ECLI:CZ:NS:2006:21.CDO.1743.2005.1
sp. zn. 21 Cdo 1743/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce Z. P., zastoupeného advokátem, proti žalované T. a.s., zastoupené advokátem, o 824.184,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. 7 C 155/97 a 7 C 156/97, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. prosince 2004 č.j. 49 Co 160/2002-242, takto:
Dovolání žalobce se odmítá.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal žalobami vedenými u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. 7 C 155/97 a 7 C 156/97, aby mu žalovaná zaplatila celkem 824.184,- Kč s příslušenstvím. Žaloby odůvodnil zejména tím, že byl rozhodnutím představenstva žalované ze dne 25.9.1996 písemně odvolán z funkce asistenta ředitele ke dni 30.9.1996, a protože k tomuto odvolání nedošlo z důvodů, pro něž lze dát zaměstnanci výpověď podle ustanovení §46 odst. 1 písm. f) zák. práce nebo okamžitě zrušit pracovní poměr, náleží mu v souladu s čl. II odst. 2 „manažerské smlouvy“ ze dne 31.5.1996 „finanční náhrada ve výši platu jednoho kalendářního roku“, tedy částka 439.200,- Kč. Vzhledem ke zjištění, že v roce 1996 byl splněn plánovaný zisk žalované i plánovaný objem výroby zboží, náleží žalobci podle „dodatku číslo 1“ k „manažerské smlouvě“ ze dne 1.6.1996 rovněž doplatek roční prémie za období výkonu funkce ve výši 384.984,- Kč.
Okresní soud v Kroměříži (poté, co usnesením ze dne 10.11.1997 č.j. 7 C 155/97-51 obě žaloby spojil ke společnému projednání a rozhodnutí) rozsudkem ze dne 13.3.1998 č.j. 7 C 155/97-161 žalobu o zaplacení 824.184,- Kč s příslušenstvím zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně usnesením ze dne 1.2.2001 č.j. 21 Co 381/98-179 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud vytkl soudu prvního stupně, že řízení zatížil vadou ve smyslu ustanovení §221 odst. 1 písm. b) a §212 odst. 2 o.s.ř., neboť o věci rozhodl v jiném složení senátu, než ve kterém ji projednal u jednání, aniž by byl senát před přijetím rozsudku seznámen s dosavadním průběhem řízení alespoň postupem uvedeným v ustanovení §119 odst. 2 o.s.ř.
Okresní soud v Kroměříži (poté, co žalobce vzal zpět žalobu ohledně části požadovaného doplatku roční prémie ve výši 180.984,- Kč s příslušenstvím a soud prvního stupně usnesením ze dne 25.1.2002 č.j. 7 C 155/97-212 řízení v tomto rozsahu zastavil) rozsudkem ze dne 4.2.2002 č.j. 7 C 155/97-216 žalobu o zaplacení 643.200,- Kč s příslušenstvím zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že jmenování žalobce do funkce asistenta ředitele žalované dne 27.5.1996 „odporuje zákonům“ a je „absolutně“ neplatné, neboť žalobce jednak nebyl jmenován kompetentním orgánem žalované a jednak nešlo o funkci obsazovanou jmenováním. Z tohoto důvodu jsou neplatné i „pracovněprávní úkony, které byly učiněny formou manažerské smlouvy“, a proto „žalobě nelze vyhovět“.
