ECLI:CZ:NS:2006:21.CDO.971.2005.1
sp. zn. 21 Cdo 971/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce M. P., zastoupeného advokátkou, proti žalované Č. t., o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 26 C 278/2002, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. září 2004 č.j. 16 Co 183/2004-54, takto:
I. Dovolání žalované se zamítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 2.575,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokátky.
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 13.2.2002 žalovaná sdělila žalobci, že s ním rozvazuje pracovní poměr výpovědí podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce. Důvod k výpovědi spatřovala v tom, že „v souladu s Opatřením ředitele Televizního studia č. 5/2002 bylo s účinností k dnešnímu dni zrušeno jedno pracovní místo vedoucího produkce“, a že žalobce, který u ní (v Televizním studiu O.) pracuje na základě pracovní smlouvy ze dne 15.12.1994 „v současné době jako vedoucí produkce“ (přičemž „s ohledem na znění rozsudku Okresního soudu v Ostravě č.j. 46 C 141/2000 ze dne 3.10.2001, proti kterému nehodlá zaměstnavatel podat opravný prostředek, se konstatuje, že pracovní poměr žalobce trvá“), se stal „v důsledku uvedeného opatření rozhodnutím zaměstnavatele nadbytečným“; žalovaná současně nemá možnost žalobce dále zaměstnávat v místě, které bylo sjednáno jako místo výkonu práce ani v místě jeho bydliště, a to ani po předchozí průpravě.
Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že uvedená výpověď z pracovního poměru je neplatná. Žalobu odůvodnil tím, že tvrzení žalované, že nemá možnost žalobce dále zaměstnávat, „se nezakládá na pravdě“. Žalovaná v době dání výpovědi disponovala volnými pracovními místy, a to malíř pozadí a stavěč scénických dekorací a ekonom, žádné z těchto míst však žalobci nenabídla.
Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 28.1.2004 č.j. 26 C 278/2002-32 žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Podle názoru soudu prvního stupně „byla v daném případě existence organizační změny prokázána Opatřením ředitele TSO č. 5 ze dne 13.2.2002 o snížení celkového počtu pracovníků ve funkci vedoucího produkce z dosavadních 13 na 12“. Přes námitky žalobce, že šlo pouze o účelovou organizační změnu (aby jej žalovaná nemusela vzít zpět poté, co vyhrál spor o neplatnost předchozí výpovědi), soud prvního stupně dovodil, že „ke snížení počtu pracovníků ve funkci vedoucí produkce skutečně ke dni 13.2.2002 došlo“, když „je nutno předeslat, že účelovostí, tedy pohnutkou, která vedla k organizační změně, se soud zabývat nemůže“, stejně jako „nemůže přezkoumávat důvody, proč žalovaná shledala nadbytečného právě žalobce“. Soud prvního stupně sice „nesouhlasí s názorem žalované“, že okamžikem nabytí právní moci zmíněného rozsudku došlo ke zvýšení dosavadního počtu zaměstnanců o jednoho (tj. o žalobce) na 13, neboť - jak zdůraznil - žalobce stále zůstával zaměstnancem žalované zařazeným ve funkci vedoucího produkce („žalovaná tedy stále musela se žalobcem v této funkci počítat“), a proto „ke zvýšení počtu zaměstnanců v této funkci na 13 došlo již okamžikem přijetí S. Š. od 2.1.2002 jako vedoucího produkce“, přesto však „neshledal při přijetí S. Š. rozpor s ust. §7 odst. 2 zák. práce“ v tom smyslu, že jej žalovaná přijala „jen proto, aby mohla následně žalobce propustit“. Protože bylo rovněž prokázáno, že žalovaná neměla ke dni dání předmětné výpovědi žádné vhodné volné pracovní místo, které by mohla žalobci nabídnout, dospěl soud prvního stupně k závěru, že „výpověď byla žalobci dána po právu“.