ECLI:CZ:NS:2006:21.CDO.2576.2005.1
sp. zn. 21 Cdo 2576/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce Ing. M. K., zastoupeného advokátem, proti žalované P. s. – S., a.s. zastoupené advokátem, o zaplacení 698.719,- Kč s úroky z prodlení, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 21 C 112/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 17. května 2005 č.j. 35 Co 718/2004-149, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 9.015,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby mu žalovaná zaplatila 698.719,- Kč s úroky z prodlení, které v žalobě specifikoval. Žalobu odůvodnil tím, že na základě jmenování ze dne 1.10.1993 vykonával u žalované funkci výkonného ředitele a že rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 13.1.2000 č.j. 21 C 358/98-141, potvrzeným rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 11.10.2000 č.j. 35 Co 155/2000-158, bylo pravomocně určeno, že okamžité zrušení pracovního poměru dané žalobci žalovanou dne 2.2.1998 je neplatné. Protože žalobce již dne 9.2.1998 písemně sdělil žalované, že trvá na dalším zaměstnávání, náleží mu podle jeho názoru „dle ust. §61 zák. práce“ náhrada mzdy ve výši průměrného výdělku za období od 9.2.1998 do 31.12.2000 v celkové částce 694.337,- Kč. Kromě toho po žalované požadoval dlužnou mzdu ve výši 4.382,- Kč za dobu od 3.2. do 8.2.1998, kdy „pro žalovanou na základě jejího požadavku pracoval“.
Okresní soud v Liberci rozsudkem ze dne 21.5.2004 č.j. 21 C 112/2001-101 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 75.750,- Kč. Vycházel ze zjištění, že poté, co byl žalobce ke dni 31.1.1998 odvolán z funkce výkonného ředitele, s ním žalovaná dne 2.2.1998 neplatně rozvázala pracovní poměr okamžitým zrušením. Jelikož součástí tohoto okamžitého zrušení byla rovněž výpověď z pracovního poměru, která stejně jako okamžité zrušení byla dána subjektem, který k tomu nebyl oprávněn, zabýval se soud prvního stupně „jako otázkou předběžnou“ platností této výpovědi a „dospěl k přesvědčení, že výpověď žalovanou žalobci dne 2.2.1998 dána nebyla“, a že proto „pracovní poměr žalobce v žalovaném období únor 1998 až prosinec 2000 trval“. Vzhledem ke tomu, že po odvolání žalobce z funkce výkonného ředitele nebylo dohodnuto jeho nové pracovní zařazení u žalované, žalovaná „nemohla porušit povinnost uvedenou v ust. §35 odst. 1 písm. a) zák. práce přidělit žalobci práci podle pracovní smlouvy“ a „nebyl tak naplněn jeden z předpokladů pro vznik nároku na náhradu mzdy žalobci podle ust. §61 odst. 1 zák. práce za dobu od 9.2.1998, kdy žalobce oznámil, že trvá na dalším zaměstnávání, až do 31.12.2000, dokdy nárok uplatnil“. Za situace, kdy žalobce „neprokázal existenci pro něj volného místa u žalované“, nenáleží mu podle názoru soudu prvního stupně ani případná náhrada škody, za kterou by žalovaná odpovídala podle ustanovení §187 zák. práce, kdyby k dohodě o dalším pracovním zařazení žalobce nedošlo proto, že mu nenabídla jinou vhodnou práci, ačkoli takové místo měla volné. Nárok žalobce (jeho část) přitom nelze dovozovat ani z manažerské smlouvy (jejího dodatku ze dne 9.8.1994), podle níž žalobci náleží pětinásobek mzdy v případě odvolání z funkce ředitele a přeřazení do nižší funkce, neboť – jak zdůraznil - jednak tyto dvě podmínky nebyly v daném případě splněny kumulativně a jednak „platné pracovněprávní předpisy takovéto plnění neumožňovaly“. Jako neopodstatněný soud prvního stupně shledal rovněž uplatněný nárok žalobce na doplatek mzdy za dobu od 3.2. do 8.2.1998, „neboť nebylo dohodnuto jeho pracovní zařazení, nebyla mu přidělena práce a nebyla sjednána ani odměna za práci“.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 17.5.2005 č.j. 35 Co 718/2004-149 rozsudek soudu prvního stupně „ve výroku I. žalobu zamítajícím“ potvrdil, „ve výroku II.