ECLI:CZ:NS:2006:21.CDO.2070.2005.1
sp. zn. 21 Cdo 2070/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce JUDr. M. J. jako správce konkursní podstaty úpadce P. a.s., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému Ing. P. M., o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 10 C 379/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 29. března 2005 č.j. 23 Co 535/2004-124, takto:
I. Dovolání žalobce se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 31.10.2002 žalovaný sdělil svému zaměstnavateli označenému jako \"P. a.s. v konkursu\", že s ním podle ustanovení §54 odst.1 písm.b) zákoníku práce okamžitě \"rozvazuje pracovní poměr z důvodu nevyplacení mzdy v řádném výplatním termínu\".
Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že uvedené okamžité zrušení pracovního poměru je neplatné. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že dopis žalovaného ze dne 31.10.2002 mu byl doručen dne 2.12.2002 v podobě telefaxového dokumentu s tím, že \"písemnost byla podle rukou psané poznámky předána žalovaným dne 31.10.2002 zaměstnankyni úpadce J. D. \". Okamžité zrušení pracovního poměru je neplatné, neboť v něm v rozporu s ustanovením §55 zákoníku práce nebyl skutkově vymezen jeho důvod tak, aby ho nebylo možné zaměnit s jiným důvodem, a proto, že paní D. nebyla zaměstnankyní, která by byla žalobcem zmocněna písemnost žalovaného převzít, a že žalobci byl dopis ze dne 31.10.2002 doručen telefaxem až dne 2.12.2002.
Žalovaný namítal, že mu nebyla \"v řádném termínu\" vyplacena mzda za měsíc září 2002 a že proto se žalobcem okamžitě zrušil pracovní poměr. Dopis ze dne 31.10.2002 obsahující tento právní úkon žalovaný předal téhož dne osobně J. D., která u úpadce pracovala jako vedoucí oddělení práce a mezd a která byla podle organizačního řádu oprávněna takovou listinu pro zaměstnavatele převzít.
Okresní soud v Pardubicích rozsudkem ze dne 7.8.2003 č.j. 10 C 379/2002-39 žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 5.361,30 Kč k rukám advokátky a že žalovaný je povinen zaplatit České republice - Okresnímu soudu v Pardubicích na soudním poplatku 1.000,- Kč. Poté, co dovodil, že žaloba o určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru byla podána ve lhůtě uvedené v ustanovení §64 zákoníku práce, dospěl soud prvního stupně k závěru, že důvod okamžitého zrušení pracovního poměru byl v dopise ze dne 31.10.2002 vymezen \"neurčitě a nepřesně\". Důvod okamžitého zrušení pracovního poměru musí být z hlediska ustanovení §55 zákoníku práce vymezen tak, aby bylo zřejmé, jaké jsou skutečné důvody, které vedou účastníka pracovního poměru k rozvázání pracovního poměru, \"a nevznikaly tak pochybnosti o tom, co chtěl účastník projevit\", a aby bylo zajištěno, že uplatněný důvod nebude možné dodatečně měnit. V projednávané věci ani za použití výkladu projevu vůle ve smyslu ustanovení §240 odst.3 zákoníku práce nelze podle názoru soudu prvního stupně \"určitost tohoto právního úkonu spočívajícího v okamžitém zrušení pracovního poměru shledat\", neboť v něm není uvedeno, za který měsíc nebyla žalovanému mzda vyplacena, a uvedený nedostatek \"nelze zhojit ani způsobem vpisování této doby přejímající zaměstnankyní\" J. D.; údaj o tom, za který měsíc nebyla žalovanému mzda vyplacena, je přitom \"podstatným a určujícím obsahem okamžitého zrušení pracovního poměru, když právě od tohoto okamžiku běží prekluzivní lhůta k jeho uplatnění\".
