ECLI:CZ:NS:2006:22.CDO.2800.2005.1
sp. zn. 22 Cdo 2800/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce A. D., zastoupeného advokátem, proti žalované PhDr. R. D., zastoupené advokátkou, o určení neplatnosti smlouvy a o určení vlastnictví členského podílu k bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 9 C 140/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. prosince 2004, č. j. 62 Co 371/2004-204, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 5.075,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. J. M.
Odůvodnění:
Žalobce se nejprve domáhal určení, že dále specifikovaný byt je ve společném jmění účastníků. Tvrdil, že účastníci se na základě dohody o převodu členského podílu uzavřené za trvání jejich manželství stali společnými nájemci družstevního bytu při jejich společném členství v družstvu. Družstvo však uzavřelo smlouvu o převodu vlastnického práva k bytu jen se žalovanou a v katastru nemovitostí je žalovaná zapsána jako jeho vlastnice. Protože k zúžení společného jmění manželů ohledně tohoto bytu nedošlo, jde o společný majetek, což žalovaná odmítá uznat. Manželství účastníků dosud trvá, ale žalobce již podal návrh na rozvod.
Obvodní soud pro Prahu 6 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem z 12. 9. 2001, č. j. 9 C 140/2000-60, určil, že „byt č. 673/64 v domě s byty a nebytovými prostorami na cizím pozemku čp. 673, na pozemku parc. č. 1281/193, v katastrálním území V., obec P., zapsaný v katastru nemovitostí u katastrálního úřadu P., na LV č. 750, je ve společném jmění manželů A. D. a PhDr. R. D.“.
Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením z 26. 6. 2002, č. j. 58 Co 138/2002-80, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Uložil soudu prvního stupně, aby se zjistil, z jakých prostředků (oddělených či společných) byl zaplacen členský podíl v družstvu, neboť tuto skutečnost považoval za významnou pro posouzení otázky, zda se účastníci stali společnými nájemci a společnými členy družstva a zda sama žalovaná mohla platně uzavřít dohodu o převodu bytu do jejího vlastnictví.
Žalobce pak změnil podáním ze 7. 8. 2002 žalobu tak, že se domáhal určení neplatnosti smlouvy o převodu bytu do vlastnictví žalované z 20. 9. 1999, a určení, že je „vlastníkem členského podílu k bytu ve specifikovaném družstvu“. Tvrdil, že členský podíl v družstvu byl zaplacen z jeho výlučných prostředků a že se dovolal relativní neplatnosti smlouvy o převodu bytu do vlastnictví žalované z 20. 9. 1999.
Po změně žaloby připuštěné usnesením soudu prvního stupně při jednání dne 20. srpna 2003 soud prvního stupně rozsudkem z 14. 1. 2004, č. j. 9 C 140/2000-173, výrokem pod bodem I. určil, že „smlouva o převodu družstevního bytu do vlastnictví člena družstva, uzavřená dne 20. září 1999 mezi Stavebním bytovým družstvem v P., jako stranou převádějící a PhDr. R. D. jako stranou přejímající, týkající se převodu práva k bytu č. 673/64 v 9. podlaží budovy čp. 673 v kat. území V., na základě které Katastrální úřad P. povolil vklad práva žalované k tomuto bytu, s právními účinky vkladu ke dni 21. 10. 1999, je neplatná“. Výrokem pod bodem II. zamítl návrh na určení, že „výlučným vlastníkem členského podílu k bytu číslo 673/64 v 9. podlaží budovy čp. 673 v katastrálním území V., ve Stavebním bytovém družstvu P., je žalobce“. Výrokem pod bodem III. rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že 14. 6. 1996 uzavřeli účastníci manželství. Dne 11. března 1997 byla uzavřena dohoda, podle které D. D. převedl na účastníky členský podíl, spojený s užíváním družstevního bytu č. 64 v domě čp. 673 na E. ulici v P. za sjednanou částku 895 000 Kč. Tato částka byla zaplacena 12. 3. 1997 ze společných prostředků účastníků, neboť žalobce neprokázal, že šlo o jeho výlučné prostředky. Žalovaná uzavřela 12. 3. 1997 se Stavebním bytovým družstvem pro P. nájemní smlouvu o užívání předmětného bytu, ve které označila žalobce jako společného nájemce a člena družstva. Družstvo uzavřelo 20. 9. 1999 se žalovanou smlouvu o převodu bytu č. 673/64 do výlučného vlastnictví žalované, s účinky vkladu vlastnického práva ve prospěch žalované do katastru nemovitostí k 21. 10. 1999. Manželství účastníků zaniklo rozvodem ke dni 5. září 2001.
