ECLI:CZ:NS:2006:21.CDO.3138.2005.1
sp. zn. 21 Cdo 3138/2005
sp. zn. 21 Cdo 12/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobců a) P. H., b) M. O., c) J. F., d) V. S., všech zastoupených advokátem, proti žalovaným S. z. O., a.s., zastoupeným advokátem, o doplatek prémií s úroky z prodlení, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 20. ledna 2004 č. j. 23 Co 464/2003-400 a proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. března 2005 č. j. 23 Co 464/2003-444, takto:
I. Dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 20. ledna 2004 č. j. 23 Co 464/2003-400 se odmítá.
II. Dovolání žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. března 2005 č. j. 23 Co 464/2003-444 se odmítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobci se domáhali, aby jim žalovaný zaplatil na doplatcích prémií za rok 1997 žalobci a) částku 48.945,- Kč, žalobci b) 51.200,- Kč, žalobci c) 42.498,- Kč a žalobci d) 103.680,- Kč, všem s 18% úrokem z prodlení od 29. 9. 1998 do zaplacení. Žalobu odůvodnili tím, že žalobce a) vykonával funkci ekonomického ředitele, žalobce b) vykonával funkci ředitele závodu 04, žalobce c) vykonával funkci výrobního ředitele a žalobce d) vykonával v předmětném období funkci generálního ředitele společnosti. V manažerských smlouvách, které žalobci se žalovaným uzavřeli, jsou mimo jiné sjednány i podmínky pro poskytnutí odměny za dosažené roční výsledky společnosti, jejichž výše je vázána na vytvoření zisku. Protože žalovaná společnost docílila v roce 1997 čistého zisku 2.602.974,94 Kč avšak „bezdůvodně odmítá vyplatit žalobcům doplatek prémií za rok 1997“, domáhali se, aby jim žalovaný po odpočtu vyplacených záloh tento doplatek za „odměny za dosažené roční výsledky společnosti“ zaplatil.
Žalovaný se vzájemným návrhem domáhal, aby mu jako přeplatek záloh „na odměnách za hospodářské výsledky“ žalobce a) zaplatil 26.055,- Kč, žalobce b) 81.320,- Kč, žalobce c) 121.760,- Kč a žalobce d) 250.00,- Kč. Vzájemnou žalobu odůvodnil kromě jiného tím, že žalobci a) bylo „vyplaceno na zálohách 225.000,- Kč, takže na jeho straně vznikl přeplatek přinejmenším ve výši 26.055,- Kč“, žalobci b) bylo „vyplaceno na zálohách odměny 96.000,- Kč, takže na jeho straně vznikl přeplatek přinejmenším ve výši 81.320,- Kč“, žalobci c) bylo vyplaceno na zálohách na tuto odměnu 147.600,- Kč, takže na jeho straně „vznikl přeplatek přinejmenším ve výši 121.760,- Kč“ a žalobci d) bylo na zálohách na odměnu vyplaceno 250.000,- Kč, avšak nárok na odměnu mu vůbec nevznikl.
Okresní soud Praha - východ rozsudkem ze dne 26. 7. 2001 č.j. 3 C 281/98-236 - poté, co rozhodl, že „řízení se na základě zpětvzetí návrhu částečně zastavuje u druhého žalobce do částky 45.616,- Kč s příslušenstvím a u třetího žalobce do částky 1.346,- Kč s příslušenstvím“ - žalobě vyhověl a žalovanému uložil, aby zaplatil žalobcům na náhradě nákladů řízení 62.975,- Kč „k rukám právního zástupce žalobců“, a vzájemný návrh žalovaného zamítl. Ve věci samé sice dovodil, že „při posuzování jak mzdových nároků, tak nároků na prémie“ je nutno vycházet z manažerských smluv, které nebyly změněny a nelze je jednostranně vypovědět. Dospěl však k závěru, že „nároky na vyplacení prémií za hospodářské výsledky roku 1998 se stanoví podle manažerských smluv uzavřených v roce 1996 a platových výměrů za rok 1997“, a vycházeje z varianty C znaleckého posudku a přihlížeje k dosud vyplaceným zálohám, uložil žalovanému povinnost, aby doplatil zbytek nároku.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze usnesením ze dne 21. 5. 2002 č.j. 23 Co 99/2002-274 rozsudek soudu prvního stupně „v napadených výrocích“ zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Především vytkl soudu prvního stupně, že od počátku řízení „věc posuzoval jednotně, přestože jde u každého z žalobců o samostatný nárok odvozený z různých právních úkonů, byť se jedná o nároky obdobné a uplatněné současně jedinou žalobou“. Mimoto se soud prvního stupně „nijak nevypořádal s námitkou žalovaného, že manažerská smlouva žalobce d) platila pouze do konce roku 1996, takže z ní nelze vycházet při stanovení výše prémií za rok 1997“. Jestliže potom soud prvního stupně konstatoval, že „manažerská smlouva nebyla změněna a nelze ji jednostranně vypovědět“, pak „hned v následujícím odstavci odůvodnění dospívá k závěru, že nároky žalobců na vyplacení prémií za hospodářské výsledky roku 1998 se stanoví nejen podle manažerských smluv uzavřených v roce 1996 ale i platebních výměrů za rok 1997, aniž by z rozsudku bylo jakkoliv patrno, zda a na základě čeho vzal soud prvního stupně za prokázané, že platové výměry žalobců za rok 1997 změnily jejich manažerské smlouvy“.
