ECLI:CZ:NS:2006:21.CDO.1731.2005.1
sp. zn. 21 Cdo 1731/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeněka Novotného v právní věci žalobců a) R. Š. a b) J. H., obou zastoupených advokátkou, proti žalované V., spol. s r. o. v likvidaci, zastoupené advokátem, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 7 C 1/2004, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 3. listopadu 2004, č.j. 30 Co 410/2004-193, takto:
Rozsudek krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Ústí nad Labem k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 23. 12. 1999 žalovaná sdělila žalobci a), že mu podle ustanovení §46 odst. 1 písm. e) zák. práce dává výpověď z pracovního poměru. Důvod k tomuto opatření spatřovala v tom, že žalobce a) odmítl podepsat dohodu o společné hmotné odpovědnosti, ačkoliv z titulu funkce vedoucího skladníka ve skladu zeleniny odpovídá za hodnoty svěřené v tomto skladu k vyúčtování. Nesplňuje tak bez zavinění žalované požadavky pro řádný výkon práce, kterou podle pracovní smlouvy vykonává.
Dopisem ze dne 29. 1. 2000, sdělila žalovaná žalobci b), že mu dává podle ustanovení §46 odst. 1 písm. e) zák. práce výpověď z pracovního poměru. Důvod k tomuto opatření spatřovala v tom, že odmítl podepsat dohodu o společné hmotné odpovědnosti, ačkoliv z titulu funkce vedoucího referenta nákupu odpovídá za vyúčtování svěřených hodnot. Nesplňuje proto bez zavinění žalované požadavky pro řádný výkon práce, kterou podle pracovní smlouvy vykonává.
Žalobce a) se domáhal, aby bylo určeno, že výpověď z pracovního poměru, kterou mu dala žalovaná dopisem ze dne 23. 12. 1999, je neplatná a že je neplatné převedení žalobce a) na jinou práci, jež učinila žalovaná dopisem ze dne 14. 1. 2000. Žalobu odůvodňoval zejména tím, že nebyl ani není zaměstnán jako vedoucí skladník ve skladu, neboť náplň jeho práce nebyla nikdy přesně mezi účastníky písemně ujednána. Proto nemůže být správné tvrzení žalované ve výpovědi, že nesplňuje předpoklady pro výkon funkce vedoucího skladníka ve skladu zeleniny.
Žalobce b) se domáhal, aby bylo určeno, že výpověď z pracovního poměru, kterou mu dala žalovaná dopisem ze dne 29. 1. 2000, je neplatná. Není totiž pravda, že byl zařazen do funkce vedoucího referenta nákupu. Nákupu zboží se sice rovněž věnuje, ale žalovanou mu nikdy nebyla předložena pracovní náplň.
Okresní soud v České Lípě rozsudkem ze dne 23. 6. 2000, č. j. 7 C 329/2000-59, určil, že jsou neplatné výpověď z pracovního poměru, kterou dala žalovaná žalobci a) dopisem z 23. 12. 1999, a výpověď, kterou dala žalovaná žalobci b) dopisem z 29. 1. 2000, , zastavil řízení v části, v níž se žalobce a) domáhal určení, že jeho převedení na jinou práci, které učinila žalovaná dopisem z 14. 1. 2000, je neplatné a rozhodl, že žalovaná je povinna nahradit žalobcům „společně a nerozdílně“ náklady řízení 4.112,60 Kč k rukám zástupkyně žalobců. Po provedeném dokazování dospěl soud prvního stupně k závěru, že nebylo prokázáno, že by žalobce a) na základě dohody účastníků vykonával funkci vedoucího skladu. Protože bylo dále zjištěno, že kromě práce ve skladu vykonával žalobce a) u žalované i jiné práce, nebylo pro fakticky vykonávanou práci žalobce a) u žalované nezbytným předpokladem uzavření dohody o hmotné odpovědnosti. Proto nelze žalobci a) ani vytýkat, že nesplňoval předpoklady stanovené právními předpisy pro výkon sjednané práce. Rovněž ve vztahu k žalobci b) dospěl soud prvního stupně k závěru, že nebylo prokázáno, že by žalobce b) na základě vzájemné dohody mezi účastníky vykonával funkci vedoucího referenta nákupu. Protože bylo zjištěno, že kromě nákupu zboží vykonával žalobce b) u žalované i jiné práce, nebylo pro fakticky vykonávanou práci žalobce b) u žalované nezbytným předpokladem uzavření dohody o hmotné odpovědnosti a nelze proto dovozovat, že by z důvodu jejího neuzavření nesplňoval předpoklady stanovené právními předpisy pro výkon sjednané práce. Řízení o určení neplatnosti převedení žalobce a) na jinou práci dopisem žalované ze dne 14. 1. 2000 zastavil, neboť v této části vzal žalobce a) žalobu zpět.
