ECLI:CZ:NS:2006:21.CDO.2615.2005.1
sp. zn. 21 Cdo 2615/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce Ing. F. Z., zastoupeného advokátem, proti žalovanému V. ú. r. v., příspěvkové organizaci, zastoupenému advokátem, o 286.220,80 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 9 C 68/2001, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. února 2005 č.j. 62 Co 385/2004-110, ve znění usnesení ze dne 3. března 2005 č.j. 62 Co 385/2004-119, takto:
Dovolání žalovaného se odmítá.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou podanou dne 28.4.1999 u Obvodního soudu pro Prahu 6, vedle určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru danou žalobci žalovaným dne 25.2.1999, domáhal, aby mu žalovaný zaplatil 286.220,80 Kč s příslušenstvím. Žalobu ohledně tohoto nároku, který Obvodní soud pro Prahu 6 usnesením ze dne 30.5.2000 č.j. 9 C 90/99-75 vyloučil k samostatnému projednání a rozhodnutí, odůvodnil tím, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 30.5.2000 č.j. 9 C 90/99-79, potvrzeným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 7.2.2001 č.j. 58 Co 444/2000-100, bylo pravomocně určeno, že výpověď z pracovního poměru ze dne 25.2.1999 daná žalobci žalovaným je neplatná. Ačkoli žalovaný „nepřiděloval žalobci práci dle pracovní smlouvy“ a „začal se žalobcem jednat jako se zaměstnancem až po právní moci rozsudků o neplatnosti výpovědi, tj. po 10.5.2001“, poskytl žalobci náhradu mzdy z neplatného rozvázání pracovního poměru pouze za období od 1.5.1999 do 31.10.1999, dosud mu však nevyplatil náhradu mzdy za další období od 1.11.1999 do 10.5.2001 a další plat za rok 1999 a 2000 v celkové výši 286.220,80 Kč.
Obvodní soud pro Prahu 6 (poté, co žalobce vzal zpět žalobu co do částky 3.458,80 Kč s příslušenstvím) rozsudkem ze dne 3.2.2004 č.j. 9 C 68/2001-84 žalovanému uložil, aby zaplatil žalobci částku 282.762,- Kč s úroky z prodlení specifikovanými ve výrokové části rozsudku, „v části, ve které se žalobce proti žalovanému domáhal zaplacení částky 3.458,80 Kč s příslušenstvím“, řízení zastavil a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 36.300,- Kč k rukám advokáta. Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že žalovaný dal žalobci dne 25.2.1999 neplatnou výpověď z pracovního poměru a že „mezi stranami bylo nesporné“, že žalobce včas oznámil žalovanému, že trvá na dalším zaměstnávání, a že žalovaný umožnil opětovný nástup žalobce do zaměstnání až dnem právní moci soudního rozhodnutí o určení neplatnosti zmíněné výpovědi, tj. 10.5.2001, a vyplatil žalobci náhradu mzdy z neplatného rozvázání pracovního poměru za dobu šesti měsíců od 1.5.1999 do 31.10.1999; předmětem sporu zůstala náhrada mzdy za další období až do okamžiku, kdy bylo žalobci umožněno pokračovat v práci (tj. od 1.11.1999 do 10.5.2001), ohledně níž žalovaný „požádal soud, aby náhradu žalobci odepřel dle §61 odst. 2 zák. práce s poukazem na chování žalobce v rozhodném období“. Z provedených důkazů se však podle názoru soudu prvního stupně „podává“, že se žalobce v rozhodném období bezvýsledně pokoušel zapojit do práce u jiného zaměstnavatele a že jeho výdělky „byly nedostatečné“. Dále sice bylo zjištěno, že se žalobce „choval nevhodně, ve vztahu ke spolupracovníkům se projevoval a dosud projevuje konfliktně“, toto jednání však podle názoru soudu „nedosahuje té intenzity, aby bylo možno mu odepřít právo na náhradu mzdy ve smyslu ustanovení §61 odst. 2 zák. práce“. Soud prvního stupně proto „žádosti žalovaného nevyhověl a žalobci přiznal náhradu mzdy v nesporné výši 282.762,- Kč s příslušenstvím“.