ECLI:CZ:NS:2006:22.CDO.2532.2006.1
sp. zn. 22 Cdo 2532/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobců: a) P. J., b) M. J., zastoupených advokátem, proti žalovanému Zemědělskému družstvu se sídlem v B., zastoupenému advokátem, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 9 C 491/2002, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 2. února 2006, č. j. 22 Co 2030/2005-185, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobcům na nákladech dovolacího řízení částku 10 150 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. P. M.
Odůvodnění:
Okresní soud v Českém Krumlově (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 30. 5. 2005, č. j. 9 C 491/2002-137, určil, že „spoluvlastníky zemědělské hospodářské budovy postavené na parcele 25/3 a stav. par. 25/3 zapsaných v katastru nemovitostí pro obec a katastrální území B., u Katastrálního úřadu pro J. kraj, Katastrální pracoviště Č. K., jsou rovným dílem žalobce P. J. a žalobkyně M. J.“ (výrok pod bodem I.), a rozhodl o nákladech řízení (výroky pod body II. a III.).
K odvolání žalovaného Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 2. února 2006, č. j. 22 Co 2030/2005-186, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku pod bodem I. ve věci samé, změnil ve výrocích o nákladech řízení a rozhodl o nákladech řízení odvolacího.
Odvolací soud přezval zjištění soudu prvního stupně a dokazování doplnil výslechem znalce Ing. Z. K. Vycházel ze zjištění, že kupní smlouvou, uzavřenou 31. 3. 1955 s Č. s. l., nabyli J. a A. S. ideální ½ domu čp. 41 se st. parc. č. 25/1, stodolu se st. parc. č. 163, kuželník se st. parc. č. 171 a parc. č. 85/, 86/4 a 86/5. Dědictvím po J. S., zemřelém 29. 9. 1975, nabyli J. S. ml., nar. 1943, a žalobkyně b) každý ideální ¼ domu čp. 41 se st. parc. č. 25/1 (v dědickém spise bývalého Státního notářství Č. K. sp. zn. D 494/77 uvedena výměra 351 m2), st. parc. č. 163 a č. 171, a parc. č. 86/4 (po sloučení s parc. č. 85/1) zahrada a č. 86/5 zahrada. Další ideální ¼ těchto nemovitostí nabyli J. S. ml. a žalobkyně b) dědictvím po A. S., zemřelé 11. 11. 1983 (výměra st. parc. č. 25/1 v dědickém spise bývalého Státního notářství Č. K. sp. zn. D 541/83 uvedena 356 m2). J. S. ml. převedl svůj spoluvlastnický podíl k uvedeným nemovitostem v rozsahu ideální ½ kupní smlouvou z 19. 2. 1988 na žalobce a). Podle výpisu z listu vlastnictví č. 125 z 1. 2. 1988, založeného ve spise N 79/88 bývalého Státního notářství v Č. K., byla v evidenci nemovitostí výměra st. parc. 25/1 uvedena 356 m2. Nyní jsou v katastru nemovitostí na LV č. 125 pro obec B. a k. ú. B. p. K. zapsáni žalobci jako spoluvlastníci každý z ideální ½ domu čp. 41 na st. parc. č. 25/1, st. parc. č. 25/1 o výměře 218 m2, st. parc. č. 163 a č. 171 a parc. č. 86/4 zahrady a parc. č. 86/5 ostatní plochy. Přitom žalobce a jeho právní předchůdci nabyli uvedenými tituly jako součást pozemku parc. č. 25/1 a také jako své vlastnictví užívali i pozemek, vedený nyní v katastru nemovitostí jako parc. č. 25/3 o výměře 94 m2, spolu se stavbou na tomto pozemku. Šlo původně o sýpku s průchodem na zahradu pozemek parc. č. 86/4, přičemž sýpku žalobce a) v roce 1992 jako součást obytného domu čp. 41 rekonstruoval (se žalovaným bylo ve stavebním řízení jednáno jako s vlastníkem sousední nemovitosti). Pozemek se sýpkou byly součástí zemědělské usedlosti čp. 41. V katastru nemovitostí pro obec B. a k. ú. B. p. K. je na listu vlastnictví č. 5 jako vlastník pozemku parc. č. 25/3 o výměře 94 m2 veden žalovaný. Vlastnické právo bylo zapsáno podle kupní smlouvy, kterou žalovaný uzavřel 4. 11. 1988 s M. C., a kterou nabyl také dům čp. 78 a st. parc. č. 25/2. M. C. nabyla ideální polovinu nemovitostí kupní smlouvou ze 4. 11. 1958 a druhou ideální polovinu dědictvím v roce 1970. Do budovy na st. parc. č. 25/3 nebyl a není žádný přístup z domu čp. 78. Žalobce a) odsouhlasil současné hranice a výměru st. parc. č. 25/1 v roce 1989 v souvislosti s obnovou katastrální mapy novým mapováním – vznikem základní mapy velkého měřítka (ZMVM). Avšak podle znaleckého posudku Ing. Z. K. a zprávy Katastrálního úřadu v Č. K. z 1. 6. 