ECLI:CZ:NS:2006:21.CDO.1782.2005.1
sp. zn. 21 Cdo 1782/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce M. Š., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému D. p. h. m. P., a.s., o náhradu mzdy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 27 C 207/90, 27 C 163/99, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. září 2004, č.j. 14 Co 185/2004-112, takto:
Rozsudek městského soudu (s výjimkou výroku, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že se zamítá žaloba o zaplacení částky 3.970,- Kč s úrokem z prodlení, a výroku, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen v přísudečném výroku) a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 29. 1. 2004, č.j. 27 C 163/99-70 (27 C 207/90), ve znění usnesení ze dne 19. 3. 2004, č.j. 27 C 207/90, 27 C 163/99-91 (s výjimkou přísudečného výroku I.), se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně a vedenou původně u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 27 C 207/90), aby bylo určeno, že okamžité zrušení pracovního poměru podle ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce provedené dopisem žalované ze dne 28. 6. 1990 je neplatné, a aby bylo žalované uloženo zaplatit mu na náhradě mzdy 170.115,- Kč s úroky z prodlení, jež specifikoval. Žalobu odůvodnil zejména tím, že nebyl „tzv. problémovým pracovníkem“ a že za stejný přestupek byl již dvakrát dříve trestán - nejprve odnětím 200,- Kč ze mzdy a následně kárným opatřením. Protože žalovaný odmítal přes jeho žádost jej nadále zaměstnávat, požadoval také náhradu mzdy do doby, než jej zaměstnavatel bude znovu zaměstnávat.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 13. 3. 1992, č.j. 27 C 207/90-34 (potvrzeným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 15. 7. 1992, č.j. 13 Co 201/92-45), určil, že okamžité zrušení pracovního poměru učiněné dopisem žalovaného ze dne 28. 6. 1990 je neplatné a že rozhodnutí o náhradě mzdy a nákladech řízení „zůstavuje“ rozsudku konečnému.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 29. 1. 2004, č.j. 27 C 163/99-70 (27 C 207/90), ve znění usnesení ze dne 19. 3. 2004, č.j. 27 C 163/99-91, žalovanému uložil zaplatit žalobci 51.434,- Kč s úroky z prodlení, jež vyčíslil, žalobu o zaplacení částky 181.681,- Kč s úroky z prodlení, jež vyčíslil, zamítl, a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit na náhradě nákladů řízení žalovanému 200,- Kč a státu „na účet“ Obvodního soudu pro Prahu 1 částku 2.712,50 Kč, a že žalovaná je povinna zaplatit na náhradě nákladů řízení státu „na účet“ Obvodního soudu pro Prahu 1 částku 1.162,50 Kč. Vycházeje z toho, že pravomocným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 13. 3. 1992, č.j. 27 C 207/90-34, bylo určeno, že okamžité zrušení pracovního poměru učiněné žalovaným dopisem ze dne 28. 6. 1990 je neplatné, že žalobce oznámil žalovanému, že trvá na dalším zaměstnávání, a že žalovaný mu práci nepřiděloval, dospěl k závěru, že jsou dány důvody pro přiznání náhrady mzdy ve smyslu ustanovení §61 zák. práce. Při posuzování, od kdy tato náhrada žalobci přísluší (kdy žalobce oznámil, že trvá na dalším zaměstnávání), vyšel z toho, že žalobci se v řízení nepodařilo prokázat, že tak učinil telefonicky dne 29. 6. 1990, ani že tak učinil před doručením žaloby; pro vznik práva na náhradu mzdy vzal za rozhodný okamžik den 19. 