ECLI:CZ:NS:2006:22.CDO.2930.2005.1
sp. zn. 22 Cdo 2930/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyň: a) Ing. S. Ch., zastoupené žalobkyní b) JUDr. D. B., proti žalovaným: 1) V. Ch. a 2) O. Ch., 3) S., s. r. o., všem zastoupeným advokátem, 4) městu P., zastoupenému advokátkou, a 5) městské části P., o zdržení se zásahů do vlastnického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 32 C 348/92, o dovolání žalobkyň proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. listopadu 2004, č. j. 21 Co 389/2003, 21 Co 390/2003-583, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 3. listopadu 2004, č. j. 21 Co 389/2003, 21 Co 390/2003-583, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně a) se žalobou, podanou jen proti žalovanému 1), domáhala, aby soud uložil žalovanému zdržet se vstupu na pozemek parc. č. 18/1, zapsaný na LV č. 355 pro obec město P., kat. území Ch., zdržet se odstraňování porostů, jakož i veškerého příslušenství z tohoto pozemku, zdržet se zřizování odstavných parkovacích stání na tomto pozemku a zapojit kabel a elektrický proud na tomto pozemku a zpřístupnit žalobkyni vstup k elektrické a vodovodní přípojce na tomto pozemku a na celý pozemek.
Obvodní soud pro Prahu 4 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 4. prosince 1992, č. j. 32 C 348/92-55, žalobě vyhověl.
Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalovaného usnesením ze dne 17. května 1994, č. j. 17 Co 255/93-77, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud vyslovil právní názor, že předběžně je třeba řešit otázku, zda žalobkyně je či není vlastnicí sporného pozemku, tedy zda žalobkyně, případně její právní předchůdci, vlastnické právo k pozemku nabyli vydržením. K tomu mimo jiné uvedl, že pokud by sporný pozemek parc. č. 18/1, původně kat. č. 402, přešel do vlastnictví státu, jeho vydržení by nepřicházelo v úvahu, a to ani podle OZO z roku 1811, ani podle občanského zákoníku č. 141/1950 Sb., ani podle občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., a žalobkyně by v takovém případě nebyla věcně aktivně legitimována. Pokud by bylo prokázáno, že sporný pozemek je z majetku P. a. (církevní), platila by podle §1472 OZO čtyřicetiletá vydržecí doba, takže i kdyby bylo prokázáno držení pozemku právními předchůdci žalobkyně již od roku 1923, vydržecí doba by do konce účinnosti OZO z roku 1811 neproběhla. Uložil soudu prvního stupně, aby otázku vydržení zkoumal z hlediska právní úpravy platné od 1. 1. 1951, a dojde-li k závěru, že k vydržení podle občanského zákoníku č. 141/1950 Sb. nedošlo, pak aby ji řešil z hlediska §135a občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. s přihlédnutím k tomu, že v době od 1. 4. 1983 do 31. 12. 1991 bylo vydržení pozemku možné jen pro stát a vydržitel pozemku měl právo na uzavření dohody o osobním
Soud prvního stupně po doplnění dokazování rozsudkem ze dne 15. června 1998, č. j. 32 C 348/92-314, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 17. prosince 1999, č. j. 32 C 348/92-487, zamítl žalobu, aby žalovaným bylo uloženo, aby se zdrželi vstupu na pozemek parc. č. 18/1, zapsaný na LV č. 732 pro obec město P. a kat. území Ch., a žalovanému 1) aby bylo uloženo, aby se zdržel odstraňování porostů, jakož i veškerého příslušenství z tohoto pozemku, zdržel se zřizování odstavných a parkovacích stání na tomto pozemku, žalobkyním zpřístupnil vstup k elektrické a vodovodní přípojce na tomto pozemku a na celý pozemek a aby na tomto pozemku zapojil kabel a elektrický proud. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně mimo jiné zjistil, že v katastru nemovitostí je jako vlastník předmětného pozemku parc. č. 18/1 zapsána obec město P. – Městská část P. Tento pozemek vznikl rozdělením pozemku parc. č. 18, který spolu s pozemkem parc. č. 17 byl původně podle pozemkové knihy součástí pozemku parc. č. 402, k němuž bylo v deskách zemských, knihovní vložce č. 335, vloženo vlastnické právo pro P. a. Poznámkou z 2. 