ECLI:CZ:NS:2006:21.CDO.667.2006.1
sp. zn. 21 Cdo 667/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně České republiky – Ministerstva spravedlnosti se sídlem v Praze 2, Vyšehradská č. 16, IČ 00025429, proti žalovanému Mgr. K. M., zastoupenému advokátem, o 33.038,- Kč s úroky z prodlení, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 15 C 85/2003, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. listopadu 2004 č.j. 28 Co 399/2004-49, takto:
Rozsudek městského soudu a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 6. února 2004 č.j. 15 C 85/2003-22 (s výjimkou výroku, jímž byla zamítnuta žaloba o zaplacení úroku z prodlení ve výši 4% od 2.7.2002 do 28.5.2003 a ve výši 1% od 29.5.2003 do zaplacení) se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 4 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala, aby jí žalovaný zaplatil 33.038,- Kč se 4% úrokem z prodlení od 2.7.2002 do zaplacení. Žalobu odůvodnila tím, že na základě pracovní smlouvy ze dne 15.1.2001 byl žalovaný zaměstnán u Institutu pro další vzdělávání soudců, státních notářů, vedoucích a odborných pracovníků soudů a státních notářů (od 22.6.2001 Institut vzdělávání Ministerstva spravedlnosti – dále jen „Institut“). Dnem 1.1.2001, kdy nabyl účinnosti zákon č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, se Institut stal organizační složkou státu a žalovaný zaměstnancem České republiky, což podle názoru žalobkyně vyplývá nejen ze zmíněného zákona, ale i z ustanovení §8b zák. práce. Vzhledem k rozhodnutí ministra spravedlnosti č. 3/2002 ze dne 6.3.2002 o zrušení Institutu ke dni 30.6.2002 (jeho práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů poté podle ustanovení §251d zák. práce přešla na zřizovatele - Ministerstvo spravedlnosti) byl pracovní poměr účastníků rozvázán výpovědí podle ustanovení §46 odst. 1 písm. a) zák. práce ke dni 30.6.2002 a v souladu s vnitřním předpisem Institutu čj. 359/2001-Inst. ze dne 1.11.2001 bylo žalovanému vyplaceno odstupné ve výši dvojnásobku průměrného výdělku, tedy 33.038,- Kč. Jelikož na základě nové pracovní smlouvy ze dne 28.6.2002 se žalovaný stal opět zaměstnancem České republiky, a tudíž od 1.7.2002 nastoupil u téhož zaměstnavatele, vznikla mu ve smyslu ustanovení §60b zák. práce povinnost odstupné zcela vrátit.
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 6.2.2004 č.j. 15 C 85/2003-22 žalovanému uložil, aby žalobkyni zaplatil 33.038,- Kč s 3% úrokem z prodlení od 29.5.2003 do zaplacení, žalobu o zaplacení úroku z prodlení ve výši 4% od 2.7.2002 do 28.5.2003 a ve výši 1% od 29.5.2003 do zaplacení zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a že žalovaný je povinen zaplatit České republice soudní poplatek ve výši 1.320,- Kč na účet Obvodního soudu pro Prahu 4. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaný byl do 30.6.2002, kdy jeho pracovní poměr skončil na základě výpovědi z organizačních důvodů, „zaměstnancem státu jako právnické osoby“. Vycházel přitom z názoru, že zákoník práce v ustanoveních §8 odst. 1 a §8b odst. 1 a 2 „nekonstituuje výjimku ze zákona č. 219/2000 Sb. a totožně chápe stát jako právnickou osobou, který pak vystupuje jako zaměstnavatel“, přičemž „organizační složka státu pak za stát pouze jedná“, a tudíž „jí nevzniká právo vystupovat v právních vztazích svým jménem a pod vlastní odpovědností“. Jestliže tedy žalovaný následně od 1.7.2002 začal pracovat u „Justiční akademie - organizační složky státu“, pak podle názoru soudu prvního stupně „jeho pracovní poměr vznikl od 1.7.2002 u téže právnické osoby - státu, u které byl zaměstnán v předcházejícím pracovním poměru“, a je tedy povinen v souladu s ustanovením §60b zák. práce vrátit odstupné v plné výši, neboť „nastoupil u dosavadního zaměstnavatele ihned po skončení předcházejícího pracovního poměru“. K námitce žalovaného, že změnou zaměstnání došlo ke zhoršení jeho poměrů, uvedl, že odstupné je formou odškodnění za ztrátu zaměstnání, nikoliv kompenzací za zhoršení druhu práce či místa výkonu práce, přičemž „žalovaný měl na výběr, zda si chce ponechat odstupné či být zaměstnán ihned“.