Soud prvního stupně shledal, že žalobce má naléhavý právní zájem na určení neplatnosti smlouvy z 20. 9. 1999, protože bez tohoto určení by se jeho postavení stalo nejistým, když prokázal korespondencí s katastrálním úřadem a družstvem, že se bez soudního rozhodnutí marně snažil dosáhnout změny zápisu v katastru nemovitostí. Dospěl k závěru, že na základě dohody o převodu členského podílu z 11. 3. 1997 se účastníci stali společnými nájemci bytu č. 64 v domě čp. 673 na E. ulici v P. při společném členství v družstvu. Považoval za nerozhodné, zda byl členský podíl hrazen ze společných prostředků či výlučných prostředků jen jednoho manžela, neboť by úhradu výlučných prostředků mohl manžel požadovat v rámci vypořádání společného jmění. Dohodu o převodu bytu do vlastnictví žalované z 20. 9. 1999, shledal neplatnou, neboť ji žalovaná uzavřela bez souhlasu žalobce, který byl v té době jejím manželem, a žalovaná tak vybočila z mezí obvyklé správy majetku ve společném jmění manželů. Žalobce se dovolal relativní neplatnosti tohoto úkonu v tříleté promlčecí lhůtě. Rovněž i na určení, že je výlučným vlastníkem členského podílu ve Stavebním bytovém družstvu v P. k bytu č. 673/64 v domě čp. 673 v k. ú. V., svědčil žalobci podle soudu prvního stupně naléhavý právní zájem, neboť „rozhodnutí soudu v této věci mělo jasný preventivní charakter, v jehož důsledku se vytvoří pevný právní základ pro vztahy mezi účastníky“. Žalobu v této části zamítl soud prvního stupně s odůvodněním, že dohoda o převodu členského podílu na účastníky byla uzavřena oběma účastníky za trvání jejich manželství dne 11. března 1997 a žalobce neprokázal, že částka 895 000 Kč za převod byla zaplacena z finanční prostředků v jeho výlučném vlastnictví.
K odvolání obou účastníků odvolací soud rozsudkem z 15. 12. 2004, č. j. 62 Co 371/2004-204, rozsudek soudu prvního stupně v žalovanou napadeném výroku I. o určení neplatnosti smlouvy změnil tak, že žalobu zamítl (výrok I.). Odvolací řízení o odvolání žalobce proti výroku II. zastavil (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.). Žalobce vzal v průběhu odvolacího řízení své odvolání směřující proti výroku II. napadeného rozsudku zpět s odůvodněním, že mezi účastníky bylo zahájeno řízení o vypořádání společného jmění manželů, v němž bude vyřešena i otázka členského podílu v družstvu.
Odvolací soud odůvodnil změnu rozsudku soudu prvního stupně tím, že žalobce nemá naléhavý právní zájem na požadovaném určení neplatnosti předmětné smlouvy ve smyslu §80 písm. c) OSŘ. Jestliže žalovaná byla na základě smlouvy o převodu bytu zapsána jako jeho vlastnice v katastru nemovitostí, může mít žalobce naléhavý právní zájem jen na takovém určení, které způsobí změnu tohoto zápisu. Předmětem řízení může být pouze určení, zda tu právo je či není, nikoli, zda bylo někdy v minulosti. Pro úplnost odvolací soud uvedl, že ani v případě, že by naléhavý právní zájem žalobce na určení neplatnosti smlouvy byl dán, nebylo by možno uvedené žalobě vyhovět pro nedostatek pasivní legitimace. Pokud se totiž žalobce domáhá určení neplatnosti smlouvy z 20. 9. 1999, pak pasivně legitimovanými jsou všichni účastníci této smlouvy, tedy i Stavební bytové družstvo v P.
