ECLI:CZ:NS:2006:22.CDO.270.2005.1
sp. zn. 22 Cdo 270/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně L. H., zastoupené advokátem, proti žalovanému J. H., zastoupenému advokátem, o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů, vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 5 C 1117/98, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 6. 1istopadu 2003, č. j. 27 Co 398/2003-78, ve znění opravných usnesení ze dne 9. listopadu 2004, č. j. 27 Co 398/2003-100, a ze dne 7. prosince 2004, č. j. 27 Co 398/2004-101, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Mělníku (dále “soud prvního stupně“) rozsudkem z 26. 5. 2003, č. j. 5 C 1117/98-65, vypořádal bezpodílové spoluvlastnictví účastníků jako bývalých manželů tak, že přikázal do výlučného vlastnictví žalobkyně jmenovitě uvedené movité věci v celkové hodnotě 26 300 Kč a do výlučného vlastnictví žalovaného přikázal osobní automobil Škoda Felicia Combi v hodnotě 210 000 Kč a osobní automobil VASZ 2101 v hodnotě 500 Kč, tedy věci v celkové hodnotě 210 500 Kč (výrok pod bodem I.), a uložil žalovanému, aby zaplatil žalobkyni na vyrovnání jejího podílu částku 92 100 Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok pod bodem II.). Dále rozhodl o nákladech řízení a soudním poplatku (výroky pod body III. a IV.).
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že manželství účastníků zaniklo rozvodem ke dni 9. 2. 1998. Tím došlo také k zániku jejich bezpodílového spoluvlastnictví manželů (dále „BSM“), které nevypořádali v celém rozsahu dohodou, a žalobkyně podala návrh na jeho částečné vypořádání soudem 17. 7. 1998. Soud prvního stupně vypořádal BSM podle §150 zákona č. 40/1964, občanský zákoník, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 91/1998 Sb. (dále „ObčZ“). Vycházel z toho, že účastníci společně pořídili věci specifikované ve výroku rozsudku, na jejichž ceně se shodli, a že osobní automobil Škoda Felicia Combi žalovaný v roce 1999 prodal. Vzhledem k tomu, že do vlastnictví žalobkyně přikázal movité věci v ceně 26 300 Kč a žalovanému dva osobní automobily v ceně 210 500 Kč, uložil žalovanému, aby při rovnosti podílů zaplatil žalobkyni na vyrovnání částku 92 100 Kč. Soud prvního stupně vzal za prokázáno, že žalovaný prodal svůj podíl ve společnosti s ručením omezeným Ústřední vytápění za trvání manželství v roce 1997 za 100 000 Kč. Z této částky započtením do výše 75 000 Kč zaplatil část kupní ceny osobního automobilu Škoda Felicia Combi, který koupil od uvedené obchodní společnosti za 250 000 Kč. Žalovaný této společnosti částku 175 000 Kč stále dluží. Tento dluh soud prvního stupně do vypořádání nezařadil, neboť „podle právní úpravy ke dni 31. 7. 1998 nebyly předmětem bezpodílového spoluvlastnictví manželů závazky, které některému z manželů nebo oběma manželům společně vznikly za trvání manželství (na rozdíl od právní úpravy účinné od 1. 7. 1998.)“
K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem z 6. 11. 2003, č. j. 27 Co 398/2003-78, ve znění opravných usnesení z 9. 11. 2004, č. j. 27 Cdo 398/2003-100, a ze 7. 12. 2004, č. j. 27 Co 398/2004-1001, rozhodl, že „rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I. mění tak, že namísto osobního automobilu Škoda Felicia Combi se do výlučného vlastnictví žalovaného přikazuje jeho hodnota činící 210 000 Kč, a tak, že žalovanému se ukládá vyrovnat dluh u společnosti Ústřední vytápění H. s. r. o. v částce 175 000 Kč, jinak se potvrzuje,“ a že „ve výroku II se rozsudek mění tak, že výše podílu činí 4 600 Kč; jinak se potvrzuje.“ Změnu rozsudku soudu prvního stupně odůvodnil odvolací soud tím, že přihlédl k tomu, že osobní automobil Škoda Felicia Combi žalovaný po rozvodu v roce 1999 prodal. Proto již automobil nemohl být přikázán do vlastnictví žalovaného a do vypořádání zahrnul odvolací soud částku 210 000 Kč, kterou žalovaný prodejem získal. Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně vypořádal dluh žalovaného 175 000 Kč u společnosti Ústřední vytápění H. spol. s. r. o. Dospěl k závěru, že jde o dluh, vzniklý žalovanému při koupi osobního automobilu Škoda Felicia Combi, který je zařazen do aktiv BSM, a je tak spjat s věcí v BSM. I když občanský zákoník ve znění před 31. 7. 1998 neměl výslovné ustanovení pro vypořádání společných pasiv, použil přiměřeně §150 ObčZ – k tomu odvolací soud odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu 2 Cz 1/70, publikované ve Sborníku IV Nejvyššího soudu ČSSR, vydaného v roce 1986, str. 504, a rozhodnutí R 46/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. S přihlédnutím k tomu, že žalobkyni byly přikázány aktiva v hodnotě 26 300 Kč a žalovanému aktiva 210 500 Kč a pasiva 175 000 Kč, uložil žalovanému, aby zaplatil žalobkyni na vyrovnání podílu částku 4 600 Kč.