ECLI:CZ:NS:2006:21.CDO.825.2006.1
sp. zn. 21 Cdo 825/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobců a) R. V., b) B. Š., c) V. H., d) R. K., e) V. Š., všech zastoupených advokátem, proti žalovanému Z. V., zastoupenému advokátem, o určení dědického práva, vedené u Městského soudu v Brně pod sp.zn. 18 C 121/2001, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. ledna 2005, č. j. 18 Co 172/2003-120, takto:
I. Dovolání žalobců se odmítá.
II. Žalobci jsou povinni zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení společně a nerozdílně 1.625,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Žalobou podanou u Městského soudu v Brně dne 4.7.2001 se žalobci domáhali určení, že „jsou dědici po K. Š., zemřelém dne 1.12.1997, a to podle závěti zůstavitele ze dne 17. září 1997“. Uvedli, že podání této žaloby jim bylo uloženo v řízení o dědictví po K. Š., zemřelém dne 1.12.1997 (dále též jen „zůstavitel“) usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 30.4.2001, č.j. 18 Co 183/2000-118.
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 6.6.2003, č.j. 18 C 121/2001-97, žalobu zamítl a uložil „každému“ žalobci povinnost zaplatit na náhradě nákladů řízení žalovaném částku 1.330,- Kč, k rukám jeho zástupce, a „státu – ČR – Městskému soudu v Brně“ částku 1.680,- Kč. Vycházel ze závěru, že „žalobci neunesli důkazní břemeno, že zůstavitel o svém majetku pořídil platnou závětí ze dne 17.9.1997“.
K odvolání žalobců Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 21.1.2005, č.j. 18 Co 172/2003-120, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalobci jsou povinni zaplatit na náhradě nákladů odvolacího řízení „každý“ částku 1.270,- Kč k rukám jeho zástupce. Vycházel ze závěru, že „se žalobcům nepodařilo jednoznačně, bez jakýchkoli pochybností, prokázat, že existovala závěť zůstavitele v písemné formě, kterou jim zůstavitel odkazoval svůj majetek, v době, kterou tvrdili“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost dovozují z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Namítají, že „řízení před oběma stupni soudů, které rozhodovaly o žalobě žalobců, trpí vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí“; že „za tuto vadu považují usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30.4.2001, č.j. 18 Co 183/2000-116, kterým jim byla uložena povinnost domáhat se vůči žalovanému určení, že jsou dědici po zůstaviteli“; že krajský soud „v tomto svém rozhodnutí nezohlednil, a to v neprospěch žalobců, ustanovení §480 odst. 1 zák. č. 40/1964 Sb., které stanoví, že závěť se zrušuje platnou závětí pozdější, pokud vedle ní nemůže obstát anebo odvoláním závěti“; že krajský soud „měl zohlednit skutečnost, že žalobci mohou být dědici po zemřelém nejen podle závěti ze dne 17.9.1997, nýbrž … i ze zákona, a to za situace, pokud by se ukázalo, že závěť, o kterou opírá své dědické právo žalovaný, byla zrušena platnou závětí zůstavitele ze dne 17.9.1997“; že krajský soud „svým usnesením, kterým vymezil znění žaloby, kterou mají žalobci vůči žalovanému uplatnit, neumožnil žalobcům domáhat se jejich dědického práva po zůstaviteli ze zákona“; že „se navíc domnívají, že skutková tvrzení a důkazy, kterými by prokazovali své dědické právo ze zákona, tj. v případě, že došlo ke zrušení závěti zůstavitele ve prospěch žalovaného pozdější závětí, jsou odlišné od tvrzení a důkazů, které mají prokazovat dědické právo žalobců ze závěti“; že soudy obou stupňů „se vůbec nezabývaly jejich tvrzením, že závěť, o kterou opírá své dědické právo žalovaný, byla zrušena pozdější závětí“. Navrhli, aby Nejvyšší soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný k dovolání žalobců uvedl, že „napadené rozhodnutí je ve vše výrocích správné“ a navrhl, aby dovolací soud dovolání zamítl.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými osobami (účastníky řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení §237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst.1 písm. c) o.s.ř.]; to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§237 odst. 2 písm. a) o.s.ř.], a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§237 odst. 2 písm. b) o.s.ř.].
Žalobci dovoláním napadají rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci samé nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání žalobců proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§237 odst. 3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Dovolání může být podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. - jak uvedeno již výše - přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam po právní stránce. Dovolání v tomto případě (má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam) lze podat jen z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [srov. §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.], nebo z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [srov. §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.]. Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení ve smyslu ustanovení §238 a §238a o.s.ř. (srov. §241a odst. 3 o.s.ř.). Z výše uvedeného současně vyplývá, že na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., a že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) nebo ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.6.2004 sp. zn. 21 Cdo 541/2004, které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004).
Vzhledem k tomu, že dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu vychází z nezpochybněného závěru, že „se žalobcům nepodařilo jednoznačně, bez jakýchkoli pochybností, prokázat, že existovala závěť zůstavitele v písemné formě, kterou jim zůstavitel odkazoval svůj majetek, v době, kterou tvrdili“, nemohou být námitky dovolatelů, zpochybňující soulad petitu žaloby, jejíž podání jim bylo uloženo v řízení o dědictví po zůstaviteli, s ustanovením §175k odst. 2 o.s.ř., poukazující na jejich případné dědické právo vyplývající ze zákona a poukazující na vztah sporné závěti k dřívější závěti zůstavitele, tedy námitky z hlediska závěrů odvolacího soudu nevýznamné, způsobilé založit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí (srov. §237 odst. 3 o.s.ř.).
Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalobců není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobců - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
V dovolacím řízení vznikly žalovanému v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v paušální odměně za zastupování ve výši 1.550,- Kč (srov. ustanovení §5 písm. c), §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15, §16 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb. a č. 617/2004 Sb.) a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 75,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb. a č. 618/2004 Sb.), celkem ve výši 1.625,- Kč. Protože dovolání žalobců bylo odmítnuto, dovolací soud jim podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. uložil, aby žalovanému tyto náklady společně a nerozdílně nahradili. Žalobci jsou povinni přiznanou náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokáta, který žalovaného v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. srpna 2006
JUDr. Roman Fiala, v. r.
předseda senátu