ECLI:CZ:NS:2006:22.CDO.1412.2005.1
sp. zn. 22 Cdo 1412/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobců: a) P. S., zastoupeného advokátkou, a b) H. S., zastoupené advokátkou, proti žalované m. č. P. 5, o určení vlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 13 C 270/2001, o dovolání žalobce a) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. září 2004, č. j. 64 Co 446/2003-151, takto:
I. Dovolání proti výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. září 2004, č. j. 64 Co 445/2003-151, jímž byl změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 10. dubna 2004, č. j. 13 C 270/2001-124, tak, že se zamítá žaloba, aby bylo určeno, že žalobkyně b) je vlastnicí jedné ideální čtvrtiny nemovitostí, domu čp. 513 s pozemkem parc. č. 462 - zastavěná plocha o výměře 408 m2, zapsaných na LV č. 98 pro o. P., k. ú. S. u K. ú. P. – m., se odmítá.
II. Dovolání proti výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. září 2004, č. j. 64 Co 445/2003-151, jímž byl změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 10. dubna 2004, č. j. 13 C 2370/2001-124, tak, že se zamítá žaloba, aby bylo určeno, že žalobce a) je vlastníkem jedné ideální čtvrtiny nemovitostí, domu čp. 513 s pozemkem parc. č. 462 - zastavěná plocha o výměře 408 m2, zapsaných na LV č. 98 pro o. P. k. ú. S. u K. ú. P. – m., se zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 10. dubna 2004, č. j. 13 C 270/2001-124, ve vztahu žalobců a M. č. P. 5 jako žalované 1) určil, že žalobci jsou každý z jedné ideální čtvrtiny spoluvlastníky nemovitostí - „domu čp. 513 s pozemkem parc. č. 462, zapsaných na LV č. 98 pro o. P., k. ú. S. u K. ú. P.-m.“, ve vztahu k dále žalovaným 2) České republice - Úřadu pro zastupování ve věcech majetkových a 3) o. m. P. žalobu na určení spoluvlastnických práv žalobců zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Zamítnutí žaloby vůči žalovaným 2) a 3) odůvodnil nedostatkem pasivní legitimace, kterou spatřoval v tom, že tito žalovaní nejsou zapsáni v katastru nemovitostí jako vlastníci předmětných nemovitostí.
K odvolání žalované 1) M. č. P. 5 Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 9. září 2005, č. j. 64 Co 446/2003-151, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu mezi žalobci a žalovanou 1) tak, že žalobu zamítl a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud převzal zjištění soudu prvního stupně, že žalobci nabyli každý z jedné ideální čtvrtiny spoluvlastnické právo k domu čp. 513 na pozemku parc. č. 462 a pozemku parc. č. 462 v k. ú. S., o. P., děděním po otci O. S., prohlášeném za mrtvého ke dni. Podle odevzdací listiny byly spoluvlastnické podíly pro tehdy nezletilé žalobce vloženy do pozemkové knihy. Dále žalobci nabyli děděním po matce L. S., prohlášené za mrtvou ke dni, každý rovněž ideální jednu čtvrtinu předmětných nemovitostí. Podle výpisu z knihovní vložky č. 547 pozemkové knihy pro k. ú. S. pro finanční pohledávku státu ve výši 568 952,72 Kč byla povolena exekuční dražba „na polovinu majetku matky žalobců.“ Dále pro pohledávky státu ve výši 114 414, 15 Kč za žalobci byla zahájeno dražební řízení na polovinu nemovitostí žalobců. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5, sp. zn. 7 E 263/61, z 1. 9. 1964, které nabylo právní moci 9. 10. 1964 (jehož opis se zachoval, spis byl skartován), došlo k vydražení ideální poloviny nemovitostí žalobců československým státem. Žalobci byli v tomto exekučním řízení, jak uvedeno v záhlaví uvedeného usnesení, zastoupeni z důvodu neznámého pobytu veřejným opatrovníkem Dr. M. N. Nemovitosti byly začleněny do operativní správy OPBH v P. 5, podle zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, byl v katastru nemovitostí vyznačen přechod vlastnictví k ideální polovině nemovitostí do majetku obce. Zápis vlastnictví k tomuto spoluvlastnickému podílu svědčí „žalované M. č. P. 5“ a žalobci jsou vyznačeni jako spoluvlastníci nemovitostí každý z jedné ideální čtvrtiny z titulu dědění po matce L. S. Soud prvního stupně opřel svůj rozsudek ve vztahu k žalované M. č. P. 5 o závěr, že žalobci jsou stále spoluvlastníky uvedených nemovitostí každý z jedné ideální čtvrtiny i z titulu dědění po otci, neboť je veřejný opatrovník nemohl podle §29 zákona č. 142/1950 Sb., o řízení ve věcech občanskoprávních, v exekučním řízení zastoupit. Podle uvedeného zákona bylo třeba v řízení pokračovat i po 1. 4. 1964, kdy nabyl účinnosti zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, neboť ten v §369 stanovil, že exekuce na nemovitosti a movité věci povolené před 1. 4. 