12. 1920 bylo podle návrhu Farního úřadu v P. z 21. 11. 1920 poznamenáno zabrání státem podle zákona č. 215/1919 Sb. Tato poznámka však byla k 20. 8. 1927 vymazána. Směnnou smlouvou z 20. 2. 1923 A. p. postoupilo V. a A. Ch., právním předchůdcům žalobkyň, část pozemku č. kat. 397 role v kat. území Ch., označenou v situačním plánku připojeném ke smlouvě, za pozemky č. kat. 142 a 149 v kat. území T. Pozemek par. č. 402 – pastvina o výměře 4 286 m2 byl uveden v soupisu pozemkového majetku podléhajícího revizi podle zákona č. 142/1947 Sb., o revizi první pozemkové reformy, z 13. 1. 1948. Podle hlášení o změně z 24. 2. 1970 byl pozemek parc. č. 402 dosud v užívání JZD R. v Ch. převeden na MNV Ch. jako součást veřejného prostranství. Na podkladě žádosti B. Ch., původní žalobkyně b), o přidělení pozemku parc. č. 19 v Ch. do osobního užívání ke stavbě rodinného domu, k níž je možný přístup přes pozemky parc. č. 17 a 18 (dříve kat. č. 402), a návrhu Útvaru hlavního architekta m. P. z 1. 3. 1984 byla geometrickém plánem č. 224 6.020-145-84 z pozemku parc. č. 18 o výměře 449 m2 oddělena část o výměře 142 m2 a tato byla přičleněna k pozemku parc. č. 19 s původní výměrou 548 m2. Tato změna však v evidenci nemovitostí nikdy nebyla provedena. Darovací smlouvou z 5. 5. 1976 darovala B. Ch. S. Ch. [žalobkyni a)] pozemek kat. č. 397/4 – díl a o výměře 808 m2, nyní označenou jako parc. č. 20. B. Ch. nabyla vlastnické právo mj. k pozemku parč. č. 397/4 postupní smlouvou z 13. 5. 1946 od A. Ch. a dědictvím po svém manželovi B. Ch. na podkladě rozhodnutí z 8. 8. 1961, který spoluvlastnický podíl k pozemku nabyl dědictvím po svém otci V. Ch. v roce 1946. Darovací smlouvou z 9. 4. 1986 převedla B. Ch. na V. Ch. pozemek parc. č. 19 o výměře 548 m2. B. Ch. čestným prohlášením z roku 1983 prohlásila, že stavbu plotu na pozemku parc. č. 18 provedla vlastním nákladem v roce 1963. Žádostí ze 7. 4. 1986 žalovaní 1) a 2) požádali o přidělení části pozemku parc. č. 18 a jeho sloučení s pozemkem parc. č. 19 s tím, že na pozemku hodlají postavit rodinný domek. Podle zápisu koordinační komise MNV v P.-M. z 24. 4. 1986 komise projednala žádost B. a S. Ch. o přičlenění pozemku parc. č. 18, který je ve vlastnictví státu, k pozemku parc. č. 20 ve vlastnictví S. Ch. a k pozemku parc. č. 25 ve vlastnictví B. Ch. s tím, že oddělení, případně sloučení pozemků musí být předmětem správního řízení u orgánu územního plánování. Nájemní smlouvou č. 26/92 z 20. 5. 1992 Místní úřad v P.-M. jako vlastník pozemků parcelních čísel 18/1, 18/2 a 18/3 o výměře 449 m2 pronajal označené pozemky žalovanému 1) za účelem zřízení odstavných parkovacích stání s tím, že přes pozemek parc. č. 18/1 je povinen umožnit vstup na přilehlý pozemek parc. č. 20/1 ve vlastnictví žalobkyně a). Podnájemní smlouvou ze 7. 2. 1996 žalovaní 1) a 2) pronajali společnosti S., s. r. o., zastoupené jednatelkou žalovanou 2), část pozemku parc. č. 18/1 k vjezdu a výjezdu na pronajaté pozemky parcelních čísel 25, 26 a 27. Místním ohledáním pozemku parc. č. 18/1 dne 31. 8. 1992 bylo zjištěno, že na pozemku se nachází elektrická přípojka a funkční kohout vodovodního potrubí. Podle tvrzení žalobkyně a), původní žalobkyně b) a nynější žalobkyně b) došlo v šedesátých letech k přestavbě plotu od chodníku a cesty, kdy nový plot byl postaven na stejném místě. Žalovaný 1) naproti tomu uvedl, že plot vybudovaný jeho matkou v roce 1963 byl postaven dále a že jeho matka oplotila i pozemek, který jí nepatřil. Na podkladě učiněných skutkových zjištění soud prvního stupně žalobu zamítl z důvodu nedostatku aktivní legitimace v tomto sporu, neboť