9. 1990, kdy žalovanému byla doručena žaloba, v níž žalobce nárok na náhradu mzdy uplatnil. Protože žalovaný požádal o snížení případně nepřiznání náhrady mzdy žalobci za dobu delší než 6 měsíců, zabýval se posouzením, zda jsou dány důvody pro takový postup. Měl za prokázané, že žalobce se o práci nezajímal, do práce se bezdůvodně nezapojil, nevyvinul minimální snahu nalézt si jiné „náhradní zaměstnání“ do doby, než mu žalovaný umožní dále pracovat, a to ani ve formě vedlejšího pracovního poměru, a že jeho „apatický přístup k této možnosti a jakékoliv relevantní zdůvodnění této skutečnosti“ byly pro něj důvodem pro nepřiznání náhrady mzdy za dobu nad 6 měsíců. Vzhledem k tomu, že žalovaný nepřiděloval žalobci práci ani poté, co bylo pravomocně rozhodnuto o neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru (dnem 8. 9. 1992), a s ohledem na to, že po právní moci rozhodnutí soudu o neplatnosti rozvázání pracovního poměru se řídí pracovněprávní vztah účastníků jen pracovní smlouvou a příslušnými pracovněprávními předpisy, postupoval žalovaný v rozporu s ustanovením §35 odst. 1 písm. a) zák. práce tím, že nepřiděloval žalobci práci; žalobce tak má nárok na náhradu mzdy podle ustanovení §130 odst. 1 zák. práce. Tento nárok žalobce trval podle soudu prvního stupně do 15. 12. 1992. Žalovaný totiž sdělil žalobci dopisem ze dne 8. 12. 1992, že jej považuje za svého zaměstnance a že má nastoupit do práce; z dopisu dále plyne, že má žalobce absolvovat ještě před nástupem preventivní lékařskou prohlídku a psychologické vyšetření. Uvedení data 4. 1. 1993 se vztahovalo pouze k označení doby, kdy musí žalobce absolvovat vstupní školení. Protože takto tuto skutečnost pochopil i sám žalobce, což je zřejmé z jeho dopisu ze dne 15. 12. 1992, uzavřel soud prvního stupně, že rozhodným okamžikem, kdy žalobce musel vědět, že má nastoupit opět do zaměstnání, byl den 15. 12. 1992. Přiznal proto žalobci náhradu mzdy z důvodu překážky v práci podle ustanovení §130 odst. 1 zák. práce za období od 9. 9. 1992 do 15. 12. 1992.
K odvolání obou účastníků Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 3. 9. 2004, č.j. 14 Co 185/2004-112, rozsudek soudu prvního stupně ve znění usnesení ze dne 19. 3. 2004, č.j. 27 C 163/99-91, ve výroku I. (jímž bylo žalobě vyhověno ohledně částky 51.434,- Kč s příslušenstvím) změnil tak, že žalobu o zaplacení částky 3.970,- Kč s úroky z prodlení, jež vyčíslil, zamítl a jinak rozsudek soudu prvního stupně v tomto výroku potvrdil, ve výroku II. (jímž byla žaloba z části zamítnuta) jej výrokem „II.a)“ změnil tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci 101.476,- Kč s úrokem z prodlení, jenž vyčíslil, ohledně částky 17.205,- Kč s příslušenstvím jej výrokem „II.b)“, co do částky 17.205,- Kč a dále co do zaplacení 3% úroku z prodlení z částky 1.898,- Kč od 15. 10. 1990 do 31. 10. 1990, z částky 5.161,- Kč od 15. 11. 1990 do 30. 11. 1990, z částky 5.161,- Kč od 15. 12. 1990 do 31. 12. 1990, z částky 5.161,- Kč od 15. 1. 1991 do 31. 1. 1991, z částky 5.161,- Kč od 15. 2. 1991 do 28. 2. 1991, z částky 5.161,- Kč od 15. 3. 1991 do 31. 3. 1991, z částky 1.843,- Kč od 15. 10. 1992 do 31. 10. 1992, z částky 6.240,- Kč od 15. 11. 1992 do 30. 11. 1992, z částky 6.240,- Kč od 15. 12. 