“ tento rozsudek změnil tak, že žalobce je povinen „nahradit“ žalované náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 68.751,50 Kč k rukám Mgr. F. S., a rozhodl, že tamtéž je žalobce povinen „nahradit“ žalované náklady odvolacího řízení ve výši 53.793,- Kč. Po doplnění dokazování odvolací soud dovodil, že stejně jako okamžité zrušení pracovního poměru žalobce ze dne 2.2.1998 „byla učiněna neplatně rovněž výpověď z pracovního poměru“ (která byla součástí tohoto okamžitého zrušení), „neboť o ní nerozhodlo představenstvo, ale učinil ji pouze předseda představenstva, který k takovému právnímu úkonu nebyl oprávněn“, a protože v takovém případě „k neplatnosti soud přihlíží i po uplynutí dvouměsíční lhůty stanovené §64 zák. práce“, „učinil soud prvního stupně správný závěr, že pracovní poměr žalobce k žalované trvá i nadále“. Vycházeje dále ze zjištění, že po odvolání žalobce z funkce, tj. od 31.1.1998, se účastníci nedohodli na novém pracovním zařazení žalobce, dospěl odvolací soud „v souladu s konstantní judikaturou“ k závěru, že podle ustanovení §65 odst. 3 zák. práce ve znění účinném do 31.12.2000 nenáleží žalobci za této situace náhrada mzdy ve smyslu ustanovení §130 odst. 1 zák. práce, neboť „žalovaná od 1.2.1998 do 31.12.2000 neměla povinnost přidělovat žalobci práci“, a tudíž „u ní nenastaly překážky v práci“. Kdyby se však žalobci podařilo prokázat, že po jeho odvolání z funkce žalovaná měla práci odpovídající kvalifikaci žalobce, popř. jinou pro něho vhodnou práci, avšak tuto práci mu nenabídla (čímž by porušila právní povinnost „stanovenou jí v ust. §65 odst. 3 zák. práce), odpovídala by žalovaná – jak zdůraznil - za škodu tím žalobci způsobenou (ušlý výdělek) podle ustanovení §187 odst. 1,2 zák. práce. Protože rovněž „v tomto směru se žalobce ocitl v důkazní nouzi“, tedy „neprokázal, že by žalovaná měla pro něj jiné pracovní zařazení“ a že porušila povinnost nabídnout mu jinou pro něho vhodnou práci „podle §65 odst. 3 zák. práce, jako základní předpoklad vzniku odpovědnosti žalované za škodu – ušlý výdělek žalobce v období po odvolání z funkce do 31.12.2000“, ztotožnil se odvolací soud se závěrem soudu prvního stupně, že „nárok žalobce na zaplacení náhrady škody ve výši 694.337,- Kč s přísl. je nedůvodný“. Nárok žalobce na zaplacení mzdy za dobu pěti měsíců po odvolání z funkce, tj. od 1.2.1998 do 30.6.1998 na základě ujednání v čl. II. manažerské smlouvy ve znění dodatku č. 1 ze dne 9.8.1994 pak ve shodě se soudem prvního stupně shledal jako promlčený (tříletá promlčecí lhůta počala plynou nejpozději ve výplatní den 10.7.1998 a skončila nejpozději 10.7.2001, přičemž žalobce tento nárok uplatnil až v průběhu řízení dne 5.12.2002), a protože se žalovaná promlčení dovolala, nelze tento nárok přiznat. Za „zcela správný“ odvolací soud považoval konečně i závěr soudu prvního stupně o neopodstatněnosti uplatněného nároku na zaplacení 4.382,- Kč jako mzdy za práci pro žalovanou v období od 3.2. do 8.2.1998, když „žalobce v řízení neprokázal, že by mezi účastníky došlo pro toto období k dohodě o pracovním zařazení a že by mu žalovaná přidělovala práci“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu (do všech jeho výroků) podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Namítal, že postupem odvolacího soudu „byla porušena zásada rovnosti postavení účastníků soudního řízení“, neboť soud tím, že nevyhověl návrhu žalobce na provedení důkazu výslechem svědků Ing. H. K. a F. M., „neposkytl oběma účastníkům stejné možnosti k uplatnění jejich práv, když žalobce je v situaci, kdy po odvolání z funkce již má velmi malou možnost prokázat, že u žalované bylo volné místo, které mu žalovaná mohla nabídnout“. Výpovědi stávajících zaměstnanců žalované mají podle názoru žalobce „vzhledem k jejich situaci velmi malou vypovídací hodnotu“. Zdůraznil, že Dr. B. byl v době po odvolání žalobce z funkce denně na pracovišti v budově