ECLI:CZ:NS:2006:21.CDO.2660.2005.1
sp. zn. 21 Cdo 2660/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny ve věci žalobce Ing. K. K., zastoupeného advokátem, proti žalovanému J. B., zastoupenému advokátem, o určení dědického práva, vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 7 C 1366/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. dubna 2005, č. j. 21 Co 90/2005-62, takto:
Rozsudek krajského soudu a rozsudek Okresního soudu v Nymburce ze dne 26. listopadu 2004, č.j. 7 C 1866/2003-46, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Nymburce k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
V žalobě podané u Okresního soudu v Nymburce dne 29.12.2003, označené jako „žaloba o určení, že žalobce je dědicem ze zákona po zemřelé E. B.“, žalobce tvrdil, že „žil se zůstavitelkou E. B., zemřelou dne 13.4.2003 v T. nemocnici v P. – K., ve společné domácnosti nejméně po dobu jednoho roku před její smrtí, a z tohoto důvodu pečoval o společnou domácnost“, a domáhal se určení této skutečnosti.
Okresní soud v Nymburce rozsudkem ze dne 21.5.2004, č.j. 7 C 1366/2003-25, žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Vycházel ze závěru, že žalobce nemá na požadovaném určení naléhavý právní zájem.
Krajský soud v Praze k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 30.8.2004, č.j. 21 Co 305/2004-37, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Vycházel ze zjištění, že „při jednání ve věci před soudem prvního stupně dne 21.5.2004 zástupce žalobce upřesnil petit žaloby a doplnil jej o větu, že se určuje, že žalobce je dědicem ze zákona po zůstavitelce E. B.“. Dospěl k závěru, že „i když právní zástupce žalobce uvedl, že jde toliko o úpravu stávajícího petitu a nikoliv o změnu žaloby, měl okresní soud úřední povinnost se zabývat tím, zda jde o změnu žaloby podle §95 odst. 2 o.s.ř., či nikoliv“; že „pokud by dospěl k závěru, že jde o uplatnění dalšího samostatného nároku, pak by se musel zabývat tím, zda uplatněné nároky se hodí ke společnému projednání při posouzení, zda lze vycházet ze stejných skutkových podkladů za předpokladu, že uplatněné nároky se ke společnému projednání nehodí, pak přichází v úvahu postup podle
§112 odst. 2 o.s.ř.“.
Rozsudkem ze dne 26.11.2004, č.j. 7 C 1866/2003-46, Okresní soud v Nymburce zamítl „žalobu o určení, že žalobce žil se zůstavitelkou E. B., zemřelou 13.4.2003 v T. nemocnici v P. – K., ve společné domácnosti po dobu nejméně jednoho roku před její smrtí a z toho důvodu pečoval o společnou domácnost, a o určení, že žalobce je dědicem ze zákona po zůstavitelce E. B.“; současně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 6.350,- Kč. Vycházel ze závěru, že „pakliže se žalobce domáhal určení svého spolužití se zůstavitelkou ve společné domácnosti po dobu jednoho roku před její smrtí, a z tohoto důvodu péče o společnou domácnost, bylo jeho povinností prokázat právní zájem na takovém určení“; že „naléhavý právní zájem na určení práva nebo právního vztahu je dán tam, kde by bez požadovaného určení bylo právo žalobce ohroženo nebo se jeho právní postavení stalo nejistým“; že „v dané věci není naléhavý právní zájem žalobce na tomto požadovaném určení dán, neboť právní skutečnosti, jejichž určení se žalobce domáhal, posuzuje soud přímo v rámci dědického řízení jako předběžné otázky a rozhodnutí o těchto skutečnostech by samo o sobě nemělo vliv na další účast žalobce v dědickém řízení“ a „pakliže se účastník na základě výzvy soudu učiněné v dědickém řízení podle §175k odst. 2 o.s.ř. domáhal určení, že je dědicem po zemřelé osobě, je právní zájem na takovém určení implicitně dán, neboť vyplývá přímo z §175k o.s.ř., resp. z výzvy soudu podle tohoto ustanovení učiněné“; že „určení této skutečnosti se však žalobce domáhal až od 21.5.2004, tedy až po uplynutí lhůty stanovené soudem k podání takového návrhu“; že „ na tom nic nemění ani fakt, že žaloba byla od počátku označena jako žaloba o určení, že žalobce je dědicem ze zákona po zemřelé, neboť rozhodující je znění žalobního návrhu, jež bylo zcela jednoznačné a nevzbuzovalo pochybnosti o tom, čeho se žalobce domáhal“.