Okresní soud Praha - východ poté rozsudkem ze dne 15. 4. 2003 č. j. 3 C 281/98-374 žalobu zamítl ohledně 18 % úroku z prodlení za období od 29. 8. 1998 do 15. 10. 1998, jinak žalobě vyhověl a žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobcům 133.931,- Kč na náhradě nákladů řízení „k rukám právního zástupce žalobců“ a aby „doplatil“ na znalečném na účet Okresního soudu Praha – východ částku 1.300,- Kč; vzájemný návrh žalovaného zamítl. Ve věci samé dospěl k závěru, že je nutno vycházet z manažerských smluv „dále pak z platových výměrů za rok 1997“, protože takovýto platový výměr mění pouze výši sjednané odměny v manažerské smlouvě v závislosti na výši platu. V řízení nebylo prokázáno, že by došlo ke změně manažerské smlouvy, neboť ta byla pouze doplněna platovým výměrem na rok 1997. Soud prvního stupně proto při posuzování nároku žalobců, anebo zda žalovaný naopak má právo na vrácení odměn (prémií) vycházel z „varianty C znaleckého posudku, u druhého a třetího žalobce podle varianty A“, kdy znalec stanoví odměnu jednotlivým žalobcům za hospodářské výsledky roku 1997 podle manažerských smluv uzavřených v roce 1996 a platových výměrů na rok 1997. Vzhledem k tomu byla pak zamítnuta vzájemná žaloba žalovaného směřující proti všem žalobcům, neboť „stanovení odměn jednotlivým žalobcům pouze za hospodářské výsledky roku 1997 a na základě platových výměrů za rok 1997 nebo pouze na základě směrnice pro poskytování odměn pro rok 1997 soud považuje za právně nedůvodné“.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 1. 2004 č.j. 23 Co 464/2003-400 změnil rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích ve věci samé tak, že žalobu o uložení povinnosti žalovanému zaplatit žalobci a) částku 12.000,- Kč s 18 % úrokem od 16. 10. 1998 do zaplacení a žalobci c) částku 10.800,- Kč s 18 % úrokem od 16. 10. 1998 do zaplacení zamítl, „jinak“ rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil a rozhodl, že „ve výrocích o nákladech řízení se rozsudek soudu prvního stupně zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení“. Odvolací soud přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že základem z něhož je třeba při přezkoumání oprávněnosti uplatněných nároků žalobců na manažerské odměny vycházet, jsou jejich manažerské smlouvy. Přisvědčil soudu prvního stupně i v tom, že sice nedošlo k formálnímu prodloužení manažerské smlouvy žalobce d), avšak „obě strany, tj. žalobce d) i žalovaný mlčky akceptovali, že se při odměňování žalobce d) vycházelo z této manažerské smlouvy i v roce 1997“. I když je mechanismus stanovení výše odměny za dosažené hospodářské výsledky v manažerských smlouvách všech žalobců upraven obdobně, je třeba podle názoru odvolacího soudu vytknout soudu prvního stupně, že v odůvodnění napadeného rozsudku dostatečně nevyjádřil samostatnost (byť obdobných) nároků jednotlivých žalobců. Soud prvního stupně na jedné straně správně konstatoval, že manažerská smlouva je dvoustranný právní akt, který lze měnit jen na základě písemné dohody obou stran, ale naproti tomu vycházel z toho, že v případě žalobců a) až c) byly tyto smlouvy změněny platebními výměry, aniž by bylo patrno, z čeho tento závěr dovozuje. Uvedené platební výměry přitom – jak odvolací soud zdůraznil - rozhodně nelze považovat za dvoustranné právní úkony, které by mohly samy o sobě měnit manažerské smlouvy. Jedná se pouze o jednostranné rozhodnutí funkcionáře žalovaného, které bylo prvním třem žalobcům doručeno oproti jejich podpisu. Tyto podpisy proto nelze považovat za důkaz o uzavření dvoustranného aktu, nýbrž pouhý důkaz o tom, že adresát byl o úkonu písemně vyrozuměn, aniž by k němu vyjadřoval své stanovisko, ať už kladné či záporné. Tento chybný závěr o vlivu platebních výměrů na manažerské smlouvy žalobců se pak promítl i do výpočtu nároku žalobců a) až c). Jakkoli jsou ustanovení manažerských