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9.2.2005 č.j. 62 Co 385/2004-110, ve znění opravného usnesení ze dne 3.3.2005 č.j. 62 Co 385/2004-119, rozsudek soudu prvního stupně „ve vyhovujícím výroku o věci samé změnil“ tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 282.762,- Kč“ s úroky z prodlení, které ve výroku rozsudku specifikoval, „co do zbytku požadovaných úroků z prodlení“ žalobu zamítl a „ve výroku o nákladech řízení“ rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud zdůraznil, že po uplynutí 6-ti měsíců „ustupuje sankční a satisfakční povaha náhrady mzdy (z neplatného rozvázání pracovního poměru) do pozadí a oproti tomu se zvýrazňuje její sociální funkce“. Účelem zmírňovacího ustanovení §61 odst. 2 zák. práce proto není, aby zaměstnavatel byl za svůj nesprávný postup postižen tím, že zaměstnanci zajistí stejné plnění, jako kdyby práci vykonával, „ale má zabránit neodůvodněnému zvýhodňování zaměstnance“; „jde tedy především o to, zda chování zaměstnance při zajišťování si dalšího výdělku je korektní“, přičemž krácení (nepřiznání) přichází v úvahu tehdy, „jestliže vlastní vinou zanedbal možnost vydělat si, a tak alespoň zčásti nahradit ušlý příjem, nebo si naopak někde vydělával tolik, že újmu neutrpěl“. V tomto směru - jak dále uvedl - „zákon hovoří zcela jasně o tom“, že při posuzování žádosti zaměstnavatele o snížení či nepřiznání náhrady mzdy přesahující dobu 6-ti měsíců soud může přihlédnout pouze k poměrům zaměstnance, a to především k tomu, zda byl v mezidobí někde zaměstnán, a pokud ano, za jakých podmínek a výdělkových možností práci konal, případně z jakého důvodu se do práce nezapojil. Protože v daném případě z výsledků dokazování vyplynulo, že se žalobce v rozhodné době „pokoušel zapojit do pracovního procesu“ (bezúspěšně požádal o práci Ministerstvo zemědělství), že měl pouze „zcela nedostatečný“ příjem z funkce v bytovém družstvu a z „participace na příjmu z grantu“ a že z důvodu výkonu funkce předsedy představenstva bytového družstva nemohl být zapsán do seznamu uchazečů o zaměstnání, a protože „nelze přehlédnout ani to, v jakém oboru žalobce dosud pracoval, a že jeho pracovní možnosti byly právě s ohledem na jeho specializaci značně omezené“, ztotožnil se odvolací soud se závěrem soudu prvního stupně o tom, že uplatněný nárok žalobce na náhradu mzdy za období od 1.11.1999 do 30.4.2001 je opodstatněný, když „zásadně žádný vliv na nepřiznání či snížení náhrady mzdy žalobci“ nemohou mít (i kdyby byly prokázány) žalovaným tvrzené skutečnosti, že žalobce v rozhodné době pokračoval v psaní „urážlivých dopisů“ a „choval se nevhodně ke svým bývalým spolupracovníkům a vedení žalovaného“. Ačkoli odvolací soud - vycházeje z průměrného (resp. pravděpodobného) výdělku žalobce zjištěného podle ustanovení §17 zákona č. 1/1992 Sb. z hrubé mzdy zúčtované žalobci k výplatě v rozhodném období - dovodil, že žalobci vznikl nárok na náhradu mzdy za žalované období, včetně dvou dalších platů ve výši poloviny měsíčního platu, v celkové výši 305.971,60 Kč, přiznal žalobci toliko požadovaných 282.762,- Kč, neboť s ohledem na ustanovení §153 odst. 2 o.s.ř. nemohl žalobci přisoudit více, než čeho domáhal. Pochybení soudu prvního stupně odvolací soud shledal toliko v tom, že „v některých případech přiznal úroky ve výši, která neodpovídala odůvodnění“; proto v těchto jednotlivých případech změnil výši úroků „tak, aby byla dána do souladu se zněním §1 nařízení vlády č. 142/1994 Sb. a s údaji ČNB, které jsou obecně známé“, a ohledně toho, co „žalobce požadoval na úrocích více, než mu prokazatelně vznikl nárok“, žalobu zamítl.