1964 se dokončí podle dosavadních předpisů. Nemohlo ani dojít k vydržení těchto spoluvlastnických podílů žalobců podle §134 zákona č. 40/1994 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném od 1. 1. 1992, neboť žaloba byla podána 25. 5. 2001, takže neuplynula desetiletá vydržecí doba. Konečně soud prvního stupně také uvedl, že restituční zákony nevylučují poskytnutí ochrany vlastnickému právu podle obecného předpisu. Odvolací soud naproti tomu dospěl k závěru, že případnou vadu dražebního řízení, spočívající v tom, že žalobci jako povinní byli zastoupeni opatrovníkem, ačkoliv se tak stát nemělo, nelze řešit v tomto nalézacím řízení. Zdůraznil, že akty státu lze zpochybňovat jen zákonnými prostředky. Pokud žalobci tvrdí, že jim byl ustanoven opatrovník, ačkoliv k tomu nebyly podmínky, namítají, že jim byla nesprávným postupem soudu odňata možnost před soudem jednat. Podle odvolacího soudu „uvedená námitka je však relevantní jen v řízení o odvolání proti vykonávanému rozhodnutí. Jedině tak může povinný zvrátit pro něj nepříznivé důsledky a jen v takovém řízení o opravném prostředku je příslušný soud oprávněn řešit v rámci úvahy o včasnosti opravného prostředku účinky doručení rozhodnutí opatrovníku z pohledu splnění předpokladů jeho ustanovení.“ Z toho vyplývá, že námitkou nezákonnosti ustanovení opatrovníka v dražebním řízení se nelze v tomto řízení o určení vlastnictví zabývat. Při posuzování otázky doručení konečného rozhodnutí ve vykonávacím řízení by významné mohlo být jen tvrzení, že opatrovníku nebyl řádně doručen stejnopis jeho písemného vyhotovení, což však není posuzovaný případ. Odvolací soud uzavřel, že tímto právním názorem se ztotožňuje s rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 554/2002. Žalobci pozbyli spoluvlastnické podíly každý v rozsahu jedné ideální čtvrtiny k nemovitostem příklepem v dražebním řízení, v němž bylo „konečné rozhodnutí“ řádně doručeno ustanovenému opatrovníkovi, a proto nemohou být úspěšní se žalobou na určení, že jim tyto podíly stále patří. Odvolací soud dále uvedl, že se proto také nezbýval otázkou vydržení těchto spoluvlastnických podílů. Vyslovil ještě nesouhlas s názorem soudu prvního stupně o použití předpisu obecného a zvláštního, když se ztotožnil se závěrem vysloveným Nejvyšším soudem v rozsudku velkého senátu z 11. 9. 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001, podle kterého oprávněná osoba, jejíž nemovitosti převzal stát bez právního důvodu za podmínek uvedených v restitučních předpisech, nemůže se domáhat ochrany vlastnického práva podle obecných předpisů, a to ani formou určení vlastnického práva, ani vlastnickou žalobou.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce a) dovolání, jímž napadl rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu, a jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále „OSŘ“). Dovolání podává z důvodů, že rozsudek odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, a dále, že rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Naplnění prvého dovolacího důvodu spatřuje v tom, že v dané věci se nejednalo o ustanovení opatrovníka v řízení o vydání „podkladového rozhodnutí“ pro nařízení výkonu rozhodnutí, ale o ustanovení opatrovníka až v řízením exekučním. Proto také není použitelné rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 554/2002. Soud prvního stupně správně zjistil, že žalobci byli jako povinní v řízení vedeném u soudu prvního stupně pod sp. zn. zn. E 263/61 zastoupeni opatrovníkem, ačkoliv k tomu podle právní úpravy platné v letech 1961-1964, to jest podle zákona č. 142/1950 Sb., o řízení ve věcech občanskoprávních, ani podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, nebyl důvod. Podle §29 obou těchto předpisů ustanovení opatrovníka žalobcům nebylo opodstatněné, neboť nešlo o nebezpečí z prodlení, žalobci byli zletilí už v době zahájení tohoto řízení a nebyli neznámého pobytu. Konečné rozhodnutí ve vykonávacím řízení tak bylo doručeno nezákonně ustanovenému opatrovníku žalobců a nemůže být účinné. Soud prvního stupně proto správně dovodil, že žalobci nepozbyli spoluvlastnické podíly k nemovitostem na základě příklepu, k němuž došlo v nezákonném dražebním řízení. K závěru odvolacího soudu, že oprávněné osobě nepřísluší ochrana vlastnického práva obecného předpisu, je-li upravena předpisem zvláštním, žalobce a) namítá, že stát odňal žalobcům jejich spoluvlastnické podíly k nemovitostem svémocí či okupací, takže k přechodu vlastnictví na stát vůbec nedošlo, že šlo o převzetí protiprávní a nikoli o převzetí věci bez právního důvodu. Žalobce a) navrhl, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, nejprve zkoumal, zda jde o dovolání přípustné, a to jak subjektivně, tak objektivně.