žalované a choval se tam jako vedoucí zaměstnanec s právem rozhodovat (a vykonával tak práci odpovídající kvalifikaci žalobce), nebyl tedy členem představenstva žalované, neboť do představenstva „byl zvolen až na VH v měsíci květnu 1998“. Dovolatel dále uvedl, že „z obsahu spisu a z předložených důkazů žalobcem vyplývá“, že ze strany žalované do dnešního dne, i když pracovní poměr mezi účastníky nadále trvá, nedošlo k jednání o dohodě o dalším pracovním zařazení žalobce, a že žalovaná do dnešního dne nereagovala na výzvy a oznámení žalobce, že trvá na dalším zaměstnávání. Podle jeho názoru tím žalovaná „porušuje ustanovení §7 odst. 2 a §65 odst. 3 zák. práce“ a žalobce má podle ustanovení §61 odst. 1 a §68 zák. práce nárok na náhradu mzdy z důvodu neplatného rozvázání pracovního poměru až do doby, kdy dojde k platnému skončení pracovního poměru. V této souvislosti dovolatel poukázal rovněž na důvodovou zprávu k zákonu č. 155/2000 Sb., ve které je uvedeno, že „dosavadní právní úprava (§65 odst. 3 zák. práce ve znění do 31.12.2000) nestanoví jednoznačně mzdové nároky zaměstnance v případě jeho odvolání z funkce“, a která tedy podle jeho názoru „je důkazem o tom, že v roce 2000 nebyla v této věci ustálena judikatura soudů“; z toho dovozoval, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Žalobce navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla, aby dovolací soud dovolání „jako zjevně bezdůvodné“ odmítl, neboť podle jejího názoru v rozhodnutí odvolacího soudu „není řešena právní otázka, která by měla zásadní význam pro obecnou rozhodovací činnost soudů“.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.), přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen. Protože dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není v této věci přípustné (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil), může být přípustnost dovolání v této věci založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přitom není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Dovolání může být podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c ) o.s.ř. - jak uvedeno již výše - přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam po právní stránce (tj. pouze tehdy, jde-li o řešení právních otázek). Dovolání v tomto případě (má-li dovolatel zato, že rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam) lze proto podat především z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.]; z důvodu uvedeného v ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen za předpokladu, že tvrzená vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je bezprostředním důsledkem řešení otázky procesněprávní povahy. Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení podle ustanovení §238 a §238a o.s.ř. (srov. §241a odst. 3 o.s.ř.). Dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. totiž neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení spočívajícího v tom, že odvolací soud dospěl ke skutkovému zjištění (a na něm založil své rozhodnutí), které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Protože pouze posouzení právních otázek, které byly v rozhodnutí odvolacího soudu řešeny, může vést k závěru o zásadním významu napadeného rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce, není dovolatelem uplatněný dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. způsobilým podkladem pro úvahu dovolacího soudu, zda napadené rozhodnutí má ve věci samé ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. po právní stránce zásadní význam, a tedy ani pro posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.; k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. proto nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29.6.2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněném pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004).