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Jeho přípustnost dovozuje z §237 odst. l písm. a) občanského soudního řádu (dále „OSŘ“) a uplatňuje dovolací důvod spočívající v nesprávné právním posouzení věci /§241a odst. 2 písm. b) OSŘ/. Za nesprávný považuje názor odvolacího soudu, že žalovanému nelze přikázat společný osobní automobil Škoda Felicia Combi, který po rozvodu prodal. Podle žalobkyně je pro jeho přikázání žalovanému rozhodné, že jako společný existoval automobil ke dni zániku manželství. Dále žalobkyně nesouhlasí s tím, že závazek vzniklý žalovanému z titulu nedoplatku kupní ceny předmětného osobního automobilu by měl patřit do společného majetku a proto také vypořádán v rámci BSM. Poukazuje na dosavadní judikaturu, podle které není vyloučeno, aby na základě právního úkonu jednoho z manželů byla věc sice pořízena do BSM, ale zavázán z tohoto úkonu by zůstal jen ten manžel, který úkon učinil. Za nesprávný považuje žalobkyně výrok rozsudku odvolacího soudu, kterým jí bylo uloženo, aby nahradila žalovanému náklady odvolacího řízení. Žalobkyně navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas řádně zastoupenou účastnicí řízení, se dále zabýval otázkou, zda jde o dovolání přípustné.
V rozsudku z 25. 6. 1998, sp. zn. 3 Cdon 117/96, publikovaném pod R 27/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyšší soud uvedl, že „dovolací soud není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost rozhodnutí výroku rozsudku odvolacího soudu, proti němuž není dovolání přípustné, i když z pohledu ustanovení §242 odst. 3 písm. d) OSŘ jde o spor, v němž určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky vyplývá z právního předpisu. Propojení výroku odvolacího soudu proti němuž dovolání přípustné je, s výrokem, který není přípustno zkoumat, se při rozhodnutí o dovolání projevuje v tom, že shledá-li soud důvody pro zrušení přezkoumávaného výroku, zruší současně i výrok, jehož sepětí se zkoumaným výrokem vymezuje ustanovení §242 odst. 2 OSŘ.“
Řízení o vypořádání BSM je sporem o vypořádání vztahu mezi účastníky, které vyplývá z §150 ObčZ. Dovolací soud proto přezkoumával přípustnost dovolání odděleně ve vztahu k napadeným výrokům rozsudku odvolacího soudu.
Podle §236 odst. l OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Rozhodnutí, proti kterým je přípustné podat dovolání, vymezuje OSŘ tak, že tato rozhodnutí v §§237 – 239 OSŘ vyjmenovává, a dále tím, že v §241a odst. 2 a 3 OSŘ stanoví důvody, pro které lze rozhodnutí odvolacího soudu napadat. Takto vymezená přípustnost dovolání je tzv. přípustností objektivní.
Dovoláním může podle §240 odst. l OSŘ napadat rozhodnutí odvolacího soudu účastník řízení. Z povahy dovolání jako mimořádného opravného prostředku však plyne, že dovolání může podat jen ten účastník, kterému byla rozhodnutím odvolacího soudu způsobena určitá újma na jeho právech, jestliže ji lze odstranit zrušením napadeného rozhodnutí (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu z 23. 7. 2001, sp. zn. 33 Odo 258/2001, publikovaný pod C 637/svazek 8 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck). Tím je vymezena přípustnost subjektivní dovolání.
V daném případě žalobkyně napadla dovoláním v prvé řadě výrok rozsudku odvolacího soudu, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně, jímž byl osobní automobil Škoda Octavia Combi v ceně 210 000 Kč přikázán do vlastnictví žalovaného tak, že žalovanému byla přikázána hodnota tohoto automobilu v částce 210 000 Kč. Výrok rozsudku odvolacího soudu mění výrok rozsudku soudu prvního stupně a dovolání proti tomuto výroku rozsudku odvolacího soudu je objektivně přípustné podle §237 odst. l písm. a) OSŘ.
Žalobkyni však nebyla změnou rozsudku odvolacího soudu způsobena újma. Žalobkyně nezpochybňuje, že ať už byl žalovanému přikázán přímo osobní automobil nebo jen „hodnota“, kterou získal jeho prodejem, v obou případech šlo o majetek ve stejné výši - v částce 210 000 Kč. Zrušením napadeného výroku rozsudku odvolacího soudu by proto žalobkyně nemohla dosáhnout pro ni příznivějšího rozhodnutí. Proti tomuto výroku je tak dovolání subjektivně nepřípustné a dovolací soud se nezbýval jeho věcným přezkumem podle žalobkyní uplatněného dovolacího důvodu.
Dovolání proti výrokům rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovanému byl přikázán k zaplacení dluh 175 000 Kč a v důsledku toho žalovanému uloženo, aby zaplatil žalobkyni na vyrovnání podílu částku o 87 500 Kč nižší, než jak rozhodl soud prvního stupně, je podle §237 odst. l písm. a) OSŘ přípustné.
