náhradu mzdy za dobu 6-ti měsíců, nebyly odvoláním napadeny a samostatně nabyly právní moci), „se se závěry soudu prvního stupně plně neztotožňuje“. Zdůraznil, že náhrada mzdy podle ustanovení §61 odst. 1 zák. práce po dobu prvních 6-ti měsíců „je sankcí vůči zaměstnavateli“, který neplní svou povinnost přidělovat zaměstnanci práci podle pracovní smlouvy, „bez ohledu na to, zda byl či nebyl zaměstnanec v té době zaměstnán jinde, zda dosáhl nějakého výdělku a v jaké výši“; naproti tomu za období delší 6-ti měsíců, pokud o to zaměstnavatel požádá, „musí soud tyto okolnosti zkoumat (§61 odst. 2 zák. práce)“. Podle názoru odvolacího soudu „obecně lze se soudem prvního stupně souhlasit v tom“, že je třeba rozlišovat situaci, kdy zaměstnanec po neplatném rozvázání pracovního poměru nepracuje, ač se – „minimálně prostřednictvím úřadu práce“ – pokouší sehnat jiné zaměstnání, a situaci, kdy nepracuje proto, že nepodniká, a v této souvislosti „chybná není ani úvaha že, pokud někdo neprosperuje, musí zvážit, do jaké míry má tato činnost smysl“. Proto odvolací soud shledal správným závěr soudu prvního stupně, že žalobce, který „nebyl v podnikání žádným nováčkem“, měl s ohledem na neúspěch v podnikání tuto činnost ukončit a zaměřit se na získání zaměstnání. Soudu prvního stupně však vytknul, že při rozhodování nezohlednil změnu nastalou v září 2003, kdy žalobce podnikatelskou činnost ukončil a zaregistroval se u úřadu práce jako uchazeč o zaměstnání, neboť – jak odvolací soud zdůraznil – „od tohoto okamžiku se žalobce ocitl ve stejném postavení, jakoby nikdy nepodnikal“. Protože až do prosince 2003, kdy žalovaná začala žalobci opět přidělovat práci, nebyl žalobce nikde zaměstnán, „náleží mu za období od poloviny září 2003 do poloviny prosince 2003 přiměřená náhrada mzdy ve smyslu ust. §61 odst. 1 zák. práce“, a proto odvolací soud „žalobci přiznal vedle pravomocně přiznaných 193.998,- Kč dalších 90.000,- Kč“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu (do jeho měnícího výroku o věci samé) podala žalovaná dovolání. Namítala, že v daném případě nelze žalobci platně přiznat náhradu mzdy za období přesahující dobu šesti měsíců, neboť dosud nebylo platně rozhodnuto o tom, že okamžité zrušení pracovního poměru, které žalovaná dala žalobci písemností ze dne 7.11.2002 a kterou mu doručila dne 11.11.2002, je neplatné. Soud prvního stupně totiž ve svém rozsudku (ve výroku I.) „určil neplatnost neexistujícího úkonu“, neboť rozhodl tak, že „se určuje, že okamžité zrušení pracovního poměru dané žalovanou žalobci dne 17.11.2002 je neplatné“. Odvolací soud se ovšem touto námitkou žalované nijak nezabýval, ačkoli podle názoru dovolatelky „nejde o chybu v psaní či jinou zjevnou nesprávnost soudu při vyhotovení rozsudku, která by šla napravit postupem podle §164 o.s.ř.“, nýbrž „jde o absolutní vadu petitu zaviněnou žalobcem“. Žalovaná dále vytkla odvolacímu soudu, že se vůbec nezabýval její námitkou ke způsobu, jakým byl určen průměrný výdělek žalobce u žalované, od kterého je odvozena výše nároku na náhradu mzdy, a – jak zdůraznila - „lze jen odvozovat“, že odvolací soud shodně jako soud prvního stupně vychází z „průměrné mzdy“ odvozené od měsíčních výdělků za předcházející tři měsíce. Podle názoru dovolatelky však takovýto postup při zjišťování průměrného výdělku není v souladu se zákonem, neboť podle ustanovení §17 zákona č. 1/1992 Sb. rozhodným obdobím, ve kterém je průměrný výdělek zjišťován, je předchozí kalendářní čtvrtletí, nikoli předcházející tři měsíce, a kromě toho se průměrný výdělek při určení náhrady mzdy poskytované zaměstnanci podle ustanovení §61 odst. 1 zák. práce zjišťuje jako průměrný hodinový