ECLI:CZ:NS:2006:21.CDO.2309.2005.1
sp. zn. 21 Cdo 2309/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věcech dědictví po M. S. a po I. S., za účasti 1) M. Ž., zastoupené advokátkou, 2) I. S., zastoupené advokátem, 3) J. D., zastoupeného advokátkou, vedených u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 39 D 452/93 a 39 D 453/93, o dovoláních Moniky Žalčíkové a Ing. Ivany Steinocherové proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. dubna 2005, č.j. 24 Co 109/2005-1160, takto:
Dovolání M. Ž. a Ing. I. S. se odmítají.
Odůvodnění:
U Obvodního soudu pro Prahu 1 bylo zahájeno pod sp. zn. 39 D 452/93 řízení o dědictví po RNDr. PhMr. M. S. a pod sp. zn. 39 D 453/93 řízení o dědictví po Ing. arch. I. S., obou zemřelých dne 18.6.1993. Provedením úkonů v obou řízeních Obvodní soud pro Prahu 1 pověřil podle ustanovení §38 o.s.ř. JUDr. J. H., notářku v Praze. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 16.8.1999, č.j. 39 D 452/93-720, byla obě řízení spojena ke společnému projednání a rozhodnutí.
V průběhu řízení Obvodní soud pro Prahu 1 usnesením ze dne 2.11.1998, č.j. 39 D 452/93-646, určil obecnou cenu majetku v bezpodílovém spoluvlastnictví RNDr. PhMr. M. S. a Ing. arch. Irmy S. (dále též jen \"BSM\") ve výši 4.018.367,04 Kč a rozhodl, co z tohoto majetku (v rozhodnutí popsaného) patří do dědictví po RNDr. PhMr. M. S. a co z tohoto majetku patří \"současně zemřelé manželce zůstavitele\" Ing. arch. Irmě S.
K odvolání M. Ž. a Ing. I. S. Městský soud v Praze usnesením ze dne 31.3.1999, č.j. 24 Co 407/98-717, usnesení soudu prvního stupně ze dne 2.11.1998, č.j. 39 D 452/93-646, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Soudu prvního stupně vytknul, že ačkoliv \"dospěl ke správnému závěru, že z podkladů založených do spisu vyplývá, že oba manželé zemřeli současně\", pochybil, když rozhodl o obecné ceně majetku v BSM zůstavitele RNDr. PhMr. M. S. a jeho manželky Ing. arch. I. S. \"v rámci dědického řízení po zůstaviteli a nikoli současně i v dědickém řízení po jeho manželce\". Soudu prvního stupně proto uložil, aby v rámci spojeného řízení o dědictví po RNDr. PhMr. M. S. a po jeho manželce Ing. arch. I. S. rozhodl jedním usnesením o obecné ceně majetku, který měli jmenovaní v BSM a aby určil, který majetek z BSM patří do dědictví po RNDr. PhMr. M. S. a který do dědictví po jeho manželce Ing. arch. I. S.
Dcery zůstavitele RNDr. PhMr. M. S. M. Ž. a Ing. I. S. poté navrhly, aby soud řízení o dědictví přerušil a aby stanovil, který z účastníků má podat žalobu, jejímž předmětem by bylo \"objasnění otázky úmrtí obou zůstavitelů\".
Obvodní soud pro Prahu 1 usnesením ze dne 15.12.1999, č.j. 39 D 452/93-743, uvedený návrh M. Ž. a ing. I. S. \"na přerušení řízení\" zamítl. Své rozhodnutí zdůvodnil tím, že \"otázka doby úmrtí obou zůstavitelů\" byla v řízení vyřešena, neboť již v usnesení ze dne 4.12.1995, č.j. 39 D 452/93-234, kterým byl zamítnut návrh M. Ž. na ustanovení znalce pro určení okamžiku smrti zůstavitele a zůstavitelky, soud prvního stupně vyslovil závěr, že v řízení bylo \"dostatečně prokázáno úmrtí obou zůstavitelů ve stejném okamžiku\". Současně poukázal na to, že odvolací soud ve svém usnesení ze dne 31.3.1999, č.j. 24 Co 407/98-717, tento závěr soudu prvního stupně označil za správný.