2003 došlo už v mapě pozemkového katastru k chybnému zakreslení pozemku parc. č. 25/3. Podle náčrtu k ohlašovacímu listu č. 25 z roku 1903 tvořil st. parc. č. 25/3 obdélníkový obrazec o rozměrech 11,60m x 9,50 m a podle situačního plánu z roku 1920 a ohlašovacího listu č. 18 z roku 1934 sporný pozemek nebyl součástí parc. č. 25/3, ale byl součástí pozemku parc. č. 25/1 - byl slučkou propojen s parc. č. 25/1, i když měl být veden jako samostatný pozemek zastavěný stavbou. Jak vyplývá ze znaleckého posudku „v rozporu s uvedenými zákresy byla v mapě pozemkového katastru a mapě evidence nemovitostí platné až do roku 1990 přisloučena k parc. č. 25/3 její severní část a mapování v roce 1989 a vydání ZMVM stav dosavadních mapových elaborátů v místě st. parc. č. 25/3 změnilo tím, že tato parcela vznikla na (zjednodušeně řečeno) místě nesprávně přisloučené severní části parcely.“ Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že v době nabytí parc. č. 25/1 shora uvedenými právními předchůdci žalobců a žalobci samotnými byl pozemek, vymezený nyní v katastrální mapě jako st. parc. č. 25/3, součástí st. parc. č. 25/1, čemuž nasvědčuje i jeho tehdy uváděná výměra 356 m2, která se změnila až při ZMVM v roce 1990. Změna hranic a výměry st. parc. č. 25/1 v důsledku zeměměřičských prací a pochybení v mapování, v důsledku kterých byla část této parcely zapsána jako st. parc. č. 25/3, nemohla mít vliv na existenci vlastnického práva žalobců k původní st. p. č. 25/1. Protože nebylo zjištěno, že by žalobci a jejich právní předchůdci mimo již popsanou linii s tímto původním pozemkem parc. č. 25/1 nakládali, nebo že došlo k přechodu vlastnického právo k tomuto pozemku na jiný subjekt, žalobcům svědčí vlastnické právo k pozemku st. p. č. 25/3 ve smyslu §126 ObčZ. Pokud žalovaný tvrdil, že má nabývací tituly k pozemku parc. č. 25/3 a až v odvolacím řízení předložil listiny - výpisy z vl. č. 57 a 205 pozemkové knihy pro k. ú B., šlo ve smyslu §212a odst. 3 OSŘ o nové důkazy, ke kterým odvolací soud nemohl přihlédnout, nebotˇ nebyly splněny podmínky uvedené v §205a, případně §211 OSŘ.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) OSŘ, přičemž jeho zásadní význam spatřuje zejména v tom, že řeší právní otázku, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, a dále řeší právní otázku v rozporu s hmotným právem. Žalovaný namítá, že jeho právní předchůdci mají k dispozici řádný nabývací titul k pozemku parc. č. 25/3, což je smlouva trhová z roku 1891 a polohopisný plán z téhož roku, jak vyplývá z příslušného výpisu z pozemkové knihy. Pokud byli právní předchůdci žalovaného vlastníky předmětné parcely, byly vlastníky i budovy, která na ní již tehdy existovala nebo byla později postavena. Tyto listinné důkazy se ve spise nacházely v době, kdy se věcí zabýval soud prvního stupně a nemůže jít o důkazy, které žalovaný předložil jako nové v odvolacím řízení. Soudy obou stupňů tyto důkazy přešly bez povšimnutí. Za ničím nepodložené považuje žalovaný zjištění, že předmětné nemovitosti byly již součástí smlouvy trhové z 31. 3. 1955, kterou uzavřeli právní předchůdci žalobců. Pokud odvolací soud vycházel ze znaleckého posudku Ing. Z. K., pak ten neprovedl ani ohledání na místě samém, rozhodně ne za účasti žalovaného, na což také žalovaný již dříve upozorňoval. Znalecký posudek nic nového do věci nevnesl, stav lze hodnotit jako patový, což ovšem nemůže jít k tíži žalovaného. Taková situace - neunesení důkazního břemene musí vést k zamítnutí žaloby. Z příslušných výpisů z pozemkové knihy je patrno, že už v roce 1891 byla parcela č. 25/3 odepsána z usedlosti čp. 41 a připsána do vložky, ve které byla evidována usedlost čp. 78, a že předtím došlo k oddělení parc. č. 25/3 od parc. č. 25/1. Nabývacím titulem par. č. 25/3 je trhová smlouva z roku 1891 a polohopisný plán z téhož roku. Tato parc. č. 25/3 se pak objevuje i následně v pozemkové evidenci. Žalovaný považuje závěry o změně konfigurace této parcely - jejím přisloučení či rozpouštění v jiné sousední parcele za spekulaci. Jako protiústavní hodnotí, že se soud ve svém rozhodnutí nevypořádal se všemi důkazy a že znalec nepřizval žalovaného k místnímu ohledání. Nesouhlasí také s výrokem o nákladech řízení a navrhuje, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobci a) a b) namítli, že rozhodnutí dovolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam a proto není přípustné. Pokud vlastnickou žalobu podala jiná osoba než ta, která je zapsána v katastru nemovitostí jako vlastník, není tato skutečnost v rozporu s konstantní judikaturou v těchto věcech, neboť soudy, včetně