K odvolání žalobce Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 13.4.2005, č.j. 21 Co 90/2005-62, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Vycházel ze závěru, že soud prvního stupně „zcela správně vycházel z petitu žaloby, neboť ve sporném řízení, které je ovládáno dispoziční zásadou, platí, že soud je vázán žalobou (a nikoliv tím, jak je žaloba označena); že soud prvního stupně „správně posoudil, že jestliže se žalobce domáhá žalobou určení spolužití ze zůstavitelkou ve společné domácnosti, nemá na takovém určení naléhavý právní zájem, když existuje speciální ustanovení, podle kterého se lze domáhat určení dědického práva a sporné skutečnosti nebo právní otázky významné pro takové určení představují jen posouzení předběžné otázky“; že soud prvního stupně „správně posoudil i to, že žaloba na určení dědického práva byla podána až 21.5.2004, tedy po uplynutí stanovené lhůty v usnesení okresního soudu podle §175k odst. 2 o.s.ř“; že „lhůta k podání žaloby ve smyslu §175 odst. 2 o.s.ř. je procesní lhůtou soudcovskou, kterou soud může prodloužit, nemůže ji však prominout“; že „vzhledem k tomu, že s marným uplynutím lhůty stanovené k podání žaloby je spojen následek, že soud pokračuje v řízení beze zřetele na tohoto dědice, musí být o prodloužení lhůty nejen požádáno, ale i rozhodnuto ještě před uplynutím původně stanovené lhůty“ a „protože žaloba na určení dědického práva byla podána po uplynutí stanovené lhůty, okresní soud správně žalobu zamítl“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Namítá, že „se žalobou doručenou Okresnímu soudu v Nymburce dne 29.12.2003 domáhal určení, že je dědicem ze zákona dle
§175k odst. 2 o.s.ř. po paní E. B., zemřelé dne 13.4.2003“; že „důvodem pro podání předmětné žaloby byla skutečnost, že vedl se zůstavitelkou po dobu delší jednoho roku společnou domácnost“; že „měl touto žalobou na mysli a domáhal se i určení, že je dědicem ze zákona, a že je tak osobou oprávněnou dědit“; že z označení žaloby, z jejího obsahu a z vyjádření žalobce učiněného u ústního jednání konaného dne 21.5.2004 jednoznačně vyplývá, že žalobce měl svým podáním na mysli žalobu podanou podle ustanovení §175k odst. 2 o.s.ř.“; že „zásadně nesouhlasí s právním názorem soudu první instance, jakož i odvolacího soudu, že doplněním petitu žaloby, učiněným ústním vyjádřením žalobce při jednání konaném dne 21.5.2004, uplatnil žalobce další nárok na základě stejného skutkového základu, a tím změnil podanou žalobu“; že „soud sice usnesením rozhodl o připuštění změny žaloby, nicméně žalobce má za to, že již samotnou žalobou ze dne 23.12.2003 uplatnil návrh dle §175k odst. 2 o.s.ř. a žalobu pak následně při ústním jednání dne 21.5.2004 toliko pouze upřesnil“; že „upřesnění petitu žaloby nebylo novým podáním ve věci, ale vycházelo logicky z obsahu podané žaloby a pokud tedy soud první instance rozhodl o připuštění změny žaloby, rozhodoval tak na podkladě neexistujícího návrhu žalobce“. Navrhuje, aby Nejvyšší soud České republiky dovoláním napadený rozsudek krajského soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení §237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst.1 písm. a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst.1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm.b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst.1 písm.c) o.s.ř.]; to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§237 odst.2 písm.a) o.s.ř.], a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§237 odst.2 písm.b) o.s.ř.].
Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Protože dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není v této věci přípustné (ve věci nebylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil), může být přípustnost dovolání v této věci založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§237 odst.3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst.3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst.3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst.3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
V projednávané věci odvolací soud řešil právní otázku „včasnosti“ žaloby podané ve smyslu ustanovení §175k odst. 2 o.s.ř. a žalobce v dovolání namítá nesprávné vyřešení této otázky. Protože tuto otázku odvolací soud vyřešil jinak, než jak je posuzována v ustálené judikatuře soudů (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 15..7.2004, sp.zn. 30 Cdo 493/2004, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 84, ročník 2005, a rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28.4.2005, sp.zn. 30 Cdo 940/2004, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 138, ročník 2005) a protože posouzení této otázky bylo pro rozhodnutí projednávané věci významné (určující), představuje napadený rozsudek odvolacího soudu rozhodnutí, které má po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu je podle ustanovení §237 odst.1 písm. c) o.s.ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že dovolání žalobce je opodstatněné.
V posuzovaném případě bylo z hlediska skutkového stavu zjištěno, že řízení o dědictví po E. B., zemřelé dne 13.4.2003 (dále též jen „zůstavitelka“), je vedeno Okresním soudem v Nymburce pod sp. zn. D 524/2003. Usnesením vydaným Okresním soudem v Nymburce v tomto řízení dne 10.11.2003, č. j. D 524/2003-82, bylo Ing. K. K. uloženo, aby ve lhůtě třiceti dnů od doručení tohoto usnesení podal u Okresního soudu v Nymburce návrh na určení, že „je dědicem ze zákona po zůstavitelce“. V odůvodnění tohoto usnesení je uvedeno, že „zůstavitelka nezanechala závěť, byla svobodná, potomky žádné neměla, její rodiče již předemřeli a jako dědic III. zákonné skupiny přichází v úvahu poz. bratr. J. B., který dědictví neodmítl“; že „při jednání dne 4.11.2003 Ing. K. K. uvedl, že vedl po dobu 8 let před úmrtím zůstavitelky s ní nepřetržitě společnou domácnost ve smyslu ust. §115 občanského zákoníku, a to v bytě zůstavitelky na adrese P. – K., H. čp. 1215, kde spolu trvale po uvedenou dobu žili jako druh a družka a společně uhrazovali své potřeby“; že „K. K. se z těchto důvodů považuje za dědice třetí zákonné skupiny ve smyslu §475 odst. 1 občanského zákoníku“; že „ poz. bratr J. b. s těmito tvrzeními Ing. K. K. nesouhlasil, dle jeho názoru se Ing. K. K. nepodílel na společném hospodaření se zůstavitelkou, nevedl s ní tedy společnou domácnost dle ust. §115 občanského zákoníku, neboť s ní nebydlel a bydlel v bytě na adrese P. – N., t. 1245/49, kde je hlášen k trvalému pobytu“.
Podle ustanovení §175k odst.1 o.s.ř., jestliže někdo před potvrzením nabytí dědictví tvrdí, že je dědicem a popírá právo jiného dědice, který dědictví neodmítl, vyšetří soud podmínky dědického práva obou a jedná dále s tím, u koho má za to, že je dědicem.
Podle ustanovení §175k odst.2 o.s.ř., závisí-li však rozhodnutí o dědickém právu na zjištění sporných skutečností, odkáže soud usnesením po marném pokusu o smír toho z dědiců, jehož dědické právo se jeví jako méně pravděpodobné, aby své právo uplatnil žalobou. K podání žaloby určí lhůtu. Nebude-li žaloba ve lhůtě podána, pokračuje soud v řízení bez zřetele na tohoto dědice.
Z ustanovení §175k odst.1 o.s.ř. vyplývá, že soud po vyšetření podmínek dědického práva jedná dále s tím, u koho má za to, že je dědicem. Usnesením vydaným podle tohoto ustanovení může být rozhodnuto - jak vyplývá z jeho znění - pouze o tom, s kým (tj. s kterým z dosavadních účastníků řízení, mezi nimiž je spor o dědické právo) bude nadále jednáno jako s osobou, o níž lze mít důvodně za to, že je dědicem, a, je-li to potřebné, jaký je dědický titul této osoby (při pozitivním vymezení), popřípadě s kým (tj. s kterým z dosavadních účastníků řízení, mezi nimiž je spor o dědické právo) nadále nebude jednáno, neboť lze mít důvodně za to, že není dědicem (při negativním vymezení). Tímto usnesením se totiž řeší (vyšetřují) podmínky dědického práva pro účely průběhu řízení a má význam jen pro vymezení účastníků řízení o dědictví; na jeho základě soud v dědickém řízení považuje za účastníka řízení ve smyslu ustanovení §175b, věty první o.s.ř. tu osobu, o níž bylo pravomocně rozhodnuto, že s ní bude dále jednáno, popřípadě přestane považovat za účastníka řízení toho, o němž bylo pravomocně rozhodnuto, že s ním nadále nebude jednáno.