smluv všech žalobců (obsahově shodně koncipovaných) podle názoru odvolacího soudu nadbytečně komplikovaná, soud prvního stupně v jejich výkladu nepochybil, dospěl-li k závěru, že obě složky odměn jsou na sobě nezávislé. K pochybení však došlo v tom, že se soud prvního stupně přiklonil k té variantě výpočtu, která přihlížela i ke mzdovým výměrům žalobců a) až c), zatímco správná byla ta varianta, která při výpočtu zohledňovala pouze výši mezd žalobců stanovenou v jejich manažerských smlouvách. Pokud pak v případě žalobce b) a žalobce c) vyvstala jejich manažerskými smlouvami výslovně neřešená otázka, zda do ukazatele zisku závodu promítnout i tzv. správní režii, je podle odvolacího soudu na místě tuto správní režii nezohledňovat, neboť předmětné odměny byly u všech žalobců konstruovány jako odměny závislé na dosažených hospodářských výsledcích ovlivnitelných jejich činností tak, aby motivovaly k dosažení co nejlepších výsledků. Této filozofii by odporovalo, kdyby dosažené výsledky byly znehodnocovány nepřímým, žalobci přímo neovlivnitelným nákladem - správní režií. Za tohoto stavu odvolací soud (postupem, který v odůvodnění svého rozsudku uvedl) dovodil, že za rok 1997 žalobci a) přísluší doplatek odměny 36.945,- Kč, žalobci c) 30.300,- Kč, žalobci d) 103.680,- Kč; výší odměny žalobce b) se odvolací soud nezabýval, neboť v jeho případě nebyl rozsudek soudu prvního stupně napaden odvoláním. Pokud jde o výrok o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně, odvolací soud mu vytknul, že nijak nerozlišil, že žalobci uplatňovali čtyři samostatné nároky v různých výších, a že ani skutečnost, že byli společně zastoupeni stejným advokátem, neodůvodňuje, aby o jejich nákladech bylo rozhodnuto souhrnně.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání „s odkazem na ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. ve všech výrocích, jímž byl změněn rozsudek soudu I. stupně“ a „s odkazem na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. ve všech výrocích, jímž byl rozsudek soudu I. stupně potvrzen“. Namítá, že ustanovení čl. III. manažerských smluv žalobců je nejasné a neurčité, a při přísném výkladu požadavků na určitost a srozumitelnost právního úkonu vyplývajících z ustanovení §242 odst. 1 písm. b) zák. práce by bylo nutno dojít k závěru, že toto ustanovení je neplatné a nelze k němu přihlížet. Jestliže soudy obou stupňů dospěly k opačnému závěru, dopustily se „zcela elementárních logických i aritmetických chyb vyplývajících právě z nejasnosti a neurčitosti článku III. Manažerských smluv“. Oba soudy totiž „shodně se znalcem přehlédly, že v článku III. odst. 2 se zcela jednoznačně mluví o zbylých 20 % manažerské odměny a že tedy tuto část odměny je nutno vztáhnout k celkové odměně“. „To pak vedlo ke zcela nesprávnému závěru znalce Ing. Luňáka převzatému soudy, že by žalobci měli právo na část odměny podle čl. III. odst. 2 manažerských smluv v případě, že by žalovaný nedosáhl vůbec žádného zisku, ale byla by splněna podmínka peněžního toku“. I „přes tuto zcela zřejmou nejasnost a neurčitost článku III. manažerské smlouvy z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu vyplývá, že považoval celkovou odměnu za hospodářské výsledky za součet části odměny podle čl. III. odst. 1 a části odměny podle čl. III. odst. 2 manažerské smlouvy“. „Nesprávnost takové úvahy odvolacího soudu však vyplývá z pouhého aritmetického přepočtu, neboť celková odměna za hospodářské výsledky ve výši stanovené odvolacím soudem ve výši 261.945,- Kč představuje u žalobce a) 5,9 % hrubého účetního zisku žalovaného, tedy sazbu odměny nikde v manažerské smlouvě nestanovenou ani neuváděnou“. Kdyby čl. III. přes výše zmíněnou neurčitost a nejasnost měl být považován za platný, „je možné jej vykládat jedině tak, že celková odměna za hospodářské výsledky je stanovena v čl. III. odst. 1 manažerských