1992 do 31. 12. 1992, z částky 3.235,- Kč od 15. 1. 1993 do 31. 1. 1993, a výrokem „II.c) ohledně zamítnutého příslušenství z částek uvedených pod bodem a) výroku II. vždy od 15. dne každého měsíce do konce toho kterého měsíce“ jej potvrdil a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit na náhradě nákladů řízení žalobci 103.407,- Kč a na nákladech odvolacího řízení 27.304,- Kč k rukám advokátky a státu „na účet“ Obvodního soudu pro Prahu 1 částku 696,- Kč a na nákladech odvolacího řízení 2.906,- Po doplnění dokazování zjistil (z „interní zprávy“ žalovaného), že žalobce již dne 29. 6. 1990 telefonicky oznámil žalovanému, že trvá na dalším zaměstnávání, a učinil závěr, že žalobcův nárok na náhradu mzdy je důvodný již od 1. 7. 1990. Při posuzování žádosti žalované o nepřiznání náhrady mzdy za dobu přesahující 6 měsíců podle ustanovení §61 odst. 2 zák. práce dovodil, že skutečnost, že se žalobce mohl zapojit do práce u jiné organizace, sama o sobě není důvodem ke snížení či nepřiznání náhrady mzdy. Za podstatné považoval, zda žalobce mohl vykonávat práci srovnatelnou (z hlediska kvalifikace zaměstnance, rozvržení pracovní doby, pracovních podmínek apod.) s prací podle pracovní smlouvy, zda práci mohl konat v místě, které lze považovat za rovnocenné místu výkonu práce sjednanému v pracovní smlouvě, jaký mohl dosahovat u jiného zaměstnavatele výdělek a s jakým úsilím; dále je třeba přihlédnout i k dalším okolnostem týkajícím se podmínek zaměstnání, případně možného zaměstnání u jiného zaměstnavatele. Protože žalovaný ve své žádosti o nepřiznání náhrady mzdy žádné relevantní skutečnosti netvrdil a soud prvního stupně vyšel pouze z toho, že žalobce v době trvání sporu se do práce nezapojil, dospěl odvolací soud k závěru, že nejsou dány důvody pro snížení či odepření náhrady mzdy a že žalobce má nárok na náhradu mzdy i za dobu přesahující 6 měsíců ode dne neplatného skončení pracovního poměru. Rozdílně od soudu prvního stupně odvolací soud rovněž dospěl k závěru, že žalobce nemohl konat práci pro překážku na straně zaměstnavatele až do 3. 1. 1993, neboť žalovaný vyzval žalobce k nástupu do zaměstnání poté, co absolvuje prohlídku u lékaře, psychologické vyšetření a školení dne 4. 1. 1993. Jestliže měl žalobce absolvovat školení před nástupem do zaměstnání, je „zcela zřejmé“, že nemohl nastoupit do zaměstnání dříve než 4. 1. 1993. Nesouhlasil ani s námitkou žalovaného, že nebyly splněny podmínky řízení, neboť žalovaný nebyl v řízení řádně označen. Žalobce označil žalovaného v žalobě tak, že nebylo zcela zřejmé, zda je označena organizační složka žalovaného či žalovaný, a soud prvního stupně správně postupem podle §43 o.s.ř. tuto vadu odstranil; souhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že odstraněním této vady byla žaloba od počátku považována v tomto směru za bezvadnou. Nesouhlasil ale s tím, že nárok žalobce není z části promlčen. Vycházeje z toho, že uplatněním nároku u soudu je nutno rozumět doručení žaloby k soudu, přičemž v žalobě musí být nárok žalobce řádně specifikován, dovodil, že, „jestliže žalobce uplatnil nárok na jednotlivé měsíční náhrady mzdy ve výši 4.953,24 Kč a až v roce 2001 žalobu rozšířil, nemůže mu být nárok na zaplacení jednotlivých měsíčních náhrad mzdy přesahujících částku 4.953 Kč měsíčně přiznán“.