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 2.9.2004 č.j. 16 Co 183/2004-54 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě vyhověl, a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 6.375,- Kč a na náhradě nákladů odvolacího řízení 6.150,- Kč, obojí k rukám advokátky. Odvolací soud dospěl na rozdíl od soudu prvního stupně k závěru, že „v daném případě rozhodnutí o organizační změně žalovanou přijato nebylo“, neboť rozhodnutím zaměstnavatele učiněným opatřením č. 5 ředitele Televizního studia O. ze dne 13.2.2002 „byly od počátku sledovány jiné cíle, a to neumožnění nastoupení zpět do práce žalobci poté, co byl úspěšný ve sporu o neplatnost předchozí výpovědi, a zvýšení efektivnosti bylo jen předstíráno“. Tato skutečnost podle názoru odvolacího soudu vyplývá „zcela jednoznačně“ ze samotného textu opatření ředitele č. 5 ze dne 13.2.2002, kde je konstatováno, že „s ohledem na znění rozsudku Okresního soudu v Ostravě č.j. 46 C 141/2000 ze dne 3.10.2001 (jímž byla určena neplatnost předchozí výpovědi dané žalovanou žalobci) se zvyšuje celkový počet zaměstnanců TSO ve funkci vedoucí produkce z 12 na 13“, a rovněž tato skutečnost vyplývá „z časové návaznosti“, neboť rozsudek, jímž byla určena neplatnost předchozí výpovědi, nabyl právní moci dne 13.2.2002, a tedy následujícího dne byla žalovaná povinna opět žalobci přidělovat práci vedoucího produkce. Účelovost přijetí organizační změny „také dokládá ta skutečnost“, že jako vedoucí produkce byl přijat 2.1.2002 pracovník Š., přestože v té době existoval nepravomocný rozsudek, kterým byla určena neplatnou předcházející výpověď daná žalovanou žalobci. S přijetím jmenovaného zaměstnance - jak odvolací soud zdůraznil - „měla žalovaná vyčkat“ do skončení svých úvah o tom, zda proti zmíněnému rozsudku podá či nepodá opravný prostředek, a jestliže se rozhodla opravný prostředek nepodat, neměla S. Š. do pracovního poměru přijmout; protože, kdyby „tak učinila, nemusela by přijímat rozhodnutí o organizační změně“. Za tohoto stavu odvolací soud dovodil, že „rozhodnutí o organizační změně, tak jak je předpokládá ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce, přijato nebylo, není tedy splněn základní předpoklad, aby žalobci mohla být dána výpověď, a proto je výpověď neplatná“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Namítala, že jako zaměstnavatel svým postupem „realizovala právo disponovat počtem zaměstnanců v závislosti na své provozní potřeby“, že postupovala v souladu s obecně závaznými předpisy a platnou kolektivní smlouvou a že „vůči žalobci splnila veškeré právní závazky ze zvoleného postupu vyplývající“. Zdůraznila, že text Opatření ředitele TSO č. 5 ze dne 13.2.2002 „pravdivě pojmenovává“ situaci, kdy v důsledku právní moci rozhodnutí soudu došlo k faktickému zvýšení počtu zaměstnanců v profesi vedoucí produkce, přičemž „za nerozhodné žalovaná v této souvislosti považuje, že účinky rozhodnutí nastaly ex tunc ke dni účinnosti výpovědi“. Žalovaná měla konkrétní potřebu počtu zaměstnanců v dané profesi, a protože „důvodně vycházela“ z platnosti předchozí výpovědi žalobci, obsadila jeho pracovní místo jiným zaměstnancem „již neprodleně po účinnosti neplatné výpovědi“. Organizační opatření přijaté v důsledku soudního rozhodnutí „bylo vedeno snahou o zvýšení efektivnosti“ a dovolatelka „důrazně odmítá, že by sledovala jiný cíl“. Žalovaná přitom „nikterak nezastírá“, že organizační opatření časově navazuje na právní moc předmětného soudního rozhodnutí, „rozhodla se však nevyužít práva na opravný prostředek a vyrovnala se takto s nadbytečností jednoho zaměstnance v dané profesi“. Pan S. Š. - jak dále uvedla - byl přijat z toho důvodu, že na rozdíl od žalobce (který „v minulosti produkoval pouze méně náročné projekty v oblasti dokumentu a publicistiky“) měl kvalifikaci a praxi, „která umožňovala jeho využití na realizaci náročných dramatických děl“. Proto „je pro žalovanou nepřijatelný“ názor odvolacího soudu, že měla vzít na zřetel dosud nepravomocné rozhodnutí, neboť „žalobci by projekty určené panu Š. nebyly k realizaci přiděleny“. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto, neboť rozsudek odvolacího soudu je podle jeho názoru „zcela správný“ a námitky žalované nelze považovat za opodstatněné.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř. bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Otázku platnosti výpovědi z pracovního poměru, kterou žalovaná dala žalobci dopisem ze dne 13.2.2002, je třeba i v současné době posuzovat podle právních předpisů účinných v době výpovědi, a to podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 31.3.2002 (tj. přede dnem, kdy nabyl účinnosti zákon č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů) - dále jen „zák. práce“.
Podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce zaměstnavatel může dát zaměstnanci výpověď, stane-li se zaměstnanec nadbytečným vzhledem k rozhodnutí zaměstnavatele nebo příslušného orgánu o změně jeho úkolů, technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách.
K předpokladům pro podání výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce patří to, že o změně úkolů zaměstnavatele, jeho technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách přijal zaměstnavatel nebo příslušný orgán rozhodnutí, že se podle tohoto rozhodnutí konkrétní zaměstnanec stal pro zaměstnavatele nadbytečným, a že tu je příčinná souvislost mezi nadbytečností zaměstnance a přijatými organizačními změnami, tj. že se zaměstnanec stal právě v důsledku takového rozhodnutí (jeho realizací u zaměstnavatele) nadbytečným. Pro výpověď z pracovního poměru podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce je současně charakteristické, že zaměstnavatel i nadále může (objektivně vzato) zaměstnanci přidělovat práci podle pracovní smlouvy (v důsledku rozhodnutí o změně úkolů zaměstnavatele, jeho technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách zaměstnavatel neztrácí možnost přidělovat zaměstnanci práci, kterou pro něj dosud podle pracovní smlouvy konal), avšak jeho práce není (vůbec nebo v původním rozsahu) pro zaměstnavatele v dalším období potřebná, neboť se stal nadbytečným vzhledem k rozhodnutí o změně úkolů organizace, technického vybavení, o snížení stavu pracovníků za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách. Zákon uvedeným způsobem zaměstnavateli umožňuje, aby reguloval počet svých zaměstnanců a jejich kvalifikační složení tak, aby zaměstnával jen takový počet zaměstnanců a v takovém kvalifikačním složení, jaké odpovídá jeho potřebám. O výběru zaměstnance, který je nadbytečným, rozhoduje výlučně zaměstnavatel; soud není oprávněn v tomto směru rozhodnutí zaměstnavatele přezkoumávat.
Zaměstnanec nemusí být vždy pro zaměstnavatele nadbytečným již v době podání výpovědi (srov. dikci ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce „stane-li se pracovník nadbytečným“). Protože platnost právních úkonů (včetně právních úkonů směřujících k rozvázání pracovního poměru) je třeba posuzovat v okamžiku a se zřetelem na okolnosti, kdy byl právní úkon učiněn, rozhodnutí zaměstnavatele nebo příslušného orgánu o organizačních změnách, které má za následek nadbytečnost konkrétního zaměstnance, musí být přijato před podáním výpovědi. Pracovní poměr podle podané výpovědi však nesmí skončit dříve, než nastala účinnost rozhodnutých organizačních změn (srov. též právní názor uvedený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29.6.1998 sp. zn. 2 Cdon 1797/97, který byl uveřejněn pod č. 54 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1999).
Rozhodnutí zaměstnavatele nebo příslušného orgánu o změně jeho úkolů, technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách není právním úkonem ve smyslu ustanovení §240 odst. 1 zák. práce, neboť nejde o takový projev vůle, s nímž by právní předpisy spojovaly změnu nebo zánik práv a povinností účastníků pracovněprávního vztahu. Jedná se - jak správně uvedl odvolací soud - pouze o skutečnost (tzv. faktický úkon), která je hmotněprávním předpokladem pro právní úkony tam, kde to právní předpisy stanoví [například pro podání výpovědi podle ustanovení §46 odst.1 písm.c) zák. práce], a která není sama o sobě způsobilá přivodit následky v právních vztazích účastníků pracovněprávního vztahu. Protože nejde o právní úkon, nelze rozhodnutí zaměstnavatele samo o sobě přezkoumávat z hlediska platnosti ve smyslu zásad uvedených v ustanovení §242 zák. práce; vznikne-li pochybnost, zda zaměstnavatel rozhodl o organizačních změnách, může se soud zabývat jen tím, zda takové rozhodnutí bylo skutečně přijato a zda je učinil zaměstnavatel - fyzická osoba, příslušný orgán zaměstnavatele - právnické osoby nebo ten, kdo je k tomu jinak oprávněn.