K odvolání účastníků (odvolání žalobců směřovalo jen do výroku o nákladech řízení) Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 26. 10. 2000, č. j. 30 Co 418/2000-82, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že zamítl žalobu na určení, že výpověď z pracovního poměru, kterou dala žalovaná žalobci a) dopisem z 23. 12. 1999, je neplatná, a na určení, že výpověď z pracovního poměru, kterou dala žalovaná žalobci b) dopisem z 29. 1. 2000 je neplatná, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů; zároveň uvedl, že ve výroku o zastavení řízení „zůstává rozsudek soudu prvního stupně nedotčen“. Shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že mezi žalobci a žalovanou nedošlo písemnou formou k dohodě o tom, které konkrétní práce mají žalobci pro žalovanou vykonávat. I když samotný nedostatek písemné formy pracovní smlouvy nezpůsobuje její neplatnost, mezi žalobci a žalovanou byl konkludentně vymezen druh práce tak široce, že umožňuje zaměstnavateli (žalované) přidělovat žalobcům jakoukoliv práci. Za této situace odvolací soud dovodil, že nedošlo k vymezení druhu práce, na který byli žalobci přijímáni, ani nebyly konkrétně vymezeny okruhy pracovních činností, které by žalobci měli pro žalovanou vykonávat, a že tedy nedošlo platně ke sjednání druhu práce, a proto ani k platnému vzniku pracovního poměru. Protože ale žalobci pro žalovanou vykonávali s jejím vědomí práci, došlo ke vzniku tzv. faktického pracovního poměru, který sice není v zákoníku práce výslovně upraven, ale jehož existenci lze dovodit z ustanovení §243 odst. 4 zák. práce. V takovém případě náleží zaměstnanci stejné nároky jako zaměstnanci v řádném pracovním poměru, zejména nárok na odměnu podle fakticky vykonané práce, nárok na náhradu mzdy při překážkách v práci, nárok na dovolenou, odškodnění pracovního úrazu i náhradu veškeré škody, která mu byla způsobena při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním. Oproti tomu však mu nepřísluší nároky podle ustanovení §61 až 64 zák. práce, tj. nároky z neplatného rozvázání pracovního poměru. Faktický pracovní poměr není třeba rozvazovat, neboť právně neexistuje. Žaloba na určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru výpovědí proto není důvodná.