žalobkyně neprokázaly, že vlastnické právo ke spornému pozemku nabyly vydržením. Soud prvního stupně poukázal na to, že právním předchůdcům žalobkyň V. a A. Ch., kteří směnnou smlouvou v roce 1923 nabyli do vlastnictví část pozemku parc. č. 397, označenou v situačním plánku připojeném ke smlouvě, muselo být zřejmé, k jakému pozemku nabyli vlastnictví, a nemohli být v dobré víře, že jim patří i část pastviny parc. č. 402, které se směnná smlouva netýkala. V dobré víře mohli být nejdříve právní nástupci V. a A. Ch. B. a B. Ch., kteří do jejich vlastnických práv vstoupili v roce 1946. Dobrá víra žalobkyň musela skončit již v roce 1976, kdy byl vypracován geometrický plán č. 24640-120-413-76 v souvislosti s vyznačením změn na pozemku parc. č. 397/4, jehož část žalobkyně B. Ch. darovala žalobkyni a), a kdy „přihrazení“ části parc. č. 402 k parc. č. 397/4 muselo být zřejmé. Protože vypracování tohoto geometrického plánu předcházelo darovací smlouvě z 5. 5. 1976, nemohlo jít u žalobkyně a) od počátku jejího vlastnictví pozemku nově označeného jako parc. č. 20 o dobrou víru, že jí patří i část pozemku parc. č. 18. Žalobkyně B. Ch. nemohla nabýt vlastnické právo ke spornému pozemku vydržením z důvodu, že ten byl předmětem revize podle zákona č. 142/1947 Sb. a vydržení věci vůči státu nepřicházelo v úvahu.
Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobkyň a žalovaných 1) a 2) rozsudkem ze dne 3. listopadu 2004, č. j. 21 Co 389/2003, 21 Co 390/2003-583, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně s výjimkou jeho právního závěru, že podle §15 zákona č. 142/1947 Sb. nebylo možno sporný pozemek vydržet. Podle názoru odvolacího soudu by zařazení vydržení pod §15 citovaného zákona znamenalo ničím neodůvodněný rozšiřující výklad tohoto paragrafu. To ovšem nic nemění na závěru, že žalobkyně vlastnické právo nevydržely z jiných důvodů. Nebylo prokázáno, že by po vyznačení poznámky zamýšleného převzetí předmětného pozemku státem z 20. 4. 1948 došlo k její realizaci, o čemž svědčí zpráva P. a. ze 7. 10. 1994, podle níž jediný dochovaný zápis o převzetí pozemků státem tento pozemek neobsahuje. Jedná se tedy o majetek, k němuž lze vlastnické právo za splnění zákonných podmínek vydržet. Dobrá víra původní žalobkyně b) skončila v roce 1976, kdy byly vypracované nové geometrické plány daných a sousedních pozemků, které předcházely převodu vlastnictví části zaměřovaných pozemků z žalobkyně b) na žalobkyni a). O nedostatku dobré víry původní žalobkyně b) svědčilo i její písemné prohlášení z 10. 1. 1987 ve věci přiznání k dani zemědělské a ze dne 28. 9. 1983, jakož i korespondence ohledně vykoupení jejího pozemku parc. č. 19, v nichž se hovoří o sporném pozemku jako o pozemku státu. Soud prvního stupně tak učinil správný závěr, že žalobkyně nejsou vlastnicemi sporného pozemku a proto se nemohou domáhat zdržení se zásahů do vlastnického práva.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podaly žalobkyně dovolání z důvodů, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Zásadní význam rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce žalobkyně spatřují v řešení otázky, zda pozemek, který je v pozemkových knihách veden pod dřívějším kat. č. 402 jako církevní půda v majetku P. a., na základě poznámky zamýšleného převzetí v pozemkových knihách podle oznámení z 20. 4. 1948 fakticky převzal stát. Namítají, že „skutečnou pravdou ve skutečnosti je, že B. Ch. vložil parc. č. 402/2 – nyní 18/1 do ZD, když předtím tento pozemek drželi jeho rodiče z první pozemkové reformy, že tento pozemek byl B. Ch. vydán ZD dne 21. 6. 