ECLI:CZ:NS:2006:22.CDO.1993.2005.1
sp. zn. 22 Cdo 1993/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobců: a) J. M., a b) J. M., zastoupených advokátem, proti žalovaným: 1) R. K., a 2) M. K., zastoupeným advokátem, o určení věcného břemene, vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 9 C 235/2002, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 1. září 2004, č. j. 12 Co 416/2003-64, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 1. září 2004, č. j. 12 Co 416/20003-64, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Třebíči (dále jen „soud prvního stupně“) z 24. 4. 2003, č. j. 9 C 235/2002-46, kterým byla zamítnuta žaloba na určení, že „věcné břemeno ve prospěch žalobců, které vzniklo a bylo zajištěno na nemovitostech zapsaných na LV č. 196 pro obec a k. ú. N. zřízené smlouvou o zřízení věcného břemene ze dne 11. 1. 1998, č. j. N 8/88, NZ 22/88 bývalého Státního notářství v T., reg. pod č. j. RI. V 58/88 dne 12. 1. 1998 spočívající v bezplatném doživotním bydlení v domě čp. 52 v N., t. j. užívání kuchyně, obýv. pokoje, koupelny, spíže, WC, které se nacházejí nalevo od hlavního vchodu do domu, ložnice, která se nachází napravo od hlavního vchodu do domu, se spoluužíváním sklepa, půdy, dvoru, zahrady, s právem přijímat návštěvy, a darovací smlouvou ze dne 2. 12. 1993, sepsanou advokátkou, pod č. j. 013762 o převodu ideální poloviny domu se zahradou s převzetím věcného břemene - domu č. p. 52 se st. pl. 67 o výměře 383 m2 a ideální poloviny parc. č. 77/5 zahrada o výměře 633 m2 s převzetím věcného břemene zřízeného smlouvou registrovanou Státním notářstvím v T. pod č. j. RI. V 58/88 ze dne 12. 1. 1998 ve prospěch žalobců, evidovanou u KÚ T. pod č. j. V 1 2807/1993 s prvními účinky vkladu dnem 6. 12. 1993, trvá i nadále“, a kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Dále odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud převzal zjištění soudu prvního stupně a dále dokazování doplnil smlouvou darovací a o zřízení věcného břemene z 11. 1. 1988, návrhem na výmaz práva odpovídajícího věcnému břemeni ze 14. 7. 1998, darovací smlouvou z 2. 12. 1993 a prohlášením D. D. z 12. 11. 2003. Odvolací soud tak vyšel ze zjištění, že žalobkyně b) smlouvou z 11. 1. 1988, registrovanou bývalým Státním notářstvím v T. 12. 1. 1988, darovala žalovanému 1) - svému synovi dům čp. 52 se st. parc. č. 67 a zahradu parc. č. 77/5 v k. ú. a obci N. Současně byla na téže listině mezi žalovaným 1) a žalobci uzavřena smlouva o zřízení věcného břemene, spočívajícího v právu doživotního bezplatného bydlení žalobců v uvedeném domě, jak je shora vymezeno ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, a spoluužívání vymezených částí domu a zahrady. Darovací smlouvou, uzavřenou 2. 12. 1993, s účinky vkladu práva k 6. 12. 1993, žalovaný 1) daroval žalované 2) - své manželce ideální polovinu nemovitostí, které nabyl darem v roce 1988. Dne 14. července 1998 byla advokátkou sepsána a účastníky podepsána smlouva o bezplatném zrušení věcného břemene, zřízeného smlouvou z 11. 1. 1988 (s účinky vkladu práva ke 14. 7. 1998). Účastníci shodně uvedli, že se dohodli na zrušení věcného břemene z toho důvodu, aby žalovaným mohl být poskytnut úvěr od peněžního ústavu. Jako věrohodné se jevilo tvrzení žalovaných, že to byli žalobci, kteří chtěli předmětným úvěrem urychlit zavedení plynu v domě čp. 52, neboť ze svědeckých výpovědí Z. a V. L. vyplynulo, že žalobci si od nich chtěli sami v minulosti finanční prostředky k tomuto účelu vypůjčit. Z výpovědi advokátky bylo zjištěno, že účastníkům podrobně vysvětlila právní účinky smlouvy o zrušení věcného břemene, kterou po přečtení podepsali. Tato svědkyně také vypověděla, že nabízela účastníkům sepis smlouvy o užívání nemovitostí formou osobního závazku, ale to účastníci odmítli. Účastníci podepsali také listinu datovanou rovněž 14. 7. 1998, nadepsanou „zrušení darovací smlouvy“, v níž je uvedeno, že se žalobci zříkají věcného břemene za podmínek uvedených pod body 1 - 8, obsahujících ujednání o užívání nemovitostí žalobci a pro případ vystěhování žalobců závazek žalovaných zaplatit jim 50 000 Kč. O tom, že tato listina nebyla sepsána JUDr. B. K., svědčí „zjevně neurčitý obsah nepsaný právním jazykem“ a jako věrohodné se jevilo vysvětlení této svědkyně, že listinu podepsala a opatřila svým razítkem až na naléhání žalobkyně a), která přišla za ní s touto žádostí asi rok po sepsání smlouvy o zrušení věcného břemene. Žalovaný 1) darovací smlouvou z 30. 