ECLI:CZ:NS:2006:21.CDO.3094.2005.1
sp. zn. 21 Cdo 3094/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobců a) JUDr. S. P., b) Ing. R. K., a c) Mgr. M. G., všech zastoupených advokátem, proti žalované K. b., a.s. zastoupené advokátem, o neplatnost výpovědí z pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 19 C 181/2003, 19 C 182/2003 a 19 C 183/2003, o dovolání žalobců a) a c) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. května 2005 č.j. 14 Co 147/2005-136, takto:
I. Dovolání žalobců a) a c) se odmítá.
II. Žalobci a) a c) jsou povinni zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení, každý 1.325,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Dopisy ze dne 27.6.2003, které žalobci převzali téhož dne, žalovaná sdělila žalobcům, že jim dává výpověď z pracovního poměru podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce. Důvod výpovědi spatřovala v tom, že „rozhodnutím ředitele divize 9500 – Speciální obchody ze dne 22. dubna 2003 byla schválena změna organizační struktury divize 9500 – Speciální obchody, kterou byla s účinností od 1. října 2003 v odboru 9510 Speciální obchody – restrukturalizace zrušena pozice specialista rizik – risk manažer“, kterou žalobci naposledy zastávali u žalované na základě změny pracovní smlouvy od 1.1.2003. Protože žalovaná „v současně době nemá k dispozici žádné volné pracovní místo, které by žalobcům mohla podle ustanovení §46 odst. 2 zák. práce nabídnout, nemůže je dále v pracovním poměru zaměstnávat“.
Žalobci se žalobami podanými u soudu prvního stupně dne 28.11.2003 domáhali, aby bylo určeno, že uvedené výpovědi za pracovního poměru jsou neplatné. Žaloby odůvodnili zejména tím, že žalovaná nesplnila svou nabídkovou povinnost, která je hmotněprávní podmínkou platnosti podaných výpovědí, neboť, ačkoli v době výpovědi „s určitostí disponovala volnými pracovními místy, která plně odpovídala vzdělání, kvalifikaci, zkušenostem a schopnostem“ žalobců, žádné místo jim nenabídla.
Obvodní soud pro Prahu 1 (poté, co věci všech tří žalobců spojil ke společnému projednání a rozhodnutí) rozsudkem ze dne 24.11.2004 č.j. 19 C 181, 182, 183/2003-84 určil, že výpověď z pracovního poměru daná žalobci b) dopisem žalované ze dne 27.6.2003 je neplatná, žaloby žalobců a) a c) zamítl a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci b) na náhradě nákladů řízení 6.375,- Kč k rukám advokáta J. K. a že žalobci a) a c) jsou povinni zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení, každý 5.375,- Kč k rukám advokáta JUDr. J. C. Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že divize 9500 – Speciální obchody, v níž žalobci (v odboru 9510 – restrukturalizace) u žalované pracovali jako specialisté rizik, „byla dotčena organizačními změnami, které byly schváleny na zasedání představenstva žalované dne 15.4.2003“, přičemž rozhodnutím ředitele divize a náměstka ze dne 22.4.2003 bylo rozhodnuto o zrušení 30, resp. 25 pozic v odboru 9510 – restrukturalizace a žalobci se tak stali pro žalovanou nadbytečnými. Zabývaje se dále „zásadní spornou otázkou“, zda žalovaná splnila svou nabídkovou povinnost podle ustanovení §46 odst. 2 zák. práce, dovodil, že nabídková povinnost žalované vůči žalobcům a) a c) se vztahovala pouze na vhodná volná místa v rámci „centrály P.“ (vymezené v pracovních smlouvách žalobců jako místo výkonu práce), resp. v místě jejich bydliště (O., P.), kdežto vůči žalobci b) pak též v pobočkové síti žalované v P., neboť místem jeho bydliště je P. Jelikož „zaměstnavatel v každém konkrétním případě musí zaměstnanci nabídnout zcela konkrétní pracovní místo“, nelze podle názoru soudu prvního stupně považovat za splnění nabídkové povinnosti ve vztahu k žalobci b) pouhé předání internetového seznamu volných pozic ze dne 24.6.2003, neboť ten obsahuje volné pozice jak v pobočkové síti mimo místo výkonu práce, tak mimo místo bydliště, přičemž žalobce b) „by splňoval požadavky hned na několik pozic uvedených v tomto seznamu“; výpověď z pracovního poměru daná žalobci b) je proto z tohoto důvodu neplatným právním úkonem. V případě žalobců a) a c) pak soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaná - jak plyne z již zmíněného seznamu volných pozic ze dne 24.6.2003, který byl spolu s výpovědí předán rovněž těmto žalobcům – neměla pro tyto žalobce žádné volné pracovní místo v místě jejich bydliště a nesplňovali ani kvalifikační předpoklady či požadavky na žádné z pracovních míst v „centrále P.“, která byla v době dání výpovědi (tj. ke dni 27.6.2003) volná a určena k obsazení; uzavřel proto, že výpovědi z pracovního poměru byly žalobcům a) a c) dány platně.