Soudy obou stupňů vycházely z toho, že za trvání manželství žalovaný sám jako kupující uzavřel s obchodní společností kupní smlouvu, podle které koupil osobní automobil za kupní cenu 250 000 Kč. Ta byla do výše 75 000 Kč uhrazena ze společných prostředků a zbývá nedoplatek 175 000 Kč. Soudy se shodly na tom, že osobní automobil se na základě této kupní smlouvy stal věcí náležející do BSM v souladu s §143 ObčZ. Ten stanovil, že v bezpodílovém spoluvlastnictví je vše, co může být předmětem osobního vlastnictví a co bylo nabyto jedním z manželů za trvání manželství, s výjimkou věcí získaných dědictvím, darem, jakož i věcí, které podle své slouží osobní potřebě nebo výkonu povolání jen jednoho z manželů. Odvolací soud sice poukázal na judikaturu, která se zabývala otázkou vypořádání pohledávek a dluhů vzhledem k tomu, že podle §143 ObčZ předmětem BSM byly jen věci, a to na rozsudky Nejvyššího soudu ČSR sp. zn. 2 Cz 1/70 a sp. zn. 4 Cz 10/ 66. V posledně jmenovaném rozsudku, publikovaném R 46/1966 (nikoli 1996), je uvedeno, že „při vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví, jež musí zahrnovat veškerý majetek, který ke dni zániku bezpodílového spoluvlastnictví existoval a náležel do tohoto bezpodílového spoluvlastnictví, nelze ponechat stranou ani pohledávky a dluhy, které vznikly za trvání bezpodílového spoluvlastnictví manželů. V takovém případě jde již ovšem o vypořádání v širším slova smyslu; je v něm zahrnuto i vypořádání společných závazků a práv.“ Při úvaze, že dluh 175 000 Kč představující nedoplatek kupní ceny za předmětný automobil, je třeba přikázat k zaplacení žalovanému, však odvolací soud přehlédl, že nejde o společný dluh účastníků, ale jen o dluh žalovaného, neboť jen ten byl účastníkem kupní smlouvy. Nejde-li o společný dluh účastníků, nelze jej podle §150 ObčZ vypořádat tak, že by byl přikázán některému z účastníků k zaplacení. To jistě neznamená, že by se při vypořádání BSM k dluhu žalovaného vůbec nepřihlédlo. Jestliže manžel, podle kupní smlouvy, kterou za trvání manželství sám uzavřel a podle které byla věc nabyta do BSM, kupní cenu za trvání manželství nezaplatil, pak je třeba při vypořádání BSM vycházet z toho, že je zatížen dluhem, jehož zaplacením vynaloží své prostředky na věc, kterou manželé nabyli do BSM. To znamená, že je třeba postupovat podle §150 věta druhá ObčZ, který stanoví, že každý z manželů je oprávněn požadovat, aby mu bylo uhrazeno, co ze svého vynaložil společný majetek. I když odvolací soud pochybil, pokud ve výroku svého rozsudku přikázal žalovanému dluh 175 000 Kč vůči předmětné obchodní společnosti, pak vzhledem k tomu, že dluh je třeba vypořádat jako vnos, zůstává částka, kterou je povinen žalovaný zaplatit žalobkyni na vyrovnání podílů stejná, tj. 4 600 Kč. Aktiva BSM činí: věci movité v ceně 26 330 Kč, automobil přikázaný žalovanému v ceně 500 Kč a částka 210 000 Kč, získaná žalovaným z prodeje dalšího automobilu, celkem částku 236 800 Kč, z toho připadá na každého z účastníků podíl 118 400 Kč. Jestliže žalobkyni byly přikázány věci movité v ceně 26 300 Kč, dostalo se jí o 92 100 Kč méně, než činí její podíl. Od této částky, kterou by na vypořádání aktiv měl žalovaný žalobkyni zaplatit, je však třeba odečíst polovinu jeho vnosu, tj. částku 87 500 Kč, takže žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na vyrovnání podílů částku 4 600 Kč. Z uvedeného je zřejmé, že nesprávné právní posouzení dluhu žalovaného jako dluhu společného nemělo vliv na věcnou správnost jeho rozsudku a proto bylo dovolání zamítnuto (§243b odst. 2 OSŘ).
Dovolací soud ještě podotýká, že nemohl přezkoumávat správnost výroku rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení, který žalobkyně dovoláním výslovně napadla, neboť proti takovému výroku není dovolání přípustné (k tomu srovnej právní větu usnesení Nejvyššího soudu z 13. 2. 2004, sp. zn. 25 Cdo 2265/2003, publikovanou pod C 2458/ sešit 28 Sbírky civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávané nakladatelstvím C. H. Beck).
Žalovaný byl v dovolacím řízení úspěšný a příslušela by mu proto náhrada nákladů řízení (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. l a §142 odst. l OSŘ), náklady mu však nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. února 2006
JUDr. Marie Rezková,v.r.
předsedkyně senátu