K dovolání žalobců Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 11. 4. 2002, č.j. 21 Cdo 214/2001-101, rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Souhlasil s odvolacím soudem v tom, že nedostatek písemné formy pracovní smlouvy není důvodem její neplatnosti (§242 odst. 2 zák. práce), neboť pro vznik pracovní smlouvy je rozhodující, zda se účastníci shodli na jejím obsahu (§244 odst. 1 zák. práce). K tomu může dojít jak písemně, tak ústně nebo jiným způsobem nevzbuzujícím pochybnost o tom, co chtěli jednající projevit, tedy i konkludentně (§240 odst. 2 zák. práce). Přitom není podstatné, zda k dohodě o jednotlivých náležitostech smlouvy došlo zároveň (v jediném okamžiku) nebo zda k dohodě o jednotlivých částech pracovní smlouvy došlo postupně. Pracovní smlouva je totiž uzavřena (završena) v okamžiku, kdy se její účastníci shodli na celém jejím obsahu. Vytknul dále odvolacímu soudu, že způsobem neodpovídajícím zákonu hodnotil provedené důkazy (k některým vůbec nepřihlédl), a vyslovil názor, že pro posouzení věci je nezbytné objasnit, kdo byl oprávněn jménem žalované jednat, a zda vůbec a jaká byla vůle žalované a žalobců (v tomto směru se v řízení vůbec nevyjádřili) při uzavírání smlouvy ze dne 1. 1. 1993 také ve vztahu k druhu práce (funkci), kterou měli vykonávat, když v písemném vyhotovení smlouvy není ujednání v tomto směru vyznačeno.
Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci poté rozsudkem ze dne 6. 9. 2002, č. j. 30 Co 195/2002-118, rozsudek soudu prvního stupně znovu změnil tak, že žalobu na určení, že výpověď z pracovního poměru, kterou dala žalovaná žalobci a) dopisem z 23. 12. 1999, je neplatná, zamítl, a tak, že žalobu na určení, že výpověď z pracovního poměru, kterou dala žalovaná žalobci b) dopisem z 29. 1. 2000 je neplatná, zamítl, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů; zároveň uvedl, že ve výroku o zastavení řízení zůstává rozsudek soudu prvního stupně nedotčen. Po doplnění dokazování úplným výpisem z obchodního rejstříku, vedeného Krajským soudem v Ústí nad Labem, oddílu C, vložky 729, dospěl k závěru, že k datu 1. 1. 1993 nemohl mezi žalobci a žalovanou vzniknout platně pracovní poměr, neboť od data vzniku žalované (7. 8. 1991) do 11. 3. 1993 neměla žalovaná ustanoven žádný statutární orgán. Proto bylo již nadbytečné zkoumat, jaká byla vůle účastníků při uzavírání smlouvy, a to především ve vztahu k druhu vykonávané práce. Vycházel přitom z toho, že v pracovněprávních vztazích činí úkony jménem organizace především její statutární orgán. Statutárním orgánem společnosti s ručením omezeným (tou je žalovaná) je jeden nebo více jednatelů. Pouhá existence dohody společníků žalované, byť by se týkala všech podstatných náležitostí pracovní smlouvy, nemohla jednání statutárního orgánu (tj. jednatele) nahradit.
K dovolání žalobců Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 20. 3. 2003, č.j. 21 Cdo 2455/2002-139, rozsudek krajského soudu zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Ústí nad Labem k dalšímu řízení. Vytknul odvolacímu soudu, že přehlédl, že zaměstnavatel, který je právnickou osobou, nečiní právní úkony jen statutárním orgánem (srov. slova „…činí… především jeho statutární orgán“ v ustanovení §9 odst. 1 větě první zák. práce), ale také např. jinými zaměstnanci zaměstnavatele a osobami pověřenými (srov. §9 odst. 1 věta druhá a odst. 2 zák. práce). Proto samotná okolnost, zda v době, kdy měl vzniknout pracovní poměr mezi žalobci a žalovanou, měla žalovaná statutární orgán (jednatele) či nikoliv, není pro posouzení otázky, zda pracovní poměr vzniknul, rozhodující. Došlo-li mezi společníky společnosti s ručením omezeným, která neměla jednatele zapsaného v obchodním rejstříku, ke shodě (dohodě) o tom, s kým a s jakým obsahem se uzavírá pracovní smlouva, nemůže být pochyb o tom, jaká je vůle této právnické osoby. Protože odvolací soud vycházel z jiného právního názoru, nezkoumal ani to, zda vůbec a jaká byla vůle žalované a žalobců zejména ve vztahu k druhu práce (funkci), kterou měli žalobci vykonávat.
Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci usnesením ze dne 3. 12. 2003, č.j. 30 Co 227/2003-160, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Jako nesprávný posoudil závěr soudu prvního stupně, že výpovědi z pracovních poměrů dané žalobcům jsou neplatné proto, že byly žalobcům dány z funkcí, které nevykonávali; v jeho důsledku se soud prvního stupně ani u jednoho ze žalobců nezabýval otázkou, zda výpovědní důvod uplatněný žalovanou ve výpovědích je či není dán, a odvolací soud se k této otázce nemůže vyjádřit, neboť by účastníkům odňal možnost řádného opravného prostředku proti vydanému rozhodnutí.
Okresní soud v České Lípě rozsudkem ze dne 28. 4. 2004, č.j. 7 C 1/2004-171, určil, že výpověď z pracovního poměru, kterou dala žalovaná žalobci a) dopisem ze dne 23.12.1999, je neplatná, že výpověď z pracovního poměru, kterou dala žalovaná žalobci b) dopisem ze dne 29. 1. 2000, je neplatná, a rozhodl, že žalovaná je povinna nahradit žalobcům společně a nerozdílně 48.990,- Kč. Po provedeném dokazování, jsa vázán právním názorem odvolacího soudu, že pracovní poměr žalobců u žalované platně vznikl a že žalovaná oběma žalobcům výpověď řádně doručila, dospěl k závěru, že výpovědní důvod ve smyslu ustanovení §46 odst. 1 písm. e) zák. práce není dán u žádné z obou výpovědí. Vycházel přitom z toho, že z pracovního řádu vydaného žalovanou nebylo zjištěno, že by předpokladem pro výkon práce skladníka, nákupčího skladu (ale ani pro výkon práce vedoucího skladníka nebo vedoucího nákupčího skladu) bylo uzavření dohody o hmotné odpovědnosti (případně společné hmotné odpovědnosti), ani že by žalobce a) vykonával funkci vedoucího skladníka a žalobce b) funkci referenta nákupu. Z výpovědí žalobců měl za zjištěno, že stejný druh práce vykonávali od doby, kdy začali pracovat u žalované [žalobce a) v rozsahu 2/3 pracovní doby pracoval ve skladu, žalobce b) asi 60% pracovní doby pracoval jako nákupčí skladu]. V řízení dále nebylo prokázáno, že by uzavření dohody o hmotné odpovědnosti bylo stanoveno jako předpoklad pro řádný výkon práce skladníka, nákupčího skladu, a nebylo zaměstnavatelem stanoveno ani jako požadavek pro výkon takové práce; prokázáno nebylo ani to, že by žalovaná splnila svoji nabídkovou povinnost podle ustanovení §46 odst. 2 zák. práce.