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu (do jeho vyhovujícího výroku o věci samé) podal žalovaný dovolání. Vyslovil nesouhlas se závěrem odvolacího soudu o tom, že důsledkem prohlášení zaměstnance, že trvá na dalším zaměstnávání, je takový právní stav, jako kdyby zde rozvázání pracovního poměru nebylo, a zaměstnavatel má povinnost přidělovat zaměstnanci práci podle pracovní smlouvy. Podle názoru dovolatele v období, kdy je rozvázání pracovního poměru předmětem soudního sporu, „neexistuje povinnost zaměstnavatele přidělovat zaměstnanci práci“. V případě úspěchu zaměstnavatele v soudním sporu o neplatnost rozvázání pracovního poměru by totiž bylo „zcela nelogické a absurdní“, aby zaměstnanci přiděloval práci a platil mu mzdu, a „zvláště absurdně“ by tato povinnost vyznívala v případě ukončení pracovního poměru okamžitým zrušením. Dále namítal, že přiznání náhrady mzdy žalobci za období od 1.11.1999 do 30.4.2001 „neodůvodňuje“ ani zjištěný skutkový stav. Zdůraznil, že „v řízení bylo pouze prokázáno“, že se žalobce pokoušel získat zaměstnání „pouze jednou“ (u Ministerstva zemědělství), přičemž nebylo zjištěno, kdy o toto místo žádal, zda to tedy bylo vůbec v rozhodné době, „což je zpochybněno negativní odpovědí ministerstva adresované žalobci datem 29.5.2001“, tedy v době, kdy již žalobce u žalovaného znovu pracoval. Podle názoru žalovaného „stávající zjištěný skutkový stav tak nasvědčuje spíše závěru, že se žalobce v rozhodném období nepokoušel získat zaměstnání vůbec“ a „nesnažil se tak zajistit si náhradní příjem“ , ačkoli jako vědecký pracovník měl „reálnou možnost“ se ucházet o zaměstnání na Vysoké škole zemědělské, Přírodovědecké fakultě UK, ČSAV, Grantové agentuře ČR, popř. u některých zahraničních organizací. V této souvislosti poukázal rovněž na skutečnost, že „bylo prokázáno“, že žalobce se v rozhodném období „maximálně snažil co nejvíce poškodit vedoucí pracovníky žalovaného“, a to opakovanými písemnými „hrubě urážlivými útoky“, které podle názoru dovolatele „naplňují i skutkovou podstatu trestného činu pomluvy“. Vyslechnutí svědkové svými výpověďmi rovněž prokázali, že žalobce v pracovním kolektivu vytváří neustále konflikty, že se nerad podřizuje organizačním povinnostem na pracovišti a že je s ním velmi těžké spolupracovat. Žalovaný má za to, že takovéto urážlivé dopisy a nevhodné chování žalobce ke spolupracovníkům a vedení žalovaného nepochybně mají vliv na nepřiznání či snížení náhrady mzdy žalobci podle ustanovení §61 odst. 2 zák. práce. Kromě toho vytkl soudům, že při stanovení výše náhrady mzdy nepřihlédly k tomu, že žalobce v rozhodném období čerpal grant ve výši 42.000,- Kč, jehož věcné náklady byly 20.000,- Kč, že byl evidován jako spolupříjemce účelové dotace ze státního rozpočtu pro rok 2001 ve výši 290.000,- Kč, že přednášel na mezinárodních konferencích a publikoval odborné texty a že „na evropské úrovni byl dále v únoru 2001 v Seville schválen v rámci programu COST 829 projekt, jehož řešitelem byl“. Konečně žalovaný dovozoval, že náhrada mzdy měla být žalobci přiznána bez zákonných odvodů jako „čistá mzda“ ve výši 171.513,- Kč. Navrhl, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.), přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst.1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst.1 písm. c) o.s.ř.].
