ECLI:CZ:NS:2006:21.CDO.1880.2005.1
sp. zn. 21 Cdo 1880/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce M. Š., zastoupeného advokátkou, proti žalované P., spol. s r.o., zastoupené advokátem, o 556.000,- Kč s úroky z prodlení, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 6 C 294/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. února 2005 č.j. 25 Co 416/2004-65, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně) domáhal, aby mu žalovaná zaplatila 556.000,- Kč s úroky z prodlení, které v žalobě specifikoval. Žalobu odůvodnil zejména tím, že dne 30.12.1994 byla mezi účastníky uzavřena pracovní smlouva, na základě níž žalobce vykonával funkci „senior consultant“, a že ke dni 1.5.2001 byl žalobce mj. také ústně jmenován do funkce marketingového ředitele. Ačkoli žalobce zmíněné funkce vykonával souběžně a podle jeho názoru tak byly mezi účastníky sjednány, resp. založeny nejméně dva souběžné pracovní poměry (jejichž vznik „je schopen nesporně prokázat“), žalovaná mu od 1.5.2001 do 31.3.2002 a v červenci 2002 vyplatila pouze jednu mzdu ve výši 35.000,- Kč měsíčně, stanovenou platovým výměrem ze dne 29.3.1999 pro funkci „senior consultant“, a od 1.4.2002 do 30.6.2002 pouze jednu mzdu ve výši 41.000,- Kč měsíčně, schválenou valnou hromadou žalované pro výkon funkce marketingového ředitele. Žalobce, „kterému nebyla řádně vyplácena mzda za výkon nejméně dvou funkcí“, proto po žalované požadoval, aby mu za výkon funkce marketingového ředitele za období od 1.5.2001 do 31.3.2002 zaplatila na „hrubé mzdě“ částku 451.000,- Kč a za výkon funkce „senior consultant“ za období od 1.4.2002 do 30.6.2002 z téhož titulu částku 105.000,- Kč.
Obvodní soudu pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 9.6.2004 č.j. 6 C 294/2003-46, ve znění usnesení ze dne 14.9.2004 č.j. 6 C 294/2003-53 a ze dne 2.6.2005 č.j. 6 C 294/2003-73, žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 40.365,- Kč „k rukám právního zástupce žalované JUDr. Petra Vališe“. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že „z provedeného dokazování je jednoznačně patrno“, že v době jmenování žalobce do funkce marketingového ředitele „nebylo vůlí ani jedné ze stran, aby vznikl další souběžný pracovní poměr“; naopak z korespondence i výpovědí účastníků a svědků vyplývá, že jmenováním žalobce do funkce marketingového ředitele mělo dojít pouze ke změně obsahu sjednaného výkonu práce v rámci existujícího pracovního poměru. Uvedenému závěru „odpovídá“ i skutečnost, že při jmenování žalobce do této funkce ani v blízké době poté nebyla mezi účastníky sjednána či jinak stanovena další souběžná mzda; k tomu došlo až několik měsíců po jmenování a po celou tuto dobu byla žalobci vyplácena mzda 35.000,- Kč podle původní pracovní smlouvy, přičemž „v řízení nebyl proveden jediný důkaz, který by prokazoval jakýkoli tehdy učiněný projev nesouhlasu žalobce s tímto stavem“. Soud prvního stupně proto dovodil, že „nárok žalobce uplatněný v žalobě není důvodný“.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 22.2.2005 č.j. 25 Co 416/2004-65 rozsudek soudu prvního stupně „ve znění usnesení ze dne 14.9.2004“ potvrdil a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 47.588,- Kč k rukám JUDr. P. V. Odvolací soud uvedl, že soud prvního stupně řádně a úplně zjistil skutkový stav a na jeho základě dospěl i ke správnému právnímu závěru. Odvolací soud se tak „plně ztotožnil“ se závěrem soudu prvního stupně o tom, že za dané situace, kdy „nejméně konkludentním projevem účastnící dali najevo vůli k tomu, aby sjednané podmínky pracovní smlouvy byly změněny ve smyslu nových práv a povinností vyplývajících ze jmenování žalobce marketingovým ředitelem“, „nedošlo ke vzniku dalšího pracovního poměru žalobce, ale jen ke změně jeho pracovní smlouvy, aniž by došlo k souběžné změně jeho platového výměru“. K odvolacím námitkám je podle jeho názoru „možné jen dodat“, že soudy obou stupňů vycházely z ustáleného právního názoru, podle kterého v případě jmenování některého z dosavadních zaměstnanců zaměstnavatele dochází jmenováním pouze ke změně druhu práce (§36 odst. 1 zák. práce), nikoli ke vzniku dalšího pracovního poměru ve smyslu ustanovení §27 zák. práce. Soud prvního stupně proto podle názoru odvolacího soudu nepochybil, „jestliže dovodil, že žalobci nevznikl nárok na požadovaný doplatek mzdy“ za výkon další funkce, a žalobu zamítl.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jeho přípustnost dovozoval z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Namítal, že „prokázal důkazy uvedenými v jeho odvolání“, že v období od 1.5.2001 do 17.6.2002 vykonával vedle funkce marketingového ředitele i funkci „senior consultant“ (podle nově zaváděné struktury žalované nazývané „zákaznické služby“). Za rozhodující pro posouzení vzniku nového - souběžného pracovního poměru považoval to, že funkce marketingového ředitele byla v přímé řídící působnosti statutárního zástupce žalované, kdežto při výkonu funkce „senior consultant“ byl žalobce podřízen ředitelce odboru produkce (která byla jmenována statutárním orgánem žalované a tudíž byla na stejné úrovni jako marketingový ředitel), že „žalovaná výkon obou těchto funkcí žalobci uložila a přijímala z výkonu obou těchto funkcí požitky“, že obsahy obou funkcí jsou vzájemně neslučitelné, že po odvolání z funkce marketingového ředitele žalobce bez dalšího vykonával funkci „senior consultant“ a pobíral mzdu odpovídající této funkci, že jeho pracovní doba byla delší než zákonná pracovní doba jednoho pracovního poměru, a že mzda za výkon funkce „senior consultant“ byla sjednána, kdežto mzda marketingového ředitele byla stanovena valnou hromadou beze změny pracovní smlouvy. Soudy však podle jeho názoru nesprávně vyhodnotily vůli