ECLI:CZ:NS:2006:21.CDO.2670.2005.1
sp. zn. 21 Cdo 2670/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce RSDr. J. B., jako správce konkursní podstaty F. M., a.s. zastoupeného advokátkou, proti žalovanému M. S., zastoupenému advokátkou, o 84.245,- Kč a úroky z prodlení, vedené u Okresního soudu v České Lípě, pod sp. zn. 7 C 1264/98, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 9. února 2005 č. j. 30 Co 464/2004-448, takto:
I. Dovolání žalovaného se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby mu žalovaný zaplatil 84.245,- Kč s 26% úrokem od 1. 5. 1998 do zaplacení. Žalobu odůvodnil tím, že na základě objednávky žalovaného č. 144/97 ze dne 14. 4. 1997 společnost U., a.s. R. dodala žalobci celkem 314,4 m3 řeziva v rozporu s objednávkou, která předpokládala dodávku řeziva v první a druhé jakosti, zatímco dodáno bylo řezivo odpovídající svou kvalitou jakosti ve III. a IV. třídě, pro nábytkářskou výrobu zcela nevhodné. Žalovaný „z titulu funkce vrchního mistra skladu řeziva VPM“ přebral řezivo v celkovém objemu 219,8 m3, které nebylo v I. a II. jakosti, jak předpokládala objednávka. Dodávkou nekvalitního řeziva vznikla žalobci škoda v celkové výši 650.098,- Kč, za kterou žalovaný odpovídá do výše 4,5 násobku průměrného měsíčního výdělku.
Okresní soud v České Lípě rozsudkem ze dne 19. 5. 1999 č. j. 7 C 1264/98-52 žalobu zamítl a žalobci uložil, aby zaplatil žalovanému 23.600,50 Kč na náhradě nákladů řízení „k rukám zástupce žalovaného“ a aby zaplatil „Českému státu do pokladny Okresního soudu v České Lípě náklady řízení za svědečné v přiznané výši, o jejichž konkrétní výši bude rozhodnuto samostatným usnesením“; usnesením ze dne 14.9.1999 č.j. 7 C 1264/98-72 bylo žalobci uloženo zaplatit státu částku 664,- Kč. Ve věci samé dospěl k závěru, že žalovaný z titulu své funkce odpovídal za kvalitu dodávaného řeziva, a tím, že převzal řezivo v nižší kvalitě, než bylo uvedeno na objednávce, a nevystavil podklady pro reklamaci převzaté dodávky, porušil své povinnosti při plnění pracovních úkolů. V řízení však nebylo prokázáno, že by se v době, kdy žalovaný pracoval ve funkci vrchního mistra skladu řeziva a VPM, vedla přesná evidence dodaného řeziva, podle které by bylo zcela zřejmé konkrétně, které řezivo od kterého dodavatele pochází. Podle názoru soudu prvního stupně tedy nebyla prokázána příčinná souvislost mezi porušením pracovních povinností žalovaným a vznikem škody.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci usnesením ze dne 25.1.2000 č.j. 30 Co 776/99-77 rozsudek soudu prvního stupně „ve znění doplňujícího usnesení“ zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Přisvědčil názoru, že žalovaný z titulu své funkce vrchního mistra skladu řeziva a VPM odpovídal za kvalitu dodávaného řeziva. Vytkl však soudu prvního stupně, že na jedné straně dospěl k závěru, že žalovaný převzal řezivo v nižší kvalitě, než bylo objednáno a tím, že nevystavil doklady pro reklamaci vadné dodávky, porušil své povinnosti při plnění pracovních úkolů, a „tím de facto říká, že odpovídá žalobci za způsobenou škodu“, na druhé straně však „najednou v rozporu s tím dochází k opačnému závěru, že žalobce v řízení neprokázal, že mu vznikla škoda v žalované výši právě z konkrétní dodávky od společnosti U., a.s. R.“. Skutkové a právní závěry soudu prvního stupně jsou navíc neúplné, neboť „žalovaný sám potvrzuje, že objednal řezivo I. a II. jakosti, ač věděl, že je horší kvality, s tím, že tento postup schválil jeho nadřízený“. Kromě toho uváděl, že tuto dodávku také zběžně prohlédl, neboť faktickou přejímku prováděla jiná firma, avšak faktury od dodavatele v rozsahu 219,8 m3 řeziva podepsal. Tyto skutečnosti soud prvního stupně podle názoru odvolacího soudu v odůvodnění svého rozhodnutí zcela pominul. Soud prvního stupně „musí tedy znovu provést úplné hodnocení všech důkazů ve vzájemných souvislostech dle citovaných zásad“.