K odvolání žalovaného Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích usnesením ze dne 18.3.2004 č.j. 23 Co 592/2003-63 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Na základě skutkových zjištění soudu prvního stupně dovodil, že při výkladu projevu vůle žalovaného obsaženého v dopisem ze dne 31.10.2002 bylo potřebné přihlédnout také k okolnostem, za nichž byl učiněn, tedy že na majetek žalobce byl prohlášen dne 17.7.2002 konkurs a že žalovaný v dopise ze dne 31.10.2002 \"výslovně odkázal na ustanovení §54 odst.1 písm.b) zákoníku práce\". Za těchto okolností musel žalobce vědět, že \"pro okamžité zrušení pracovního poměru přichází v úvahu jen nevyplacená mzda za měsíce červen, srpen a září 2002\" a že se okamžité zrušení pracovního poměru týká mzdy za měsíc září 2002, neboť musel vědět, za \"které z těchto měsíců žalovanému mzdu vyplatil a za které ne\". Odvolací soud uzavřel, že okamžité zrušení pracovního poměru je určité, a uložil soudu prvního stupně, aby se v dalším řízení zabýval platností tohoto právního úkonu z dalších hledisek.
Okresní soud v Pardubicích poté rozsudkem ze dne 14.9.2004 č.j. 10 C 379/2002-99 žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Z provedených důkazů dovodil, že mzda za měsíc září 2002, která byla splatná dne 7.10.2002, nebyla žalovanému vyplacena do 15 dnů po její splatnosti (z účtu žalobce byla \"odepsána\" až dne 30.10.2002) a že žalovaný předal okamžité zrušení pracovního poměru vedoucí personalistiky a mezd zaměstnavatele J. D. ve lhůtě uvedené v ustanovení §54 odst.2 zákoníku práce. Námitku žalobce, podle kterého J. D. nebyla oprávněna okamžité zrušení pracovního poměru od žalovaného převzít, soud prvního stupně odmítl s odůvodněním, že \"pracovní zařazení vedoucí personalistiky a mezd zaměstnavatele nebylo po prohlášení konkursu na majetek zaměstnavatele změněno\" a že tedy \"vedoucí mezd a personalistiky\" byla ve smyslu ustanovení §9 odst.1 zákoníku práce \"oprávněna činit právní úkony vyplývající z její funkce\". Za přihlédnutí k tomu, že odvolací soud \"závazně\" posoudil skutkové vymezení důvodu okamžitého zrušení pracovního poměru \"jako dostatečné\", je okamžité zrušení pracovního poměru ze strany žalovaného platným právním úkonem.
K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 29.3.2005 č.j. 23 Co 535/2004-124 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Poté, co uvedl, že otázka určitosti vymezení důvodu okamžitého zrušení pracovního poměru byla vyřešena v usnesení odvolacího soudu ze dne 18.3.2004 č.j. 23 Co 592/2003-63, se odvolací soud ztotožnil se soudem prvního stupně v tom, že předáním dopisu ze dne 31.10.2002 J. D. bylo okamžité zrušení pracovního poměru řádně doručeno zaměstnavateli. Zdůraznil přitom, že pro doručování právních úkonů zaměstnance zákoník práce nestanoví - na rozdíl od právních úkonů zaměstnavatele uvedených v ustanovení §266a zákoníku práce - \"žádné speciální podmínky\" a že proto písemnost zaměstnance je doručena, jakmile byla předána kterémukoliv jeho nadřízenému, vedoucímu zaměstnanci zaměstnavatele nebo do podatelny zaměstnavatele; odevzdal-li žalovaný dopis ze dne 31.10.2002 \"vedoucí odboru mezd a personálního oddělení\" J. D., postupoval v souladu s ustanovením §55 zákoníku práce. Protože žalovanému nebyla mzda za měsíc září 2002 vyplacena ani do 15 dnů po její splatnosti a protože žalovaný přistoupil k okamžitému zrušení pracovního poměru v \"zákonné lhůtě\" uvedené v ustanovení §54 odst.2 zákoníku práce, jde o platný právní úkon. Námitku žalobce \"o nemravnosti jednání žalovaného\" považoval odvolací soud za nedůvodnou, neboť žalovaný \"pouze využil zákonné možnosti rozvázání pracovního poměru dle §54 zákoníku práce zaměstnancem a nelze považovat takový výkon práva v rozporu s dobrými mravy, když zákon takový způsob skončení pracovního poměru připouští a po žalovaném jako zaměstnanci nelze spravedlivě požadovat, aby setrvával v pracovním poměru, pokud mu není včas vyplácena mzda\".
