ECLI:CZ:NS:2006:22.CDO.2228.2005.1
sp. zn. 22 Cdo 2228/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobců: a) L. B., b) M. B. a c) A. B., zastoupených advokátem, proti žalované 3. P., s. r. o., zastoupené advokátem, o umožnění přístupu přes pozemek a o vzájemném návrhu na zdržení se užívání pozemku, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 8 C 317/2003, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. května 2005, č. j. 21 Co 10/2005-209, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobcům na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3 838,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. T. H.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 31. srpna 2004, č. j. 8 C 317/2003-174, pod bodem I. výroku uložil žalované, aby umožnila žalobcům vstup, průchod a průjezd přes pozemek žalované parc. č. 144/1 o výměře 987 m2 – ostatní plocha, ostatní komunikace, zapsaný u Katastrálního úřadu P. na LV č. 1180 pro obec P. a kat. území H. Pod bodem II. zamítl vzájemný návrh žalované, aby soud uložil žalobcům zdržet se jakéhokoliv užívání tohoto pozemku, a pod bodem III. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně vyšel mimo jiné ze zjištění, že žalobci jsou spoluvlastníky domu č. p. 1089 a pozemku parc. č. 144/16 v obci P. a kat. území H. Žalovaná je tamtéž vlastnicí pozemku parc. č. 144/1, který bezprostředně sousedí s pozemkem parc. č. 144/16. Na pozemku parc. č. 144/1 je vybudována komunikace s názvem M. Ulice označená názvem M. M. se nachází na pozemku parc. č. 1708 a je pěší komunikací, nevhodnou pro příjezd automobilů k domu žalobců. Dne 11. listopadu 1998 uzavřeli žalobci jako odběratelé a žalovaná, tehdy nesoucí název A. P., s. r. o., smlouvu o poskytování služeb, podle níž se žalovaná zavázala umožnit žalobcům užívání předmětného pozemku za účelem přístupu k jejich nemovitostem, tj. domu č. p. 1089 a parc. č. 144/16, průchodem a průjezdem a za účelem parkování osobního vozidla. Tuto smlouvu mohly smluvní strany vypovědět ve lhůtě tří měsíců. Žalobce b) vypověděl uvedenou smlouvu dopisem z 25. 2. 2003. Žalovaná z důvodu krádeží aut a neoprávněného parkování na předmětném pozemku zavedla od 1. 5. 2003 nový typ „povolení vjezdu“ ve velikosti platební karty s tím, že od tohoto data budou všechna vozidla stojící na předmětném pozemku, která nebudou řádně označena, odtažena a opatření, že od 1. 7. 2003 bude vjezd na předmětný pozemek zabezpečen automatickou závorou, která bude ovládána kódovými ovladači, pěší průchod pro oprávněné zůstane zachován. Uvedené skutečnosti žalovaná oznámila nájemcům domů č. 2-20 v ulici M. M. 27. 4. 2003 s tím, že povolení k vjezdu budou vydána nájemcům, kteří mají uzavřenou platnou smlouvu o užívání předmětného pozemku. Vlastníci rodinných domů v ulici M. M. včetně žalobců žalované vypověděli smlouvu o poskytování služeb a vyjádřili vůli uzavřít s žalovanou jinou smlouvu. Na to žalovaná reagovala tak, že v případě ukončení stávající smlouvy o poskytování služeb a neuzavření nové smlouvy za podmínek stanovených žalovanou, vyplynou pro žalobce omezení, která budou muset respektovat, neboť tak ztratí oprávnění jakýmkoliv způsobem užívat pozemek parc. č. 144/1. Rozhodnutím ÚMČ P., odboru dopravy a energetiky, z 11. 8. 2003, č. j. ODE/1401/03, bylo žalované zakázáno činit jakékoliv zásahy, které by navrhovatelům včetně žalobců bránily v průchodu a průjezdu přes sporný pozemek, a nařídil žalované, aby nerušila výkon práva bydlení v nemovitostech ve vlastnictví či nájmu navrhovatelů. Toto rozhodnutí bylo zrušeno rozhodnutím Magistrátu h. m. P. z 13. 10. 2003, č. j. MHMP 146646/2003/DOP 04/Go, které navrhovatelé včetně žalobců napadli správní žalobou, vedenou u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 11 Ca 10/2004. V rámci řízení o vydání stavebního povolení žalované na zástavbu území vP. při objektu smaltovny č. p. 1 byla rozhodnutím Obvodního úřadu MČ P., odboru dopravy a energetiky, z 11. 11. 1996 areálová komunikace později nazvaná M. zařazena do sítě účelových a veřejných komunikací. Tato komunikace představuje jediný příjezd k nemovitostem k ní přilehlým. Soud prvního stupně se postavil na stanovisko, že v dané věci je dána pravomoc soudu, neboť jde o spor vyplývající ze vztahů vlastníků nemovitostí. Na podkladě těchto zjištění soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaným nelze bránit, aby užívali komunikaci zřízenou na pozemku žalované parc. č. 144/1, která byla příslušným orgánem zařazena do sítě účelových a veřejných komunikací, a žalovaná je povinna jim její užívání bezplatně umožnit. Podle názoru soudu prvního stupně nelze v daném případě aplikovat §7 odst. 2 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, neboť komunikace M. není komunikací sloužící výhradně potřebě vlastníka nebo provozovatele uzavřeného prostoru nebo objektu, ale jde o komunikaci, která slouží ke spojení s jednotlivými nemovitostmi pro potřeby jejich vlastníků včetně žalobců. Nesouhlasil s námitkami žalované, zpochybňujícími platnost rozhodnutí z 11. 