Proti rozsudku odvolacího soudu do výroku I. podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. a) OSŘ a uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) OSŘ. Za nesprávný považuje závěr odvolacího soudu, že nemá naléhavý právní zájem na určení neplatnosti smlouvy o převodu bytu do vlastnictví žalované z 20. 9. 1999. Žalobce souhlasí s tím, že na základě určení neplatnosti této smlouvy by nebyla v katastru nemovitostí provedena změna zápisu vlastnického práva k tomuto bytu. Odvolací soud však nevzal v potaz skutečnost, že manželství účastníků bylo v době rozhodování soudu prvního stupně pravomocně rozvedeno a že žalobce tak měl naléhavý právní zájem na určení neplatnosti předmětné smlouvy s ohledem na následné vypořádání zaniklého společného jmění manželů. Podle žalobce „určením, že smlouva o převodu bytové jednotky pouze ve prospěch žalované je neplatná, by jeho právní postavení přestalo být nejisté a vytvořil by se pevný právní vztah mezi účastníky, na základě něhož by mohlo být provedeno vypořádání zaniklého společného jmění, když by bylo zřejmé, že i převedená bytová jednotka se musí stát předmětem vypořádání. Teprve na základě dohody nebo rozhodnutí soudu o vypořádání společného jmění by byla aktuální otázka případné změny zápisu vlastnického práva v katastru nemovitostí.“ Žalobou nesměřoval prioritně ke změně zápisu v katastru nemovitostí, avšak měl zájem na preventivním vytvoření právního základu pro následné vypořádání společného jmění účastníků. Žalobce nesouhlasí ani se závěrem odvolacího soudu, že žaloba neobstojí i z důvodu věcné legitimace, neboť nesměřuje proti družstvu, které bylo rovněž účastníkem smlouvy z 20. 9. 1999. K tomu odkazuje na rozhodnutí publikované pod R 6/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadené části zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se vyjádřila tak, že považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a navrhla, aby bylo dovolání žalobce zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání bylo podáno včas řádně zastoupeným účastníkem řízení a že je přípustné, přezkoumal napadený rozsudek v napadené části podle §242 odst. 1 a 3 občanského soudního řádu (dále „OSŘ“).
Předmětem dovolacího přezkumu bylo posouzení správnosti právního názoru, že žalobce nemá naléhavý právní zájem na požadovaném určení.
Podle §80 písm. c) OSŘ lze žalobou uplatnit, aby bylo rozhodnuto o určení, zda tu právní vztah je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem.
Rozsudek odvolacího soudu je v souladu s judikaturou dovolacího soudu, která se týká výkladu §80 písm. c) OSŘ. Podle rozsudku Nejvyššího soudu z 2. 4. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2147/99, publikovaném pod R 68/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, „lze-li žalovat o určení práva nebo právního vztahu, není dán naléhavý právní zájem na určení neplatnosti smlouvy, jež se tohoto práva nebo právního vztahu týká.“
V dané věci je předmětem žaloby určení neplatnosti smlouvy o převodu bytu na žalovanou. Jde o byt jako část domu vymezenou podle zákona o vlastnictví bytů č. 72/1994 Sb., tj. jednotku podle §2 písm. h) tohoto zákona. Neplatnosti smlouvy v té části, kterou došlo v souvislosti s převodem jednotky k převodu spoluvlastnického podílu na společných částech domu, se žalobce nedomáhal. Podle tvrzení žalobce je neplatnost smlouvy dána tím, že jednotka byla převedena (jen) na žalovanou za trvání manželství účastníků, ačkoliv účastníci byli společnými nájemci družstevního bytu při společném členství v družstvu. Žalobce tak tvrdí, že předmětná jednotka nepřešla do vlastnictví žalované, ale zůstala vlastnictvím družstva. Jestliže lze žalovat na určení vlastnictví k předmětné jednotce
(a spoluvlastnickému podílu vlastníka jednotky na společných částech domu), pak není dán naléhavý právní zájem na určení neplatnosti smlouvy, kterou družstvo s jednotkou nakládalo. Tím spíše, když rozsudek o určení vlastnického práva k jednotce (a spoluvlastnickému podílu na společných částech domu) by byl také podkladem pro změnu zápisu vlastnictví v katastru nemovitostí, jak zdůraznil také odvolací soud.