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá v první řadě, že skutkové vymezení důvodu okamžitého zrušení pracovního poměru je v dopisu žalovaného ze dne 31.10.2002 obsaženo jen \"obecně\", neboť není konkretizováno \"uvedením skutečností, v nichž žalovaný spatřoval naplnění zákonného důvodu pro okamžité zrušení pracovního poměru\". Výklad projevu vůle ve smyslu ustanovení §240 odst.3 zákoníku práce může směřovat jen ke zjištění toho, co bylo skutečně projeveno, a pomocí tohoto výkladu nelze \"nahrazovat\" nebo \"doplňovat\" vůli, kterou účastník v rozhodné době neměl nebo kterou sice měl, ale neprojevil ji. Protože žalovaný v dopisu ze dne 31.10.2002 neuvedl, o jakou výplatu mzdy se jednalo, za který měsíc a jaké bylo zpoždění, nelze považovat vymezení důvodu okamžitého zrušení pracovního poměru za dostatečné. I když ze skutečností, za nichž byl tento právní úkon učiněn, \"jednoznačně vyplývá jeho konkrétní důvod\", nebylo možné - jak to učinil odvolací soud - \"nahradit či jakýkoliv způsobem doplnit učiněný projev vůle\"; právní úkon \"odkazující pouze na ustanovení zákoníku práce\" je neplatný. Žalobce dále nesouhlasí se závěry soudů v tom, že by J. D. byla oprávněna převzít za zaměstnavatele okamžité zrušení pracovního poměru. Poukazuje na to, že prohlášením konkursu přechází na správce konkursní podstaty mimo jiné oprávnění vykonávat práva a plnit povinnosti zaměstnavatele a zanikají úpadcovy příkazy, plné moci včetně prokury a dosud nepřijaté návrhy na uzavření smlouvy, jestliže se týkají majetku patřícího do konkursní podstaty. Podle názoru žalobce \"oprávnění přijímat listiny obsahující okamžité zrušení pracovního poměru se bezpochyby týká majetku patřícího do konkursní podstaty\", prohlášením konkursu proto \"příkaz či zmocnění zaměstnance dané úpadcem k přijímání listin týkajících se okamžitého zrušení pracovního poměru zaniká\" a okamžité zrušení pracovního poměru \"musí být v každém případě doručeno ve stanovené lhůtě přímo správci konkursní podstaty\"; za této situace je třeba dovodit, že okamžité zrušení pracovního poměru bylo žalobci doručeno telefaxem až dne 2.12.2002. Žalobce navrhl, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř. bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba posuzovat - s ohledem na to, že předmětem řízení je okamžité zrušení pracovního poměru dané dopisem ze dne 31.10.2002 - podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění zákonů č. 88/1968 Sb., č. 153/1969 Sb., č. 100/1970 Sb., č. 20/1975 Sb., č. 72/1982 Sb., č. 111/1984 Sb., č. 22/1985 Sb., č. 52/1987 Sb., č. 98/1987 Sb., č. 188/1988 Sb., č. 3/1991 Sb., č. 297/1991 Sb., č. 231/1992 Sb., č. 264/1992 Sb., č. 590/1992 Sb., č. 37/1993 Sb., č. 74/1994 Sb., č. 118/1995 Sb., č. 287/1995 Sb., č. 138/1996 Sb., č. 167/1999 Sb., č. 225/1999 Sb., č. 29/2000 Sb., č. 155/2000 Sb., č. 220/2000 Sb., č. 238/2000 Sb., č. 257/2000 Sb., č. 258/2000 Sb., č. 177/2001 Sb., č. 6/2002 Sb. a č. 202/2002 Sb., tedy podle zákoníku práce ve znění účinném do 31.12.2002 (dále jen \"zák. práce\").
Podle ustanovení §54 odst. 1 písm. b) zák. práce zaměstnanec může pracovní poměr okamžitě zrušit, jestliže zaměstnavatel mu nevyplatil mzdu nebo náhradu mzdy do 15 dnů po uplynutí její splatnosti.
Podle ustanovení §55 zák. práce okamžité zrušení pracovního poměru musí zaměstnavatel i zaměstnanec provést písemně, musí v něm skutkově vymezit jeho důvod tak, aby jej nebylo možno zaměnit s jiným, a musí je ve stanovené lhůtě doručit druhému účastníku, jinak je neplatné; uvedený důvod nesmí dodatečně měnit.