smluv procentem z hrubého účetního zisku žalovaného s tím, že výplata 80 % takto stanovené odměny je neodvislá od dalšího ekonomického ukazatele, a že výplata 20 % takto stanovené odměny je odvislá od splnění dalšího ekonomického ukazatele uvedeného v čl. III. odst. 2 manažerských smluv, tj. splnění ukazatele kladného peněžního toku“. Z výše uvedeného podle názoru dovolatele „vyplývá, že skutková zjištění odvolacího soudu i soudu prvního stupně o obsahu čl. III. manažerských smluv žalobců, která jsou podstatná pro posouzení věci, nemají oporu v provedených důkazech“, a že „posouzení právního významu tohoto článku provedené odvolacím soudem i soudem prvního stupně je nesprávné, z čehož vyplývá naplnění ust. §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.“. Protože řízení před soudem je postiženo vadou, která může mít za následek nesprávné posouzení věci, jsou podle názoru žalovaného naplněny podmínky pro přípustnost dovolání ve smyslu §237 odst. 1 písm. a) a c) o. s. ř. Soudy obou stupňů nepřihlédly ke všem předloženým důkazům ani k morálně etické stránce případu, ani neodůvodnily, proč tak neučinily. Vzhledem k tomu žalovaný „trvá na přísném posouzení“ obsahu zejména čl. III. manažerských smluv, zda jsou „tak jasné a určité, jak požaduje ust. §242 odst. 1 zák. práce“, jakož „i skutečnosti, že žalovaný d) nezajistil okamžitou změnu úpravy osobní hmotné zainteresovanosti pro rok 1997 podle rozhodnutí Dozorčí rady společnosti ze dne 28. 11. 1997“. Oprávnění soudu volně hodnotit provedené důkazy podle své úvahy neznamená možnost soudu hodnotit tyto důkazy a je vykládat v rozporu se zásadami logiky a elementární aritmetiky, a jestliže se porušení této zásady projeví v nesprávnosti výroku rozsudku, jsou tím naplněny důvody pro zrušení rozsudku v dovolacím řízení. Žalovaný navrhoval, aby rozsudek odvolacího soudu byl v napadených výrocích zrušen a aby věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Okresní soud Praha-východ poté usnesením ze dne 13. 7. 2004 č.j. 3 C 281/98-429 žalovanému uložil, aby zaplatil na nákladech řízení žalobci a) 37.097,- Kč, žalobci b) 37.010,- Kč, žalobci c) 37. 604,- Kč a žalobci d) 104.015,- Kč „k rukám právního zástupce žalobců“.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze usnesením ze dne 31. 5. 2005 č.j. 23 Co 12/2005-444 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovaný je povinen zaplatit na náhradě nákladů řízení žalobci a) 47.450,- Kč, žalobci b) 37.010,- Kč, žalobci c) 56.405,- Kč a žalobci d) 104.015,- Kč „do rukou advokáta“, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, „pokud by soud v souladu s některými názory literatury považoval uvedené usnesení Krajského soudu v Praze za rozhodnutí ve věci samé“. Namítal, že v případě, je-li nesprávný rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 20. 1. 2004 č.j. 23 Co 464/2003-400 ve výrocích ukládajících žalovanému povinnost zaplatit žalobcům doplatek odměny na hospodářských výsledcích, je nesprávné i napadené usnesení o náhradě nákladů řízení, neboť toto rozhodnutí je od těchto výroků rozsudků odvozeno. Žalovaný „pro tento případ“ navrhl, aby usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. 3. 2005 č. j. 23 Co 12/2005-444 bylo „v celém rozsahu“ zrušeno.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.), přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že v podání dovolání proti zamítavým výrokům rozsudku odvolacího soudu brání nedostatek subjektivní legitimace žalovaného, a že v dalším směřují dovolání proti rozhodnutím, proti nimž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Podle ustanovení §240 odst.1 věty první o.s.ř. účastník může podat dovolání do jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni. Stejné právo jako účastník má ten, kdo není účastníkem řízení, avšak z rozhodnutí odvolacího soudu mu vznikají práva nebo povinnosti.