výdělek, popřípadě jako průměrný denní (směnový) výdělek. V tomto směru však žalovaná považuje rozhodnutí odvolacího soudu za nepřezkoumatelné, neboť z odůvodnění ani výroku napadeného rozsudku nelze dovodit, jak se odvolací soud „dobral“ k částce 90.000,- Kč, kterou vyčíslil nárok žalobce na náhradu mzdy za dobu, která navíc ani „není dostatečně konkretizována“. Navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený měnící rozsudek odvolacího soudu bez nařízení jednání (§243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Žalovaná v dovolání mimo jiné namítá, že dosud nebylo platně rozhodnuto o tom, že okamžité zrušení pracovního poměru dané žalovanou žalobci dopisem ze dne 7.11.2002, je neplatné, neboť podle jejího názoru soud prvního stupně ve výroku I. svého rozsudku, který odvolací soud ponechal beze změny, „určil neplatnost neexistujícího úkonu“. S touto námitkou dovolatelky nelze souhlasit.
Podle ustanovení 164 o.s.ř. předseda senátu opraví v rozsudku kdykoliv i bez návrhu chyby v psaní a v počtech, jakož i jiné zjevné nesprávnosti. Týká-li se oprava výroku rozhodnutí nebo není-li možné provést opravu ve stejnopisech rozhodnutí, vydá o tom opravné usnesení, které doručí účastníkům; jde-li o opravu výroku rozhodnutí, může odložit vykonatelnost rozsudku na dobu, dokud opravné usnesení nenabude právní moci.
Opravit rozsudek podle ustanovení §164 o.s.ř. je možné jen v případech, že jde o chyby v psaní a počtech a dále o takové chyby, které jsou jako zřejmé nesprávnosti podobného původu jako chyby v psaní a počtech, tj. ke kterým došlo jen zjevným a okamžitým selháním v duševní nebo mechanické činnosti osoby, za účasti níž došlo k vyhlášení anebo vyhotovení rozsudku, a které jsou každému zřejmé; zřejmost takové nesprávnosti vyplývá především z porovnání výroku rozsudku s jeho odůvodněním, případně i z jiných souvislostí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.9.1968 sp. zn. 2 Cz 57/1968, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek roč. 1968, pod poř. č. 37).
V posuzovaném případě Okresní soud v Mělníku rozsudkem ze dne 19.5.2004 č.j. 9 C 1905/2002-49 mimo jiné (ve výroku I.) určil, že „okamžité zrušení pracovního poměru dané žalovanou žalobci dne 17.11.2002 je neplatné“. Z odůvodnění tohoto rozsudku i z obsahu spisu ovšem vyplývá, že soud prvního stupně v souladu s tvrzeními a důkazy obsaženými v žalobě posuzoval platnost rozvázání pracovního poměru účastníků okamžitým zrušením, které dala žalovaná žalobci dopisem ze dne 7.11.2002, který žalobce převzal dne 11.11.2002, a ani z jiných souvislostí nelze dovodit, že by předmětem řízení byl jiný právní úkon směřující k rozvázání pracovního poměru, než „okamžité zrušení pracovního poměru, které žalovaná dala žalobci písemností ze dne 7.11.2002“. Z porovnání výroku rozsudku soudu prvního stupně s jeho odůvodněním i obsahu spisu tak vyplývá, že skutečnost, že soud prvního stupně rozhodl tak, že je neplatné okamžité zrušení pracovního poměru dané žalovanou žalobci dne „17.11.2002“ namísto 7.11.2002, je toliko zjevným pochybením (nesprávností) ve smyslu ustanovení §164 o.s.ř., které lze kdykoliv - na návrh žalované, anebo i bez návrhu - dodatečně napravit opravou rozsudku, neboť by nešlo o nové rozhodnutí založené na nových skutečnostech, které zde v době původního rozhodnutí nebyly. Dovolatelkou namítané pochybení soudu prvního stupně v označení data posuzovaného právního úkonu proto nemá vliv na skutečnost, že bylo „platně“ (a pravomocně) rozhodnuto o neplatnosti toho okamžitého zrušení pracovního poměru ze strany žalované, jehož posouzení má podklad ve zjištění skutkového stavu vyloženém v odůvodnění rozsudku.