Vydání usnesení podle ustanovení §175k odst.1 o.s.ř. je na místě tehdy, jsou-li skutková tvrzení účastníků o rozhodných okolnostech shodná a závisí-li rozhodnutí o dědickém právu pouze na právním posouzení věci. Není-li tomu tak, má soud (soudní komisař) vzhledem k tomu, že v „nesporném“ dědickém řízení nemá z procesního hlediska možnost objasňovat sporné skutečnosti, postupovat způsobem stanoveným v ustanovení
§175k odst.2 o.s.ř.. Toto ustanovení soudu (soudnímu komisaři) ukládá, aby se pokusil uvedený spor o dědické právo vyřešit dohodou, tj. aby vyvinul úsilí směřující k tomu, že se rozhodné skutečnosti mezi účastníky uplatňujícími rozporná dědická práva „stanou nespornými“. Nepodaří-li se soudu (soudnímu komisaři) uvedený spor vyřešit dohodou a skutečnosti rozhodné pro posouzení dědického práva zůstanou i po pokusu o odstranění sporu mezi účastníky sporné, vydá soud usnesení, kterým odkáže toho z účastníků, jehož dědické právo se jeví jako méně pravděpodobné, aby své právo uplatnil žalobou.
Výrok usnesení vydaného soudem v řízení o dědictví podle ustanovení §175k odst. 2 o.s.ř. musí obsahovat údaj o tom, jakou žalobu má odkázaný účastník podat. Vzhledem k tomu, že §175k odst. 2 o.s.ř. umožňuje odkázat dědice, aby žalobou uplatnil své dědické právo, odpovídá tomuto ustanovení – v závislosti na konkrétní procesní situaci – žalobní petit buď na určení, že žalobce je dědicem po zůstaviteli, nebo že žalovaný (některý ze žalovaných) není dědicem po zůstaviteli. Sporné skutečnosti nebo právní otázky, které jsou pro takovéto určení významné (např. že důvody vydědění nejsou dány), představují jen posouzení předběžné otázky, které se neuvádí ve výroku, ale jen v důvodech rozhodnutí. Na rozdíl od právní úpravy dříve obsažené v §18 zákona č. 95/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů, nyní platný §175k odst. 2 o.s.ř. neumožňuje, aby způsobilým předmětem sporného řízení, zahájeného na základě odkazu dědického soudu, bylo jen určení sporné skutečnosti nebo sporné právní otázky, byť by byla významná pro posouzení dědického práva.
Ve výroku usnesení podle §175k odst. 2 o.s.ř. musí soud také určit k podání žaloby lhůtu. Tato lhůta je procesní lhůtou soudcovskou, kterou soud může prodloužit (§55 o.s.ř.), nemůže jí však prominout (§58 o.s.ř. a contr.). Vzhledem k tomu, že s marným uplynutím lhůty, stanovené k podání žaloby, je spojen následek, že soud (soudní komisař) pokračuje v řízení „bez zřetele na tohoto dědice“ (§175k odst. 2 věta třetí o.s.ř.), musí být o prodloužení lhůty nejen požádáno, ale i rozhodnuto ještě před uplynutím původně stanovené lhůty.
Jestliže odkázaný účastník (dědic) nebude ve věci úspěšný nebo jestliže vůbec žalobu ve stanovené lhůtě nepodá, má to za následek, že soud (soudní komisař) – jak uvádí §175k odst. 2 věta třetí o.s.ř. – „pokračuje v řízení bez zřetele na tohoto dědice“. Uvedené v konkrétní situaci znamená, že dědic, který byl odkázán na žalobu na určení, že je dědicem po zůstaviteli, přestává být účastníkem dědického řízení a soud (soudní komisař) pokračuje v dědickém řízení bez zřetele na tuto osobu. Byl-li dědic odkázán na žalobu na určení, že jiný účastník není dědicem po zůstaviteli, znamená to, že v dědickém řízení bude pokračováno i s osobou, jejíž dědické právo odkázaný účastník popíral.