Okresní soud v České Lípě poté rozsudkem ze dne 22. 5. 2002 č. j. 7 C 1264/98-291 řízení ohledně zaplacení 26% úroku z prodlení z částky 84.245,- Kč od 1. 5. 1998 do 4. 5. 1998 zastavil, žalobu zamítl a žalobci uložil, aby žalovanému zaplatil na náhradě nákladů řízení 59.127,- Kč „ k rukám právního zástupce žalovaného Mgr. K. S.“ a aby zaplatil „Českému státu do pokladny Okresního soudu v České Lípě“ na náhradě nákladů řízení 5.581,50 Kč. Soud prvního stupně dospěl po doplnění řízení k závěru, že žalovaný jako vrchní mistr skladu řeziva a VPM odpovídal za kvalitu veškeré dodávky řeziva od U., a.s. R., „neboť to vyplývá z jeho uvedeného popisu funkce“, a že bylo dodáno řezivo v nižší než I. a II. jakosti. Tím, že v důsledku nižší jakosti řeziva byla dosahována nižší výtěžnost než obvyklá, „tedy se z řeziva vyrobilo méně nábytkových hranolů než obvykle“, se podle názoru soudu prvního stupně „majetek žalobce očekávaným způsobem nezhodnotil a jedná se o tzv. škodu jinou“. Za tohoto stavu žalovaný tím, že „převzal řezivo od U., a.s. R., v nižší kvalitě než bylo objednáno, a to řezivo zařazené v jednotném třídění do II. a III. jakosti v převážné míře vzduchosuché za cenu 4.700,- Kč za 1 m3 včetně dopravy a nevystavil doklady pro reklamaci vadné dodávky, skutečnou škodu žalobci nezpůsobil, žalobce nemá vůči němu právo na náhradu 4,5 násobku jeho průměrného výdělku před porušením povinnosti“.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci usnesením ze dne 28. 2. 2003 č. j. 30 Co 311/2002-309 rozsudek soudu prvního stupně (s výjimkou výroku o zastavení řízení, který „zůstává nedotčen“) zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud soudu prvního stupně vytkl, že v daném případě „nad rámec žalobních tvrzení spojuje vznik škody se skutečností, jakým způsobem bylo možné dodané řezivo žalobce finálně zpracovat, zda tedy horší kvalita řeziva se mohla projevit na jeho hospodářském výsledku tím, že se jeho majetek očekávaným způsobem nezhodnotil. Soud prvního stupně tak zaujal nesprávný právní názor a dostal se mimo podstatu problému. V tomto sporu není rozhodné, zda žalobce zpracoval se ziskem či se ztrátou dodané řezivo, či je nezpracoval vůbec, pro vznik odpovědnosti žalovaného za škodu je podstatné pouze to, zda v souvislosti s nákupem řeziva nesplnil svou povinnost tím, že řezivo neodpovídající kvalitou objednávce včas a řádně nereklamoval. Kritéria pro posouzení výše škody pak budou obdobná, jakoby soud řešil spor o včasnou reklamaci na snížení ceny. Případná skutečná škoda, nikoliv škoda jiná bude činit tolik, kolik by činila sleva v rámci sjednaných smluvních podmínek o dodávce zboží s firmou U., a.s. se sídlem v R. (§422 a násl. obchodního zákoníku)“.