11. 1996. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že v době předcházející vydání rozhodnutí z 11. 11. 1996 i v následujícím období byl souhlas žalované se zřízením veřejné účelové komunikace na předmětném pozemku projeven konkludentně. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ve věci sp. zn. 22 Cdo 2191/2002 uvedl, že chce-li žalovaná omezit užívání předmětné komunikace na určitou skupinu subjektů a vyloučit tak její obecné užívání, může tak učinit jen na základě rozhodnutí příslušného správního orgánu.
Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalované rozsudkem ze dne 17. května 2005, č. j. 21 Co 10/2005-209, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud v zásadě souhlasil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně. Uvedl, že při určení charakteru sporné komunikace je třeba vycházet ze zákona č. 13/1997 Sb., z něhož vyplývá, že pozemek se stává účelovou komunikací ze zákona, aniž by bylo třeba o jeho kategorizaci jako účelové komunikace vydávat správní rozhodnutí, splňuje-li znaky uvedené v §7 odst. 1 citovaného zákona. Pozemek žalované má právě takové znaky, neboť slouží ke spojení jednotlivých nemovitostí žalobců a další osob, ale i ke spojení těchto nemovitostí s místní komunikací H. Nemůže jít o účelovou komunikaci v uzavřeném prostoru, neboť žalovaná v areálu M. na pozemku, který byl původně celý v jejím vlastnictví, vystavěla budovy určené k bydlení, které následně prodala jednotlivým zájemcům do jejich vlastnictví, a jiný přístup k těmto nemovitostem vozidlem by nebyl možný. Obstát nemohou námitky žalované o „nicotném“ správním rozhodnutí z 11. 11. 1996, ani námitky, že nedala souhlas se zřízením této komunikace byť i konkludentně. Od účinnosti zákona č. 13/1997 Sb., tj. od 1. 4. 1997, jsou účelovými komunikacemi všechny pozemní komunikace, které splňují hlediska uvedená v tomto zákoně.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalovaná dovolání z důvodů, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Namítla, že v dané věci není dána pravomoc soudu, pokud oba soudy došly k závěru, že komunikace žalované je veřejnou účelovou komunikací. Soud nemůže rozhodovat o regulování účelové komunikace. Poukázala na to, že na svém pozemku svým nákladem zbudovala komunikaci, která od samého počátku měla povahu ryze soukromé komunikace v uzavřeném prostoru. Nachází se uprostřed zástavby budov a je přístupná pouze v jednom místě, které je vjezdem i výjezdem současně. Žalovaná ještě před zbudování dotčené komunikace a budov, které ji obklopují (areál M.), užívání komunikace regulovala. Komunikace sloužila výhradně potřebám žalované. Žalobci smlouvu o poskytování služeb dopisem z 25. 2. 2003 vypověděli, čímž se dobrovolně vzdali svého oprávnění užívat předmětnou komunikaci. V době, kdy žalovaná byla sama výlučnou vlastnicí komunikace, ale i všech okolních budov, šlo jednoznačně o komunikaci soukromé povahy podle §7 odst. 2 zákona o pozemních komunikacích. Na charakter této komunikace nemohla mít vliv ani ta skutečnost, že žalovaná následně některé z budov, nacházející se v areálu M., převedla na třetí subjekty, protože s každým z těchto subjektů upravila způsob a rozsah užívání této komunikace. Podle názoru žalované je v rozporu s hmotně právní úpravou tvrzení odvolacího soudu, že vlastník komunikace nemůže jednostranným vyhlášením zamezit jejímu obecnému užívání. Žalovaná nikdy neučila takovou právní dispozici, kterou by, byť i konkludentně, vydala předmětnou komunikaci k obecnému užívání a změnila tak její charakter ze soukromé komunikace na komunikaci veřejnou. Žalovaná vždy projevovala vůli žalobcům umožnit užívání komunikace, pokud se budou za podmínek respektovaných jejími ostatními uživateli podílet na úhradě nákladů spojených s jejím provozem, které ročně dosahují přibližně částky 125 000,- Kč. Vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, spatřuje v tom, že soudem prvního stupně bylo odmítnuto provedení důkazů, jimž chtěla doložit svá tvrzení ohledně charakteru komunikace a regulace jejího užívání. Setrvala na svém stanovisku, že rozhodnutí Obvodního úřadu MČ pro P., odboru dopravy a energetiky, z 11. 11. 1996, je nicotné a nemá oporu v zákoně. Pokud soud vyhověl návrhu žalobců, omezil tím vlastnické právo žalované k pozemku bez náhrady. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, případně po zrušení obou rozsudků řízení zastavil a věc postoupil příslušnému silničnímu správnímu úřadu.