Dovolatelka však důvodně vytýká odvolacímu soudu, že z odůvodnění jeho rozsudku nelze dovodit, jak se odvolací soud „dobral“ k částce 90.000,- Kč, kterou vyčíslil nárok žalobce na náhradu mzdy podle ustanovení §61 odst. 1 zák. práce za „nepřesně“ vymezené období „od poloviny září 2003 do poloviny prosince 2003“.
Podle ustanovení §61 odst. 1 zák. práce dal-li zaměstnavatel zaměstnanci neplatnou výpověď nebo zrušil-li s ním neplatně pracovní poměr okamžitě nebo ve zkušební době a oznámil-li zaměstnanec zaměstnavateli, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával, jeho pracovní poměr trvá i nadále a zaměstnavatel je povinen poskytnout mu náhradu mzdy. Tato náhrada přísluší zaměstnanci ve výši průměrného výdělku ode dne, kdy oznámil zaměstnavateli, že trvá na dalším zaměstnávání, až do doby, kdy mu zaměstnavatel umožní pokračovat v práci, nebo kdy dojde k platnému skončení pracovního poměru.
Náhrada mzdy z neplatného rozvázání pracovního poměru podle ustanovení §61 odst. 1 zák. práce se tedy - jak vyplývá z tohoto ustanovení - stanoví podle průměrného výdělku zaměstnance.
Zjišťování a používání průměrného výdělku upravuje zvláštní zákon (srov. §275 odst. 1 zák. práce). Tímto zvláštním zákonem je zákon č. 1/1992 Sb., o mzdě, odměně za pracovní pohotovost a o průměrném výdělku (dále jen „zákon o mzdě“), který upravuje poskytování mzdy a odměny za pracovní pohotovost, jakož i zjišťování a používání průměrného výdělku pro pracovněprávní účely (srov. §1 zákona o mzdě) s výjimkou zaměstnanců, jejichž platové poměry upravují zvláštní právní předpisy (srov. §2 zákona o mzdě).
Podle ustanovení §275 odst. 2 zák. práce průměrným výdělkem zaměstnance pro pracovněprávní účely se rozumí průměrný hrubý výdělek, pokud pracovněprávní předpisy nestanoví jinak.
Podle ustanovení §17 odst. 1 zákona o mzdě průměrný výdělek pro pracovněprávní účely zjišťuje zaměstnavatel z hrubé mzdy zúčtované zaměstnanci k výplatě v rozhodném období a z doby odpracované v rozhodném období. Podle ustanovení §17 odst. 1 zákona o mzdě pokud není dále stanoveno jinak, je rozhodným obdobím předchozí kalendářní čtvrtletí; průměrný výdělek se zjišťuje k prvnímu dni následujícího kalendářního měsíce.