K odvolání žalobců a), c) a žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 27.5.2005 č.j. 14 Co 147/2005-136 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalobci a) a c) jsou povinni zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení, každý 5.300,- Kč k rukám advokáta JUDr. J. C., a že žalovaná je povinna zaplatit žalobci b) na náhradě nákladů odvolacího řízení 5.300,- Kč k rukám advokáta J. K. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o tom, že vůči žalobci b) žalovaná nesplnila svou nabídkovou povinnost a že proto je výpověď daná žalobci b) neplatná. K odvolacím námitkám žalobců a) a c) uvedl, že „jen ze skutečnosti, že jiní zaměstnanci byli po výpovědi umístěni, nelze dovozovat, že jimi obsazené pozice měly být nabídnuty žalobcům“, neboť – jak zdůraznil – umístění těchto zaměstnanců na volné pozice „neznamená rovnou, že tyto pozice byly vhodné pro žalobce a) a c)“ z hlediska jejich kvalifikace, znalostí a schopností. Po doplnění dokazování především ohledně pracovních míst, které žalobci a) a c) považovali za pozice pro ně vhodné a které jim podle jejich názoru měly být ze strany žalované před dáním výpovědi nabídnuty, a ohledně úrovně znalosti anglického jazyka žalobců a) a c) pak odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dovodil, že žalobci a) a c) neměli kvalifikační předpoklady (zejména vysokoškolské vzdělání ekonomického nebo technického směru), případně nesplňovali požadavky (především aktivní znalost angličtiny a znalost IT databází a projektů) na žádnou z pozic v rámci „centrály P.“, které byly předmětem jejich odvolacích námitek. Na namítanou pozici č. 986 (Senior B. O.) sice žalobci a) a c) měli odpovídající předpoklady, avšak na základě rozhodnutí výkonné ředitelky pro provoz vydaného dne 25.6.2006 (tedy před dáním předmětných výpovědí) zůstala uvedená funkci neobsazena. Za tohoto stavu dospěl odvolací soud k závěru, že v době dání výpovědí „žalovaná pro tyto žalobce neměla žádné (vhodné) volné místo ani v místě sjednaném jako místo výkonu práce (centrála P.), ani v místě jejich bydliště“, že proto „byla zproštěna nabídkové povinnosti dle §46 odst. 2 písm. a) zák. práce“, a tudíž výpovědi z pracovního poměru dané žalobcům dopisy žalované ze dne 27.6.2003 podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce jsou platnými právními úkony.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali žalobci a) a c) dovolání, jehož přípustnost dovozovali z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Namítali, že v řízení bylo svědeckými výpověďmi prokázáno, že po „plošném předání cca 50 výpovědí z pracovního poměru“ bylo „cca 20 zaměstnanců“, kteří byli původně zařazeni na stejných pozicích jako žalobci, dodatečně umístěno na volná místa v rámci žalované (např. svědkyně S. na pozici B. O.), z čehož plyne, že „přinejmenším na těchto 20 volných pracovních míst se vztahovala nabídková povinnost, kterou měla žalovaná vůči dovolatelům a ostatním propouštěným zaměstnancům“. Tuto svoji zákonnou povinnost však nesplnila, přičemž návrh žalobců a) a c), aby bylo vedeno dokazování směrem ke zmíněným 20 volným pracovním místům, byl soudem „ignorován“. Dále dovolatelé vytkli soudům, že nesprávně zhodnotily spornou úroveň znalosti anglického jazyka, neboť – jak zdůraznili – aktivní znalost anglického jazyka, tak jak žalovaná požadovala ve svém seznamu volných pracovních mít, „jistě není kvalifikačním předpokladem nezbytným pro výkon práce u tam uvedených pracovních pozic“, neboť, „pokud by tomu tak bylo, bylo by namístě požadovat např. složení státní závěrečné zkoušky“. S ohledem na to, že žalobce a) ohodnotil svou angličtinu stupněm 3 (ve stupnici 4-základní znalost, 3-konverzační znalost, 2-plynně, 1-mateřský, což je „zcela zřejmě znalost extrémní, kterou neovládají v drtivé většině ani majitelé Státních zkoušek z jazyka anglického“), pak „odhlížejíc od tohoto extrému, lze zcela jistě dospět k závěru, že znalost anglického jazyka byla u žalobce a) minimálně průměrná“, na čemž „nemění ničeho ani ta skutečnost, že dovolatelé jednali s ředitelem divize za účasti tlumočníka“. I kdyby – jak dovolatelé připustili – znalost či neznalost anglického jazyka byla v rámci žalované obecně relevantním kvalifikačním předpokladem, „pak je nade vší pochybnost zřejmé, že tento kvalifikační předpoklad bylo možné u obou žalobců získat předchozí průpravou, tak jak předpokládá ustanovení §46 odst. 2 písm. a) zák. práce“. Podle jejich názoru tedy žalovaná „v době podání výpovědí disponovala volnými pracovními místy, která plně odpovídala jejich vzdělání, kvalifikaci, zkušenostem a schopnostem“. Žalobci a) a c) navrhli, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a „věc vrátil k dalšímu řízení“.