V dovolání, které směřuje proti „výroku II. písm. a)“ (jímž bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobci 101.476,- Kč s příslušenstvím), III., IV., V. a VI.“ (do souvisejících nákladových výroků), žalovaný namítá, že odvolací soud nesprávně dovodil, že ve věci nejsou dány důvody pro použití ustanovení §61 odst. 2 zák. práce pro nepřiznání náhrady mzdy za období přesahující 6 měsíců. Žalobce totiž od 28. 6. 1990, kdy s ním byl okamžitě zrušen pracovní poměr, až do doby, kdy bylo rozhodnuto soudem o neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru, nikde nepracoval, o práci ani v nejmenším neprojevil zájem a sám v průběhu řízení uvedl, že se nikde o práci nezajímal a ani si nevyžádal od žalovaného zápočtový list. Namítá dále „chyby v postupu odvolacího soudu“, jež spočívají v tom, že odvolací soud věc posoudil po právní stránce jinak, než soud prvního stupně (vyšel z názoru, že není rozhodující, zda se žalobce v daném období zajímal o práci či nikoliv, ale, zda žalobce měl možnost v tomto období najít si práci odpovídající jeho kvalifikaci a v podstatě rovnocennou práci, kterou zastával u žalovaného), měl na tuto skutečnost upozornit žalovaného podle ustanovení §118a odst. 1, 2 o.s.ř. a vyzvat jej, aby v této souvislosti navrhl nové důkazy. Odvolací soud vytýká žalovanému, že v tomto směru žádné relevantní skutečnosti netvrdil, aniž by žalovaného na svůj odlišný právní názor upozornil a umožnil mu v této souvislosti nové důkazy uvést. Trvá dále na svém stanovisku, že, je-li žalovaný označen „D. p. h. m. P., autobusy – kombinátní podnik, H. 27, P.“, je nepochybné, že stranou žalovanou je pouhý kombinátní podnik bez právní subjektivity a žaloba měla být proto zamítnuta. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto případně zamítnuto, neboť se „plně ztotožňuje“ s rozhodnutím odvolacího soudu.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a os.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o rozsudek (jeho výrok), proti němuž je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., přezkoumal napadený rozsudek bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je z části opodstatněné.
Z hlediska skutkového stavu bylo soudy zjištěno (správnost skutkových zjištění v tomto směru dovolatel nezpochybňuje), že žalovaný dopisem ze dne 28. 6. 1990 okamžitě zrušil pracovní poměr s žalobcem, že na návrh žalobce bylo rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 13. 3. 1992, č.j. 27 C 207/90-34, potvrzeným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 15. 7. 1992, č.j. 13 Co 201/92-45, určeno, že uvedené okamžité zrušení pracovního poměru je neplatné, že žalobce sdělil žalovanému, že trvá na dalším zaměstnávání, a že žalovaný v řízení požádal, aby jeho povinnost k náhradě mzdy přesahující dobu 6 měsíců byla přiměřeně snížena, popřípadě nebyla vůbec určena.
Podle ustanovení §61 odst. 1 zák. práce dal-li zaměstnavatel zaměstnanci neplatnou výpověď nebo zrušil-li s ním neplatně pracovní poměr okamžitě nebo ve zkušební době a oznámil-li zaměstnanec zaměstnavateli, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával, jeho pracovní poměr trvá i nadále a zaměstnavatel je povinen poskytnout mu náhradu mzdy. Tato náhrada přísluší zaměstnanci ve výši průměrného výdělku ode dne, kdy oznámil zaměstnavateli, že trvá na dalším zaměstnávání, až do doby, kdy mu zaměstnavatel umožní pokračovat v práci nebo kdy dojde k platnému skončení pracovního poměru.
Zaměstnanec, který oznámil zaměstnavateli, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával, má po neplatném rozvázání pracovního poměru nárok na náhradu mzdy - jak vyplývá z ustanovení §61 odst.1 zákoníku práce - jen do doby, než mu zaměstnavatel umožní pokračovat v práci nebo kdy dojde k platnému skončení pracovního poměru. Zaměstnavatel, který z důvodu rozvázání pracovního poměru přestal zaměstnanci přidělovat práci, umožní zaměstnanci pokračovat v práci, jestliže mu ještě za trvání sporu o neplatnost rozvázání pracovního poměru oznámí (výslovně nebo jiným způsobem nevzbuzujícím pochybnost o projevené vůli), že mu znovu bude v souladu s pracovní smlouvou až do skončení sporu o platnost rozvázání pracovního poměru přidělovat práci (tj. práci, kterou má zaměstnanec pro něj konat podle pracovní smlouvy) a jestliže tak v případě, že zaměstnanec poté nastoupí do práce, skutečně učiní. Případná nabídka zaměstnavatele, že bude zaměstnanci až do skončení sporu o neplatnost rozvázání pracovního poměru, popřípadě též v době pozdější, bude-li pracovní poměr dále trvat, přidělovat jinou práci, představuje návrh na změnu obsahu pracovní smlouvy (§36 odst. 1 zákoníku práce); takovým návrhem zaměstnavatel neumožňuje bez dalšího zaměstnanci pokračovat v práci a nemá tedy z hlediska ustanovení §61 odst. 1 věty druhé zákoníku práce žádný význam, jestliže jej zaměstnanec (lhostejno z jakých důvodů) nepřijal.