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 22.11.2004 č.j. 28 Co 399/2004-49 rozsudek soudu prvního stupně „ve vyhovujícím výroku ve věci samé a ve výrocích o nákladech řízení a o soudním poplatku“ potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud uvedl, že nárok zaměstnavatele na vydání odstupného v případě, že zaměstnanec po skončení pracovního poměru nastoupí opět do zaměstnání u dosavadního zaměstnavatele, vyplývá z ustanovení §60b zák. práce. V tomto ustanovení „zákon ukládá“ zaměstnanci povinnost vrátit odstupné, odpadl-li důvod, proč bylo poskytnuto, aniž by se přitom mohl „úspěšně bránit tvrzením, že byl v dobré víře“, neboť – jak odvolací soud zdůraznil – „není možné, aby si pracovník nadále ponechal odstupné za dobu, za kterou od téhož zaměstnavatele obdržel odměnu za vykonanou práci“. Vycházeje ze zjištění, že jak ve výpovědi z pracovního poměru ze dne 13.3.2002, tak i v pracovní smlouvě ze dne 28.6.2002 je jako zaměstnavatel žalovaného označena Česká republika (zastoupena tam uvedenou organizační složkou), ztotožnil se odvolací soud se závěrem soudu prvního stupně, že žalovaný po rozvázání pracovního poměru výpovědí ke dni 30.6.2002 nastoupil dne 1.7.2002 do zaměstnání „u dosavadního zaměstnavatele, kterým je stát“, za který ve smyslu ustanovení §8b zák. práce v pracovněprávních vztazích jedná příslušná organizační složka státu podle zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích. Protože „názor žalovaného, že nejde v obou případech o stejný subjekt – Českou republiku, není správný“, je žalobkyní uplatněný nárok na vrácení odstupného v plné výši opodstatněný, a proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil (§219 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání „dle §237 odst. 1 písm. c) ve spojení s §241a odst. 2 písm. b)“ o.s.ř. Zdůraznil, že „meritem věci“ je „otázka dopadu“ ustanovení §60b zák. práce na zaměstnance veřejné správy (státu) za situace, kdy zaměstnanec po vzniku nároku na odstupné nastoupí do zaměstnání u jiné organizační složky státu, než byl zaměstnán do skončení pracovního poměru. Soudy však podle jeho názoru tuto otázku vyřešily způsobem, který „zakládá neopodstatněnou nerovnost mezi zaměstnanci veřejné správy a zaměstnanci subjektů soukromého práva v případě vracení odstupného dle §60b zák. práce“. Nelze totiž pominout, že žalovaný byl v pracovním poměru „dle zákoníku práce bez veřejnoprávních prvků“, a tudíž, „ač zaměstnanec nositele veřejné správy, byl v totožném právním postavení jako zaměstnanec subjektu soukromého práva“. Žalovaný dovozoval, že s ohledem na skutečnost, že za stát v pracovněprávních vztazích „dle §8b odst. 2 zák. práce“ jednají příslušné organizační složky, „se jedná o zaměstnavatele sui generis“ a že „důsledné striktní uplatnění §8b zák. práce znamená ve svém důsledku závěr, který neodpovídá právní logice ani úmyslu zákonodárce“. V případě potvrzení závěrů soudů v posuzované věci by totiž zaměstnanci ministerstva spravedlnosti mělo být před dáním výpovědi z organizačních důvodů nabídnuto jiné vhodné zaměstnání např. u ministerstva vnitra „nebo ještě věcně vzdálenější organizační složky“, neboť „jediným zaměstnavatelem je stát“, a – jak žalovaný dále dovozoval – „mohlo by tak docházet téměř libovolně ke změně sjednaných pracovních podmínek po dohodě mezi jednotlivými vedoucími organizačních složek, aj.“. Úmyslem zákonodárce „dle důvodové zprávy k příslušné novelizaci ustanovení §8b zák. práce“ bylo pouze stanovit právní abstrakci, která by umožnila kontinuitu pracovněprávních vztahů při změnách organizačních složek, „nikoliv důsledně považovat stát za jediného zaměstnavatele ve všech případech“. Opačný výklad by podle názoru dovolatele znamenal, že „většina výpovědí z organizačních důvodů bývalých zaměstnanců veřejné správy bude neplatná“. Žalovaný navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu „v plném rozsahu“ zrušil a aby věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.), se nejprve zabýval tím, zda v posuzovaném případě je dovolání přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