Žalobce sice v dovolání uvádí, že podle jeho názoru „napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam“, z obsahu samotného dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) však vyplývá, že nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale že toliko nesouhlasí se skutkovými zjištěními, z nichž rozsudek odvolacího soudu (a soudu prvního stupně, s jehož skutkovými závěry se odvolací soud ztotožnil) vychází, a dále s postupem, jakým k nim odvolací soud dospěl. Podstatou jeho námitek je nesouhlas s tím, ke kterým důkazům odvolací soud přihlížel a jak tyto důkazy hodnotil (namítá-li, že „výpovědi stávajících zaměstnanců žalované mají vzhledem k jejich situaci velmi malou vypovídací hodnotu“), a také skutečnost, že odvolací soud nevzal v úvahu všechny skutkové okolnosti, které jsou podle jeho názoru pro posouzení věci významné. Dovolatel na rozdíl od skutkového zjištění soudů (že „žalobce neprokázal“, že by žalovaná po odvolání žalobce z funkce výkonného ředitele „měla pro žalobce jiné vhodné pracovní zařazení“) v dovolání vychází z opačného skutkového závěru, na kterém pak buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci (že „žalobce má nárok na náhradu průměrného výdělku až do doby, kdy dojde k platnému skončení pracovního poměru“). Tím, že dovolatel na odlišných skutkových závěrech buduje odlišný právní názor na věc, nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující. Kromě toho žalobce namítá, že postupem odvolacího soudu „byla porušena zásada rovnosti postavení účastníků soudního řízení“, neboť tím, že „nebylo vyhověno jeho návrhu na provedení důkazu výslechem svědků Ing. H. K. a F. M.“, „soud neposkytl oběma účastníkům stejné možnosti k uplatnění jejich práv“.
Vzhledem k tomu, že zmíněné výtky žalobce nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř., a protože ani tvrzená vada řízení podle ustanovení §241a odst. 1 písm. a) o.s.ř. – i kdyby byla opodstatněná - není bezprostředním důsledkem řešení otázky procesněprávní povahy, nemohl dovolací soud správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska těchto dovolacích důvodů přezkoumat, neboť - jak uvedeno výše - nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Z uvedeného je zřejmé, že napadený potvrzující rozsudek odvolacího soudu o věci samé nemá po právní stránce zásadní význam a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Žalobce podává dovolání - jak výslovně uvádí - rovněž proti výrokům rozsudku odvolacího soudu, jimiž bylo rozhodnuto o nákladech řízení.
Z ustanovení §167 odst. 1 o.s.ř. vyplývá, že rozhodnutí o nákladech řízení, má z pohledu formy rozhodnutí povahu usnesení, kterou neztrácí ani v případě, jestliže je přičleněno k rozhodnutí o věci samé, u něhož je stanovena forma rozsudku. Přípustnost dovolání proti napadeným výrokům o nákladech řízení je proto třeba zkoumat z hledisek zákonných ustanovení, která stanoví podmínky přípustnosti dovolání proti usnesení odvolacího soudu. Z ustanovení §§237 až 239 o.s.ř. ovšem vyplývá, že dovolání proti výroku usnesení odvolacího soudu o nákladech řízení není podle právní úpravy přípustnosti dovolání v občanském soudním řádu účinné od 1. ledna 2001 přípustné, a to bez zřetele k povaze takového výroku, tedy bez ohledu na to, zda jde např. o měnící nebo potvrzující rozhodnutí o nákladech řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31.1.2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod poř. č. 88, ročník 2002).
Protože dovolání i v této části směruje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
V dovolacím řízení vznikly žalované v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v paušální odměně ve výši 7.500,- Kč (srov. §3 odst. 1 bod 6, §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb. a č. 617/2004 Sb.) a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 75,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb. a č. 618/2004 Sb.). Vzhledem k tomu, že advokát Mgr. F. S. osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, patří k nákladům řízení podle ustanovení §137 odst. 1 a 3, §151 odst. 2 věty druhé o.s.ř. vedle odměny za zastupování advokátem a paušální částky náhrad výdajů rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty určená z odměny za zastupování, z náhrad a z jeho hotových výdajů podle sazby daně z přidané hodnoty [19% - srov. §47 odst. 1 písm. a) zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty], tedy částka (po zaokrouhlení) 1.440,- Kč (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 15.12.2004, sp.zn. 21 Cdo 1556/2004, který byl uveřejněn pod č. 21 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005). Protože dovolání žalobce bylo odmítnuto, soud mu ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. uložil, aby tyto náklady žalované nahradil. Celkovou náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 9.015,- Kč je žalobce povinen zaplatit k rukám advokáta, který žalovanou v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. srpna 2006
JUDr. Zdeněk N o v o t n ý, v. r.
předseda senátu