Nedůvodná je argumentace žalobce ohledně naléhavého právního zájmu na určení neplatnosti předmětné smlouvy v návaznosti na vypořádání zaniklého společného jmění účastníků jako bývalých manželů. Neplatnou smlouvou (ať už z jakéhokoliv důvodu) by totiž jednotka nepřešla do vlastnictví žalované. Žalobce neuvedl po změně žaloby žádné skutečnosti, na základě kterých by se za této situace měla jednotka stát majetkem společným. Přesto argumentuje v dovolání tím, že určením neplatnosti smlouvy o převodu jednotky bude zřejmé, že i „převedená bytová jednotka“ musí být předmětem zaniklého společného jmění manželů, a teprve po jeho vypořádání bude aktuální případná změna zápisu vlastnického práva v katastru nemovitostí. Určení neplatnosti smlouvy o převodu vlastnictví jednotky na jednoho z manželů nemůže být základem pro vypořádání této jednotky v rámci zaniklého společného jmění manželů. Byla-li smlouva o převodu jednotky na žalovanou neplatná, nemohlo žádnému z účastníků ani jim oběma vzniknout vlastnické právo k této jednotce.
Jestliže neobstojí ani dovolací výtka žalobce, že žalované určení by odstranilo nejistotu v otázce, zda jednotka je předmětem zaniklého společného jmění, a že ke změně zápisu o vlastnictví k této jednotce by došlo vypořádáním této jednotky v rámci zaniklého společného jmění manželů, je závěr odvolacího soudu, že žalobce nemá naléhavý právní zájem na žalovaném určení ve smyslu §80 písm. c) OSŘ, správný. Nedostatek naléhavého právního zájmu postačoval k potvrzení rozsudku soudu prvního stupně, jímž byla žaloba na určení zamítnuta. Pokud se odvolací soud zabýval věcnou legitimací žalované, šlo úvahu nadbytečnou, která již nemohla mít vliv na rozhodnutí ve věci. Nebyla proto také předmětem přezkumu dovolacího soudu.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolací důvod, upravený v §241a odst. 2 písm. b) OSŘ, v posuzované věci není dán. Vady řízení uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 OSŘ, jakož i jiné vady řízení, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlíží i bez návrhu, nebyly tvrzeny ani dovolacím soudem zjištěny. Dovolání proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu bylo proto zamítnuto
(§243b odst. 2 OSŘ).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že žalobce nebyl úspěšný a žalované vznikly náklady (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 OSŘ). Náklady vzniklé žalované představují odměnu za jeden úkon právní služby – vyjádření zástupce k dovolání podle §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, která činí podle §5 písm. b), §10 odst. 3 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. částku 5 000,- Kč, a dále paušál náhrady hotových výdajů 75,- Kč podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z §149 odst. 1 a §160 odst. 1 OSŘ.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobce dobrovolně, co mu ukládá toto rozhodnutí, může žalovaná podat návrh na výkon rozhodnutí.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. února 2006
JUDr. Marie Rezková, v.r.
předsedkyně senátu