Podle ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Žalovaný napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen. Protože dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není v této věci přípustné (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno žádné rozhodnutí ve věci samé, které by odvolací soud zrušil), může být přípustnost dovolání v této věci založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu nepodléhá - srov. §241a odst. 2 a §242 odst. 3 o.s.ř.), že na základě pracovní smlouvy ze dne 15.1.2001 žalovaný pracoval u Institutu pro další vzdělávání soudců, státních notářů, vedoucích a odborných pracovníků soudů a státních notářů, který byl na základě zřizovací listiny Ministerstva spravedlnosti ČSR ze dne 31.3.1988 zřízen s účinností od 1.4.1988 jako „samostatná rozpočtová organizace v civilní části resortu ministerstva spravedlnosti ČSR“. Opatřením Ministerstva spravedlnosti ČR č.j. 503/2000-Org. ze dne 22.6.2001 byla tato zřizovací listina změněna mj. tak, že „za užití ustanovení §5 odst. 1 a §51 odst. 1 zákona č. 219/2002 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, s účinností od 1. dubna 1998, se zřizuje jako organizační složka státu k plnění úkolů v rámci působnosti Ministerstva spravedlnosti Institut vzdělávání Ministerstva spravedlnosti“. Rozhodnutím ministra spravedlnosti ČR č. 3/2002 ze dne 6.3.2002 byl Institut vzdělávání Ministerstva spravedlnosti, „zřízený opatřením Ministerstva spravedlnosti ze dne 31.3.1988, ve znění opatření č.j. 503/2000-Org. ze dne 22.6.2001 o změně zřizovací listiny, jako organizační složka státu k plnění úkolů Ministerstva spravedlnosti“, „podle ustanovení §5 odst. 2 a §20 odst. 1, 2 zákona č. 219/2002 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů“ zrušen ke dni 30.6.2002 s tím, že „ministerstvo přebírá ke dni zániku Institutu výkon práv a závazků dosud svěřených Institutu“. Dopisem ze dne 13.3.2002 dala „Česká republika – Institut vzdělávání Ministerstva spravedlnosti“ žalovanému výpověď z pracovního poměru podle ustanovení §46 odst. 1 písm. a) zák. práce „z důvodu, že se ruší zaměstnavatel“. Pracovní poměr žalovaného založený pracovní smlouvou ze dne 15.1.2001 skončil uplynutím výpovědní doby ke dni 30.6.2002 a podle „Vnitřního předpisu č.j. 359/2001-Inst.“ Institutu vzdělávání Ministerstva spravedlnosti ze dne 1.11.2001 bylo žalovanému vyplaceno odstupné ve výši dvojnásobku průměrného výdělku, celkem 33.038,- Kč. Na základě pracovní smlouvy ze dne 28.6.2002 žalovaný od 1.7.2002 nastoupil do pracovního poměru u „České republiky – Justiční akademie“. Žalobkyně má zato, že dne 1.7.2002 žalovaný nastoupil u téhož zaměstnavatele - České republiky (Českého státu) a že mu proto ve smyslu ustanovení §60b zák. práce vznikla povinnost odstupné zcela vrátit.
Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat - vzhledem k tomu, že odstupné, jehož vrácení se žalobkyně domáhá, bylo žalovanému vyplaceno v červnu 2002 - podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 30.6.2002 [tj. přede dnem kdy nabyl účinnosti zákon č. 202/2002 Sb., kterým se mění (též) zákon č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů] - dále jen „zák. práce“, a podle zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění účinném do 30.6.2002 [tj. přede dnem, kdy nabyl účinnosti zákon č. 202/2002 Sb., kterým se mění (též) zákon č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů] - dále též jen „zákon“.