Okresní soud v České Lípě nato rozsudkem ze dne 23. 4. 2004 č. j. 7 C 1264/98-405 (ve znění usnesení ze dne 20.5.2004 č.j. 7 C 1264/98-412) žalovanému uložil, aby zaplatil žalobci 36.563,40 Kč s 26% úrokem od 5. 5. 1998 do zaplacení, co do částky 47.681,60 Kč s 26% úrokem z prodlení od 5. 5. 1998 do zaplacení žalobu zamítl, rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, a aby na náhradě nákladů řízení „České republice do poklady Okresního soudu v České Lípě“ zaplatil žalobce 3.976,- Kč a žalovaný 3.049,- Kč. Po doplnění řízení znaleckým posudkem dospěl ve věci samé soud prvního stupně k závěru, že na základě objednávky č. 144/97 ze dne 14. 4. 1997 žalobce objednal řezivo I. a II. jakosti, že žalovaný spolu se svým nadřízeným Ing. K. prokazatelně převzali 119,684 m3 řeziva neodpovídajícího I. a II. jakosti a nevystavili podklady pro reklamaci. Proto odpovídají za škodu tím způsobenou žalobci v souladu s ustanovením §439 odst. 1 obchodního zákoníku každý v rozsahu 50-ti procent. Rozdíl ceny mezi zaplacenou částkou 582.514,80 Kč za 119,684 m3 dodaného řeziva a ceny za totéž množství řeziva ve III. jakosti „činí nejméně 13 % tedy z 582.514,80 Kč, tj. 73.126,80 Kč“. Soud prvního stupně tedy uzavřel, že žalobce by měl nárok na slevu z kupní ceny v této výši, a vzhledem k tomu, že žalovaný odpovídá za vzniklou škodu v rozsahu 50-ti %, zaplatí 36.563,40 Kč.
K odvolání obou účastníků Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 9. 2. 2005 č. j. 30 C 464/2004-448 rozsudek soudu prvního stupně v části, jíž bylo žalobě vyhověno, ohledně částky 34.960,90 Kč s 26% úrokem od 5. 5. 1998 do zaplacení a ve výroku o zamítnutí žaloby ohledně částky 47.681,60Kč s 26% úrokem od 5.5.1998 do zaplacení, potvrdil, a v další části tohoto výroku změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že se žaloba na zaplacení dalších 1.602,50 Kč s úrokem z prodlení zamítá; ve výrocích o náhradě nákladů řízení účastníků a státu rozsudek soudu prvního stupně zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Ve věci samé odvolací soud přisvědčil názoru soudu prvního stupně, že žalovaný je „nepochybně odpovědný za to, že svou pracovní povinnost v daném případě nesplnil“, neboť z popisu jeho pracovní funkce vyplývala nejen povinnost provádět kvalitativní a kvantitativní příjem, ale i povinnost v případě vadné dodávky vystavit podklady pro reklamaci. Spolu s ním odpovídá i jeho přímý nadřízený Ing. K. Přisvědčil názoru soudu prvního stupně, který při vyčíslení výše škody vycházel ze znalecky stanoveného rozdílu cen mezi II. a III. jakostní třídou řeziva, tj. 13 %, neboť v tomto rozsahu by žalobci vznikl nárok na slevu podle ustanovení §439 odst. 1 obchodního zákoníku. Nesouhlas vyslovil pouze potud, že při výpočtu slevy soud prvního stupně nesprávně kalkuloval s plnou cenou 4.700,- Kč za m3, ač tato cena zahrnovala i cenu dopravy. Pro správný výpočet proto odvolací soud z této smluvené ceny odečetl částku 206,- Kč připadající na dopravu jednoho m3 řeziva, takže při dodávce 119,684 m3 řeziva za cenu sníženou o dopravu ve výši 4.494,- Kč činí výsledná cena dodávky 537.859,90 Kč. Z této částky tvoří 13 % částku 69.921,80 Kč, a jedna polovina, za kterou nese odpovědnost žalovaný, pak představuje částku 34.960,90 Kč.
Okresní soud v České Lípě poté rozhodl o nákladech řízení usnesením ze dne 21.3.2005 č.j. 7 C 1264/1998-465 které k odvolání obou účastníků Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci usnesením ze dne 29.8.2005 č.j.30 Co 318/2005-478 změnil a rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně, že žalobce je povinen „nahradit České republice do pokladny Okresního soudu v České Lípě náklady řízení“ ve výši 3.265,- Kč, že žalovaný je povinen „nahradit České republice do pokladny Okresního soudu v České Lípě náklady řízení“ ve výši 2.316,50 Kč, a že žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady odvolacího řízení ve výši 450,- Kč „k rukám JUDr. J. H.“.