Z obecného závěru, že k dovolání jsou legitimováni účastníci řízení, popř. ti, kterým z rozhodnutí odvolacího soudu vznikají práva a povinnosti (dále jen \"účastníci\"), nelze dovozovat, že by dovolání mohl podat kterýkoliv z nich. Z povahy dovolání jakožto opravného prostředku plyne, že dovolání může podat jen ten účastník, kterému nebylo rozhodnutím odvolacího soudu plně vyhověno, popř. kterému byla tímto rozhodnutím způsobena jiná určitá újma na jeho právech. Rozhodujícím přitom je výrok rozhodnutí odvolacího soudu, protože existenci případné újmy lze posuzovat jen z procesního hlediska, nikoli podle hmotného práva, neboť pak by šlo o posouzení důvodnosti nároku ve věci samé. Při tomto posuzování také nelze brát v úvahu subjektivní přesvědčení účastníka řízení, ale jen objektivní skutečnost, že rozhodnutím soudu mu byla způsobena určitá, třeba i ne příliš významná újma, kterou lze odstranit zrušením napadeného rozhodnutí. Oprávnění podat dovolání tedy svědčí jen tomu účastníku, v jehož neprospěch vyznívá poměření nejpříznivějšího výsledku, který odvolací soud pro účastníka mohl založit svým rozhodnutím, a výsledku, který svým rozhodnutím skutečně založil, je-li zároveň způsobená újma odstranitelná tím, že dovolací soud napadené rozhodnutí zruší (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.10.1997 sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné pod č. 28 v časopise Soudní judikatura, roč. 1998).
V posuzovaném případě nebyla dovolateli měnící částí rozsudku odvolacího soudu způsobena na jeho právech žádná újma, která by byla odstranitelná zrušením této části napadeného rozsudku. Odvolací soud totiž dospěl k závěru, že nejsou splněny podmínky pro přiznání částky 12.000,- s úroky z prodlení žalobci a) a částky 10.800,- s úroky z prodlení žalobci c). Tím, že odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně a v uvedeném rozsahu žalobu zamítl, nevznikla žalovanému na jeho právech žádná újma. Dovolatel nemůže mít - objektivně vzato - žádný zájem na tom, aby rozsudek odvolacího soudu byl v těchto výrocích zrušen, neboť na jeho práva ani povinnosti by takový výsledek dovolacího řízení nemohl mít žádný vliv. K podání dovolání proti těmto výrokům rozsudku odvolacího soudu [které navíc nepřevyšují částku 20.000,- Kč - srov. §237 odst. 2 písm. a) o.s.ř.] proto dovolatel není subjektivně legitimován.