Podle ustanovení §60a odst. 1 zák. práce zaměstnanci, u něhož dochází k rozvázání pracovního poměru výpovědí danou zaměstnavatelem z důvodů uvedených v §46 odst. 1 písm. a) až c) nebo dohodou z týchž důvodů, náleží při skončení pracovního poměru odstupné ve výši dvojnásobku průměrného výdělku. V kolektivní smlouvě, popřípadě ve vnitřním předpisu lze odstupné podle předchozí věty zvýšit o další násobky průměrného výdělku, popřípadě stanovit další podmínky, za nichž zaměstnanci přísluší zvýšené odstupné. To se vztahuje i na zaměstnavatele, kteří neprovozují podnikatelskou činnost.
Podle ustanovení §60b odst. 1 zák. práce pokud zaměstnanec po skončení pracovního poměru nastoupí opět do zaměstnání u dosavadního zaměstnavatele před uplynutím doby určené podle počtu násobků průměrných výdělků, z nichž byla odvozena výše odstupného podle §60a odst. 1, je povinen tomuto zaměstnavateli vrátit odstupné nebo jeho poměrnou část. Podle ustanovení §60b odst. 2 zák. práce poměrná část odstupného se stanoví podle počtu kalendářních dní od nového nástupu do zaměstnání do uplynutí doby podle odstavce 1.
Odstupné je plnění, které je zaměstnavatel povinen poskytnout svému zaměstnanci, s nímž rozvázal (skončil) pracovní poměr výpovědí danou podle ustanovení §46 odst. 1 písm. a) až c) zák. práce nebo dohodou uzavřenou z týchž důvodů. Odstupné představuje jednorázový peněžitý příspěvek, který má zaměstnanci pomoci překlenout, často složitou, sociální situaci, v níž se ocitl proto, že bez své viny (z důvodů na straně zaměstnavatele) ztratil dosavadní práci. Tím, že se odstupné poskytuje jako dvojnásobek průměrného výdělku (podle kolektivní smlouvy, popřípadě vnitřního předpisu i jako vícenásobek průměrného výdělku), zákon sleduje, aby se zaměstnanci dostaly takové peněžní prostředky, jaké by jinak obdržel, kdyby pracovní poměr ještě po dobu, která byla rozhodující pro určení výše odstupného (minimálně dva měsíce), pokračoval. Odstupné má tímto způsobem kompenzovat pro zaměstnance nepříznivý důsledek organizačních změn a poskytnout mu ke zmírnění těchto důsledků odpovídající zabezpečení formou jednorázového peněžitého příspěvku.
Nastoupí-li zaměstnanec po skončení pracovního poměru v době, která byla rozhodující pro určení výše odstupného (tj. minimálně před uplynutím dvou měsíců), znovu u dosavadního zaměstnavatele, ztrácí poskytnutí odstupného sledovaný účel. Důvod, proč zaměstnavatel poskytl zaměstnanci odstupné, tím odpadl, neboť zaměstnavatel je povinen mu již v době, po kterou měl být zajištěn prostředky z poskytnutého odstupného, platit mzdu (plat, odměnu) za vykonanou práci. Z pohledu vztahů mezi zaměstnancem a tímto zaměstnavatelem tedy nemůže být spravedlivého opodstatnění k tomu, aby si zaměstnanec nadále ponechal odstupné za dobu, za níž od téhož zaměstnavatele (zaměstnavatele, který mu poskytl odstupné) obdržel mzdu (plat, odměnu) za vykonanou práci. Zákoník práce v ustanovení §60b proto zaměstnanci ukládá, aby dosavadnímu zaměstnavateli odstupné zcela nebo zčásti vrátil, a to ve výši stanovené podle počtu kalendářních dnů od opětovného nástupu u zaměstnavatel do uplynutí doby, která byla rozhodující pro určení odstupného.