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 22.12.2004 č.j. 49 Co 160/2002-242 rozsudek soudu prvního stupně „ve výroku I. v části, v níž byla žaloba zamítnuta co do částky 439.200,- Kč s 21% úrokem od 11.10.1996 do zaplacení“, potvrdil a „ve zbývající části“ tento rozsudek zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud zdůraznil, že ujednání účastníků o poskytnutí „finanční náhrady ve výši platu jednoho kalendářního roku“ obsažené v „manažerské smlouvě“ ze dne 31.5.1996 „nepředstavuje sjednání mzdy žalobce“ (tedy plnění, kterým by byl žalobce odměněn za práci), nýbrž „plnění, které se žalovaná jako zaměstnavatel zavázala poskytnout v souvislosti s odvoláním žalobce z funkce asistenta ředitele“. Vzhledem ke kogentní povaze právních předpisů upravujících pracovněprávní vztahy by takové plnění - jak dále uvedl - „mohlo být žalobci poskytnuto jen tehdy, jestliže to stanoví právní předpisy“. Protože však pracovněprávní předpisy v době uzavření „manažerské smlouvy“ poskytnutí plnění označeného jako „náhrada“ v souvislosti s odvoláním z funkce neumožňovaly, odvolací soud dovodil, že „smlouva účastníků je v tomto ujednání podle ustanovení §242 odst. 1 písm. a) a §242 odst. 3 zák. práce neplatná“ a že proto je žalobcem uplatněný nárok na zaplacení částky 439.200,- Kč s příslušenstvím „založený na uvedeném ujednání bez dalšího nedůvodný“. Závěry ohledně nároku na doplatek roční prémie ve výši 102.000,- Kč s příslušenstvím však odvolací soud shledal „při dosud zjištěném skutkovém stavu“ jako předčasné; proto „za použití ustanovení §221 odst. 1 věty první, odst. 2 písm. a) o.s.ř.“ napadený rozsudek v této části zrušil a soudu prvního stupně uložil, aby řízení v naznačeném směru doplnil.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu (do jeho potvrzujícího výroku o věci samé) podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Namítal, že právní názor odvolacího soudu o neplatnosti ujednání účastníků o poskytnutí „finanční náhrady“ v případě odvolání žalobce z funkce „vychází z formálního pojetí pracovněprávních vztahů a není v souladu s účelem a smyslem, které obě smluvní strany uzavřením manažerské smlouvy sledovaly, a není ani v souladu se zcela vžitou a běžnou praxí“. Podle názoru dovolatele předmětné ujednání o finanční náhradě – odstupném – pro případ odvolání z funkce je „ujednáním o mzdových podmínkách“ a nárok vyplývající z tohoto ujednání je „nárokem mzdovým“. Dovozoval, že, je-li zaměstnanec – tak jako tomu bylo v případě žalobce - jmenován do funkce, „nedochází k uzavření pracovní smlouvy a mzdové nároky zaměstnance jsou obsaženy v tzv. manažerské smlouvě, přičemž mezi tyto mzdové nároky patří také odstupné – finanční odškodnění – pro případ odvolání z funkce“. V daném případě bylo sporné ujednání součástí manažerské smlouvy, kterou žalobci předložila k podpisu sama žalovaná, a dovolateli „je známo, že tato manažerská smlouva byla vypracována v souladu se vzory manažerským smluv, které byly vypracovány a k použití předkládány přímo Ministerstvem průmyslu a obchodu ČR“. Protože k odvolání žalobce z funkce asistenta ředitele došlo bez důvodů, byly podle jeho názoru splněny všechny podmínky pro vyplacení „finanční náhrady – odstupného ve výši platu jednoho kalendářního roku“, tedy částky 439.200,- Kč, jak bylo mezi účastníky platně ujednáno v manažerské smlouvě. Žalobce navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.), přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm.b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu v části, v níž byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé (o zamítnutí žaloby o zaplacení 439.200,- Kč s příslušenstvím) potvrzen. Protože dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není v této věci přípustné (oběma rozsudky vydanými v této věci rozhodl soud prvního stupně stejně – žalobu zamítl), může být přípustnost dovolání v této věci založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přitom není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Ohledně dovoláním dotčeného předmětu řízení (o nároku na „finanční náhradu“ ve výši 439.200,- Kč s příslušenstvím) bylo v projednávané věci z hlediska skutkového stavu zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu nepodléhá - srov. §241a odst. 2 a §242 odst. 3 o.s.