K odvolání Ing. I. S. Městský soud v Praze usnesením ze dne 31.5.2000, č.j. 24 Co 65/2000-783, usnesení soudu prvního stupně ze dne 15.12.1999, č.j. 39 D 452/93-743, potvrdil. Odvolací soud dospěl k závěru, že v posuzované věci není dán žádný z důvodů pro přerušení řízení, uvedených v ustanovení §109 o.s.ř. Určení okamžiku smrti zůstavitelů je \"odbornou otázkou\", k jejímuž posouzení soud může podle ustanovení §127 odst. 1 o.s.ř. ustanovit znalce anebo může v souladu s ustanovením §127 odst. 4 o.s.ř. použít odborné vyjádření či potvrzení, o jejichž správnosti nemá pochyby. Nejedná se o spornou skutečnost ve smyslu ustanovení §175k odst. 2 o.s.ř., jakkoliv \"na ni ten který z dědiců může sám mít odlišný názor než jiný dědic\".
Dovolání M. Ž. proti usnesení odvolacího soudu ze dne 31.5.2000, č.j. 24 Co 65/2000-783, Nejvyšší soud usnesením ze dne 11.11.2001, č.j. 21 Cdo 2462/2000-814, odmítl jako nepřípustné.
Obvodní soud pro Prahu 1 usnesením ze dne 13.3.2002, č.j. 39 D 452/93-887, určil obecnou cenu majetku, který měli RNDr. PhMr. M. S. a Ing. arch. I. S. v BSM částkou 3.970.537,60 Kč a určil, co z tohoto majetku (v rozhodnutí popsaného) patří do dědictví po RNDr. PhMr. M. S. a co z tohoto majetku patří do dědictví po Ing. arch. I. S.
Odvolání Ing. I. S. proti tomuto usnesení ze dne 13.3.2002, č.j. 39 D 452/93-887, Obvodní soud pro Prahu 1 usnesením ze dne 29.5.2002, č.j. 39 D 452/93-912, odmítl jako opožděné.
K odvolání Ing. arch. J. D. pak Městský soud v Praze usnesením ze dne 31.1.2003, č.j. 24 Co 268/2002-933, usnesení soudu prvního stupně ze dne 13.3.2002, č.j. 39 D 452/93-887, zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Vycházel ze závěru, že o rozsahu i ceně majetku v BSM RNDr. PhMr. M. S. a Ing. arch. I. S. soud prvního stupně rozhodl na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci.
Obvodní soud pro Prahu 1 usnesením ze dne 1.12.2004, č.j. 39 D 452/93-1075, určil obecnou cenu majetku, který měli RNDr. PhMr. M. S. a Ing. arch. I. S. v BSM částkou 3.970.537,60 Kč; určil, co z tohoto majetku (v rozhodnutí popsaného) patří do dědictví po RNDr. PhMr. M. S. a co z tohoto majetku patří do dědictví po Ing. arch. I. S.; určil „v dědictví po RNDr. PhMr. M. S.“ obecnou cenu majetku částkou 8.521.425,94 Kč, výši dluhů částkou 163.718,22 Kč a čistou hodnotu dědictví částkou 8.357.707,72 Kč; určil „v dědictví po Ing. arch. I. S.“ obecnou cenu majetku částkou 8.428.612,52 Kč, výši dluhů částkou 137.728,50 Kč a čistou hodnotu dědictví částkou 8.290.884,02 Kč; chválil dohodu dědiců (v rozhodnutí citovanou) o vypořádání dědictví po RNDr. PhMr. M. S.; potvrdil dědicům nabytí dědictví po Ing. arch. I. S. (se specifikací majetku nabývaného jednotlivými dědici); rozhodl o odměně soudní komisařky JUDr. J. H., notářky v P.; rozhodl o náhradě nákladů řízení státu a o náhadě nákladů mezi účastníky řízení. Při posouzení dědického práva vycházel ze závěru, že dědici RNDr. PhMr. M. S. jsou ze zákona jeho děti M. Ž. a Ing. I. S. a že dědicem Ing. arch. I. S. je ze zákona její otec J. D., zemřelý dne 29.5.1996 (jeho právním nástupcem je Ing.arch.J. D.).