Stejné právní následky, které jsou spojeny s tím, že odkázaný účastník nepodal žalobu, nastávají tehdy, jestliže žalobu sice podal, ale byla odmítnuta (§43 odst. 2) nebo o ní bylo řízení zastaveno (např. podle §104 pro nedostatek podmínek řízení).
Žalobu, která je podána po uplynutí stanovené lhůty, musí soud zamítnout, neboť – jak výše uvedeno – po marném uplynutím lhůty, stanovené k podání žaloby soud (soudní komisař) pokračuje v řízení o dědictví „bez zřetele na tohoto dědice“ (§175k odst. 2 věta třetí o.s.ř.).
Výše popsané důsledky toho, že odkázaný účastník (dědic) nebude ve věci úspěšný nebo jestliže vůbec žalobu ve stanovené lhůtě nepodá (soud „pokračuje v řízení bez zřetele na tohoto dědice“) nastanou ovšem pouze v případě, že usnesení, kterým byl účastník (dědic) odkázán k podání žaloby, splňuje požadavky vymezené ustanovením §175k odst. 2 o.s.ř. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 15..7.2004, sp.zn. 30 Cdo 493/2004, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 84, ročník 2005).
V posuzovaném případě výrok usnesení Okresního soudu v Nymburce ze dne 10.11.2003, č. j. D 524/2003-82, vydaného v řízení o dědictví po zůstavitelce, vyhovuje požadavkům vymezeným ustanovením §175k odst. 2 o.s.ř., neboť odkazuje žalobce k podání žaloby na určení jeho dědického práva po zůstavitelce. Důsledky vyplývající z ustanovení §175k odst. 2 věty třetí o.s.ř. (soud „pokračuje v řízení bez zřetele na tohoto dědice“) proto v dané věci mohly nastat.
Žaloba podaná ve smyslu ustanovení §175k odst. 2 o.s.ř. není určovací žalobou ve smyslu §80 písm. c) o.s.ř., ale je žalobou na určení právní skutečnosti, u níž naléhavý právní zájem vyplývá z právního předpisu. Taková žaloba proto nemůže být zamítnuta pro nedostatek naléhavého právního zájmu na požadovaném určení a žalobce není povinen tvrdit a prokazovat skutečnosti o takovém právním zájmu. Tyto závěry ovšem platí opět pouze v případě, že žaloba splňuje požadavky vymezené ustanovením §175k odst. 2 o.s.ř.; v opačném případě je na místě na žalobu klást požadavky vymezené ustanovením §80 písm. c) o.s.ř., včetně povinnosti žalobce tvrdit a prokazovat skutečnosti svědčící o naléhavém právním zájmu na požadovaném určení (srov. Zprávu projednanou a schválenou občanskoprávním kolegiem Nejvyššího soudu ČSR ze dne 18. 6. 1982, sp.zn. Cpj 165/81, uveřejněnou ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 49, ročník 1982).
Podle ustanovení §80 písm. c) o.s.ř. žalobou (návrhem na zahájení řízení) lze uplatnit, aby bylo rozhodnuto o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem.
Podle ustálené judikatury soudů naléhavý právní zájem o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce nebo kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení stalo nejistým. Žaloba domáhající se určení podle ustanovení §80 písm. c) o.s.ř. nemůže být zpravidla opodstatněna tam, kde lze žalovat na splnění povinnosti podle ustanovení §80 písm. b) o.s.ř. (srov. například rozsudek býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 24.2.1971 sp. zn. 2 Cz 8/71, uveřejněný pod č. 17 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1972). Vyslovený předpoklad však nelze chápat všeobecně. Prokáže-li žalobce, že má právní zájem na tom, aby bylo určeno určité právo nebo právní poměr, přestože by mohl žalovat přímo na splnění povinnosti, nelze mu určovací žalobu odepřít. Za nedovolenou - při možnosti žaloby na plnění - lze považovat určovací žalobu jen tam, kde by nesloužila potřebám praktického života, nýbrž jen ke zbytečnému rozmnožování sporů. Jestliže se určením, že tu právní vztah nebo práce je či není, vytvoří pevný právní základ pro právní vztahy účastníků sporu (a předejde se tak žalobě o plnění), je určovací žaloba přípustná i přesto, že je možná také žaloba na splnění povinnosti podle ustanovení §80 písm.b) o.s.ř. (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.3.1997 sp. zn. 3 Cdon 1338/96, uveřejněný pod č. 21 v časopise Soudní judikatura, roč. 1997).