Dovolací soud se proto v dalším zabýval přípustností dovolání, jenž dovolatel podal proti části rozsudku odvolacího soudu „ve výrocích, jimiž byl rozsudek soudu I. stupně potvrzen“.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.]; to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§237 odst.2 písm.a) o.s.ř.], a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§237 odst.2 písm.b) o.s.ř.].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Žalovaný napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu v části, kterou byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen. Protože dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není v této věci přípustné (soud prvního stupně rozhodl po zrušení svého rozsudku stejně jako v původním rozsudku – žalobě vyhověl), může být přípustnost dovolání v této věci založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přitom není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Dovolání může být podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c ) o.s.ř. - jak uvedeno již výše - přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam po právní stránce (tj. pouze tehdy, jde-li o řešení právních otázek). Dovolání v tomto případě (má-li dovolatel zato, že rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam) lze proto podat především z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.]; z důvodu uvedeného v ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen za předpokladu, že tvrzená vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je bezprostředním důsledkem řešení otázky procesněprávní povahy. Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení podle ustanovení §238 a §238a o.s.ř. (srov. §241a odst. 3 o.s.ř.). Dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. totiž neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení spočívajícího v tom, že odvolací soud dospěl ke skutkovému zjištění (a na něm založil své rozhodnutí), které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Protože pouze posouzení právních otázek, které byly v rozhodnutí odvolacího soudu řešeny, může vést k závěru o zásadním významu napadeného rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce, není dovolatelem uplatněný dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. (dovolatel uvádí, že „je naplněno ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř.) způsobilým podkladem pro úvahu dovolacího soudu, zda napadené rozhodnutí má ve věci samé ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. po právní stránce zásadní význam, a tedy ani pro posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.; k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. proto nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29.6.2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněném pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004).
Žalovaný sice v dovolání uvádí, že podle jeho názoru napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, z obsahu samotného dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) však vyplývá, že nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale že toliko nesouhlasí se skutkovými zjištěními, z nichž rozsudek odvolacího soudu vychází. Podstatou jeho námitek je nesouhlas s tím, ke kterým důkazům odvolací soud přihlížel a jak tyto důkazy hodnotil, a také skutečnost, že odvolací soud nevzal v úvahu všechny skutkové okolnosti, které jsou podle jeho názoru pro posouzení věci významné. Dovolatel na rozdíl od skutkových zjištění soudů [že „jakkoliv jsou tato ustanovení manažerských smluv všech žalobců (obsahově shodně koncipovaných) nadbytečně komplikovaná, soud I. stupně při jejich výkladu nepochybil …“] v dovolání předestírá vlastní skutkové závěry [zejména, že „manažerské smlouvy jsou v ustanoveních o pohyblivé složce mzdy neurčité a nejasné, takže při náležitém posuzování by bylo nutno tato ustanovení považovat za neplatná“], na kterém pak buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci [že manažerské smlouvy nejsou „tak jasné a určité, jak požaduje ustanovení §242 odst. 1 zákoníku práce“, a že „manažerské smlouvy tyto požadavky nerespektují a jsou proto neplatné“]. Tím, že dovolatel na odlišných skutkových závěrech buduje odlišný právní názor na věc, nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující.
Vzhledem k tomu, že zmíněné výtky žalovaného nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale jen dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř., nemohl dovolací soud správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska tohoto dovolacího důvodu přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuálně vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, nezakládá - jak uvedeno výše - přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Z uvedeného je zřejmé, že napadený potvrzující rozsudek odvolacího soudu o věci samé nemá po právní stránce zásadní význam a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Žalovaný podává dovolání rovněž proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o nákladech řízení ve vztahu mezi ním a žalobci.
Přípustnost dovolání proti napadenému usnesení o nákladech řízení je třeba zkoumat z hledisek zákonných ustanovení, která stanoví podmínky přípustnosti dovolání proti usnesení odvolacího soudu. Z ustanovení §§237 až 239 o.s.ř. ovšem vyplývá, že dovolání proti výroku usnesení odvolacího soudu o nákladech řízení není podle právní úpravy přípustnosti dovolání v občanském soudním řádu účinné od 1. ledna 2001 přípustné, a to bez zřetele k povaze takového výroku, tedy bez ohledu na to, zda jde např. o měnící nebo potvrzující rozhodnutí o nákladech řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31.1.2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod poř. č. 88, ročník 2002).
Protože dovolání i v této části směruje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalovaného - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř., neboť žalovaný, jehož dovolání bylo odmítnuto, na náhradu nákladů řízení nemá právo a žalobcům v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. listopadu 2006
JUDr. Zdeněk Novotný, v. r.
předseda senátu