K odvolání žalované Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 3. 11. 2004, č.j. 30 Co 410/2004-193, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a II. ve věci samé (jimiž bylo žalobám obou žalobců vyhověno) potvrdil; ve výroku III. o nákladech řízení jej zrušil a v tomto rozsahu jej vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Vycházeje z toho, že soud prvního stupně při svém rozhodování respektoval již vyslovené právní názory Nejvyššího soudu ČR i názor vyslovený odvolacím soudem v jeho zrušovacím usnesení ze dne 3. 12. 2003, č.j. 30 Co 227/2003-160, posoudil výpovědní důvod uvedený ve výpovědích z pracovního poměru žalobcům jako „srozumitelný“ tak, aby jej nebylo možno zaměnit s jiným výpovědním důvodem (§44 odst. 2 zák. práce). Neuzavření dohod o hmotné odpovědnosti může být podle odvolacího soudu pouze předpokladem stanoveným právními předpisy pro výkon sjednané funkce, jenž ale musí být stanoven právním předpisem, kterým může být i vnitřní předpis zaměstnavatele, zejména pracovní řád. Žalovaná však v pracovním řádu nestanovila podmínku, aby zaměstnanci ve funkci skladníka a nákupčího skladu (ať už na vedoucí či podřízené „pozici“) měli uzavřenou dohodu o hmotné odpovědnosti či dohodu o společné hmotné odpovědnosti. Za nesprávný považoval názor žalované, že uzavření dohody o hmotné odpovědnosti lze zařadit pod důvod označený jako požadavek pro řádný výkon funkce. Uzavřená dohoda o hmotné odpovědnosti totiž nemá zajistit, aby pracovník řádně pracoval. Pracovní povinnosti musí plnit i bez uzavření takové dohody. Cílem podepsání dohody o hmotné odpovědnosti je pouze ochrana zaměstnavatele pro případ vzniku škody, kdy se zaměstnanec ocitne v méně výhodném postavení při její náhradě. Protože nepodepsání dohody o hmotné odpovědnosti patří výlučně do skutkové podstaty nesplňování předpokladů stanovených právními předpisy a protože v daném případě neexistuje obecně závazný právní předpis stanovující povinnost zaměstnancům ve funkci žalobců mít v době pracovního poměru uzavřenou dohodu o hmotné odpovědnosti a žalovaná v řízení neprokázala existenci žádného vnitřního právního předpisu ukládajícího žalobcům tuto povinnost, není výpovědní důvod uplatněný žalovanou ve výpovědích z pracovního poměru žalobcům důvodný.
Okresní soud v České Lípě usnesením ze dne 21. 3. 2005, č.j. 7 C 1/2004-209, rozhodl, že žalovaná je povinna nahradit žalobcům a) a b) společně a nerozdílně náklady řízení ve výši 48.471,- Kč.
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť zásadní právní význam má posouzení otázky, zda podmínku uzavřít dohodu o hmotné odpovědnosti lze podřadit pod skutkovou podstatu nesplnění předpokladů stanovených právními předpisy pro sjednaný výkon práce podle ustanovení §46 odst. 1 písm. e) zák. práce, žalovaná namítá, že odvolací soud při posuzování této otázky pochybil. Podle názoru dovolatelky je nutné se zabývat úvahou, co jsou svým obsahem a formou takové právní předpisy z pohledu změn ekonomického prostředí v České republice po roce 1989. Podle jejího názoru je nepochybné, že právním předpisem platícím uvnitř společnosti s ručením omezeným je pracovní řád. Vnitřním právním předpisem společnosti je i rozhodnutí jednatele, kterým je řešena konkrétní otázka vnitrospolečnostních vztahů, řízení a povinností zaměstnanců, kterou je nutné rychle operativně rozhodnout. V tomto případě jednatelka společnosti takové rozhodnutí vydala, oba žalobci s ním byli seznámeni a měli možnost požadavek žalované daný takovým vnitřním předpisem posoudit a rozhodnout se. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení §237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.]; to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§237 odst. 2 písm. a) o.s.ř.], a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§237 odst. 2 písm. b) o.s.ř.].