Protože povinnost vrátit poskytnuté odstupné ustanovení §60b zák. práce spojuje s opětovným nástupem zaměstnance do zaměstnání u dosavadního zaměstnavatele, řešil odvolací soud - za výše uvedeného skutkového stavu - mimo jiné právní otázku, zda zaměstnanec, s nímž byl skončen pracovní poměr se státem jako zaměstnavatelem výpovědí danou příslušnou organizační složkou státu podle ustanovení §46 odst. 1 písm. a) až c) zák. práce nebo dohodou uzavřenou z týchž důvodů, je povinen vrátit poskytnuté odstupné, nastoupí-li po skončení pracovního poměru v době, která byla rozhodující pro určení výše odstupného, do pracovního poměru u jiné organizační složky státu. Tuto právní otázku však odvolací soud vyřešil jinak, než jak je řešena v judikatuře dovolacího soudu Vzhledem k tomu, že posouzení uvedené otázky bylo pro rozhodnutí projednávané věci významné (určující), představuje napadený rozsudek odvolacího soudu z tohoto hlediska rozhodnutí, které má po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je v tomto směru podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř. provedeném bez jednání (§243a odst. 1, věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Zaměstnavateli se pro účely zákoníku práce rozumí právnické nebo fyzické osoby, které zaměstnávají fyzické osoby v pracovněprávních vztazích a pokud to stanoví zákon, též v obdobných pracovních vztazích (§8 odst. 1 zák. práce). Pokud je účastníkem pracovněprávních vztahů stát, je právnickou osobou a je zaměstnavatelem; to platí rovněž pro obdobné pracovní vztahy. Za stát v pracovněprávních vztazích jedná příslušná organizační složka státu (§8b odst. 1, 2 zák. práce).
Organizačními složkami státu (dále jen „organizační složka“) jsou ministerstva a jiné správní úřady státu, Ústavní soud, soudy, státní zastupitelství, Nejvyšší kontrolní úřad, Kancelář prezidenta republiky, Úřad vlády České republiky, Kancelář Veřejného ochránce práv, Akademie věd České republiky, Grantová agentura České republiky a jiná zařízení, o kterých to stanoví zvláštní právní předpis [kromě jiných i Justiční akademie, zřízená s účinností od 1.4.2002 zákonem č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích) – srov. §129 odst. 1 cit. zákona] nebo tento zákon (§51); obdobné postavení jako organizační složka státu má Kancelář Poslanecké sněmovny a Kancelář Senátu (§3 odst. 1 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění účinném do 30.6.2002). Organizační složka není právnickou osobou (§3 odst. 2 věta první zákona).
Je mimo pochybnost, že zákon přiznává způsobilost mít práva a povinnosti v pracovně právních vztazích jen státu, který má v těchto vztazích postavení právnické osoby, a že tedy - jak uvádí soudy obou stupňů - žalovaný byl ke dni skončení pracovního poměru zaměstnancem státu. Přestože je stejně tak zjevné, že organizační složka státu oproti tomu právnickou osobou není, nelze již tak bezvýhradně přisvědčit názoru odvolacího soudu, že zaměstnanec státu přecházející do jeho různých organizačních složek vždy nastoupí do zaměstnání „u dosavadního zaměstnavatele, kterým je stát“.
Příslušné organizační složce státu náleží ve smyslu ustanovení §8b odst. 2 zák. práce oprávnění v pracovněprávních vztazích jednat za stát. Zdůrazňovaný pojem však nezahrnuje pouze možnost dávat zaměstnancům interní příkazy a pokyny k výkonu práce; příslušné organizační složce státu náleží vedle toho také oprávnění činit v pracovněprávních vztazích právní úkony, jinak řečeno - „zastupovat“ stát navenek, kupř. činit právní úkony směřující ke vzniku, změně nebo - tak jako v posuzované věci - zániku pracovního poměru. Právní úkony v pracovněprávních vztazích v případech uvedených v ustanovení §8b zák. práce činí vedoucí organizační složky státu, jíž se tyto právní úkony týkají, obdobně jako statutární orgán u fyzických nebo právnických osob nadaných právní subjektivitou. V porovnání s úpravou postavení zaměstnanců zaměstnavatelů nadaných právní subjektivitou obsaženou v ustanovení §9 odst. 1 větě druhé zák. práce a v ustanovení §9 odst. 2 zák. práce není v tomto směru rozdílná ani úprava postavení dalších zaměstnanců státu: jiní zaměstnanci, zejména vedoucí organizačních útvarů organizační složky státu, jsou oprávněni činit právní úkony vyplývající z jejich funkcí stanovených organizačními předpisy (§9a odst. 1 zák. práce); vedoucí organizační složky státu rovněž může určitými právními úkony v pracovněprávních vztazích pověřit další zaměstnance, kteří pracují v této organizační složce státu (§9a odst. 2 zák. práce).
