ECLI:CZ:NS:2006:21.CDO.2517.2005.1
sp. zn. 21 Cdo 2517/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně M. Mc K., zastoupené advokátkou, proti žalované C., s.r.o., zastoupené advokátem, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 23 C 188/2002, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. srpna 2004 č.j. 19 Co 240/2004-39, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 1.577,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokátky.
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 7.10.2002, označeným jako „oznámení o ukončení zaměstnaneckého poměru“, žalovaná sdělila žalobkyni, že „s ní ukončuje její smlouvu o pracovním poměru, která byla uzavřena dne 21. prosince 2001 („Smlouva“), a to s okamžitou platností s odkazem na bod VIII (c) smlouvy“. Důvod „okamžitého rozvázání pracovního poměru“ spatřovala v tom, že žalobkyně „nesplnila své povinnosti dle ustanovení VI. smlouvy (především povinnost vyvarovat se jednání, které by mohlo poškodit dobré jméno zaměstnavatele) a podmínek v Popisu pracovních povinností přiložený níže, a tím vážně porušila smlouvu“, že „kvůli špatně provedené práci v pozici vedoucí oddělení grafického designu si řada současných klientů stěžovala na podřadnost poskytovaných služeb“, že „vinou doložitelné nízké kvality jejích grafických návrhů zaměstnavatel prohrál mnoho zkušebních tendrů na nové zakázky, což úhrnem představuje škodu 11,000.000 Kč skutečných a potenciálních příjmů“, a že „v důsledku její práce má zaměstnavatel poprvé ve své historii potíže s finančními toky, a tudíž těžko hledá peníze na zaměstnanecké platy“.
Žalobkyně se domáhala, aby bylo určeno, že uvedené okamžité zrušení pracovního poměru je neplatné. Žalobu odůvodnila zejména tím, že si „není vědoma vytýkaných nedostatků“, že „svoji práci vykonávala vždy svědomitě a řádně“ a že žalovaná v dopise ze dne 7.10.2002 „skutkově nevymezila“ důvod okamžitého zrušení pracovního poměru tak, „jak požaduje zákon“, a „není tedy zřejmé, v jakém konkrétním jednání je důvod okamžitého zrušení spatřován“.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 14.1.2003 č.j. 23 C 188/2002-14 žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 6.225,- Kč k rukám advokátky Mgr. K. R. Ve věci samé dospěl k závěru, že opatření, kterým žalovaná hodlala skončit pracovní poměr se žalobkyní, v rozporu s ustanovením §55 zák. práce „postrádá skutkové vymezení důvodů“ tak, aby je nebylo možno zaměnit s jinými, a že „s ohledem na tyto zásadní formální nedostatky právního úkonu obsaženého v dopise žalované ze dne 7.10.2002“ je okamžité zrušení pracovního poměru žalobkyně neplatné.
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11.8.2004 č.j. 19 Co 240/2004-39 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení 2.575,- Kč k rukám advokátky Mgr. K. R. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že dopis žalované ze dne 7.10.2002 „nesplňuje požadavky předepsané ust. §53 zák. práce pro skutkové vymezení okamžitého zrušení pracovního poměru“, neboť skutek (porušení pracovní kázně), kterého se žalobkyně měla dopustit, „není konkrétně specifikován tak, aby jej nebylo možno zaměnit s jiným skutkem“; proto je rozhodnutí soudu prvního stupně o neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru správné a „v souladu s ustálenou soudní praxí“. Námitku žalované, že pracovněprávní vztahy účastníků se podle jejich volby řídily cizím právem, odmítl s odůvodněním, že z pracovní smlouvy ze dne 21.12.2001 „se podává, že si účastníci (v souladu s §9 zák. č. 97/1963 Sb., o mezinárodní právu soukromém a procesním) zvolili českou právní úpravu provedenou zákoníkem práce“, a že, i kdyby si účastnící české právo nezvolili, „bylo by nutno opět použít českou pracovněprávní úpravu se zřetelem k ust.
§16 zák. č. 97/1963 Sb., když žalobkyně vykonávala práci v České republice (právo místa, kde účastník vykonává práci)“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Namítala, že závěr odvolacího soudu o tom, že si účastníci zvolili jako právo rozhodné právo české, nepřihlíží náležitě k tomu, že „platný a účinný“ zákon č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, „je vystavěn na principu tzv. neomezené volby práva v oblasti obligačních a pracovněprávních vztahů“, kdy takováto koncepce „umožňuje dodatečnou volbu práva, i dokonce dodatečnou změnu volby práva“, a to i pro oblast pracovních smluv. Dovolatelka má zato, že „s ohledem na tuto koncepci je možno uzavřít i takovou smlouvu, která se bude v určité části řídit jedním právním řádem a ve zbytkové části právním řádem jiným“. „Ve vazbě na výše uvedené“ uzavírala žalovaná s žalobkyní pracovní smlouvu ze dne 21.12.2001 tak, že pracovní smlouva „zcela výlučně upravuje mj. v čl. VIII ukončení smlouvy, tj. pracovního poměru v souladu s britským právem“, a „v ostatním, co není tax. uvedeno v textu předmětné smlouvy, odkazuje na české pracovní právo odkazem na tzv. Czech Labour Code, když žalobkyně i jediná společnice žalované, paní Ch. v. Y., se trvale zdržují v zemích patřících do C.“. S tímto názorem dovolatelky „korespondovala i skutečnost, že žalovaná přihlásila žalobkyni u VZP ke zdravotnímu pojištění jako cizince, zasílala jí odměnu v cizí měně a na bankovní účty vedené v zahraničí“. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto, neboť námitky žalované nelze podle jejího názoru považovat za opodstatněné.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.), přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
Žalovaná napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen. Protože dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není v této věci přípustné (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by odvolací soud zrušil), může být přípustnost dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení
§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., tedy jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§237 odst. 3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Protože - jak vyplývá z uvedeného - dovolání může být podle ustanovení §237 odst.1 písm. c) o.s.ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu především z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.]; z důvodu uvedeného v ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen za předpokladu, že tvrzená vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je bezprostředním důsledkem řešení otázky procesněprávní povahy. Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení podle ustanovení §238 a §238a o.s.ř. (srov. §241a odst. 3 o.s.ř.). Dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. totiž neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení spočívajícího v tom, že odvolací soud dospěl ke skutkovému zjištění (a na něm založil své rozhodnutí), které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Protože pouze posouzení právních otázek, které byly v rozhodnutí odvolacího soudu řešeny, může vést k závěru o zásadním významu napadeného rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce, není dovolatelem uplatněný dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. způsobilým podkladem pro úvahu dovolacího soudu, zda napadené rozhodnutí má ve věci samé ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. po právní stránce zásadní význam, a tedy ani pro posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.; k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. proto nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29.6.2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněném pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004).