Z citovaných ustanovení vyplývá, že důvod okamžitého zrušení pracovního poměru musí být v písemném okamžitém zrušení pracovního poměru uveden tak, aby bylo zřejmé, jaké jsou skutečné důvody, které vedou druhého účastníka pracovního poměru k tomu, že rozvazuje pracovní poměr, aby nevznikaly pochybnosti o tom, co chtěl účastník projevit, tj. který zákonný důvod okamžitého zrušení pracovního poměru uplatňuje, a aby bylo zajištěno, že uplatněný důvod nebude možné dodatečně měnit. Ke splnění hmotněprávní podmínky platného okamžitého zrušení pracovního poměru je tedy třeba, aby důvod okamžitého zrušení pracovního poměru byl určitým způsobem konkretizován uvedením skutečností, v nichž účastník spatřuje naplnění zákonného důvodu tak, aby nemohly vzniknout pochybnosti, ze kterého důvodu se pracovní poměr okamžitě zrušuje.
Při úvaze, jakým způsobem má být důvod okamžitého zrušení pracovního poměru konkretizován tak, aby byly splněny požadavky vyplývající z ustanovení §55 zák. práce, je třeba mít na zřeteli, že ustanovení §54 odst. 1 zák. práce vymezuje jen skutkové podstaty pro okamžité zrušení pracovního poměru ze strany zaměstnance. K tomu, aby bylo možné v konkrétním případě posoudit, zda okamžité zrušení pracovního poměru je platným právním úkonem, je potřeba zjistit, zda nastaly takové skutečnosti, které právní norma předpokládá jako důvod pro okamžité zrušení pracovního poměru. Z důvodu uvedeného v ustanovení §54 odst. 1 písm. b) zák. práce může zaměstnanec okamžitě zrušit pracovní poměr tehdy, jestliže zaměstnavatel mu nevyplatil mzdu nebo náhradu mzdy do 15 dnů po uplynutí její splatnosti. Důvod okamžitého zrušení pracovního poměru proto musí být uveden nejen tak, aby bylo zřejmé, který z důvodů uvedených v ustanovení §54 odst. 1 zák. práce byl uplatněn, ale současně takovým způsobem, aby bylo nepochybné, v jakém konkrétním nevyplacení mzdy nebo náhrady mzdy zaměstnavatelem je spatřován; jen taková konkretizace použitého důvodu po skutkové stránce zajišťuje, že nevzniknou pochybnosti o tom, z jakého důvodu byl se zaměstnavatelem okamžitě zrušen pracovní poměr, a že důvod nebude možné dodatečně měnit. Skutečnosti, které byly důvodem pro okamžité zrušení pracovního poměru, přitom není potřebné rozvádět do všech podrobností, neboť pro neurčitost a nesrozumitelnost projevu vůle je okamžité zrušení pracovního poměru neplatné jen tehdy, kdyby se nedalo ani výkladem projevu vůle zjistit, proč byl pracovní poměr okamžitě zrušen (srov. například obdobné věci se týkající rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21.11.1996 sp. zn. 2 Cdon 198/96, uveřejněný pod č. 35 v časopise Soudní judikatura, roč. 1998).
Podle ustanovení §240 odst. 1 zák. práce právní úkon (pracovní smlouva, výpověď, dohoda o náhradě škody apod.) je projev vůle směřující ke vzniku, změně nebo zániku těch práv nebo povinností, které právní předpisy s takovým projevem spojují.
Podle ustanovení §240 odst. 3 zák. práce je třeba projev vůle vykládat tak, jak to se zřetelem k okolnostem, za kterých byl učiněn, odpovídá pravidlům slušnosti a občanského soužití.
Podle ustanovení §242 odst.1 písm.b) zák. práce je neplatný právní úkon, který nebyl učiněn svobodně, vážně, určitě nebo srozumitelně.
Vzniknou-li o obsahu právního úkonu - tak, jako tomu bylo v projednávané věci - pochybnosti, uvádí se pro takový případ v ustanovení §240 odst.3 zák. práce pravidla, pomocí kterých lze neurčitost nebo nesrozumitelnost projevu vůle odstranit. Závěru o tom, že projev vůle je neurčitý nebo nesrozumitelný (a že právní úkon, k němuž projev vůle směřoval, je pro neurčitost nebo nesrozumitelnost neplatný), tedy musí vždy předcházet výklad projevu vůle. Projev vůle je totiž neurčitý nebo nesrozumitelný, jen jestliže ani jeho výkladem nelze odstranit všechny pochybnosti o jeho obsahu. Výklad projevu vůle však vždy musí směřovat k objasnění toho, co bylo skutečně projeveno; pomocí výkladu projevu vůle nelze \"nahrazovat\" nebo \"doplňovat\" vůli, kterou jednající v rozhodné době neměl nebo kterou sice měl, ale kterou neprojevil (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14.10.1996 sp. zn. 3 Cdon 946/96, uveřejněný pod č. 29 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1997).