Kdyby měla být významná - jak dovozuje odvolací soud - jedině skutečnost, že žalovaný, který byl zaměstnancem státu, nastoupil do zaměstnání opět „u dosavadního zaměstnavatele, kterým je stát“, bylo by nutno dovodit (argumentum reductione ad absurdum), jak na to upozorňuje i dovolatel, že se zaměstnancem státu vlastně nelze rozvázat pracovní poměr výpovědí podle ustanovení §46 odst. 1 písm. a) až c) zák. práce, protože v důsledku zrušení (zániku) organizační složky státu zaměstnavatel - stát - nepřestal existovat, a že v takovém případě postačí pro přechod zaměstnance do kterékoliv organizační složky státu - v daném případě k Justiční akademii - uzavřít dohodu o změně sjednaných pracovních podmínek (ohledně druhu práce, popřípadě místa výkonu práce) podle ustanovení §36 odst. 1 zák. práce, aniž by bylo zapotřebí (možné) rozvazovat pracovní poměr. Pracovní poměr výpovědí pro organizační změny by nebylo možné rozvázat ani proto, že nabídkovou povinnost podle ustanovení §46 odst. 2 zák. práce by bylo nutné vztáhnout ke všem dalším organizačním složkám státu, a z tohoto důvodu by bylo obtížné - zejména v místě sídla centrálních úřadů - tvrdit, že zaměstnavatel – stát - nemá možnost zaměstnance dále zaměstnávat v místě, které bylo sjednáno jako místo výkonu práce, ani v místě jeho bydliště, a to ani po předchozí průpravě.
Okolnost, že se výkon práv a povinností z pracovněprávních vztahů upíná k organizační složce státu, je zjevná i z právní úpravy přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů obsažené v ustanovení §251b až §251d zák. práce, která pro případ zániku organizační složky státu, převodu organizační složky státu do jiné organizační složky a pro případ zrušení organizační složky státu stanoví pravidla obdobná, jako jsou stanovena v případě změny v osobě zaměstnavatele, který je právnickou osobou. Práva a povinnosti z pracovněprávního vztahu totiž přecházejí zase na jinou organizační složku státu, a nikoli na stát jako takový. Uvedené vztaženo na posuzovanou věc znamená, že po zrušení Institutu vzdělávání Ministerstva spravedlnosti podle rozhodnutí jeho zřizovatele - ministerstva spravedlnosti, by přešel výkon práv a povinností z pracovněprávního vztahu se žalovaným podle ustanovení §251d odst. 2 zák. práce ze zrušené organizační složky na zřizovatele - ministerstvo spravedlnosti, popřípadě jinou organizační složku jím zřízenou, a že závěr, že žalovaný nastoupil opět do zaměstnání u dosavadního zaměstnavatele ve smyslu ustanovení §60b odst. 1 zák. práce by bylo možné učinit, jen kdyby nastoupil u ministerstva spravedlnosti. Z hlediska ustanovení §60b zák. práce proto nástup zaměstnance do zaměstnání u jiné organizační složky státu, než na kterou by v důsledku rozhodnutí o organizační změně přešla práva a povinnosti z pracovněprávního vztahu podle ustanovení §251b až §251d zák. práce, nelze považovat za opětovný nástup k dosavadnímu zaměstnavateli (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 13.9.2005, sp. zn. 21 Cdo 2525/2004, uveřejněný v časopisu Soudní judikatura, ročník 2005, pod poř. č. 176).
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nejvyšší soud České republiky jej proto podle ustanovení §243b odst. 2 část věty za středníkem o.s.ř. zrušil, a protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky (s výjimkou odvoláním nenapadeného výroku o zamítnutí žaloby ohledně části příslušenství) i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§226 odst. 1, §243d odst. 1 část věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 4. května 2006
JUDr. Zdeněk Novotný,v.r.
předseda senátu