Žalovaná sice uvádí, že dovolání „podává s odkazem na ust. §237 odst. 1 písm. c) a
§241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.“ a že „se domnívá, že napadený rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci“, z obsahu samotného dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) však vyplývá, že dovolatelka nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale že toliko nesouhlasí se skutkovými zjištěními, z nichž rozsudek odvolacího soudu vychází, a s postupem, jakým k nim odvolací soud dospěl. Podstatou jejích námitek je nesouhlas s tím, ke kterým důkazům odvolací soud přihlížel a jak tyto důkazy hodnotil, a také skutečnost, že odvolací soud nevzal v úvahu všechny skutkové okolnosti, které jsou podle jejího názoru pro posouzení věci významné. Dovolatelka na rozdíl od skutkového zjištění odvolacího soudu (že „účastníci si zvolili českou právní úpravu provedenou zákoníkem práce, kterou se mají řídit jejich pracovněprávní vztahy“) v dovolání předestírá vlastní skutkové závěry (zejména, že pracovní smlouva ze dne 21.12.2001 „zcela výlučně upravuje mj. v čl. VIII ukončení smlouvy, tj. pracovního poměru v souladu s britským právem“), na nichž pak buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci. Tím, že dovolatelka na odlišných skutkových závěrech buduje odlišný právní názor na věc, nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující.
Vzhledem k tomu, že zmíněné výtky žalované nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale dovolací důvod podle ustanovení
§241a odst. 3 o.s.ř., nemohl dovolací soud správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska tohoto dovolacího důvodu přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuálně vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, nezakládá – jak uvedeno výše – přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Z uvedeného je zřejmé, že napadený potvrzující rozsudek odvolacího soudu o věci samé nemá po právní stránce zásadní význam a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Z vyjádření žalované, že podává dovolání proti rozsudku odvolacího soudu „do všech jeho výroků“, vyplývá, že dovolatelka napadá rovněž část (výrok) rozsudku odvolacího soudu, v níž bylo rozhodnuto o nákladech řízení.
Z ustanovení §167 odst. 1 o.s.ř. vyplývá, že rozhodnutí o nákladech řízení, má z pohledu formy rozhodnutí povahu usnesení, kterou neztrácí ani v případě, jestliže je přičleněno k rozhodnutí o věci samé, u něhož je stanovena forma rozsudku. Přípustnost dovolání proti napadeným výrokům o nákladech řízení je proto třeba zkoumat z hledisek zákonných ustanovení, která stanoví podmínky přípustnosti dovolání proti usnesení odvolacího soudu. Z ustanovení §§237 až 239 o.s.ř. ovšem vyplývá, že dovolání proti výroku usnesení odvolacího soudu o nákladech řízení není podle právní úpravy přípustnosti dovolání v občanském soudním řádu účinné od 1. ledna 2001 přípustné, a to bez zřetele k povaze takového výroku, tedy bez ohledu na to, zda jde např. o měnící nebo potvrzující rozhodnutí o nákladech řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31.1.2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod poř. č. 88, ročník 2002).
Protože dovolání i v této části směruje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalované - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
V dovolacím řízení vznikly žalobkyni náklady, které v rozsahu, v jakém byly potřebné k účelnému bránění jejího práva, spočívají v odměně za zastupování advokátkou ve výši 1.250,- Kč [srov. §7 písm. c), §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15, §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb. a č. 110/2004 Sb.] a v paušální částce náhrad výdajů ve výši 75,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb. a č. 68/2003 Sb.), tedy celkem 1.325,- Kč. Vzhledem k tomu, že advokátka Mgr. K R. osvědčila, že je plátcem daně z přidané hodnoty, patří k nákladům řízení podle ustanovení §137 odst. 3 o.s.ř. vedle odměny za zastupování advokátkou a paušální částky náhrad výdajů rovněž částka odpovídající dani z přidané hodnoty (19%), kterou je advokátka povinna z odměny za zastupování a z náhrad odvést podle zvláštního právního předpisu (srov. zákon č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty), tedy částka (po zaokrouhlení) 252,- Kč (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 15.12.2004, sp.zn. 21 Cdo 1556/2004, který byl uveřejněn pod č. 21 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005). Protože dovolání žalované bylo odmítnuto, soud jí ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. uložil, aby tyto náklady žalobkyni nahradila. Celkovou náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 1.577,- Kč je žalovaná povinna ve smyslu ustanovení §149 odst. 1 o.s.ř. zaplatit k rukám advokátky, která žalobkyni v tomto řízení zastupovala.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 24. srpna 2006
JUDr. Zdeněk N o v o t n ý, v.r.
předseda senátu