K odvolání M. Ž. a Ing. I. S. Městský soud v Praze usnesením ze dne 29.4.2005, č.j. 24 Co 109/2005-1160, usnesení soudu prvního stupně ze dne 1.12.2004, č.j. 39 D 452/93-1075, jako správné potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podaly M. Ž. a Ing. I. S. dovolání.
M. Ž. namítá, že „se cítí zkrácena ve svých právech postupem odvolacího soudu, kdy ve svém usnesení několikrát odkazuje na svá dřívější rozhodnutí nebo odůvodnění těchto rozhodnutí, aniž by se zabýval dovolatelkou předloženými judikáty ve věci“; že „chápe jako nesprávný procesní postup, když se soud nevypořádal s odvolacími důvody účastníka řízení, který podal odvolání“; že „nesprávným posouzením věci, bez ohledu na judikáty Nejvyššího soudu ve věci rozhodnutí o zařazení věcí sloužících výlučně k výkonu povolání jednoho z manželů … je porušen zákon, čímž je dovolatelka zkrácena na svých dědických i vlastnických právech“; že „není právní ani faktické opory pro závěr, že zůstavitel – otec účastnic zemřel současně se svojí manželkou I. S., která není matkou dovolatelky“.
Ing. I. S. namítá „nesprávnost postupu odvolacího soudu v tom smyslu, že tento soud několikráte v usnesení odkazuje na svá dřívější rozhodnutí, aniž by bral zřetel na judikáty, na něž se dovolatelka odvolávala“; že „není možné, aby se odvolací soud nezaobíral odvolacími důvody dovolatelky“; že „z judikátů Nejvyššího soudu jednoznačně vyplývá jakým způsobem se má soud řídit při určování věcí sloužících výlučně výkonu povolání jednoho z manželů nebo co zahrnout do BSM s přihlédnutím k tomu, kdo se jak zasloužil o tuto věc“.
Obě dovolatelky shodně navrhují, aby usnesení soudů obou stupňů byla zrušena a aby věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Ing.arch. J. D. se ztotožnil se závěry soudů obou stupňů a navrhl, aby dovolání M. Ž. a Ing. I. S. byla „odmítnuta nebo zamítnuta“.
Vzhledem k tomu, že pro postup soudu prvního i druhého stupně v řízení o dědictví je určující okamžik smrti zůstavitele (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 12. a 15. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dále jen „zákon č. 30/2000 Sb.“) a RNDr. PhMr. M. S. i Ing.arch. I. S. oba zemřeli dne 18.6.1993, tedy před 31.12.2000, je třeba dovolání v posuzovaném případě i v současné době projednat a rozhodnout (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb.) podle „dosavadních právních předpisů“, tj. podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000 (dále jen „o.s.ř.“).
Po přezkoumání věci Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) dospěl k závěru, že dovolání Ing. I. S. bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. a že dovolání M. Ž. bylo podáno opožděně. Po projednání věci bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a po přezkoumání ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř. dospěl Nejvyšší soud dále k závěru, že dovolání Ing. I. S. směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Podle ustanovení §240 odst. 1 věty první o.s.ř. účastník může podat dovolání do 1 měsíce od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni. Podle ustanovení §240 odst. 2 o.s.ř. zmeškání lhůty uvedené v odstavci 1 nelze prominout; lhůta je však zachována, bude-li dovolání podáno ve lhůtě u odvolacího nebo dovolacího soudu.