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. je založena na rozdílnosti (nesouhlasnosti) rozhodnutí odvolacího soudu s rozhodnutím soudu prvního stupně. O nesouhlasná rozhodnutí jde tehdy, jestliže okolnosti významné pro rozhodnutí věci byly posouzeny oběma soudy rozdílně, takže práva a povinnosti stanovené účastníkům rozhodnutími jsou podle závěrů těchto rozhodnutí odlišná. Odlišností nelze ovšem rozumět rozdílné právní posouzení, jestliže nemělo vliv na obsah práv a povinností účastníků, či pouhé odlišné posouzení příslušenství uplatněného nároku (pokud nebylo samostatným předmětem řízení), ale jen takový závěr, který rozdílně konstituuje nebo deklaruje práva a povinnosti v právních vztazích účastníků. Okolnost jak odvolací soud formuloval výrok svého rozsudku, není sama o sobě významná; pro posouzení přípustnosti dovolání z hlediska ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. je podstatné porovnání obsahu obou rozsudků (srov. též usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30.4.1998 sp. zn. 2 Cdon 931/97, uveřejněné pod č. 52 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1999).
Z porovnání rozsudků soudů obou stupňů přitom vyplývá, že odvolací soud posoudil práva a povinnosti účastníků, o něž v rámci odvolacího řízení šlo, zcela shodně jako soud prvního stupně (oba soudy dospěly při stejném skutkovém a právním základu k závěru, že uplatněný nárok žalobce na zaplacení částky 282.762,- Kč je opodstatněný, odlišně posoudily pouze úroky z prodlení uplatněného nároku). Z uvedeného je tedy zřejmé, že napadený rozsudek odvolacího soudu ve věci samé není rozsudkem měnícím, nýbrž jde o rozsudek potvrzující, a proto přípustnost dovolání z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. vyplývat nemůže.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. rovněž není dána, a to již proto, že ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí o věci samé, které by odvolací soud zrušil. Za tohoto stavu může být přípustnost dovolání v této věci založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., tedy jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§237 odst.3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst.3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst.3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Dovolání může být podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c ) o.s.ř. - jak uvedeno již výše - přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam po právní stránce (tj. pouze tehdy, jde-li o řešení právních otázek). Dovolání v tomto případě (má-li dovolatel zato, že rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam) lze proto podat především z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.]; z důvodu uvedeného v ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen za předpokladu, že tvrzená vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je bezprostředním důsledkem řešení otázky procesněprávní povahy. Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení podle ustanovení §238 a §238a o.s.ř. (srov. §241a odst. 3 o.s.ř.). Dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. totiž neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení spočívajícího v tom, že odvolací soud dospěl ke skutkovému zjištění (a na něm založil své rozhodnutí), které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Protože pouze posouzení právních otázek, které byly v rozhodnutí odvolacího soudu řešeny, může vést k závěru o zásadním významu napadeného rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce, není dovolatelem uplatněný dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. způsobilým podkladem pro úvahu dovolacího soudu, zda napadené rozhodnutí má ve věci samé ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. po právní stránce zásadní význam, a tedy ani pro posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.; k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. proto nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto.
Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu nepodléhá - srov. §241a odst. 2 a §242 odst. 3 o.s.ř.), že žalobce byl od roku 1970 zaměstnán u žalovaného (jeho právního předchůdce), naposledy jako vedoucí vědecký pracovník v odboru výživy rostlin. Dopisem ze dne 25.2.1999 dal žalovaný žalobci výpověď z pracovního poměru podle ustanovení §46 odst. 1 písm. f) zák. práce, podle níž měl pracovní poměr účastníků skončit uplynutím výpovědí doby dne 30.4.1999. Žalobce s výpovědí nesouhlasil a včas oznámil žalovanému, že trvá na dalším zaměstnávání; neplatnost výpovědi spolu s požadavkem na náhradu mzdy uplatnil žalobou podanou dne 28.4.1999 u Obvodního soudu pro Prahu 6. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 30.5.2000 č.j. 9 C 90/99-79, potvrzeným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 7.2.2001 č.j. 58 Co 444/2000-100, bylo určeno, že uvedená výpověď z pracovního poměru ze dne 25.2.1999 je neplatná; rozsudek nabyl právní moci dne 10.5.2001 a téhož dne žalovaný umožnil žalobci pokračovat v práci. Z důvodu neplatného rozvázání pracovního poměru výpovědí ze dne 25.2.1999 žalovaný vyplatil žalobci náhradu mzdy za období šesti měsíců od 1.5.1999 do 31.10.1999; náhradu mzdy za další období od 1.11.1999 do 30.4.2001 odmítá žalobci vyplatit a požádal soud, aby postupem podle ustanovení §61 odst. 2 zák. práce požadovanou náhradu mzdy žalobci nepřiznal.
Při rozhodování o tom, v jakém rozsahu (za jaké období) a v jaké výši náleží žalobci požadovaná náhrada mzdy z neplatného rozvázání pracovního poměru výpovědí žalovaného ze dne 25.2.1999, řešil odvolací soud právní otázku výkladu ustanovení §61 zák. práce mimo jiné z hlediska otázky významu a důsledků oznámení zaměstnance zaměstnavateli, že trvá na dalším zaměstnávání, a otázky relevantních důvodů pro snížení nebo nepřiznání náhrady mzdy zaměstnanci za dobu, která přesahuje šest měsíců.
Ustanovení §61 zák. práce upravuje práva a povinnosti účastníků pracovního poměru v období, v němž jsou jejich vztahy sporné v důsledku rozvázání pracovního poměru výpovědí, okamžitým zrušením nebo zrušením ve zkušební době, které učinil zaměstnavatel a jeho platnost zaměstnanec neuznává (a podal proto u soudu žalobu o určení jeho neplatnosti), a v němž panuje (až do rozhodnutí soudu o žalobě o určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru nebo do doby, než dojde k platnému rozvázání pracovního poměru jinak) nejistota, zda pracovní poměr skutečně skončil (podle zaměstnavatelem učiněného rozvázání pracovního poměru), nebo zda bude (může) pokračovat. Jestliže soud žalobě zaměstnance o určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru pravomocným rozhodnutím vyhověl a zaměstnanec oznámil zaměstnavateli, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával, jeho pracovní poměr trvá i nadále, tedy - jak uvádí odvolací soud - „jako by zde jednostranného úkonu rozvázání pracovního poměru nebylo“, a zaměstnavatel je povinen poskytnout mu náhradu mzdy (§61 odst. 1 zák. práce).
Podle ustálené soudní judikatury (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 14.3.2003 sp. zn. 21 Cdo 1478/2002, uveřejněný pod č. 76 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2003, rozsudek býv. Nejvyššího soudu SSR ze dne 23.12.1975 sp. zn. 4 Cz 42/1975, uveřejněný pod č. 33 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1977, a bod IX. Stanoviska Občanskoprávního a Obchodního kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne 9.6.2004 k některým otázkám rozhodování soudů ve věcech nároků z neplatného rozvázání pracovního poměru podle ustanovení §61 zákoníku práce, uveřejněného pod č. 85 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2004) má zaměstnanec při neplatném rozvázání pracovního poměru ze strany zaměstnavatele vždy nárok na náhradu mzdy, jejíž rozsah je odvislý od toho, zda zaměstnanec oznámil zaměstnavateli, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával. V případě, že takové oznámení učiní, přísluší mu náhrada mzdy ve výši průměrného výdělku ode dne, kdy oznámil zaměstnavateli, že trvá na dalším zaměstnávání, až do dne právní moci rozhodnutí soudu o neplatnosti rozvázání pracovního poměru, popřípadě až do dne dřívějšího (ještě před pravomocným ukončením řízení o neplatnosti rozvázání pracovního poměru učiněného) platného skončení pracovního poměru jiným způsobem.