Žalovaná navrhla, aby dovolací soud dovolání odmítl, neboť neřeší žádnou právní otázku, „která by měla zásadní právní význam z hlediska rozhodovací činnosti soudů“, případně aby dovolání zamítl, neboť námitky žalobců a) a c) nelze považovat za opodstatněné.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnými osobami (účastníky řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.), přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřují proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Žalobci a) a c) napadají dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen. Protože dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není v této věci přípustné (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil), může být přípustnost dovolání v této věci založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přitom není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označili.
Dovolání může být podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c ) o.s.ř. - jak uvedeno již výše - přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam po právní stránce (tj. pouze tehdy, jde-li o řešení právních otázek). Dovolání v tomto případě (má-li dovolatel zato, že rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam) lze proto podat především z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.]; z důvodu uvedeného v ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen za předpokladu, že tvrzená vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je bezprostředním důsledkem řešení otázky procesněprávní povahy. Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení podle ustanovení §238 a §238a o.s.ř. (srov. §241a odst. 3 o.s.ř.). Dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. totiž neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení spočívajícího v tom, že odvolací soud dospěl ke skutkovému zjištění (a na něm založil své rozhodnutí), které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Protože pouze posouzení právních otázek, které byly v rozhodnutí odvolacího soudu řešeny, může vést k závěru o zásadním významu napadeného rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce, není dovolatelem uplatněný dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. způsobilým podkladem pro úvahu dovolacího soudu, zda napadené rozhodnutí má ve věci samé ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. po právní stránce zásadní význam, a tedy ani pro posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.; k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. proto nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29.6.2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněném pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004).
Žalobci a) a c) sice v dovolání uvádějí, že podle jejich názoru „napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam“, z obsahu samotného dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) však vyplývá, že nezpochybňují právní posouzení věci odvolacím soudem, ale že toliko nesouhlasí se skutkovými zjištěními, z nichž rozsudek odvolacího soudu (a soudu prvního stupně, s jehož skutkovými závěry se odvolací soud ztotožnil) vychází. Podstatou jejich námitek je nesouhlas s tím, ke kterým důkazům odvolací soud přihlížel a jak tyto důkazy hodnotil, a také skutečnost, že odvolací soud nevzal v úvahu všechny skutkové okolnosti, které jsou podle jejich názoru pro posouzení věci významné. Dovolatelé na rozdíl od skutkových zjištění soudů [že „angličtina žalobců a) a c) nebyla na úrovni obecně považované za znalost aktivní“ a že žalovaná v době dání výpovědí „neměla pro tyto žalobce žádné volné místo ani v místě sjednaném jako místo výkonu práce (centrála Praha), ani v místě jejich bydliště“, které by pro ně bylo vhodné] v dovolání předestírají vlastní skutkové závěry [zejména, že úroveň znalosti anglického jazyka byla u žalobců dostatečná, u žalobce a) „minimálně průměrná“, a že žalovaná „v době podání výpovědí disponovala volnými pracovními místy, která plně odpovídala vzdělání, kvalifikaci, zkušenostem a schopnostem“ žalobců], na kterém pak budují své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci [že žalovaná vůči žalobcům a) a c) nesplnila svou nabídkovou povinnost podle ustanovení §46 odst. 2 zák. práce a že proto „považují právní úkon žalované, označený jako ,Rozvázání pracovního poměru výpovědí‘, z důvodu absence této hmotněprávní podmínky za neplatný od počátku“]. Tím, že dovolatelé na odlišných skutkových závěrech budují odlišný právní názor na věc, nezpochybňují právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující.