Podle ustanovení §17 odst. 5 zákona o mzdě se průměrný výdělek zjišťuje jako průměrný hodinový výdělek, popřípadě jako průměrný denní (směnový) výdělek. Pokud se podle pracovněprávních předpisů vychází z průměrného měsíčního výdělku, průměrný výdělek zjištěný podle věty první se přepočte na jeden měsíc podle průměrného počtu pracovních hodin (dnů) připadajících v roce na jeden měsíc.
Z uvedeného je zřejmé, že průměrný výdělek pro účely výpočtu náhrady mzdy z neplatného rozvázání pracovního poměru podle ustanovení §61 odst. 1 zák. práce se zjišťuje z hrubé mzdy zúčtované zaměstnanci k výplatě v rozhodném období a z doby odpracované v rozhodném období. Rozhodným obdobím není - jak z toho vychází soud prvního stupně – „srpen, září a říjen 2002“, které vzniku nároku přímo předcházely. Rozhodným obdobím je zásadně předchozí kalendářní čtvrtletí, kterým v daném případě - protože nárok žalobce na náhradu mzdy podle ustanovení §61 odst. 1 zák. práce začal vznikat dnem 15.11.2002 (kdy oznámil žalované, že trvá na dalším zaměstnávání) - je doba od 1.7. do 30.9.2002 (III. kalendářní čtvrtletí), a to bez ohledu na to, za které následující konkrétní období žalobce náhradu mzdy požaduje. Protože se v ustanovení §61 zák. práce neuvádí, že by nárok zaměstnance na náhradu mzdy měl být stanoven podle průměrného měsíčního výdělku, je třeba při jeho určení vycházet - jak vyplývá z ustanovení §17 odst. 5 věty první zákona o mzdě a jak správně uvádí dovolatelka - z průměrného hodinového výdělku zaměstnance, popřípadě z jeho průměrného denního (směnového) výdělku (srov. bod VIII. Stanoviska Občanskoprávního kolegia a Obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 9.6.2004 k některým otázkám rozhodování soudů ve věcech nároků z neplatného rozvázání pracovního poměru podle ustanovení §61 zákoníku práce, sp. zn. Cpjn 4/2004, uveřejněné pod č. 85 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2004).
V projednávané věci odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dovodil, že žalobci „náleží za období od poloviny září 2003 do poloviny prosince 2003 přiměřená náhrada mzdy ve smyslu ust. §61 odst. 1 zák. práce“, a proto „žalobci přiznal vedle pravomocně přiznaných 193.998,- Kč dalších 90.000,- Kč“. Ačkoli z ustanovení §157 odst. 2 o.s.ř. vyplývá, že odůvodnění rozsudku musí být natolik dostatečné a srozumitelné, aby závěry soudu bylo možné přezkoumat, odvolací soud v rozporu s tímto ustanovením nijak nezdůvodnil, jakým způsobem k přisouzené částce 90.000,- Kč dospěl; z odůvodnění napadeného rozsudku se nepodává, z jakého průměrného výdělku žalobce odvolací soud při určení výše náhrady mzdy podle ustanovení §61 odst. 1 zák. práce vycházel a jakým způsobem tento průměrný výdělek zjišťoval. Vzhledem k tomu, že odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku nevyložil, jak dospěl k závěru, že žalobci náleží na náhradě mzdy podle ustanovení §61 odst. 1 zák. práce „dalších“ 90.000,- Kč, je rozsudek odvolacího soudu v tomto směru pro nedostatek důvodů nepřezkoumatelný a odvolací soud tak zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.].
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu v měnící části, v níž bylo žalobci přisouzeno „dalších“ 90.000,- Kč, není správný. Nejvyšší soud České republiky jej proto v této části, včetně akcesorických výroků, jimiž bylo rozhodnuto o nákladech řízení, zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení (§243b odst. 2 část věty za středníkem a §243b odst.3 věta první o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§226 odst. 1, §243d odst. 1 část věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 4. května 2006
JUDr. Zdeněk N o v o t n ý,
předseda senátu