Není-li možné provést výklad písemného projevu vůle jen na základě listiny, v níž je obsažen, musí soud při postupu podle ustanovení §240 odst.3 zák. práce přihlédnout zejména k tomu, za jakých okolností byl projev vůle učiněn a zda za těchto okolností bylo mezi účastníky zřejmé, jaký důvod okamžitého zrušení pracovního poměru byl uplatněn. Pro výklad projevu vůle současně není významná samotná existence skutečností, které by mohly být způsobilým důvodem pro okamžité zrušení pracovního poměru okamžitým zrušením, ale jen zjištění takových objektivních okolností existujících v době okamžitého zrušení pracovního poměru (neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru je třeba posuzovat podle stavu v době doručení dopisu žalovaného ze dne 31.10.2002, za kterých byl projev vůle učiněn a z nichž lze na obsah vůle písemným projevem vyjádřené objektivně usuzovat).
V projednávané věci lze s dovolatelem souhlasit v tom, že obsah dopisu ze dne 31.10.2002 sám o sobě důvod okamžitého zrušení pracovního poměru nevymezuje určitým způsobem; z dopisu je sice nepochybné, že žalovaný přistoupil k okamžitému zrušení pracovního poměru \"z důvodu nevyplacené mzdy v řádném výplatním termínu\", avšak neuvádí se v něm, o jaké konkrétní \"nevyplacení mzdy\" se jedná.
Navzdory uvedenému nedostatku lze souhlasit s názorem odvolacího soudu, že neurčitost projevu vůle obsažené v dopisu ze dne 31.10.2002 bylo možné odstranit pomoci jeho výkladu. Jestliže bylo možné z okolností, za nichž byl projev vůle v dopise ze dne 31.10.2002 obsažený učiněn a které tu byly v době okamžitého zrušení pracovního poměru, spolehlivě dovodit, že důvod okamžitého zrušení pracovního poměru ze strany žalovaného se týkal mzdy za měsíc září 2002 [a svědčí o tom také údaj dovolatele, podle kterého \"ze skutečností, za nichž byl tento právní úkon\" (tj. okamžité zrušení pracovního poměru dané dopisem ze dne 31.10.2002) učiněn, \"jednoznačně vyplývá jeho konkrétní důvod\"], dospěl odvolací soud ke správnému závěru, že okamžité zrušení pracovního poměru nemůže být neplatné pro nedostatečné (neurčité) skutkové vymezení jeho důvodu.
Odvolacímu soudu nelze důvodně vytýkat, že by pomocí výkladu projevu vůle \"nahrazoval\" nebo \"doplňoval\" vůli, kterou žalovaný sice měl, ale kterou neprojevil. Postup podle ustanovení §240 odst.3 zák. práce totiž předpokládá, že soud při výkladu písemného projevu vůle přihlédne nejen k tomu, co bylo v listině výslovně vyjádřeno, ale také k tomu, co lze spolehlivě dovodit z okolností, za nichž byl takový projev vůle učiněn. Vyplynul-li z okolností, za nichž žalovaný učinil sporné okamžité zrušení pracovního poměru, co bylo jeho důvodem, nepostupoval odvolací soud v rozporu s ustanovením §240 odst.3 zákoníku práce, když k těmto okolnostem - i když nebyly přímo vyjádřeny v dopise žalovaného ze dne 31.10.2002 - přihlédl.
Podle ustanovení §54 odst.2 zák. práce zaměstnanec může okamžitě zrušit pracovní poměr pouze ve lhůtě jednoho měsíce ode dne, kdy se o důvodu k okamžitému zrušení dověděl, nejpozději do jednoho roku, kdy tento důvod vznikl.
Okamžité zrušení pracovního poměru je jednostranným právním úkonem směřujícím k rozvázání pracovního poměru, pro jehož platnost je - jak vyplývá z výše citovaného ustanovení §55 zák. práce - předepsána písemná forma. Jeho právní účinky nastávají ze zákona dnem, kdy písemný projev o okamžitém zrušení pracovního poměru byl doručen druhému účastníku (srov. též rozsudek býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 19.3.1971 sp. zn. 3 Cz 4/71, který byl uveřejněn pod č. 14 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1972).