Kritiku právního posouzení věci odvolacím soudem nepředstavuje ani námitka dovolatelů, zpochybňující postup žalované „v souvislosti s ukončením pracovního poměru zaměstnanců divize Speciální obchody“, kdy - jak se žalobci domnívají - žalovaná svou nabídkovou povinnost vůči těmto zaměstnancům „vůbec neplnila“, neboť „cca 20 zaměstnanců bylo umístněno až poté, co obdrželi výpovědi“.
Je mimo pochybnost, že zaměstnavatel může platně přistoupit k podání výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce teprve poté, co vůči dotčenému zaměstnanci splní tzv. nabídkovou povinnost uvedenou v ustanovení §46 odst. 2 zák. práce. Dovolatelé však ve svých úvahách opomíjejí, že skutečnost, že po „plošném předání cca 50 výpovědí z pracovního poměru“ bylo dodatečně umístěno „cca 20 zaměstnanců“ na volná místa v rámci žalované, bez dalšího neznamená, jak ostatně v této souvislosti uvedl i odvolací soud v odůvodnění napadeného rozsudku, že „tyto pozice byly vhodné pro žalobce“ a že – jak se dovolatelé mylně domnívají - „přinejmenším na těchto 20 volných pracovních míst se vztahovala nabídková povinnost, kterou měla žalovaná vůči žalobcům“. Tento závěr by byl s ohledem na ustanovení §46 odst. 2 písm. b) zák. práce opodstatněn pouze za předpokladu, že by se některé z těchto pracovních míst nacházelo v místě výkonu práce žalobců a) a c) (centrála P.) nebo v místě jejich bydliště (O., P.) a zároveň by bylo pro žalobce a) a c) vhodné vzhledem k jejich kvalifikaci, schopnostem a zdravotnímu stavu. S ohledem na skutkový závěr soudů, že žalovaná v době dání výpovědí neměla pro žalobce a) a c) jinou pro ně vhodnou práci ani ve sjednaném místě výkonu práce, ani v místě jejich bydliště, je zřejmé, že existence takového pracovního místa nebyla v řízení prokázána, a že dovolatelé své úvahy o „neplnění“ nabídkové povinnosti ze strany žalované „v souvislosti s ukončením pracovního poměru zaměstnanců divize Speciální obchody“ stavějí toliko na jiných (opačných) skutkových závěrech, než k jakým dospěly soudy v posuzované věci a které byly pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující.
Vzhledem k tomu, že zmíněné výtky žalobců a) a c) nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale jen dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř., nemohl dovolací soud správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska tohoto dovolacího důvodu přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuálně vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, nezakládá - jak uvedeno výše - přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Z uvedeného je zřejmé, že napadený potvrzující rozsudek odvolacího soudu o věci samé nemá po právní stránce zásadní význam a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Žalobci a) a c) podávají dovolání – jak výslovně uvádí - rovněž proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o nákladech řízení ve vztahu mezi jimi a žalovanou.
Z ustanovení §167 odst. 1 o.s.ř. vyplývá, že rozhodnutí o nákladech řízení, má z pohledu formy rozhodnutí povahu usnesení, kterou neztrácí ani v případě, jestliže je přičleněno k rozhodnutí o věci samé, u něhož je stanovena forma rozsudku. Přípustnost dovolání proti napadeným výrokům o nákladech řízení je proto třeba zkoumat z hledisek zákonných ustanovení, která stanoví podmínky přípustnosti dovolání proti usnesení odvolacího soudu. Z ustanovení §§237 až 239 o.s.ř. ovšem vyplývá, že dovolání proti výroku usnesení odvolacího soudu o nákladech řízení není podle právní úpravy přípustnosti dovolání v občanském soudním řádu účinné od 1. ledna 2001 přípustné, a to bez zřetele k povaze takového výroku, tedy bez ohledu na to, zda jde např. o měnící nebo potvrzující rozhodnutí o nákladech řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31.1.2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod poř. č. 88, ročník 2002).
Protože dovolání i v této části směruje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobců a) a c) - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
V dovolacím řízení vznikly žalované v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které vůči každému ze žalobců a) a c) spočívají v paušální odměně ve výši 1.250,- Kč (srov. §7 písm. c), §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15, §16 odst.1 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2004 a čl. II vyhlášky č. 277/2006 Sb.) a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 75,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a čl. II vyhlášky č. 276/2006 Sb.), celkem ve výši 1.325,- Kč. Protože dovolání žalobců a) a c) bylo odmítnuto, dovolací soud jim podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. uložil, aby žalované tyto náklady nahradili. Žalobci a) a c) jsou povinni přiznanou náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokáta, který žalovanou v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. listopadu 2006
JUDr. Zdeněk N o v o t n ý, v. r.
předseda senátu