Žalobci se domáhali určení každý svého spoluvlastnického práva k nemovitostem, přičemž jde u každého z nich o samostatné majetkové právo. Žalobce a) není proto osobou subjektivně oprávněnou k podání dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že byla zamítnuta žaloba žalobkyně b) na určení, že jí náleží spoluvlastnický podíl k nemovitostem. Dovolání žalobce a) proti tomuto výroku rozsudku odvolacího soudu bylo proto odmítnuto [§243b odst. 5 a §218 písm. b) OSŘ].
Žalobce a) je osobou oprávněnou k podání dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že byla zamítnuta žaloba na určení, že mu náleží spoluvlastnický podíl k nemovitostem, a vzhledem k tomu, že jde o rozsudek měnící, je dovolání také objektivně přípustné podle §237 odst. l písm. a) OSŘ.
Žalobce a) namítal, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, a to že opatrovník byl žalobcům ustanoven v řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí, které bylo vykonáváno v dražebním řízení, ačkoliv v daném případě byl opatrovník ustanoven právě až v řízení dražebním. Podle §241a odst. 3 OSŘ, je-li dovolání přípustné, lze dovolání podat také z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Odvolací soud však žalobcem a) uváděné zjištění neučinil. V odůvodnění svého rozsudku vyložil, že v tomto nalézacím řízení - rozumí se v tomto řízení podle §80 písm. c) OSŘ o určení, že žalobci jsou spoluvlastníky nemovitostí - nemůže řešit vadu, ke které mělo dojít v dražebním řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 7 E 263/61, spočívající v tom, že žalobci jako povinní byli nesprávně zastoupeni opatrovníkem.
Nesprávný je však závěr odvolacího soudu, že žalobcem a) namítaná vada dražebního řízení, spočívající v ustanovení opatrovníka žalobcům, aniž k tomu byly podmínky, je relevantní jen „v řízení o odvolání proti vykonávanému rozhodnutí. Jedině tak může povinný zvrátit pro něj nepříznivé důsledky a pouze v takovém řízení o opravném prostředku je příslušný soud oprávněn řešit v rámci úvahy o včasnosti podaného opravného prostředku účinky doručení rozhodnutí opatrovníkovi z pohledu splněné předpokladu jeho ustanovení.“ Odvolací soud sice uvedený závěr „převzal“ z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. října 2002, sp. zn. 20 Cdo 554/2002, publikovaného pod R 62/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, avšak přehlédl, že uvedené rozhodnutí není pro daný případ použitelné. Ve věci sp. zn. 20 Cdo 554/2002 totiž Nejvyšší soud rozhodoval o dovolání proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí srážkami ze mzdy, přičemž vykonávaným rozhodnutím byl rozsudek a k vadě řízení - odnětí možnosti jednat před soudem v důsledku nesprávného zastoupení účastníka opatrovníkem - mělo dojít v nalézacím řízení, tj. v řízení, ve kterém byl uvedený rozsudek vydán. Odvolací soud však v této věci rozhodoval o určení, že žalobci a) náleží spoluvlastnické podíly k nemovitostem podle §80 písm. c) OSŘ, a k odnětí možnosti jednat před soudem, způsobeného ustanovením opatrovníka žalobci a) bez naplnění zákonných podmínek, mělo dojít v exekučním řízení dražbou spoluvlastnických podílů k nemovitostem zahájeném v roce 1961 podle §§458 a násl. zákona č. 142/1950 Sb., v němž vykonávaným rozhodnutím byl výkaz nedoplatků (§428 odst. l písm. g zákona č. 142/1950 Sb.). Jak už uvedl soud prvního stupně, řízení bylo podle tohoto předpisu také dokončeno i po 1. 4. 1964, kdy nabyl účinnosti zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, který tak stanovil v §369 ohledně již zahájených řízení. Ostatně zákon č. 142/1950 Sb. je v usnesení z 1. 9. 1961, sp. zn 7 E 263/61 výslovně zmíněn. Účastníky exekučního řízení dražbou byli podle §427 uvedeného zákona vymáhající věřitel a dlužník (povinná strana). Řízení probíhalo tak, že dražba nemovitosti byla usnesením povolena, nařízen odhad nemovitosti a určena odhadní cena a dražební vyhláškou určen dražební rok (§§459, 463, 466, 468 a 469). Dražební vyhláška se podle §470 odst. l tohoto zákona doručovala i dlužníku, přičemž podle §471 soud nařídil, aby podstatný obsah vyhlášky byl vhodným způsobem uveřejněn. Vlastnictví vydražené věci nabýval vydražitel udělením příklepu (§478 zákona) a podle §488 odst. l a 2 téhož zákona proti usnesení, kterým byl příklep udělen a které se doručovalo i dlužníku, mohli podat stížnost jen ti, kteří byli přítomni při dražbě a vznesli námitky. Stížnost mohli podat jen z těch důvodů, které uplatnili v námitkách. Mimo to mohl do patnácti dnů ode dne dražby podat stížnost každý, jemuž měla být doručena dražební vyhláška a jenž pro nedostatek doručení nebyl při dražbě přítomen. Podle §488 odst. 3 uvedeného zákona stížnosti mohlo být vyhověno jen tehdy, jestliže vytýkané vady byly na újmu toho, kdo stížnost podal. Po právní moci usnesení o příklepu rozhodoval soud o rozvrhu podstaty.