Názor dovolatele, že v období, kdy je rozvázání pracovního poměru předmětem soudního sporu, „neexistuje povinnost zaměstnatele přidělovat zaměstnanci práci“, neboť v případě úspěchu zaměstnavatele v takovémto soudním sporu by bylo „zcela nelogické a absurdní“, aby zaměstnanci v mezidobí přiděloval práci a platil mzdu, nepřihlíží náležitě k ustanovení §61 odst. 1 věty druhé zák. práce, podle kterého je zaměstnavatel povinen poskytnout zaměstnanci, který mu oznámil, že trvá na dalším zaměstnávání, náhradu mzdy až do doby, kdy zaměstnanci umožní pokračovat v práci nebo kdy dojde k platnému rozvázání pracovního poměru. Z uvedeného ustanovení vyplývá, že zaměstnavatel, který přestal zaměstnanci přidělovat práci podle pracovní smlouvy v přesvědčení, že jím učiněné rozvázání pracovního poměru výpovědí, okamžitým zrušením nebo zrušením ve zkušební době je platným právním úkonem, může zaměstnanci, který platnost rozvázání pracovního poměru neuznává a který trvá na tom, aby ho dále zaměstnával, ještě před skončením sporu o určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru znovu začít přidělovat práci podle pracovní smlouvy, aniž by současně musel přistoupit na stanovisko zaměstnance o neplatnosti rozvázání pracovního poměru. Jestliže se zaměstnavatel rozhodne tímto způsobem postupovat, tedy jestliže zaměstnanci před zahájením nebo za trvání sporu o neplatnost rozvázání pracovního poměru oznámí, že mu znovu bude v souladu s pracovní smlouvou až do vyřešení otázky platnosti rozvázání pracovního poměru ve sporu u soudu přidělovat práci podle pracovní smlouvy, a jestliže tak v případě, že zaměstnanec poté nastoupí do práce, skutečně učiní, pak tím zanikla (dnem, ke kterému vyzval zaměstnance k opětovnému nástupu do práce) jeho povinnost poskytovat zaměstnanci náhradu mzdy podle ustanovení §61 odst. 1 zák. práce, neboť zaměstnanci v souladu s jeho oznámením, že trvá na dalším zaměstnávání, umožnil pokračovat v práci (srov. bod III. Stanoviska Občanskoprávního a Obchodního kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne 9.6.2004 k některým otázkám rozhodování soudů ve věcech nároků z neplatného rozvázání pracovního poměru podle ustanovení §61 zákoníku práce, které bylo uveřejněno pod č. 85 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2004).
Přesahuje-li celková doba, za kterou by měla být zaměstnanci poskytnuta náhrada mzdy, šest měsíců, může soud na žádost zaměstnavatele jeho povinnost k náhradě mzdy za další dobu přiměřeně snížit, popřípadě náhradu mzdy zaměstnanci vůbec nepřiznat; soud při svém rozhodování přihlédne zejména k tomu, zda byl zaměstnanec mezitím jinde zaměstnán, jakou práci tam konal a jakého výdělku dosáhl nebo z jakého důvodu se do práce nezapojil (§61 odst.2 zák. práce).
