ECLI:CZ:NS:2006:21.CDO.677.2006.1
sp. zn. 21 Cdo 677/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce J. S., zastoupeného advokátkou, proti žalované České republice – V. s., o 55.410,- Kč s úroky z prodlení, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 15 C 164/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. dubna 2005 č.j. 23 Co 165/2005-21, takto:
I. Dovolání žalobce proti usnesení městského soudu v části, v níž bylo potvrzeno usnesení obvodního soudu o zastavení řízení a postoupení věci ministru spravedlnosti, se zamítá; v dalším se dovolání žalobce odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal žalobou podanou dne 1.10.2004 u Obvodního soudu pro Prahu 4, aby mu žalovaná zaplatila 55.410,- Kč „včetně úroků z prodlení“. Žalobu odůvodnil tím, že od 1.11.1994 je příslušníkem V. s. Č. r. a že „podléhá režimu služebního zákona č. 186/1992 Sb. v platném znění“. Ačkoli prováděcím předpisem k tomuto zákonu - Rozkazem ministra spravedlnosti č. 12 ze dne 14.8.1992 č.j. ŘSNV-654/206-92 bylo stanoveno, že přestávka na jídlo a odpočinek se započítává do základní doby služby v týdnu, žalovaná „vykazuje u dvanáctihodinových směn 2 30ti minutové přestávky, nezapočítává je však do doby služby, takže vykazuje odpracovaných 11 hodin za směnu“. Tento postup žalované považuje žalobce „za protiprávní“, přičemž nezapočtením přestávek do doby služby v rozsahu 386 hodin za období let 2001 až 2003 žalobci vznikla „peněžitá újma“, kterou vypočetl „dle přiložených průměrných výdělků“.
Obvodní soud pro Prahu 4 usnesením ze dne 24.11.2004 č.j. 15 C 164/2004-12 řízení zastavil a rozhodl, že po právní moci tohoto usnesení bude věc postoupena „ministru spravedlnosti České republiky“ a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že v projednávaném případě, v němž „se žalobce vlastně domáhá vyššího služebního příjmu“ (za nezapočítané přestávky na jídlo a oddech do doby služby), „jde o jinou věc z hlediska ustanovení §7 o.s.ř, a proto by zákon musel obsahovat speciální zákonné ustanovení, které by založilo soudní pravomoc“. To však podle jeho názoru „není splněno“, neboť pravomoc rozhodovat o nárocích souvisejících s existencí služebního poměru příslušníků V. s. ČR má ve smyslu ustanovení §2 odst. 2 zákona č. 186/1992., o služebním poměru příslušníků policie ČR, který upravuje rovněž služební poměr příslušníků (§25 odst. 1 zákona č. 555/1992 Sb.), ministr vnitra a v rozsahu jím stanoveném další služební funkcionáři, kdy „ve věcech vězeňské služby ČR to pak je ministr spravedlnosti“. Protože za této situace „není splněna základní podmínka, a to pravomoc soudu, soud postupoval podle §104 o.s.ř.“, řízení zastavil a věc postoupil příslušnému orgánu.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze usnesením ze dne 29.4.2005 č.j. 23 Co 165/2005-21 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně, že „správně aplikoval na daný případ příslušná ustanovení služebního zákona č. 186/1992 Sb. v platném znění“ a že dospěl rovněž ke správnému závěru o tom, že v souzené věci není dána pravomoc ani podle ustanovení §7 odst. 1 o.s.ř., ani podle ustanovení §7 odst. 3 o.s.ř., nýbrž že ve smyslu ustanovení §2 odst. 2 zákona č. 186/1992 Sb. je dána pravomoc služebního funkcionáře, jímž je ve věcech služebního poměru příslušníků Vězeňské služby České republiky ministr spravedlnosti. Odvolací námitky odmítl s odůvodněním, že „je samozřejmé, že rozhodnutí příslušného orgánu lze i v tomto případě podrobit přezkoumání soudem, jedná se však o přezkum rozhodnutí v tzv. správním soudnictví, nikoliv na základě žaloby podané dle části první o.s.ř.“. Žalobce tedy – jak odvolací soud dále zdůraznil – „má možnost, pokud nebude spokojen s rozhodnutím ministra spravedlnosti ČR podat příslušný návrh na přezkoumání tohoto rozhodnutí soudem, nikoliv však žalobou, kterou uplatnil v tomto řízení“. Podle názoru odvolacího soudu proto soud prvního stupně nepochybil, jestliže řízení zastavil a rozhodl o postoupení věci orgánu, do jehož pravomoci náleží.