9. 1998 s účinky vkladu práva k 2. 10. 1998 převedl na žalovanou 2) druhou ideální polovinu domu čp. 52 se st. parc. č. 67 a zahrady parc. č. 77/5 a v katastru nemovitostí je žalovaná 2) zapsána jako vlastnice celých těchto nemovitostí. Následně došlo ke zhoršení vzájemných vztahů mezi účastníky a žalovaní podali na žalobce trestní oznámení v souvislosti s užíváním domu. Rozsudkem soudu prvního stupně z 16. 11. 2001, č. j. 2 T 127/2001-61, byli žalobci zproštěni obžaloby pro tr. čin neoprávněného zásahu do práva k domu, jehož se měli dopustit tím, že v době od 23. 3. 2001 do 13. 8. 2001 bránili žalované 2) v užívání domu čp. 52. Soud vzal v úvahu, že obžalovaní jednali v omylu, že jsou i nadále výlučně oprávněni užívat ložnici, pokoj a komoru na základě listiny označené jako „zrušení darovací smlouvy“, a ohledně dalších prostor, které byly od 25. 3. 2000 uzamčeny, že je stupeň nebezpečnosti jednání žalobců jen nepatrný. Navíc ke dni rozhodování soudu byly všechny místnosti v předmětném domě žalovaným přístupné. Na základě těchto zjištění dospěl odvolací soud shodně se soudem prvního stupně k závěru, že žalobci mají naléhavý právní zájem na určení, že předmětné věcné břemeno trvá, avšak že jeho existenci žalobci neprokázali, neboť zaniklo smlouvu o jeho zrušení z 14. 7. 1998 ve smyslu §151p odst. l ObčZ. Tuto smlouvu považovaly soudy obou stupňů za platný úkon. Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, který uvedl, že jde o právní úkon učiněný v náležité písemné formě (§40 odst. l ObčZ), svobodný, vážný, určitý, srozumitelný (§37 odst. l ObčZ) a zdůraznil shodu účastníků o důvodu zrušení věcného břemene - poskytnutí úvěru žalovaným, vázaného na výmaz věcného břemene v katastru nemovitostí. K pozdějšímu tvrzení žalobců, že JUDr. B. K. podepsali jen „prázdný papír“, odvolací soud dodal, že o sepisu smlouvy o zrušení věcného břemene dne 14. července 1998 svědčí rovněž písemné prohlášení Dáši D. jako tehdejší sekretářky JUDr. B. K., a dále to, že tentýž den byl podán návrh na výmaz práva podle této smlouvy do katastru nemovitostí. K listině, označené jako „zrušení darovací smlouvy“ a smlouvě o zrušení věcného břemene, soud prvního stupně uvedl, že jde o dva oddělené úkony a v návaznosti na zrušení věcného břemene svědčí uvedená listina o snaze účastníků o zachování určitého práva užívání nemovitostí pro žalobce. Smlouvu o zrušení věcného břemene neshledal neplatnou ani pro rozpor se zákonem nebo jeho obcházení a nebo proto, že by se příčila dobrým mravům (§39 ObčZ). Kromě již uvedeného důvodu uzavření smlouvy poukázal na to, že v době uzavření smlouvy byly vztahy mezi účastníky dobré a že následné jejich zhoršení je pro posouzení věci irelevantní. Neopodstatněným shledal tvrzení žalobců o neplatnosti této smlouvy podle §41a odst. 2 ObčZ jako simulovaného právního úkonu stejně jako podle §40 a 49a ObčZ, které stanoví relativní neplatnost právního úkonu, jestliže jej jednající osoba učinila v omylu, vycházejícím ze skutečnosti, jež je pro jeho uskutečnění rozhodující, a osoba, které byl právní úkon určen, omyl vyvolala nebo o něm musela vědět nebo omyl byl touto osobou vyvolán úmyslně. Soud prvního stupně opětovně zdůraznil, že žalobci byli s obsahem předmětného úkonu - smlouvy o zrušení věcného břemene seznámeni, znali její právní účinky a v době uzavření smlouvy byly vztahy mezi účastníky souladné. I pro posouzení platnosti smlouvy podle tohoto ustanovení nepovažoval za podstatné následné zhoršení vztahů mezi účastníky, když nebylo ani prokázáno, že se tak stalo výlučně vinou žalovaných a z jejich strany cíleně. Za nedůvodnou považoval i námitku o úmyslném převodu spoluvlastnického podílu mezi žalovanými ve snaze zbavit se osobního závazku vůči žalobcům, když i po tomto převodu závazek žalované 2) přetrvává.