ř.), že od roku 1992 byl žalobce zaměstnán u žalované (její právní předchůdkyně) a že dopisem, který žalobce převzal dne 27.5.1996, sdělil ředitel žalované žalobci, že „na základě ustanovení paragrafu 27 ZP a v souladu se Stanovami a.s. T. B. jej tímto ke dni 1.6.1996 jmenuje asistentem ředitele žalované“. Dne 31.5.1996 účastníci uzavřeli smlouvu označenou jako „manažerská smlouva“, ve které se v článku II bod 1 žalobci „zaručuje výplata“ základního platu ve výši 36.600,- Kč měsíčně a v níž bylo v článku II bod 2 dohodnuto, že „dojde-li k odvolání žalobce z funkce, nebo vzdá-li se žalobce funkce a bude přeřazen do nižší funkce, přísluší mu finanční náhrada ve výši platu jednoho kalendářního roku“, s tím, že „toto ustanovení neplatí, dojde-li k odvolání žalobce z funkce z důvodů, pro něž lze dát zaměstnanci výpověď (podle §46 odst. 1, písm. f, zákoníku práce), nebo z důvodů, pro které lze zrušit pracovní poměr (§53 zákoníku práce), nebo v případech uvedených v článku V. této smlouvy“ (porušení „konkurenční úmluvy“). Rozhodnutím představenstva žalované ze dne 25.9.1996 byl žalobce ke dni 30.9.1996 z funkce asistenta ředitele odvolán (aniž by byla tato funkce zrušena) a od 1.10.1996 „byl přeřazen do nižší funkce výrobního zástupce VTN“.
Za tohoto skutkového stavu řešil odvolací soud mimo jiné právní otázku, zda ujednání účastníků o „finanční náhradě ve výši platu jednoho kalendářního roku“ pro případ odvoláni z funkce obsažené v článku II bod 2 smlouvy je platným právním úkonem. Touto právní otázkou se dovolací soud již v minulosti zabýval (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 6.10.1998 sp. zn. 2 Cdon 1280/97, uveřejněný pod č. 7 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2000) a dospěl k závěru, že „dohoda, kterou se zaměstnavatel zavázal poskytnout zaměstnanci plnění v souvislosti s ukončením výkonu funkce, do níž byl jmenován nebo zvolen, je pro rozpor se zákonem neplatná. Odstupné může být takovému zaměstnanci poskytnuto jen tehdy, jestliže došlo ke skončení pracovního poměru výpovědí z důvodů uvedených v ustanovení §46 odst. 1 písm. a) až c) zák. práce nebo dohodou z týchž důvodů a jestliže byl z funkce odvolán v souvislosti s jejím zrušením v důsledku organizační změny“. Právní úvahy o kogentní povaze právních předpisů upravujících pracovněprávní vztahy, z nichž uvedený názor vyvěrá, jsou konformní se závěry obsaženými v nálezu Ústavního soudu I. ÚS 27/96, uveřejněném pod č. 59 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 5, vydání 1. Praha, C.H. Beck 1997.
V posuzovaném případě odvolací soud – jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku – z těchto obecně přijímaných právních názorů důsledně vycházel. Dovodil-li tedy odvolací soud, že smlouva účastníků ohledně nároku na „finanční náhradu ve výši platu jednoho kalendářního roku“ pro případ odvolání žalobce z funkce „je podle ustanovení §242 odst. 1 písm. a) a §242 odst. 3 zák. práce neplatná“ a že proto je žalobcem uplatněný nárok „založený na uvedeném ujednání bez dalšího nedůvodný“, bylo ve věci rozhodnuto v souladu s hmotným právem a s již ustálenou judikaturou, na níž dovolací soud nemá důvod cokoliv měnit.
Z uvedeného je zřejmé, že napadený rozsudek odvolacího soudu v části, v níž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby o zaplacení 439.200,- Kč s příslušenstvím, nemá po právní stránce zásadní význam a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Vzhledem k tomu, že tímto rozhodnutím dovolacího soudu se řízení o věci nekončí, bude rozhodnuto i o náhradě nákladů vzniklých v tomto dovolacím řízení v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě soudu odvolacího (§243b odst. 5 věta první, §224 odst.1, §151 odst. 1 věta první o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 4. května 2006
JUDr. Zdeněk Novotný
předseda senátu