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalovaný namítá, že odvolací soud přejal nesprávný skutkový závěr okresního soudu „o tom, že se žalovanému v řízení nepodařilo prokázat, že by objednávka řeziva I. a II. jakosti byla učiněna se souhlasem nadřízených a ve skutečnosti na řezivo horší jakosti, které žalovaný shlédl, ale přitom šlo současně o řezivo vhodné pro žalobcovu výrobu krátkých nábytkových dílů“. V tomto směru soud zcela pominul závěry znalce Ing. S., že ten, kdo se pod objednávku podepisoval, „musel vědět, že vzduchosuché řezivo objednávané za takovou cenu nemůže být II. jakosti“. Jestliže pak soudy obou stupňů dospěly k závěru, že množství a kvalita jednotlivých dodávek řeziva je doložena nejobjektivněji záznamy zapsanými římskými číslicemi na fakturách, které měli provádět zaměstnanci žalobce, pak k tomuto závěru „nebyl učiněn žádný důkaz, kdo tak činil“. Žalovaný potvrdil pouze svůj podpis na třech fakturách, přitom množství méně kvalitního řeziva má podstatný vliv na výši škody, a tedy na celý výsledek sporu. Nesprávný podle názoru dovolatele je i názor, že výše škody má odpovídat slevě, kterou by žalobce dostal, kdyby včas a řádně reklamoval. V posuzované věci znalec Ing. M. pracoval toliko s cenou za řezivo, nehodnotil celkovou situaci obchodního případu. Navíc z pohledu ustanovení §439 obchodního zákoníku je otázka stanovení ceny otázkou právní, kterou nepřísluší znalci hodnotit. Soudy při stanovení výše škody, která je v rozhodovací praxi soudu stále prezentována jako částka, o kterou se majetek poškozeného zmenšil, zcela pominuly zásadní zjištění znalců Ing. M. a Ing. S., že žalovaný vždy nakoupil řezivo pod cenou stanovenou znalci, ať už šlo o řezivo II. či III. jakosti. Znalec Ing. S. ve světle tohoto zjištění dospěl k závěru, že slevu by neposkytl, a že žalovaný zaměstnavateli nákupem ušetřil. Na základě těchto skutečností žalovaný dovozuje, že, došlo-li k nákupu řeziva „hluboko pod cenou obvykle deklarovanou k jím požadované jakosti, pak škoda jako nárok na slevu žalobci nevznikla“. Kromě toho soudy „pominuly věc posoudit s ohledem na ustanovení §424 obchodního zákoníku“, které stanoví, že prodávající neodpovídá za vady zboží, o kterých kupující v době uzavření smlouvy věděl, nebo s přihlédnutím k okolnostem, za nichž byla smlouva uzavřena, musel vědět, ledaže se vady týkají vlastností zboží, které zboží mělo mít podle smlouvy. Přitom znalec Ing. S. „v posudku jasně uvedl, že ten, kdo objednával, si musel být vědom nesrovnalostí vystavené objednávky, z níž vyplývá logický protiklad, když řezivo vzduchosuché je objednáváno za cenu nižší než řezivo čerstvé. Objednávající musel vědět, že vzduchosuché řezivo za takovou cenu nemůže být II. jakosti“. Z těchto důvodů by žalobci žádná sleva nenáležela, neboť prodávající by neodpovídal za vady zboží, o kterých žalobce musel za daných okolností vědět. Kromě toho bylo třeba věc posoudit i s přihlédnutím k §420 obchodního zákoníku, neboť „v dané situaci nastal podle názoru žalovaného stav předpokládaný v jeho odstavci 2, a protože řezivo odpovídalo jakosti a provedením účelu, pro nějž bylo určeno, není možno ani dovodit, že by žalobci při včasné reklamaci nárok na slevu vznikl, neboť dodané zboží podle prokázaných ujednání vady podle §420 odst. 1 a 2 obchodního zákoníku nemělo“. Žalovaný navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil, a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
V průběhu dovolacího řízení byl usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. ledna 2006 č.j. 44 K 1/2006-20 na majetek žalobce F. M., a.s. se sídlem v M., prohlášen konkurs; dnem, kterým nastaly účinky prohlášení konkursu (13.1.2006), došlo k přerušení tohoto řízení. Po zjištění (po výzvě učiněné Nejvyšším soudem ČR), že správce konkursní podstaty „žádá, aby dovolací soud v zahájeném řízení 21 Cdo 2670/2005 nepokračoval“, že však návrh na pokračování v řízení podal dne 18.12.2006 žalovaný, pokračoval Nejvyšší soud České republiky v řízení podle ustanovení §14 odst. 1 písm. c) zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, s tím, že ustanovený konkursní správce RSDr. J. B. se stává účastníkem řízení místo úpadce.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř) a že dovolání směřuje proti výroku rozsudku, proti kterému je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal rozsudek odvolacího soudu v napadeném výroku bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Podle ustanovení §172 odst. 1 zák. práce zaměstnanec odpovídá zaměstnavateli za škodu, kterou mu způsobil zaviněným porušením povinností při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním. Zaměstnavatel je povinen prokázat zaměstnancovo zavinění s výjimkou případů uvedených v §176 a 178 (§172 odst. 3 zák. práce).