V žalobě o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, musí žalobce vždy tvrdit a prokazovat skutečnosti, z nichž vyplývá, že má na požadovaném určení naléhavý právní zájem. Protože jde o procesní povinnost, je soud povinen žalobce o tom poučit (srov. §5,
§118a odst. 1, 3 o.s.ř.). Zamítne-li soud určovací žalobu pro nedostatek naléhavého právního zájmu, aniž žalobce o uvedené procesní povinnosti, poučí, zatíží tím řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28.11.2001, sp.zn. 20 Cdo 450/2000, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 51, ročník 2002).
V posuzovaném případě podal žalobce u soudu prvního stupně žalobu označenou jako „žaloba o určení, že žalobce je dědicem ze zákona po zemřelé E. B.“; tvrdil, že „žil se zůstavitelkou E. B., zemřelou dne 13.4.2003 v T. nemocnici v P. – K. ve společné domácnosti nejméně po dobu jednoho roku před její smrtí a z tohoto důvodu pečoval o společnou domácnost“ a domáhal se určení této skutečnosti. Při jednání ve věci před soudem prvního stupně stupně dne 21.5.2004 zástupce žalobce „upřesnil petit žaloby“ tak, že jej „doplnil o větu, že se určuje, že žalobce je dědicem ze zákona po zůstavitelce E. B.“. Následně pak žalobce opakovaně uváděl, že žalobou „měl na mysli a domáhal se určení, že je dědicem ze zákona, že je tedy osobou oprávněnou dědit“.
Žaloba je podání, kterým se zahajuje řízení před soudem. Žaloba musí obsahovat obecné náležitosti podání uvedené v ustanovení §42 odst.4 o.s.ř. a mimo jiné z ní musí být patrno, čeho se žalobce domáhá (srov. §79 odst.1 větu druhou o.s.ř.).
Údaj o tom, čeho se žalobce žalobou domáhá (tzv. žalobní petit), musí být přesný, určitý a srozumitelný. Soud musí za řízení zcela přesně vědět, o čem má jednat a rozhodnout, neboť nesmí - s výjimkou případů uvedených v ustanovení §153 odst.2 o.s.ř. - účastníkům přiznat jiná práva a uložit jim jiné povinnosti, než jsou navrhovány. Kdyby žalobce vymezil v žalobě žalobní petit nepřesně, neurčitě nebo nesrozumitelně, převzetí takového petitu do výroku soudního rozhodnutí by mělo za následek, že by rozhodnutí soudu nebylo
(z materiálního hlediska) vykonatelné. Přesný, určitý a srozumitelný žalobní petit není jen vyjádřením formálních náležilostí žaloby, ale je zcela nezbytným předpokladem pro to, aby soudní rozhodnutí bylo (z materiálního hlediska) vykonatelné a aby tak nastaly právní účinky, které žalobce zahájením řízení sledoval.
Požadavek, aby ze žaloby bylo patrno, čeho se žalobce domáhá, současně nelze vykládat tak, že by žalobce byl povinen učinit soudu návrh na znění výroku jeho rozsudku. Ustanovení §79 odst.1 věta druhá o.s.ř žalobci neukládá (například na rozdíl od ustanovení
§71 odst.1 písm.f) zákona č. 150/2002 Sb., správní řád soudní) formulovat návrh výroku rozsudku soudu, ale jen to, aby ze žaloby bylo patrno, čeho se domáhá. Žalobce uvede, čeho se domáhá, i tehdy, jestliže v žalobě přesně, určitě a srozumitelně označí (tak, aby to bylo možné z obsahu žaloby bez pochybností dovodit) povinnost, která má být žalovanému uložena rozhodnutím soudu (požaduje-li ve smyslu ustanovení §80 písm.b) o.s.ř., aby bylo rozhodnuto o splnění povinnosti, která vyplývá ze zákona, z právního vztahu nebo z porušení práva), nebo způsob určení právního vztahu, práva nebo právní skutečnosti (požaduje-li ve smyslu ustanovení §80 písm.c) o.s.ř. nebo podle zvlášních právních předpisů určení, zda tu právní vztah, právo nebo právní skutečnost je či není). Požaduje-li žalobce peněžité plnění, musí být z žaloby patrno také to, jakou částku mu žalovaný má zaplatit; nemůže-li žalobce svůj peněžitý nárok přesně vyčíslit, musí jej uvést alespoň v přibližné výši.