Žalovaná dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve výroku, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že soud prvního stupně nerozhodl jinak než ve svém dřívějším rozhodnutí, jež bylo odvolacím soudem zrušeno (v obou rozhodnutích žalobám vyhověl). Dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§237 odst. 3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
V projednávané věci odvolací soud řešil právní otázku, zda požadavek zaměstnavatele, aby určitou funkci (druh práce) vykonával zaměstnanec, který má uzavřenou dohodu o hmotné odpovědnosti, představuje předpoklady stanovené právními předpisy pro výkon sjednané práce nebo, zda jde o zaměstnavatelem stanovené požadavky pro řádný výkon této práce. Uvedená právní otázka dosud nebyla dovolacím soudem vyřešena. Vzhledem k tomu, že její posouzení bylo pro rozhodnutí projednávané věci významné (určující), představuje napadený rozsudek odvolacího soudu rozhodnutí, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v napadeném výroku je přípustné podle ustanovení podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soud ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Z hlediska skutkového stavu bylo soudy zjištěno (správnost skutkových zjištění přezkumu dovolacího soudu nepodléhá - srov. §241a odst. 2 a §242 odst. 3 o.s.ř.), že dopisy ze dne 21. 12. 1999 byli žalobci seznámeni žalovanou s tím, že „požadavkem pro řádný výkon práce“, kterou zastávají, je podepsání dohody o hmotné odpovědnosti a že, jestliže ve lhůtě v dopisech uvedené dohodu opatřenou svým podpisem nepředloží, nebudou splňovat bez zavinění zaměstnavatele požadavky pro řádný výkon práce. Žalovaná dala žalobci a) dopisem ze dne 23. 12. 1999 a žalobci b) dopisem ze dne 29. 1. 2000 výpověď z pracovního poměru podle ustanovení §46 odst. 1 písm. e) zák. práce proto, že odmítli podepsat dohodu o společné hmotné odpovědnosti, ačkoliv z titulu zastávaných funkcí odpovídají za vyúčtování svěřených hodnot, a že tak bez zavinění žalované nesplňují požadavky pro řádný výkon práce.
Podle ustanovení §46 odst. 1 písm. e) části věty před středníkem zák. práce zaměstnavatel může dát zaměstnanci výpověď, nesplňuje-li zaměstnanec předpoklady stanovené právními předpisy pro výkon sjednané práce nebo nesplňuje-li bez zavinění zaměstnavatele požadavky pro řádný výkon této práce. Zatímco předpoklady stanoví právní předpisy (§272 odst. 1 zák. práce), požadavky pro řádný výkon sjednané práce stanoví sám zaměstnavatel. Dovolací soud zastává i nadále výkladové stanovisko, že požadavky, které jsou nezbytnou podmínkou pro řádný výkon práce, mohou vyplývat z pracovní smlouvy, organizačního řádu vnitropodnikové směrnice, popř. z pracovních příkazů vedoucího zaměstnance, nebo může jít o požadavky, které jsou pro výkon určité práce všeobecně známé. Požadavky ve smyslu ustanovení §46 odst. 1 písm. e) zák. práce, jimiž se rozumějí jiné skutečnosti, než které vyplývají z předpokladů ve smyslu téhož ustanovení, se mohou podle druhu vykonávané práce dotýkat nejen kupř. zvláštních odborných znalostí, morálních kvalit pracovníka, ale i jeho řídících a organizačních schopností.
Má-li být naplněn výpovědní důvod spočívající v nesplňování požadavků, které považuje zaměstnavatel za nezbytné pro řádný výkon sjednané práce, nesmí jít o požadavky svou podstatou nevýznamné a musí zároveň být dána absence kvality požadovaných skutečností po delší dobu. Zákon výslovně nestanoví, jaké skutečnosti mají být podkladem pro úsudek o tom, zda zaměstnanec, kromě předpokladů stanovených obecně právními předpisy, splňuje (anebo nesplňuje) také požadavky, které jsou nezbytné pro řádný výkon jeho práce.