obou stran pouze na základě absence výslovných úkonů (především z toho, že žalobce neprojevil písemně nespokojenost s tím, že mu byla vyplácena pouze jedna mzda), „ač tak dle jejich názoru být učiněny měly“, a nikoli na základě úkonů, které byly učiněny oběma stranami konkludentně. V daném případě je přitom „nesporné“, že žalobce po jmenování do funkce marketingového ředitele vykonával podle příkazů žalované i nadále v plném rozsahu funkci původní, kterou však nelze podřadit pod funkci marketingového ředitele, „a nelze tím tedy odůvodnit závěr, dle kterého jmenováním do funkce marketingového ředitele došlo ke změně sjednaného výkonu práce“. Podle názoru dovolatele má napadené rozhodnutí po právní stránce zásadní význam, neboť řeší v judikatuře dovolacího soudu dosud neřešenou právní otázku, zda jmenování některého ze stávajících zaměstnanců zaměstnavatele do funkce ve smyslu ustanovení §27 odst. 4 a 5 zák. práce vzniká nový – souběžný pracovní poměr, vykonává-li zaměstnanec po jmenování do funkce obě navzájem neslučitelné funkce (původní i novou funkci) souběžně podle příkazů zaměstnavatele. Žalobce navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.), přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst.1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst.1 písm. c) o.s.ř.].
Žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen. Protože dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není v této věci přípustné (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by odvolací soud zrušil), může být přípustnost dovolání v této věci založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., tedy jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§237 odst. 3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Protože - jak vyplývá z uvedeného - dovolání může být podle ustanovení §237 odst.1 písm. c) o.s.ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu především z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.]; z důvodu uvedeného v ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen za předpokladu, že tvrzená vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je bezprostředním důsledkem řešení otázky procesněprávní povahy. Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení podle ustanovení §238 a §238a o.s.ř. (srov. §241a odst. 3 o.s.ř.). Dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. totiž neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení spočívajícího v tom, že odvolací soud dospěl ke skutkovému zjištění (a na něm založil své rozhodnutí), které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Protože pouze posouzení právních otázek, které byly v rozhodnutí odvolacího soudu řešeny, může vést k závěru o zásadním významu napadeného rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce, není dovolatelem uplatněný dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. způsobilým podkladem pro úvahu dovolacího soudu, zda napadené rozhodnutí má ve věci samé ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. po právní stránce zásadní význam, a tedy ani pro posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.; k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. proto nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto.
Žalobce sice v dovolání uvádí, že podle jeho názoru „má napadené rozhodnutí po právní stránce zásadní význam“ a že dovolání „je podáváno z důvodu dle ust. §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.“, z obsahu samotného dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) však vyplývá, že nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale že toliko nesouhlasí se skutkovými zjištěními, z nichž rozsudek odvolacího soudu vychází, a dále s postupem, jakým k nim odvolací soud dospěl. Podstatou všech jeho námitek je nesouhlas s tím, ke kterým důkazům odvolací soud (a soudu prvního stupně, s jehož závěry se odvolací soud „plně ztotožnil“) přihlížel a jak tyto důkazy hodnotil. Dovolatel na rozdíl od skutkových zjištění soudů obou stupňů (že „nejméně konkludentním projevem účastnící dali najevo vůli k tomu, aby sjednané podmínky pracovní smlouvy byly změněny ve smyslu nových práv a povinností vyplývajících ze jmenování žalobce marketingovým ředitelem“, a že „nebylo vůlí ani jedné ze stran, aby vznikl další souběžný pracovní poměr“) v dovolání předestírá vlastní skutkové závěry (zejména, že žalobce po jmenování do funkce marketingového ředitele v období od 1.5.2001 do 17.6.2002 „vykonával v plném rozsahu“ i původní funkci „senior consultant“), na nichž pak buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci (že jmenováním žalobce do funkce marketingového ředitele vznikl mezi účastníky od 1.5.2001 „nový – souběžný pracovní poměr“). Tím, že dovolatel na odlišných skutkových závěrech buduje odlišný právní názor na věc, nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující. Protože výtky žalobce nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale jen dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř., nemohl dovolací soud správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska tohoto dovolacího důvodu přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuálně vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, nezakládá – jak uvedeno výše – přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Z uvedeného je zřejmé, že napadený potvrzující rozsudek odvolacího soudu o věci samé nemá po právní stránce zásadní význam a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst.1 a §151 odst.1 o.s.ř., neboť žalobce nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu nákladů právo a žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 4. května 2006
JUDr. Zdeněk Novotný
předseda senátu