Pro závěr, zda bylo přijato rozhodnutí o změně úkolů zaměstnavatele, technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách, samozřejmě není významné, jak zaměstnavatel (příslušný orgán) své rozhodnutí označil. Především je podstatné, jak rovněž správně odvolací soud zdůrazňuje, zda rozhodnutí zaměstnavatele (příslušného orgánu) sledovalo změnu úkolů zaměstnavatele, technického vybavení, snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo jinou organizační změnu, pomocí níž měl být regulován počet zaměstnanců a jejich kvalifikační složení tak, aby zaměstnavatel nadále zaměstnával jen takový počet zaměstnanců a v takovém kvalifikačním složení, jaké odpovídá jeho potřebám, nebo zda podle svého obsahu nebo účelu směřovalo k jinému cíli. Jestliže rozhodnutí zaměstnavatele (příslušného orgánu) bylo opravdu přijato (posuzováno podle jeho skutečného smyslu) k dosažení změny úkolů zaměstnavatele, technického vybavení, snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo jiné organizační změny, byl splněn hmotněprávní předpoklad pro podání platné výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení §46 odst.1 písm.c) zák. práce; to platí i tehdy, nebyl-li organizační změnou sledovaný efekt později dosažen nebo ukázala-li se přijatá organizační změna posléze jako neúčinná. V případě, že rozhodnutím zaměstnavatele (příslušného orgánu), popřípadě jeho realizací u zaměstnavatele byly od počátku sledovány jiné než uvedené cíle a že tedy zaměstnavatel (příslušný orgán) ve skutečnosti jen předstíral přijetí organizačního opatření (změnu svých úkolů, technického vybavení, snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo jinou organizační změnu), je třeba - bez ohledu na to, jak své opatření označil - dovodit, že rozhodnutí o organizační změně nebylo přijato. Na tomto závěru nic nemění to, že rozhodnutí zaměstnavatele (příslušného orgánu) o změně jeho úkolů, technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách není právním úkonem ve smyslu ustanovení §240 odst. 1 zák. práce a že je samo o sobě nelze přezkoumávat z hlediska platnosti ve smyslu zásad uvedených v ustanovení §242 zák. práce; nejedná se tu totiž o takovýto přezkum, ale o posouzení, jaké rozhodnutí bylo přijato a zda jde o rozhodnutí významné z pohledu ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce (srov. právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27.4.2004 sp. zn. 21 Cdo 2204/2003, který byl uveřejněn pod č. 91 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004, na který poukázal i odvolací soud v projednávané věci).
Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzovaném případě zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů v tomto směru dovolatelka nezpochybňuje), že žalobce pracoval u žalované na základě pracovní smlouvy ze dne 15.12.1994, naposledy jako vedoucí produkce v Televizním studiu O. Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 3.10.2001 č.j. 26 C 141/2000-38 bylo určeno, že „výpověď z pracovního poměru daná žalobci dopisem žalované z 23.6.2000 podle §46 odst. 1 písm. f) Zákoníku práce je neplatná“. Na základě pracovní smlouvy ze dne 28.12.2001 žalovaná přijala do pracovního poměru od 2.1.2002 jako vedoucího produkce v Televizním studiu O. S. Š. Dne 13.2.2002 nabyl shora citovaný rozsudek právní moci a téhož dne přijal ředitel Televizního studia O. „Opatření č. 5 o změnách v organizační struktuře funkcí TS O. a snížení počtu zaměstnanců“, v jehož čl. II. se „s ohledem na znění rozsudku Okresního soudu v Ostravě č.j. 46 C 141/2000 ze dne 3.10.2001 konstatuje, že se zvyšuje celkový počet zaměstnanců TSO ve funkci vedoucí produkce z 12 na 13“, a že „po projednání s výborem odborové organizace a za účelem zvýšení efektivnosti se celkový počet pracovních míst ve funkci vedoucí produkce snižuje s účinností od 13.2.2002 na 12“. Dopisem ze dne 13.2.2002 dala žalovaná žalobci výpověď z pracovního poměru podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce s odůvodněním, že „se stal v důsledku uvedeného opatření rozhodnutím zaměstnavatele nadbytečným“.
Žalovaná tvrdí, že v důsledku pravomocného rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 3.10.2001 č.j. 26 C 141/2000-38, jímž byla určena neplatnost předchozí výpovědi dané žalovanou žalobci dne 23.6.2000, přijala dne 13.2.2002 rozhodnutí o organizační změně, spočívající ve snížení počtu zaměstnanců vykonávajících práci vedoucího produkce o jednoho (z 13 na 12), a to za situace, kdy dva měsíce po vyhlášení citovaného rozsudku přijala nového zaměstnance na stejné pracovní místo jako zastával žalobce před dáním předchozí (neplatné) výpovědi; podle tvrzení žalované bylo přijetí tohoto organizačního opatření „vedeno snahou o zvýšení efektivnosti“ a že „se takto vyrovnala s nadbytečností jednoho zaměstnance v dané profesi“, když „se rozhodla nevyužít práva na opravný prostředek“.