S odvolacím soudem lze souhlasit v tom, že zatímco předpoklady stanovené právními předpisy pro výkon sjednané práce představují obecné (všeobecně platné) nároky na výkon určité práce, požadavky pro řádný výkon práce, jež stanoví zaměstnavatel, reflektují především konkrétní podmínky u konkrétního zaměstnavatele a jeho představy o tom, jaké nároky mají být kladeny na zaměstnance, který konkrétní druh práce (funkci) vykonává. Přitom platí, že takovéto požadavky musí zaměstnavatel vůči konkrétnímu pracovnímu místu dát také najevo; nestačí, že jsou některé požadavky všeobecně uznávané, známé. Z uvedeného zároveň vyplývá, že rozdíl mezi předpoklady stanovenými právními předpisy a požadavky, jež stanoví sám zaměstnavatel, není jen ve způsobu, jímž jsou tato pravidla zvnějšňována (dávána najevo), ale rozdíl je též v tom, jaký okruh adresátů (jakou působnost) mají. Předpoklady stanovené právními předpisy tedy mající obecnou platnost, dopadají na všechny zaměstnance u všech zaměstnavatelů, kteří konkrétní funkci (druh práce) vykonávají, zatímco požadavky stanovené konkrétním zaměstnavatelem mohou být vztaženy jen na zaměstnance tohoto konkrétního zaměstnavatele. Z uvedeného rozlišení zároveň vyplývá, že požadavky zaměstnavatele, ve vztahu ke konkrétní funkci (druhu práce), se mohou týkat jen specifických odlišností vyplývajících právě z konkrétních poměrů u konkrétního zaměstnavatele. Jinak řečeno, legitimnost požadavku zaměstnavatele na výkon určitého druhu práce (funkce) je dána jen tehdy, jestliže tyto požadavky, oproti předpokladům stanoveným právními předpisy pro tentýž druh práce (funkci), jsou odůvodněny [srov. slova „… požadavky pro řádný výkon této práce;“ v ustanovení §46 odst. 1 písm. e) zák. práce]. Oprávněnost požadavku pro řádný výkon sjednané práce stanoveného zaměstnavatelem a tedy i možnost zaměstnavatele v případě jeho nesplňování zaměstnancem použít výpovědní důvod podle ustanovení §46 odst. 1 písm. e) zák. práce, je dána jen tehdy, jde-li o takový požadavek, který je vyvolán zvláštností výkonu konkrétní funkce (pracovního místa) – jde-li o požadavek odůvodněný.
V projednávané věci žalovaná rozhodnutím svého statutárního orgánu stanovila, že pro výkon konkrétní funkce (skladníka – vedoucího skladníka, referenta nákupu – vedoucího referenta nákupu) je požadavkem uzavření dohody o hmotné odpovědnosti. Protože ze žádného právního předpisu předpoklad pro to, aby ten, kdo zastává funkci skladníka – vedoucího skladníka, případně funkci referenta nákupu - vedoucího referenta nákupu, měl také uzavřenu dohodu o hmotné odpovědnosti, nevyplývá, učinil odvolací soud správný závěr o tom, že uzavření dohody o hmotné odpovědnosti nebo o společné hmotné odpovědnosti pro výkon funkce skladníka – vedoucího skladníka, případně referenta nákupu – vedoucího referenta nákupu, jako předpoklad právní předpisy nestanoví. Nezabýval se však již tím, zda žalovanou stanovená povinnost uzavření dohody o hmotné odpovědnosti pro výkon funkce skladníka – vedoucího skladníka, referenta nákupu – vedoucího referenta nákupu je jako požadavek ve smyslu ustanovení §46 odst. 1 písm. e) zák. práce odůvodněna (je nezbytná pro řádný výkon těchto prací). Teprve závěr o neodůvodněnosti takového požadavku by mohl být předpokladem pro rozhodnutí o neplatnosti výpovědí z pracovního poměru, jež byly žalobcům dány právě z důvodu, že odmítli podepsat dohodu o hmotné odpovědnosti (společné hmotné odpovědnosti) a tak nesplňovali požadavky stanovené zaměstnavatelem pro výkon jimi zastávaných funkcí.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný. Nejvyšší soud České republiky jej proto v napadeném výroku (§243b odst. 2 část věty za středníkem o. s. ř.) zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Ústí nad Labem k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta první o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§226 odst. 1, §243d odst. 1 část věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný .
V Brně dne 11. května 2006
JUDr. Mojmír P u t n a , v. r.
předseda senátu