Základními hledisky, které soud bere v úvahu při rozhodování o snížení nebo nepřiznání náhrady mzdy podle ustanovení §61 odst.2 zák. práce, jsou zejména skutečnosti, zda se zaměstnanec zapojil nebo mohl zapojit do práce v místě sjednaném pracovní smlouvou pro výkon práce nebo v místě, které lze z hlediska daného účelu považovat za rovnocenné místu sjednanému pro výkon práce (například v místě bydliště zaměstnance), nebo v místě, které lze z hlediska daného účelu považovat pro zaměstnance za výhodnější než místo sjednané pro výkon práce (například místo v obci bezprostředně sousedící s obcí bydliště zaměstnance, který do vzdálenějšího místa sjednaného pro výkon práce denně dojíždí), anebo v místě, které lze z hlediska daného účelu považovat pro zaměstnance za výhodnější než místo sjednané pro výkon práce (například v jiné obci nebo kraji), zda zaměstnanec vykonával nebo mohl vykonávat takovou práci, která odpovídá druhu práce sjednanému v pracovní smlouvě, nebo práci, která je sjednanému druhu práce rovnocenná, anebo práci, jejíž výkon je pro zaměstnance výhodnější než v pracovní smlouvě sjednaný druh práce, a jakou mzdu za vykonanou práci obdržel nebo by mohl (kdyby takovou práci vykonával) obdržet. Ke snížení, popřípadě nepřiznání náhrady mzdy podle ustanovení §61 odst. 2 zák. práce může soud přistoupit jen tehdy, jestliže po zhodnocení všech okolností případu lze dovodit, že zaměstnanec se zapojil nebo mohl zapojit (a bez vážných důvodů se nezapojil) do práce u jiného zaměstnavatele za podmínek v zásadě rovnocenných nebo dokonce výhodnějších, než by měl při výkonu práce podle pracovní smlouvy, kdyby zaměstnavatel plnil svou povinnost přidělovat mu sjednanou práci. Totéž platí, začal-li zaměstnanec po neplatném rozvázání pracovního poměru vykonávat podnikatelskou činnost. (srov. například bod V. Stanoviska Občanskoprávního a Obchodního kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne 9.6.2004 k některým otázkám rozhodování soudů ve věcech nároků z neplatného rozvázání pracovního poměru podle ustanovení §61 zákoníku práce, které bylo uveřejněno pod č. 85 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2004, a rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 17.12.2003 sp. zn. 21 Cdo 1103/2003, uveřejněný pod č. 30 v časopisu Soudní judikatura, roč. 2004).
V posuzovaném případě odvolací soud - jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku - z těchto stanovisek a právních názorů dovolacího soudu, které jsou aplikovány i soudní praxí, důsledně vycházel. Nelze mu tedy důvodně vytýkat - jak to činí žalovaný v dovolání - že při rozhodování o tom, v jakém rozsahu je uplatněný nárok žalobce na náhradu mzdy opodstatněný, akcentoval, že žalovaný - přes oznámení žalobce, že trvá na dalším zaměstnávání - až do právní moci rozhodnutí soudu o neplatnosti rozvázání pracovního poměru neumožnil žalobci pokračovat v práci, a že při posuzování žádosti žalovaného podle ustanovení §61 odst. 2 zák. práce přihlížel pouze „k poměrům zaměstnance“ a nepovažoval za podstatné eventuelní „urážlivé dopisy a nevhodné chování žalobce ke spolupracovníkům a vedení žalovaného“. Dovodil-li proto odvolací soud, že za situace, kdy žalovaný dal žalobci dne 25.2.1999 neplatnou výpověď z pracovního poměru a umožnil mu pokračovat v práci až dne 10.5.2001, náleží žalobci, který „včas“ oznámil, že trvá na dalším zaměstnávání, a který se v rozhodné době neúspěšně „pokoušel zapojit do pracovního procesu“ a měl pouze „zcela nedostatečný“ příjem, náhrada mzdy ve výši průměrného výdělku za celé žalované období od 1.11.1999 do 30.4.2001, bylo ve věci rozhodnuto v souladu s hmotným právem a s již ustálenou judikaturou soudů, na níž dovolací soud nemá důvod cokoliv měnit.
Žalovaný v dovolání rovněž namítá, že náhrada mzdy podle ustanovení §61 zák. práce měla být žalobci přiznána jako „čistá mzda“, a že odvolací soud pochybil, jestliže uplatněnou náhradu mzdy přisoudil žalobci ve výši, která „zahrnuje položky sociálního zabezpečení, zdravotního pojištění a zálohu na daň z příjmu“.