Písemný projev vůle (písemnost) je - obecně vzato - doručen druhému účastníku, jakmile se ocitne ve sféře jeho dispozice, ledaže zákon stanoví určitý způsob doručování. Písemnost se ocitne ve sféře dispozice druhého účastníka tím, že získá možnost seznámit se s jejím obsahem. Není přitom vždy nezbytné, aby se druhý účastník opravdu s obsahem projevu vůle seznámil; rozhodující je, aby měl - objektivně vzato - možnost obsah písemnosti poznat.
Zákoník práce předepisuje určitý způsob doručování písemného projevu vůle (písemnosti) pouze v ustanovení §266a zák. práce; vyplývá z něho, že určitým způsobem (\"do vlastních rukou\") se v pracovněprávních vztazích doručují jen písemnosti zaměstnavatele určené zaměstnanci a jen tehdy, týkají-li se vzniku a zániku pracovního poměru nebo vzniku, změn a zániku povinností zaměstnance vyplývajících z pracovní smlouvy anebo vzniku, změn a zániku práv a povinností vyplývajících z dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr (srov. §266a odst.1 zák. práce).
Tím, že zákoník práce nestanoví pro doručování písemností zaměstnance určených jeho zaměstnavateli (včetně písemností týkajících se vzniku nebo zániku pracovního poměru) žádný zvláštní způsob, určuje, že pro jejich doručení postačí, aby se ocitly ve sféře dispozice druhého účastníka pracovněprávního vztahu. O písemnostech zaměstnance určených jeho zaměstnavateli tedy platí, že je lze zaměstnavateli doručit jakýmkoliv způsobem, kterým se dostanou do sféry jeho dispozice, například prostřednictvím držitele poštovní licence, pomocí každé fyzické osoby, která bude ochotna doručení provést, nebo osobním předáním statutárnímu orgánu zaměstnavatele, k tomu určenému zaměstnanci, popřípadě každému vedoucímu zaměstnanci, který je nadřízen zaměstnanci, o jehož písemnost jde, apod. (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3.1.2006 sp. zn. 21 Cdo 563/2005).
V projednávané věci bylo dokazováním před soudy zjištěno, že žalovaný předal dopis ze dne 31.10.2002 J. D., která u úpadce pracovala jako vedoucí \"personálního a mzdového oddělení\" a která písemnost převzala. Protože je nepochybné, že tímto předáním se dopis dostal do sféry dispozice zaměstnavatele žalovaného, dospěl odvolací soud ke správnému závěru, že okamžité zrušení pracovního poměru podané žalovaným bylo jeho zaměstnavateli doručeno dne 31.10.2002 a tedy před uplynutím lhůty uvedené v ustanovení §54 odst.2 zák. práce.
Na uvedeném závěru nic nemění ani to, že na majetek zaměstnavatele byl dnem 17.7.2002 prohlášen konkurs a že na správce konkursní podstaty přešlo - jak vyplývá z ustanovení §14a odst.1 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů - oprávnění vykonávat práva a plnit povinnosti zaměstnavatele (tj. vykonávat práva a plnit povinnosti úpadce jako zaměstnavatele). Přechod oprávnění vykonávat práva a plnit povinnosti zaměstnavatele na správce konkursní podstaty totiž nemá (a s ohledem na povahu tohoto účinku prohlášení konkursu ani mít nemůže) za následek změnu v obsahu pracovněprávního vztahu mezi žalovaným a úpadcem a ani vznik, změnu nebo zánik některých práv nebo povinností z jejich pracovního poměru. Není proto možné - jak to činí žalobce - úspěšně dovozovat ani to, že by po prohlášení konkursu na majetek zaměstnavatele směli zaměstnanci doručovat své písemnosti určené zaměstnavateli (s účinky řádného doručení) pouze správci konkursní podstaty.
Protože rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný a protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelem tvrzeno), že by byl postižen některou z vad uvedených v ustanovení §229 odst.1 o.s.ř., §229 odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. nebo v §229 odst. 3 o.s.ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalovanému, který měl v dovolacím řízení plný úspěch a který by tak měl právo na náhradu účelně vynaložených nákladů tohoto řízení (srov. §142 odst. 1 o.s.ř.), v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. května 2006
JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.
předseda senátu