Při posouzení, zda rozhodnutí žalované ze dne 13.2.2002 naplňuje hmotněprávní předpoklad pro podání platné výpovědi podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce, odvolací soud správně dovodil, že jeho smyslem za daného skutkového stavu nebylo provést změnu úkolů žalované, technického vybavení, snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo jinou organizační změnu, ale že směřovalo k jinému cíli, a to k „neumožnění nastoupení zpět do práce žalobci poté, co byl úspěšný ve sporu o neplatnost předchozí výpovědi“, a že „zvýšení efektivnosti bylo jen předstíráno“. Odvolací soud v této souvislosti důvodně akcentoval „samotný text“ opatření ředitele Televizního studia O. č. 5 ze dne 13.2.2002, který výslovně poukazuje na výsledek soudního sporu mezi účastníky o neplatnost předchozí výpovědi, a patřičně přihlédl i k „časové návaznosti“ přijetí tohoto opatření vzhledem k povinnosti žalované po právní moci soudního rozhodnutí o určení neplatnosti předchozí výpovědi dále žalobce zaměstnávat. Přes námitky dovolatelky bylo rovněž namístě - jak to uvažoval i odvolací soud - zahrnout do rámce úvah o účelu rozhodnutí žalované ze dne 13.2.2002 skutečnost, že dva měsíce po vyhlášení rozsudku o určení neplatnosti předchozí výpovědi dané žalovanou žalobci přijala žalovaná nového zaměstnance S. Š. na stejné pracovní místo jako zastával žalobce podle poslední změny pracovní smlouvy. Důvody zdůrazňované žalovanou, proč přijala S. Š. do pracovního poměru (zda to bylo skutečně proto, že oproti žalobci měl kvalifikaci a praxi, „která umožňovala jeho využití na realizaci náročných dramatických děl“), nic nemění na tom, že v době, kdy žalovaná přijímala S. Š. do pracovního poměru jako vedoucího produkce v Televizním studiu O., „existoval nepravomocný rozsudek, kterým byla určena neplatnou předcházející výpověď daná žalovanou žalobci“, a že žalovaná, která nechtěla napadnout tento rozsudek opravným prostředkem, aniž vyčkala nabytí právní moci přijala dalšího zaměstnance.
Z uvedeného vyplývá, že opatření žalované ze dne 13.2.2002 není rozhodnutím o organizační změně ve smyslu ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce, neboť nepředstavuje prostředek snížení počtu zaměstnanců nebo změny v jejich kvalifikačního složení, ale jen nástroj potřebný k nastolení původního stavu, jaký u žalované existoval v době dání neplatné výpovědi žalobci dne 23.6.2000. O rozhodnutí o organizační změně by u žalované mohlo jít jen tehdy, kdyby jeho účelem (smyslem) bylo snížení stavu zaměstnanců nebo změna v jejich kvalifikačním složení oproti stavu, jaký u ní existoval v době dání této neplatné výpovědi (resp. před tím, než by pracovní poměr žalobce na základě této výpovědi - kdyby byla platná - skončil); takové opatření však žalovaná nepřijala.
Závěr odvolacího soudu o tom, že v daném případě „rozhodnutí o organizační změně, tak jak je předpokládá ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce, přijato nebylo“, a že z tohoto důvodu je výpověď z pracovního poměru daná žalovanou žalobci dne 13.2.2002 neplatným právním úkonem, je proto v souladu se zákonem a ustálenou judikaturou soudů, na níž dovolací soud nemá důvod cokoliv měnit.
Protože rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správný a protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelkou tvrzeno), že by byl postižen některou z vad uvedených v ustanovení §229 odst.1 o.s.ř., §229 odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. nebo v §229 odst. 3 o.s.ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalované podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
V dovolacím řízení vznikly žalobci v souvislosti se zastoupením advokátkou náklady, které spočívají v odměně za zastupování ve výši 2.500,- Kč [srov. §7 písm. c), §10 odst.3, §16 odst. 2 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb. a č. 110/2004 Sb.] a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 75,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb. a č. 68/2003 Sb.), celkem 2.575,- Kč. Protože dovolání žalované bylo zamítnuto, soud jí ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. uložil, aby tyto náklady žalobci nahradila; ve smyslu ustanovení §149 odst. 1 o.s.ř. je žalovaná povinna náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokátky, která žalobce v tomto řízení zastupovala.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. února 2006
JUDr. Zdeněk Novotný
předseda senátu