V dovolání proti tomuto usnesení odvolacího soudu žalobce namítal, že „soud zcela nepochopil, co je předmětem řízení“. S poukazem na znalost judikatury soudů ohledně přezkumu zákonnosti rozhodnutí služebního funkcionáře ve správním soudnictví žalobce zdůraznil, že „touto žalobou nenapadá rozhodnutí služebního funkcionáře a nežádá jeho přezkum, nýbrž žádá soud, aby rozhodl o tom, že mu protiprávním postupem žalované vznikla finanční újma, a aby mu tato újma byla žalovanou uhrazena“. Podle jeho názoru „by se tímto sporem měly zabývat obecné soudy podle občanského soudního řádu“, neboť „tento spor do jejich kompetence patří“. Žalobce navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.), přezkoumal napadené usnesení ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř. bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání do jeho potvrzujícího výroku o zastavení řízení a postoupení věci orgánu, do jeho pravomoci náleží, které je podle ustanovení §239 odst. 2 písm. a) o.s.ř přípustné, není opodstatněné a že do výroku o nákladech řízení není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
V posuzované věci žalobce uplatnil žalobou podanou dne 1.10.2004 u Obvodního soudu pro Prahu 4 nárok na zaplacení „peněžité újmy“, která mu vznikla tím, že žalovaná v rozporu s ustanovením §30 „Rozkazu ministra spravedlnosti č. 12 ze dne 14.8.1992 č.j. ŘSNV-654/206-92“ v letech 2001 až 2003 nezapočetla žalobci (jako příslušníku V. s. Č. r.) do základní doby služby v týdnu přestávky na jídlo a odpočinek v rozsahu 386 hodin; z tohoto důvodu žalobce požaduje „finanční částku počítanou dle jeho průměrných výdělků“.
I když žalobce v dovolání namítá, že „soud zcela nepochopil, co je předmětem řízení“, z obsahu žaloby (srov. §41 odst. 2 o.s.ř.) i z obsahu spisu je zřejmé, že žalobce učinil předmětem tohoto řízení nárok, který nepochybně má časový, místní a zejména věcný (vnitřní účelový) poměr k výkonu služby, tedy – jak k tomu správně dospěly i soudy obou stupňů – nárok, jehož základ (podstata) i výše spočívá ve služební poměru žalobce jako příslušníka V. s. Č. r. Protože ze žaloby i z obsahu spisu současně vyplývá, jak to ostatně zdůrazňuje i sám dovolatel, že žalobce nemíní podávat žalobu proti pravomocnému rozhodnutí správního orgánu ve smyslu zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, je pro posouzení věci především významné, zda je pro rozhodnutí o tomto nároku uplatněném žalobou na peněžité plnění podle ustanovení §80 písm. b) o.s.ř. dána pravomoc soudu.
Podle ustanovení §7 odst. 1 o.s.ř. v občanském soudním řízení projednávají a rozhodují soudy spory a jiné právní věci, které vyplývají z občanskoprávních, pracovních, rodinných a obchodních vztahů, pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány.
Podle ustanovení §7 odst. 3 o.s.ř. jiné věci projednávají a rozhodují soudy v občanském soudním řízení, jen stanoví-li to zákon.
Služebně právní vztahy, z nichž žalobce dovozuje svůj nárok, vznikají od rozhodnutí služebního funkcionáře o přijetí občana České republiky staršího 18 let do služebního poměru (v daném případě od rozhodnutí ředitele věznice O. ze dne 1.11.1994 č.j. VO 2/1994-167 o přijetí žalobce do služebního poměru za příslušníka V. s. Č. r.). Od této doby je příslušník V. s. Č. r. povinen plnit služební povinnosti a úkoly vyplývající pro něj ze zákonů a z dalších obecně závazných právních předpisů a z rozhodnutí a příkazů nadřízených (srov. §5 zákona č. 555/1992 Sb., o V. s. a j. s. Č. r.). Služební poměr příslušníka V. s. Č. r. vznikající mocenským aktem služebního funkcionáře, je svojí povahou právním poměrem státně zaměstnaneckým - veřejnoprávním a po celou dobu svého průběhu se výrazně odlišuje od poměru pracovního, který je naopak poměrem soukromoprávním, jehož účastníci mají rovné postavení. Vzájemné vztahy účastníků služebního poměru se vyznačují tím, že jeden účastník vystupuje vůči druhému jako nositel veřejné svrchované moci a tím jako silnější subjekt, který druhému subjektu může jednostranně zakládat jeho práva. Na veřejnoprávní povaze tohoto právního vztahu přitom nemůže ničeho změnit ani způsob, jakým žalobce svůj nárok procesně uplatnil, neboť žaloba ve smyslu §80 písm. b) o.s.ř. o splnění povinnosti je přípustným právním nástrojem jen při uplatňování nároků z právních vztahů vyjmenovaných v ustanovení §7 odst. 1 o.s.ř., pro které je charakteristická rovnost účastníků.
Protože se v posuzovaném případě nejedná o věc vyplývající ze vztahů vyjmenovaných v ustanovení §7 odst. 1 o.s.ř., může být dána pravomoc soudu k projednání a rozhodnutí této věci ve smyslu ustanovení §7 odst. 3 o.s.ř., jen stanoví-li to zákon.
Podle ustanovení §25 odst. 1 zákona č. 555/1992 Sb., o V. s. a j. s. Č. r., ve znění účinném do 31.12.2005 (tj. přede dnem, kdy nabyl účinnosti zákon č. 413/2005 Sb., o změně zákonů v souvislosti s přijetím zákona o ochraně utajovaných informací a o bezpečnostní způsobilosti), služební poměr příslušníků upravuje zvláštní zákon; tímto zvláštním zákonem je zákon č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků Policie České republiky.