Přesahuje-li celková doba, za kterou by měla být zaměstnanci poskytnuta náhrada mzdy, šest měsíců, může soud na žádost zaměstnavatele jeho povinnost k náhradě mzdy za další dobu přiměřeně snížit, popřípadě náhradu mzdy zaměstnanci vůbec nepřiznat; soud při svém rozhodování přihlédne zejména k tomu, zda byl zaměstnanec mezitím jinde zaměstnán, jakou práci tam konal a jakého výdělku dosáhl nebo z jakého důvodu se do práce nezapojil (§61 odst. 2 zákoníku práce).
Základními hledisky, které soud bere v úvahu při rozhodování o snížení nebo nepřiznání náhrady mzdy podle ustanovení §61 odst. 2 zákoníku práce, jsou zejména skutečnosti, zda se zaměstnanec zapojil nebo mohl zapojit do práce v místě sjednaném pracovní smlouvou pro výkon práce nebo v místě, které lze z hlediska daného účelu považovat za rovnocenné místu sjednanému pro výkon práce (například v místě bydliště zaměstnance), nebo v místě, které lze z hlediska daného účelu považovat pro zaměstnance za výhodnější než místo sjednané pro výkon práce (například místo v obci bezprostředně sousedící s obcí bydliště zaměstnance, který do vzdálenějšího místa sjednaného pro výkon práce denně dojíždí), anebo v místě, které lze z hlediska daného účelu považovat pro zaměstnance za výhodnější než místo sjednané pro výkon práce (například v jiné obci nebo kraji), zda zaměstnanec vykonával nebo mohl vykonávat takovou práci, která odpovídá druhu práce sjednanému v pracovní smlouvě, nebo práci, která je sjednanému druhu práce rovnocenná, anebo práci, jejíž výkon je pro zaměstnance výhodnější než v pracovní smlouvě sjednaný druh práce, a jakou mzdu za vykonanou práci obdržel nebo by mohl (kdyby takovou práci vykonával) obdržet. Ke snížení nebo k nepřiznání náhrady mzdy podle ustanovení §61 odst. 2 zákoníku práce může soud přistoupit jen tehdy, je-li možné po zhodnocení všech okolností případu dovodit, že zaměstnanec se zapojil nebo mohl zapojit do práce u jiného zaměstnavatele za podmínek v zásadě rovnocenných nebo dokonce výhodnějších, než by měl při výkonu práce podle pracovní smlouvy, kdyby zaměstnavatel plnil svou povinnost přidělovat mu tuto práci (srov. bod V. Stanoviska Občanskoprávního kolegia a Obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 9. června 2004 k některým otázkám rozhodování soudů ve věcech nároků z neplatného rozvázání pracovního poměru podle ustanovení §61 zákoníku práce, uveřejněného pod č. 85 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek ročník 2004, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. 12. 2003, sp. zn. 21 Cdo 1103/2003, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 2, ročník 2004, pod pořadovým číslem 30). Stejné závěry odvolacího soudu v tomto směru je třeba považovat za správné.
Dovolateli je však nutno přisvědčit v tom, že odvolací řízení je postiženo vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.].
Ukáže-li se v průběhu jednání, že účastník nevylíčil všechny rozhodné skutečnosti nebo že je uvedl neúplně, předseda senátu jej vyzve, aby svá tvrzení doplnil, a poučí jej, o čem má tvrzení doplnit a jaké by byly následky nesplnění této výzvy (§118a odst. 1 o.s.ř.). Má-li předseda senátu za to, že věc je možné po právní stránce posoudit jinak, než podle účastníkova právního názoru, vyzve účastníka, aby v potřebném rozsahu doplnil vylíčení rozhodných skutečností; postupuje přitom obdobně podle odstavce 1 (§118a odst. 2 o.s.ř.). Zjistí-li předseda senátu v průběhu jednání, že účastník dosud nenavrhl důkazy potřebné k prokázání všech svých sporných tvrzení, vyzve jej, aby tyto důkazy označil bez zbytečného odkladu, a poučí jej o následcích nesplnění této výzvy (§118a odst. 3 o.s.ř.).