Podle ustanovení §179 odst. 1 zák. práce zaměstnanec, který odpovídá za škodu podle §172, je povinen nahradit zaměstnavateli skutečnou škodu, a to v penězích, jestliže škodu neodčiní uvedením v předešlý stav. Výše náhrady škody způsobené z nedbalosti nesmí přesáhnout u jednotlivého zaměstnance částku rovnající se trojnásobku jeho průměrného měsíčního výdělku před porušením povinnosti, kterým způsobil škodu. Toto omezení neplatí, byla-li škoda způsobena v opilosti, kterou si sám přivodil, nebo po zneužití jiných omamných prostředků (§179 odst. 2 zák. práce). Jde-li o škodu způsobenou úmyslně, může organizace (zaměstnavatel) požadovat náhradu i jiné škody (§179 odst. 3 zák. práce).
Škoda je jedním z předpokladů pro vznik obecné odpovědnosti zaměstnance za škodu podle ustanovení §172 zák. práce. Škodou se rozumí újma, která nastala (projevuje se) v majetkové sféře poškozeného (t.j. majetková újma) a je objektivně vyjádřitelná v penězích. Skutečnou škodou (§179 odst. 1 zák. práce) je nastalé zmenšení majetku poškozeného zaměstnavatele. Jinou škodou (§179 odst. 3 zák. práce) je ušlý majetkový prospěch; spočívá v tom, že u poškozeného zaměstnavatele nedošlo ke zvýšení (rozmnožení) majetku, které bylo možné - nebýt škodné události - s ohledem na pravidelný běh věcí důvodně očekávat.
Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci zjištěno (skutková zjištění v tomto směru nebyla dovolatelem zpochybněna), že žalovaný pracoval u žalobce (úpadce) v období od 1.11.1995 do 30.7.1997 jako „ vrchní mistr skladu řeziva a VPM“. K jeho povinnostem podle popisu pracovní funkce kromě jiného náleželo provádět „kvalitativní a kvantitativní příjem, skladování a výdej řeziva“, kontrolovat, „zda jsou zásilky celistvé a odpovídají-li množství podle dokladů“, přičemž „při nesrovnalostech dokladů se skutečností vystavuje podklady pro reklamaci zjištěných rozdílů a vad, aby nároky na náhradu mohly být uplatněny ve stanovených termínech“. Poté, co žalovaný předtím na místě samém řezivo prohlédl a byla dohodnuta cena 4.700,- Kč/m3, žalobce (úpadce) objednal objednávkou ze dne 14.4.1997 č. 144/97 (podepsanou ředitelem Ing. P. K.) u společnosti U., a.s. R., řezivo v objemu 500 m3 v I. a II. jakosti, z toho 200 m3 čerstvého řeziva v ceně 5.000,- Kč/m3 a 300 m3 vzduchosuchého řeziva v ceně 4.700,-Kč/m3; z celkové dodávky žalovaný kromě jiného převzal (spolu se svým nadřízeným Ing. K.) 119,684m3 řeziva v ceně 4.700,- Kč/m3, tj. za cenu 562.514,80 Kč, s připočtením DPH pak za cenu 686.268,- Kč.
Dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že „přejal mimo jiné skutkový závěr okresního soudu, že se žalovanému nepodařilo prokázat, že by objednávka řeziva I. a II. jakosti byla učiněna se souhlasem nadřízených, a ve skutečnosti na řezivo horší jakosti, které žalovaný shlédl, ale přitom šlo současně o řezivo vhodné pro žalobcovu (úpadcovu) výrobu krátkých nábytkových dílů“, a že „nebyl učiněn žádný důkaz“, který zaměstnanec činil na fakturách záznamy římskými číslicemi dokládající množství a kvalitu jednotlivých dodávek, a že „objednávající musel vědět, že vzduchosuché řezivo za takovou cenu nemůže být druhé jakosti“.
Podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. lze dovolání, které je přípustné mimo jiné podle ustanovení §237 odst.1 písm. b) o.s.ř. (a tak je tomu v projednávané věci), podat z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení rozumět výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti, je logický rozpor nebo jestliže hodnocení důkazů odporuje ustanovením §133 až §135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva.
Dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu odvolací soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry. Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Skutkový závěr o tom, že se žalovanému v řízení „nepodařilo prokázat, že by byla škoda způsobena také porušením povinnosti ze strany zaměstnavatele, tedy to, že by nákup horšího materiálu, byť odpovídajících vlastností pro výrobu krátkých dílů, byl předem projednán vedením podniku a žalobcem (úpadcem) schválen“, soudy učinily - jak vyplývá z odůvodnění jejich rozhodnutí - z výsledku dokazování, zejména z výpovědi ředitele žalobce (úpadce) Ing. P. K., výpovědi svědka Ing. J. K., tehdejšího vedoucího zásobování, jakož i ze zápisů z porady vedení (zejména z 12.3.1997 - „zásadní úkol - nákup řeziva ze zimní těžby cca 700 m3 s co možná nejpříznivější cenou, pouze v kvalitě I. a II. …“). Protože žalovaný sám potvrdil, že ve skutečnosti souhlasil, aby U., a.s. R. dodal řezivo nižší jakosti, než uvedené v objednávce, a že kvalitu osvědčující „římsky psaná čísla na první straně faktur psal ten, kdo řezivo přejímal“, nelze mít za to, že by identifikace zaměstnance, který záznam učinil, přinesla v tomto směru pro rozhodnutí věci významné poznatky. Obdobně nemusí být důsledkem premisy, že, bylo-li objednáváno řezivo I. a II. jakosti za cenu 4.700,- Kč m3, bezpodmínečně jako jediný možný závěr, že „kdo objednával, musel si být vědom nesrovnalosti vystavené objednávky“, neboť objednatel (Ing. K.) mohl kupř. jednat v důvěře v obchodní schopnosti žalovaného, anebo nemusel mít ty odborné znalosti, z nichž znalec Ing. S. při formulaci svého závěru vycházel a jejichž úroveň mlčky předpokládal, popřípadě jednal s vědomím toho, že smluvní ceny řeziva na trhu vykazují významný rozptyl (srov. závěry znalce Ing. J. M., CSc., který uvažoval s cenou řeziva I. a II. třídy v rozmezí 3.069,- Kč až 6.603,- Kč s tím, že skutečně realizované ceny se mohou „lišit v ojedinělých případech i o víc, než o + 40%“, nebo sdělení Ing. L. V., vedoucího obchodního útvaru žalobce (úpadce), ze dne 5.6.2001 o cenách, za něž byl uskutečněn „Nákup řeziva za rok 1997 dle jednotlivých dodavatelů“). Podle obsahu spisu (provedených důkazů, přednesů účastníků a toho, co za řízení před soudy vyšlo jinak najevo) nelze důvodně dovozovat, že by soudy vzaly v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, že by pominuly rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány, nebo vyšly za řízení najevo, nebo že by v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, event. věrohodnosti, byl logický rozpor.
Z uvedeného vyplývá, že soudům obou stupňů nelze důvodně vytýkat závěr, že žalovaný po zjištění, že dodávka řeziva od společnosti U., a.s. R. neodpovídá objednávce žalobce (statutárního zástupce Ing. P. K.), porušil svoji povinnost tím, že „při nesrovnalostech dokladů se skutečností nevystavil podklady pro reklamaci zjištěných rozdílů a vad, aby nároky na náhradu mohly být uplatněny ve stanovených termínech“. Dovolateli však lze přisvědčit v tom, že otázka, zda a v jaké výši v příčinné souvislosti s porušením této povinnosti vznikla žalobci (úpadci) škoda, je nejen otázkou skutkovou, ale - pokud jde o východiska - především otázkou právní.