V daném případě byl žalobce a) zastoupen v předmětném exekučním řízení opatrovníkem, jak bylo uvedeno v usnesení ze 1. 9. 1964 jako účastník neznámého pobytu. Soud prvního stupně vycházel z toho, že se tak stalo podle §29 zákona č. 142/1950 Sb., ten se ale týkal ustanovení opatrovníka účastníkovi pro případ nebezpečí z prodlení. Kromě toho však §52 tohoto zákona upravoval ustanovení opatrovníka účastníkovi neznámého pobytu pro doručování písemnosti, podle které příslušelo účastníku vykonat nějaký procesní úkon. Podle tohoto ustanovení soud oznámil vyhláškou, vyvěšenou alespoň na dobu patnácti dnů na soudní desce, ustanovení opatrovníka, stručný obsah doručované písemnosti, jakož i to, že opatrovník bude účastníka zastupovat tak dlouho, dokud účastník sám nevystoupí nebo nepojmenuje zmocněnce. Doručení se považovalo za vykonané, jakmile byla vyhláška vyvěšena na soudní desce a písemnost doručena opatrovníku.
Zákon č. 142/1950 Sb. tedy při úpravě exekučního řízení dražbou spoluvlastnického podílu k nemovitosti výslovně upravil v §488 odst. 2 procesní prostředek, náležející povinnému, který nebyl dražbě přítomen, neboť mu nebyla doručena dražební vyhláška (a jemuž tak byla v tomto řízení odňata možnost jednat před soudem), a to právo podat stížnost proti usnesení o příklepu ve lhůtě tam stanovené. Takovou stížností mohl se bránit i povinný, který tvrdil, že mu byla odňata možnost v exekučním řízení jednat tím, že se nezúčastnil dražby a nebyla mu doručena dražební vyhláška, neboť mu soud nesprávně podle §52 téhož zákona ustanovil opatrovníka jako účastníkovi neznámého pobytu. Jen v exekučním řízení dražbou na základě včasné stížnosti povinného proti usnesení o příklepu by soud při posouzení otázky, zda je povinný osobou oprávněnou k podání stížnosti proti tomuto usnesení, řešil otázku, zda povinný nebyl přítomen dražbě, neboť mu nebyla doručena dražební vyhláška (§488 odst. 2 zákona č. 142/1950 Sb.), tedy že mu tak byla odňata možnost jednat před soudem. Pokud povinný stížnost nepodal, usnesení o příklepu nabylo právní moci a povinný spoluvlastnický podíl k nemovitostem pozbyl. Jestliže povinný již není nositelem tohoto hmotného práva, nemůže se pro nedostatek věcné legitimace úspěšně domáhat podle §80 písm. c) OSŘ určení, že mu spoluvlastnický podíl náleží.
Z uvedeného vyplývá, že, byť odvolací soud v daném případě přímo neodkázal na §488 odst. 2 a §52 zákona č. 142/1950 Sb., je i tak správný jeho závěr, že žalobce a) pozbyl spoluvlastnický podíl příklepem v exekučním řízení a rozsudek odvolacího soudu je věcně správný. Dovolací soud neshledal, že by v řízení došlo k vadám vyjmenovaným v §229 odst. l, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 OSŘ nebo k jiným vadám, které by měly za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolání žalobce a) proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že byla zamítnuta žaloba na určení, že mu náleží spoluvlastnický podíl k nemovitostem, bylo proto zamítnuto (§243b odst. 2 OSŘ).
Žalované by vzhledem k úspěchu v dovolacím příslušela podle §243b odst. 5, §221 odst. l a 142 odst. l OSŘ náhrada nákladů dovolacího řízení, ty jí však nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. prosince 2006
JUDr. Marie Rezková, v. r.
předsedkyně senátu