Poučení podle ustanovení §118a odst. 1 až 3 o.s.ř. slouží k tomu, aby účastníci v řízení tvrdili rozhodné skutečnosti (povinnost tvrzení) a aby ke svým tvrzením označili také vhodné důkazy (povinnost důkazní). Povinnost soudu poskytnout účastníku potřebná poučení lze splnit i tím, že bude poskytnuto jeho zástupci, kterému účastník udělil procesní plnou moc (srov. §32 odst. 3 o.s.ř.). Zamítne-li soud žalobu proto, že účastník neunesl za řízení břemeno tvrzení nebo břemeno důkazní, aniž by mu poskytl řádné poučení podle ustanovení §118a odst. 1 a 3 o.s.ř., zatížil tím řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Důkazním břemenem se rozumí procesní odpovědnost účastníka řízení za to, že za řízení nebyla prokázána jeho tvrzení a že z tohoto důvodu muselo být rozhodnuto o věci samé v jeho neprospěch. Smyslem důkazního břemene je umožnit soudu rozhodnout o věci samé i v takových případech, kdy určitá skutečnost, významná podle hmotného práva pro rozhodnutí věci, pro nečinnost účastníků [v důsledku nesplnění povinnosti uložené účastníkům ustanovením §101 odst. 1 písm. b) a §120 odst. 1 větou první o.s.ř] nebo vůbec (objektivně vzato) nemohla být prokázána. Hypotéza hmotněprávní normy tedy vedle okruhu rozhodujících skutečností, které je třeba dokazovat vymezuje i rozložení důkazního břemene; určuje, které skutečnosti je každý z účastníků povinen prokázat.
Z hmotněprávní povahy úpravy nároků z neplatného rozvázání pracovního poměru podle ustanovení §61 zák. práce vyplývá, že povinnost prokázat, že zaměstnavatel se zaměstnancem neplatně rozvázal pracovní poměr a že zaměstnanec oznámil, že trvá na tom, aby ho zaměstnavatel dále zaměstnával, má zaměstnanec. Naproti tomu požádá-li zaměstnavatel ve smyslu ustanovení §61 odst. 2 zák. práce soud, aby jeho povinnost k náhradě mzdy za dobu delší než 6 měsíců přiměřeně snížil, popřípadě náhradu mzdy zaměstnanci vůbec nepřiznal, má povinnost prokazovat – jak správně uvedl odvolací soud – že se zaměstnanec zapojil nebo mohl zapojit do práce u jiného zaměstnavatele za podmínek v zásadě rovnocenných nebo dokonce výhodnějších, než by měl při výkonu práce podle pracovní smlouvy, kdyby zaměstnavatel plnil svou povinnost přidělovat mu tuto práci, zaměstnavatel. Jestliže měl odvolací soud za to, že žalovaným (zaměstnavatelem) uvedená tvrzení a navržené (případně i nenavržené, ale provedené) důkazy nedostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci v tomto směru, měl žalovaného ve smyslu ustanovení §118a odst. 1 až 3 o.s.ř. v tomto směru poučit. Neučinil-li tak a žalovanému z toho důvodu ve vztahu k jeho návrhu nevyhověl, zatížil tím – jak výše uvedeno - řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.].
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu ve výroku, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku změněn tak, že žalobě bylo v této části vyhověno, není správný; Nejvyšší soud ČR jej proto v tomto výroku, jakož i v akcesorických výrocích o nákladech řízení, zrušil (§243b odst. 2 část věty za středníkem o.s.ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky i toto rozhodnutí (s výjimkou výroku I., který byl odvolacím soudem z části potvrzen a z části změněn, a protože v této části nebyl rozsudek odvolacího soudu dovoláním napaden, nabyl samostatně právní moci) a věc v tomto rozsahu vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. dubna 2006
JUDr. Mojmír Putna, v. r.
předseda senátu