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání. Jeho přípustnost dovozují z §237 odst. l písm. c) OSŘ a rozhodnutí odvolacího soudu považují za zásadně právně významné z důvodu nesprávného právního posouzení věci odvolacím soudem. Vytýkají odvolacímu soudu, že opomenul podstatnou okolnost, a to, že žalovaný 1) darováním druhé poloviny nemovitostí žalované 2) porušil základní zásadu „zákazu zneužití práv“. Ze zjištěného stavu vyplývá, že úmysl žalovaných směřoval k tomu, aby dosáhli zániku věcného břemene váznoucího na jejich nemovitostech ve prospěch žalobců. Časová posloupnost je zcela zřejmá, jestliže 14. 7. 1998 došlo ke zrušení věcného břemene a již 30. 9. 1998 k převodu spoluvlastnického podílu k nemovitostem. Žalovaná 2) se tak stala výlučnou vlastnicí nemovitostí, přičemž k takovému kroku nebyl žádný důvod než ten, aby „byla přerušena kontinuita, event. domáhání se vrácení daru žalobci“. Podle žalobců nelze přehlédnout, že krátce nato došlo k porušování dobrých mravů žalovanými, které vyvrcholilo podáním trestního oznámení na žalobce. Dále odvolací soud opomenul, že věcné břemeno bylo zrušeno bezúplatně, ačkoliv §151p ObčZ výslovně počítá s tím, že za normálních okolností se zrušuje za náhradu, a to i tam, kde o zrušení rozhoduje soud. I formulace smlouvy svědčí o tom, že žalobci uvěřili žalovaným, že jde o zrušení jen dočasné a formální, sloužící jen k tomu, aby si mohli vyřídit půjčku a poté bude věcné břemeno obnoveno. Žalobci neměli v úmyslu trvale se vzdát svých práv zajištěných věcným břemenem, neboť by jinak trvali na finanční náhradě. Znovu zdůrazňují, že následným převodem spoluvlastnického podílu k nemovitostem sledoval žalovaný 1) „odstavení“ možnosti domáhat se vrácení daru v době, kdy se vztahy mezi účastníky výrazně zhoršily. Žalobci navrhli, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
Dovolání není přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 OSŘ).
Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné za splnění předpokladů stanovených v ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c), odst. 3 OSŘ. Protože předpoklad stanovený v §237 odst. 1 písm. b) OSŘ nebyl naplněn, přicházela v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 OSŘ, podle nichž je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ je podle výslovného ustanovení §241a odst. 3 OSŘ přípustné pouze pro řešení právních otázek, proto dovolací soud nemůže přezkoumávat správnost skutkových zjištění, na nichž právní posouzení věci odvolacím soudem spočívá a je tudíž povinen z těchto skutkových zjištění vycházet.
Dovolací soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Otázka platnosti smlouvy o zrušení věcného břemene ze dne 14. 7. 1998 nebyla řešena v rozporu s hmotným právem a posouzení platnosti této smlouvy v jedinečných skutkových souvislostech samo o sobě nemůže činit rozhodnutí odvolacího soudu rozhodnutím po právní stránce zásadního významu. V dané věci není nic, co by ji činilo významnější z hlediska obecného – nic podstatného, co by přesahovalo konkrétní jedinečné zájmy účastníků řízení. K tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu z 8. 3. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1421/2000, publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck pod C 297, Svazek 3. Dovolací soud poznamenává k námitce žalobců, že smlouva o zrušení věcného břemene ze 14. 7. 1998 je neplatná vzhledem k tomu, že nebyla sjednána náhrada v rozporu s §151p odst. 3 ObčZ, tedy pro rozpor se zákonem, že uvedené ustanovení se týká zrušení věcného břemene rozhodnutím soudu. Nejvyšší soud uvedl v rozsudku z 20. 12. 2000, sp. zn. 20 Cdo 1265/98, publikovaném pod R 19/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, že „pokud smlouva o zřízení věcného břemene neobsahuje žádný údaj o úplatnosti tohoto práva, pak platí, že věcné břemeno bylo sjednáno bezúplatně.“ I opačně pak musí platit, že ani pro případ zrušení věcného břemene smlouvou nelze omezovat smluvní volnost účastníků ujednat zrušení bezúplatně, tedy bez náhrady.
Vzhledem k tomu, že dovolání v dané věci není přípustné, dovolací soud je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) OSŘ odmítl.
Žalovaným by příslušela podle §243b odst. 5, §224 odst. l a §146 odst. 3 OSŘ náhrada nákladů dovolacího řízení, ty jim však nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. srpna 2006
JUDr. Marie Rezková, v. r.
předsedkyně senátu