Nejvyššího soudu, vždy judikovaly, že existence vlastnického práva není závislá na zápisu v katastru nemovitostí. Protože v dané věci nešlo mezi spornými stranami o spoluvlastnictví předmětných nemovitostí, pak vedle sebe nemohou obstát rozdílné právní tituly o vlastnictví různých osob k týmž nemovitostem, ale bylo na soudu, aby v případě takové existenci více titulů posoudil, který z nich ve vzájemné konkurenci lépe obstojí. Žalobci navrhli, aby dovolání bylo odmítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas oprávněným, řádně zastoupeným účastníkem řízení, nejprve zkoumal, zda jde o dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 občanského soudního řádu (dále „OSŘ“) lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovoláním napadeným rozsudkem odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, jímž soud prvního stupně rozhodl stejně jako v dřívějším rozsudku z 26. 5. 2003, č. j. 9 C 491/2002-66, který byl usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. 11. 2003, č.j. 22 Co 2075/2003-94, zrušen a věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení. Jde tedy o potvrzující rozsudek odvolacího soudu, proti němuž je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ, za předpokladu, že dovolací soud dospěje k závěru, že jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu.
Podle §237 odst. 3 OSŘ, rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností uplatněných dovolacím důvodem, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. K okolnostem uplatněným jinými dovolacími důvody, tj. že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí [§241a písm. a) OSŘ], nebo že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování /§241a odst. 3 OSŘ/, nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle §237 odst. l písm. c) OSŘ, přihlíženo (srov. právní větu usnesení Nejvyššího soudu z 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, publikovanou pod C 3078/sešit 31 Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck).
Pro daný případ to znamená, že dovolací soud nemůže přihlížet k dovolacím důvodům, kterými žalovaný vytýká odvolacímu soudu, že (stejně jako soud prvního stupně) pominul rozhodnou skutečnost - trhovou smlouvu z roku 1891 a připojený polohopisný plán, jak jsou uvedeny ve výpisu z vl. č. 205 pozemkové knihy pro k. ú. Brloh, kterým soud prvního stupně provedl důkaz, a že v provedeném dokazování nemá oporu zjištění o tom, že trhovou smlouvou z 31. 3. 1955 byly převedeny i pozemek parc. č. 25/3 se stavbou na tomto pozemku, a o změně konfigurace tohoto pozemku (dovolací důvody podle §241a odst. 3 OSŘ), dále že došlo k vadám řízení, které měly za následek ve věci [§241a odst, 1 písm. a) OSŘ], tj. že odvolací soud postupoval v rozporu s §213 odst. 5 a §205a OSŘ, neboť považoval nesprávně za nové důkazy výpisy z vl. č. 205 a 57 pozemkové knihy pro k. ú. Brloh a ohledně způsobu vypracování znaleckého posudku (šetření provedené znalcem bez přítomnosti žalovaného). Námitka žalovaného ohledně o neunesení důkazního břemene žalobcem není namístě, neboť soudy obou stupňů na základě provedených důkazů dospěly ke skutkovému zjištění, na které pak aplikovaly příslušný právní předpis. Pak ovšem se správnost takového rozhodnutí odvíjí od zjištěného skutkového stavu, který však, jak již uvedeno, nemůže být v případě potvrzujícího rozsudku odvolacího soudu [§237 odst. l písm. c) OSŘ] dovolatelem úspěšně zpochybněn.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu není podle §237 odst. l písm. c) OSŘ přípustné, a bylo proto odmítnuto [§243b odst. 5 a §218 písm. c) OSŘ].
Podle §243b odst. 5 a §146 odst. 3 OSŘ je žalovaný povinen nahradit žalobcům náklady dovolacího řízení. Ty jsou dány odměnou advokáta za zastoupení ve dvou samostatných věcech o určení práva k nemovitostem, který v dovolacím řízení učinil podáním vyjádření jeden úkon částkou 5000 Kč [(čl. II. vyhl. č. 277/2006 a §5 písm. b), §17 odst. 1 písm. b) a §18 odst. l vyhl. č. 484/2000 Sb.] a 2 x 75 Kč paušální náhradou hotových výdajů (§13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.), celkem částkou 10 150 Kč.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaný dobrovolně povinnost uloženou mu tímto rozhodnutím, mohou žalobci podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 9. listopadu 2006
JUDr. Marie R ezková, v. r.
předsedkyně senátu