V posuzovaném případě bylo zjištěno, že usnesení odvolacího soudu byl doručen do vlastních rukou zástupcům účastníků advokátům JUDr. H. P., JUDr. M. K. a JUDr. A. M. dne 12.5.2005 a že dovolání M. Ž. sepsané dne 1.7.2005 bylo podáno na poštu dne 2.7.2005.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dnem 12.5.2005. Lhůta k podání dovolání proti rozsudku odvolacího soudu uplynula podle ustanovení §243c a §57 odst.1 a 2 o.s.ř. dnem 13.6.2005 (12.6.2005 byla neděle). Protože dovolání podala M. Ž. u orgánu, který má povinnost je doručit (u pošty), až dne 2.7.2005, je opožděné. Vzhledem k tomu, že zmeškání dovolací lhůty nelze prominout (§240 odst.2 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud České republiky dovolání M. Ž. podle ustanovení §243b odst. 4 věty první a §218 odst. 1 písm. a) o.s.ř. - aniž by se mohl zabývat dalšími okolnostmi - odmítl.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže trpí vadami uvedenými v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř.
Podle ustanovení §238a odst. 1 o.s.ř. dovolání je též přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo
a) změněno usnesení soudu prvního stupně; to neplatí, jde-li o usnesení o nákladech řízení, o příslušnosti, o předběžném opatření, o přerušení řízení, o pořádkové pokutě, o znalečném, o tlumočném, o soudním poplatku, o osvobození od soudních poplatků, o ustanovení zástupce účastníku nebo jeho odvolání, o nepřipuštění zastoupení, o odměně notáře za prováděné úkony soudního komisaře a jeho hotových výdajích, o odměně správce dědictví a jeho hotových výdajích,
b) rozhodnuto tak, že se zpětvzetí návrhu nepřipouští, nebo tak, že se zpětvzetí návrhu připouští, rozhodnutí soudu prvního stupně zrušuje a řízení zastavuje (§208); to neplatí o věcech, v nichž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč,
c) rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno a řízení zastaveno, popřípadě věc byla postoupena orgánu, do jehož pravomoci náleží,
d) odvolacím soudem potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, jímž bylo řízení zastaveno pro nedostatek pravomoci soudu,
e) odvolání odmítnuto,
f) odvolací řízení zastaveno.
Proti usnesení odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, je dovolání přípustné, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu (§239 odst. 1 o.s.ř.). Nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením (vydáním) potvrzujícího usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§239 odst. 2 o.s.ř.).
V posuzovaném případě Ing. I. S. dovoláním napadá usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně ve věci samé.
Protože nejde o potvrzující usnesení ve smyslu ustanovení §238a odst. 1 písm. d) o.s.ř., a přípustnost dovolání proti tomuto usnesení neplyne ani z ustanovení §238a odst. 1 písm. a), b), c), e) a f) o.s.ř., mohla by přípustnost dovolání podaného proti usnesení odvolacího soudu Ing. I. S. v dané věci vyplývat již pouze z ustanovení §239 o.s.ř. nebo by ji mohl zakládat některý z důvodů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. Podmínky přípustnosti dovolání stanovené v ustanovení §239 odst. 1 a 2 o.s.ř. však v dané věci nejsou splněny, a to již proto, že odvolací soud ve výroku svého rozhodnutí přípustnost dovolání nevyslovil a Ing. I. S. návrh na vyslovení přípustnosti dovolání před vydáním usnesení odvolacího soudu ani neučinila (tentýž závěr by byl na místě i v případě dovolání M. Ž., bylo-li by podáno včas).
Protože Ing. I. S. netvrdí a ani z obsahu spisu nevyplývá, že by usnesení odvolacího soudu trpělo vadou uvedenou v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř., není dovolání Ing. I. S. v posuzovaném případě přípustné ani z hlediska ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř.. Nejvyšší soud České republiky proto také dovolání Ing. I. S. – aniž by se mohl věcí dále zabývat – podle ustanovení §243b odst. 4, věty první a §218 odst. 1 písm. c) o.s.ř odmítl.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. července 2006
JUDr. Roman Fiala, v. r.
předseda senátu