Je-li žalobní petit přesný, určitý a srozumitelný, soud neporuší ustanovení §155 odst.1 o.s.ř. nebo ani jiné zákonné ustanovení, jestliže použitím jiných slov vyjádří ve výroku rozhodnutí stejná práva a povinnosti, kterých se žalobce domáhal. Pouze soud rozhoduje, jak bude formulován výrok jeho rozhodnutí; případným návrhem žalobce na znění výroku rozhodnutí přitom není vázán. Při formulaci výroku rozhodnutí soud samozřejmě musí dbát, aby vyjadřoval (z obsahového hlediska) to, čeho se žalobce žalobou domáhal; překročit žalobu a přisoudit něco jiného nebo více, než čeho se žalobce domáhal, může jen tehdy, jestliže řízení bylo možné zahájit i bez návrhu nebo jestliže z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky (§153 odst.2 o.s.ř.).
Neobsahuje-li žaloba všechny stanovené náležitosti nebo je-li neurčitá nebo nesrozumitelná, předseda senátu usnesením žalobce vyzve, aby žalobu doplnil nebo opravil, určí mu k tomu lhůtu a poučí jej, jak je třeba doplnění nebo opravu provést (srov. §43 odst.1 o.s.ř.). Není-li přes výzvu předsedy senátu žaloba opravena nebo doplněna a nelze-li pro tento nedostatek v řízení pokračovat, soud usnesením žalobu odmítne, jestliže žalobce byl o tomto následku poučen (srov. §43 odst.2 o.s.ř.)[srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20.8.2003, sp.zn. 21 Cdo 909/2003, uveřejněný v časopisu Soudní judikatura pod č. 152, ročník 2003; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30.8.2001, sp.zn. 21 Cdo 2502/2000, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek od č. 21, ročník 2003].
V posuzovaném případě byl - jak z výše uvedeného vyplývá - žalobní petit uvedený v žalobě podané u soudu prvního stupně dne 29.12.2003 (požadavek na určení, že žalobce „žil se zůstavitelkou E. B., zemřelou dne 13.4.2003 v T. nemocnici v P. – K., ve společné domácnosti nejméně po dobu jednoho roku před její smrtí a z tohoto důvodu pečoval o společnou domácnost“) v rozporu s dalším obsahem žaloby, především s jejím označením („žaloba o určení, že žalobce je dědicem ze zákona po zemřelé E. B.“). Tento rozpor byl zčásti odstraněn při jednání ve věci před soudem prvního stupně stupně dne 21.5.2004, když zástupce žalobce „upřesnil petit žaloby“ tak, že jej „doplnil o větu, že se určuje, že žalobce je dědicem ze zákona po zůstavitelce E. B.“, z čehož bylo zřejmé, že žalobce se od počátku domáhal určení, že je dědicem po zůstavitelce. Z následných podání žalobce, učiněných i bez toho, že by byl soudem náležitě poučen ve shora uvedeném smyslu, pak vyplynulo, že se určení, že se zůstavitelkou „žil ve společné domácnosti…“, nedomáhá.
Závěry soudů obou stupňů, že se žalobce současně domáhal určení dědického práva po zůstavitelce i určení, že se zůstavitelkou „žil ve společné domácnosti…“ a že návrh na určení dědického práva po zůstavitelce žalobce uplatnil až dne 21.5.2004, a proto opožděně, tedy nejsou správné.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný. Nejvyšší soud České republiky jej proto podle ustanovení §243b odst. 2 části věty za středníkem o.s.ř. zrušil. Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. května 2006
JUDr. Roman Fiala, v.r.
předseda senátu