Z ustanovení §61 zák. práce vyplývá, že při neplatném rozvázání pracovního poměru ze strany zaměstnavatele má zaměstnanec nárok na náhradu mzdy, která mu náleží ve výši průměrného výdělku. Při zjišťování a používání průměrného výdělku se postupuje (srov. též §275 odst. 1 zák. práce) podle ustanovení §17 zákona č. 1/1992 Sb., o mzdě, odměně za pracovní pohotovost a o průměrném výdělku (ve znění pozdějších předpisů), podle kterého má být průměrný výdělek pro pracovněprávní účely zjišťován z hrubé mzdy zúčtované zaměstnanci k výplatě v rozhodném období a z doby odpracované v rozhodném období. Vycházeje z uvedených zákonných ustanovení proto odvolací soud v souladu s hmotným právem přiznal žalobci náhradu mzdy podle ustanovení §61 zák. práce v hrubé výši, tj. včetně všech zákonných odvodů (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 8.11.2005 sp. zn. 21 Cdo 436/2005).
Dovolatel též vytýká odvolacímu soudu, že jeho závěr o splnění předpokladů pro přiznání požadované náhrady mzdy žalobci v plné výši „neodůvodňuje především zjištěný skutkový stav“. Podle jeho názoru totiž „stávající zjištěný skutkový stav nasvědčuje spíše závěru, že se žalobce v rozhodném období nepokoušel získat zaměstnání vůbec“, „nesnažil se zajistit si náhradní příjem, a tedy vlastní vinou zanedbal možnost vydělat si, a tak alespoň z části nahradit ušlý příjem“. Kromě toho se domnívá, že soudy „nepřihlédly“ ke všem vedlejším příjmům žalobce, že „nepřihlédly k tvrzením žalobce, že přednášel na mezinárodních konferencích a publikoval odborné texty“, a „neověřovaly si žádným způsobem samotné tvrzení žalobce, že na evropské úrovni byl dále v únoru 2001 v Seville schválen v rámci programu COST 829 projekt, jehož řešitelem byl“.
Vzhledem k tomu, že těmito námitkami dovolatel nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale porobuje kritice skutková zjištění, z nichž rozsudek odvolacího soudu vychází (zejména, že v rozhodné době se žalobce „pokoušel zapojit do pracovního procesu“ a že měl pouze „zcela nedostatečný“ příjem, který mu „nemohl nahradit dosavadní příjem u žalovaného“), nebylo možné k těmto námitkám přihlédnout. Podstatou těchto výtek totiž je nesouhlas s tím, ke kterým důkazům odvolací soud (a soud prvního stupně, s jehož závěry se odvolací soud ztotožnil) přihlížel a jak tyto důkazy hodnotil. Protože dovolání žalovaného v tomto směru nepředstavuje uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř., nemohl dovolací soud správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska tohoto dovolacího důvodu přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuálně vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, nezakládá – jak zmíněno výše – přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Z uvedeného je zřejmé, že napadený rozsudek odvolacího soudu o věci samé nemá po právní stránce zásadní význam a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalovaného - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst.5 věty první a §218 písm.c) o.s.ř. odmítl.
Na uvedeném závěru nic nemění ani poučení obsažené v závěru písemného vyhotovení napadeného rozhodnutí odvolacího soudu. Uvedl-li odvolací soud v poučení svého rozsudku, že „je proti němu přípustné dovolání k Nejvyššímu soudu ČR, které je třeba podat do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni“, ačkoli nebyly splněny podmínky přípustnosti dovolání uvedené v ustanovení §237 o.s.ř., pak šlo o nesprávné poučení o možnosti podání mimořádného opravného prostředku, které nemůže samo o sobě účastníku založit takové procesní právo, jež ve skutečnosti (podle zákona) nemá.
Vzhledem k tomu, že tímto rozhodnutím dovolacího soudu se řízení o věci nekončí, bude rozhodnuto i o náhradě nákladů vzniklých v tomto dovolacím řízení v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě soudu odvolacího (§243b odst. 5 věta první, §224 odst.1, §151 odst. 1 věta první o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 4. května 2006
JUDr. Zdeněk N o v o t n ý, v. r.
předseda senátu