Podle ustanovení §159 zákona č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků Policie České republiky, ve znění účinném do 28.2.2006 (tj. přede dnem, kdy nabyl účinnosti zákon č. 21/2006 Sb., o ověřování shody opisu nebo kopie s listinou a o ověřování pravosti podpisu a o změně některých zákonů), ustanovení tohoto zákona se přiměřeně užijí na služební poměr příslušníků V. s. Č. r. s těmito odchylkami
a) kde se v tomto zákoně mluví o Policii České republiky, rozumí se tím V. s. Č. r.,
b) působnost, která podle tohoto zákona přísluší Ministerstvu vnitra, vykonává Ministerstvo spravedlnosti,
c) působnost, která podle zákona přísluší ministru vnitra České republiky, přísluší ministru spravedlnosti České republiky,
d) příslušníci V. s. Č. r. jsou ve služebním poměru k V. s. Č. republiky; působnost podle §2 odst. 2 tohoto zákona vykonává ministr spravedlnosti České republiky a v rozsahu jím stanoveném další služební funkcionáři.
Podle ustanovení §2 odst. 2 části věty před středníkem zákona č. 186/1992 Sb., jménem policie (v. s.) jedná a rozhoduje ve věcech služebního poměru podle tohoto zákona ministr vnitra (spravedlnosti) České republiky (dále jen „ministr“) a v rozsahu jím stanoveném další funkcionáři (dále jen „služební funkcionář“).
Z uvedeného vyplývá, že pravomoc k projednání a rozhodnutí ve věcech služebního poměru příslušníka V. s. Č. r. zákon svěřuje ministru spravedlnosti České republiky, popřípadě v rozsahu ministrem stanoveném dalším služebním funkcionářům, kteří v řízení postupují podle ustanovení §122 až §136 zákona č. 186/1992 Sb., která pod marginální rubrikou „Ustanovení o řízení“ upravují práva a povinnosti účastníků řízení ve věcech služebního poměru a postup v řízení o těchto nárocích. Služební funkcionář přitom rozhoduje – kromě jiného – i o náhradě škody, kterou policie (vězeňská služba) způsobila policistovi (příslušníkovi vězeňské služby) porušením právní povinnosti v rámci plnění služebních úkolů služebními funkcionáři (srov. §87 odst. 2 a §99 zákona č. 186/1992 Sb.). Proto námitka dovolatele, který zdůrazňuje, že touto žalobou požaduje po žalované uhrazení „finanční újmy“, která „mu vznikla protiprávním postupem žalované“ (ačkoli z obsahu žaloby vyplývá, že žádá doplacení služebního příjmu), nemá - i kdyby byla opodstatněná - pro posouzení věci z hlediska otázky pravomoci soudu žádný význam.
Vzhledem k tomu, že zákon umožňuje ingerenci soudů do služebně právních vztahů příslušníků V. s. Č. r. jedině v případech přezkumného řízení o návrzích na přezkoumání rozhodnutí služebního funkcionáře taxativně vyjmenovaných v ustanovení §137 odst. 1 písm. a) až c) zákona č. 186/1992 Sb., je zřejmé, že pravomoc soudu k projednání a rozhodnutí o uplatněném nároku (vyplývajícím ze služebního poměru účastníků) v občanském řízení sporném není dána ani podle ustanovení §7 odst. 3 o.s.ř. Projednání a rozhodnutí o dané věci tedy brání nedostatek podmínky řízení (nedostatek pravomoci soudu), který nelze odstranit (§104 odst. 1 o.s.ř.).
Protože usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení a postoupení věci orgánu, do jehož pravomoci náleží, je správné, a protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelem tvrzeno), že by usnesení odvolacího soudu bylo postiženo vadou uvedenou v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce proti této části usnesení odvolacího soudu podle ustanovení §243b odst. 2, části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
Z vyjádření dovolatele, že usnesení odvolacího soudu „napadá v plném rozsahu“, vyplývá, že žalobce podává dovolání rovněž proti části usnesení odvolacího soudu, v níž bylo rozhodnuto o nákladech řízení.
Přípustnost dovolání proti napadenému výroku o nákladech řízení je třeba zkoumat z hledisek zákonných ustanovení, která stanoví podmínky přípustnosti dovolání proti usnesení odvolacího soudu. Z ustanovení §§237 až 239 o.s.ř. ovšem vyplývá, že dovolání proti výroku usnesení odvolacího soudu o nákladech řízení není podle právní úpravy přípustnosti dovolání v občanském soudním řádu účinné od 1. ledna 2001 přípustné, a to bez zřetele k povaze takového výroku, tedy bez ohledu na to, zda jde např. o měnící nebo potvrzující rozhodnutí o nákladech řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31.1.2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod poř. č. 88, ročník 2002).
Protože dovolání v této části směruje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce v tomto směru - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §151 odst. 1, věty první o.s.ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly (srov. §142 odst. 1, věta první o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. listopadu 2006
JUDr. Zdeněk N o v o t n ý, v. r.
předseda senátu