Škodou, která je jedním z předpokladů pro vznik obecné odpovědnosti zaměstnance za škodu podle ustanovení §172 zák. práce, se rozumí - jak je již uvedeno výše - újma, která nastala (projevuje se) v majetkové sféře poškozeného (t.j. majetková újma) a je objektivně vyjádřitelná v penězích. Protože žalobce netvrdí (a z obsahu spisu ani nevyplývá), že by žalovanému bylo možné vytýkat úmyslné porušení povinností při převzetí dodávky řeziva, je pro posouzení věci dále podstatné, zda, případně v jaké výši, vznikla žalobci (úpadci) tzv. skutečná škoda (§179 odst. 1 zák. práce), jako nastalé zmenšení majetku poškozeného zaměstnavatele. Odvolacímu soudu lze přisvědčit v tom, že zaměstnavateli může vzniknout újma na majetku rovněž neuplatněním slevy z kupní ceny, vyjádřená jako rozdíl mezi hodnotou, kterou by mělo zboží bez vad, a hodnotou, kterou mělo zboží dodané s vadami (§439 obch. zák.). Protože za vady zboží se považuje i dodání jiného zboží, než určuje smlouva (srov. §422 obch zák.), a protože žalobce (statutární zástupce Ing. P. K., který objednávku podepisoval) o vadách objednaného zboží při podpisu objednávky nevěděl a ani nebylo prokázáno, že by o nich s přihlédnutím k okolnostem musel vědět (srov. §424 obch. zák.), může být v posuzované věci škoda vyjádřena jako rozdíl mezi dohodnutou cenou řeziva I. a II. jakosti ve výši 4.700,- Kč/m3 (po odečtení ceny dopravy 206,- Kč/ m3) na straně jedné a hodnotou, kterou mělo řezivo dodané s vadami, tj. řezivo dodané v rozporu se smlouvou v nižší jakosti, na straně druhé. Odvolací soud v tomto směru zdůvodnil, proč - na rozdíl od dodávek řeziva vyúčtovaných fakturou č. 9721930 - „lze činit žalovaného odpovědným za způsobenou škodu“ v rozsahu 50% „pouze ve vztahu“ k celé dodávce v objemu 119,684 m3 vyúčtované fakturou č. 9721531 obsahující „označení římskou číslicí III“.
Jestliže poškozený prokáže v občanském soudním řízení vznik škody, ale neprokáže její výši uplatněnou v žalobě, přizná soud náhradu škody ve výši, jež byla prokázána; ohledně té části škody, jejíž výši lze zjistit jen s nepoměrnými obtížemi nebo ji nelze zjistit vůbec, může soud s přihlédnutím k výsledkům provedeného dokazování použít ustanovení §136 o.s.ř. (srov. rozsudek býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 29.12.1983 sp. zn. 1 Cz 47/83, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek roč. 1985, pod č. 13). Protože rovněž v projednávaném případě nelze na podkladě běžného aritmetického výpočtu výši nároku na náhradu škody zjistit, lze přisvědčit postupu odvolacího soudu, který ji určil, vycházeje ze znaleckého posudku Ing. J. M., CSc., podle své úvahy, jako rozdíl mezi poměrem cen řeziva ve II. a ve III. jakosti, „který je neměnný a platil i v období roku 1997“ a který „platí i dnes, a to bez ohledu na tržní ceny“.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelem tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen některou z vad uvedených v ustanovení §229 odst.1 o.s.ř., §229 odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. nebo v §229 odst. 3 o.s.ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalovaného podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 4 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 věty první o.s.ř., neboť žalovaný s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalobci, který měl v dovolacím řízení plný úspěch a který by tak měl právo na náhradu účelně vynaložených nákladů tohoto řízení, v dovolacím řízení, žádné účelně vynaložené náklady nevznikly (§142 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. prosince 2006
JUDr. Zdeněk Novotný, v. r.
předseda senátu