Žalobci navrhli odmítnutí dovolání, neboť dovoláním napadené rozhodnutí nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Uvedli, že jestliže rozhodnutím z 11. 11. 1996 bylo rozhodnutí o zařazení pozemní komunikace M. do kategorie účelových veřejných komunikací a ÚMČ pro P. toto své rozhodnutí nikdy nezměnil, soud byl tímto rozhodnutím vázán. Soud proto nerozhodoval o obecném užívání komunikace jako takovém, ale za situace, kdy žalované trvale zneužívá svého vlastnického práva k pozemku parc. č. 144/1 a brání žalobcům v jejich právech, bylo namístě rozhodnout tak, jak to oba soudy učinily. Postup soudů obou stupňů je v souladu s rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR z 21. 11. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1868/2000.
Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou včas, nejprve zkoumal, zda jde o dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 občanského soudního řádu (dále „OSŘ“) lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné za splnění předpokladů stanovených v ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c), odst. 3 OSŘ. Protože předpoklad stanovený v §237 odst. 1 písm. b) OSŘ nebyl naplněn, přicházela v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 OSŘ, podle nichž je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ je podle výslovného ustanovení §241a odst. 3 OSŘ přípustné pouze pro řešení právních otázek.
Dovolací soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Řešení otázky, jaké povahy je určitá pozemní komunikace (ve smyslu jejich rozlišování podle zákona č. 13/1997 Sb.) v závislosti na jedinečných místních a časových souvislostech i konkrétních právních vztazích vzniklých mezi danými účastníky řízení, nemůže z rozhodnutí odvolacího soudu učinit rozhodnutí zásadního významu, jež by mohlo mít zobecňující význam pro spory obdobného druhu, a v dané věci dále není nic, co by ji činilo významnější z hlediska obecného – nic podstatného, co by přesahovalo konkrétní jedinečné zájmy účastníků řízení. K tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu z 8. 3. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1421/2000, publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod C 297, Svazek 3. Právní otázku, která by měla činit rozhodnutí odvolacího soudu rozhodnutím po právní stránce zásadního významu, dovolatelka ostatně ani neformulovala.
Pokud dovolatelka na prvém místě namítala, že rozhodnutí odvolacího soudu je vadné pro nedostatek pravomoci soudu, nejde o uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a) OSŘ, jímž se může dovolací soud zabývat jen v případě, že shledá dovolání přípustným, ale o námitku tzv. zmatečnostní vady ve smyslu §229 odst. 1 písm. a) OSŘ. V případě, kdy je dovolání nepřípustné, nemůže dovolací soud brát takovou námitku v potaz; k jejímu řešení je totiž dán institut žaloby pro zmatečnost, upravený v §229 a násl. OSŘ, který nelze v dovolacím řízením obcházet.
S ohledem na uvedené dovolací soud neshledal předpoklady přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 OSŘ v daném případě naplněny.
Dovolací soud proto podle §243b odst. 5 za použití §218 písm. c) OSŘ dovolání žalované jako nepřípustné odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání žalované bylo odmítnuto a žalobcům vznikly náklady (§243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 OSŘ). Náklady vzniklé žalobcům představují odměnu advokáta za jejich zastoupení v dovolacím řízení, která činí podle §7 písm. f), §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15, §17 odst. 1 písm. b, odst. 2 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. částku 3 000,- Kč, dále paušální náhradu hotových výdajů 225,- Kč podle §13 odst. 3 advokátního tarifu a daň z přidané hodnoty po zaokrouhlení 613,- Kč, celkem 3 838,- Kč. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z §149 odst. 1 a §160 odst. 1 OSŘ.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaná dobrovolně, co jí ukládá toto rozhodnutí, mohou žalobci podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 21. února 2006
JUDr. František Balák, v.r.
předseda senátu