1993 v době, kdy tato žaloba již běžela od roku 1992, že za tento příděl zaplatil … Parc. č. 402/1 – nyní stále 402 byla vydána obci Ch. při revizi pozemkové reformy a tento důkaz listinou byl proveden před odvolacím soudem s konstatováním, že parc. č. 18/1 – dříve 402/2 byla přidělena B. Ch. a B. Ch. v přídělu, ze který zaplatil nejprve část přídělové ceny a později doplatek přídělové ceny, jak uvedeno, ve výši 8 980,- Kč 6. 10. 1993 s tím, že obci Ch. byl právě ze stejného titulu, tj. také z tzv. přídělu přidělen pozemek parc. č. 402/1“. Žalovaní 4) a 5) proto nejsou vlastníky sporného pozemku. Domnělým důvodem oprávněné držby byla listina z 30. 6. 1973, kterou vyhotovilo ZD A. Ch. a která dokazuje, že B. Ch. vnesl do ZD R. i pozemek parc. č. 402/2 v kat. území Ch. Žalobkyně proto i v roce 1976, kdy byl vyhotoven geometrický plán, byly v dobré víře, že jim pozemek patří. Při vyřizování zemědělské daně v roce 1973 původní druhá žalobkyně uvedla, že je uživatelkou sporného pozemku. O nedostatku její dobré víry nemůže svědčit skutečnost, že v nabídce na vykoupení pozemku parc. č. 19 se hovořilo o sporném pozemku jako o pozemku ve vlastnictví státu, neboť jí šlo o to vyhovění tehdejším pravidlům právního řádu, kdy prodeje pozemků se uskutečňovaly přes „stát“ a s jeho souhlasem . Vytýkají odvolacímu soudu, že i když opakovaly listinné důkazy o tom, že B. Ch. vnesl sporný pozemek jako příděl státu do družstva a šlo tak o řádnou držbu a vlastnictví, odvolací soud to v protokole o jednání neuvedl a otázku vlastnictví pozemku řešil z hlediska vydržení. Navrhly, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil.
Žalovaní 1) až 3) shodně navrhli odmítnutí dovolání s poukazem na nedostatek dobré víry žalobkyň, že jim sporný pozemek patří, kdy sporný pozemek nemohly nabýt vydržením.
Žalovaný 4) navrhl odmítnutí dovolání s tím, že oba soudy věc posoudily v souladu s hmotným právem a že nejsou dány ani dovolací důvody uplatněné v dovolání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými osobami včas a že je přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) a c) občanského soudního řádu (dále „OSŘ“), přezkoumal napadený rozsudek podle §242 odst. 1 a 3 OSŘ a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
Podle §134 odst. 1, 2 ObčZ se oprávněný držitel stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost. Takto nelze nabýt vlastnictví k věcem, které nemohou být předmětem vlastnictví, nebo k věcem, které mohou být jen ve vlastnictví státu nebo zákonem určených právnických osob (§125 ObčZ). Podle §868 ObčZ pokud dále není uvedeno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona (tedy občanského zákoníku ve znění zákona č. 509/1991 Sb.) i právní vztahy vzniklé před lednem 1992; vznik těchto právních vztahů, jakož i nároky z nich vzniklé před 1. lednem 1992 se však posuzují podle dosavadních předpisů. Občanský zákoník č. 141/1950 Sb. upravoval nabytí vlastnického práva vydržením v §115 a násl. Občanský zákoník č. 40/1964 Sb., ve znění před novelou provedenou zákonem č. 131/1982 Sb. institut vydržení neznal. Ten byl znovu upraven posledně uvedenou novelou.
Podle §115 občanského zákoníku č. 141/1950 Sb. vydržením lze nabýt vlastnického práva, nejde-li o nezcizitelné věci, které jsou v socialistickém vlastnictví. Podle §116 odst. 1 téhož zákona práva vlastnického k věci movité nabude, kdo ji drží oprávněně (§145) a nepřetržitě po tři léta; jde-li o věc nemovitou, je třeba vydržecí doby desetileté a podle odst. 2 kdo nabude oprávněné držby od držitele oprávněného, může si započíst vydržecí dobu předchůdcovu. Držitelem je, kdo s věcí nakládá jako se svou anebo kdo vykonává právo pro sebe (§143). Oprávněným držitelem je držitel, který je ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc nebo právo náleží, v pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná (§145).
Podle §135a odst. 1, 2 ObčZ ve znění po novele provedené zákonem č. 131/1982 Sb. vlastníkem věci, která může být předmětem osobního vlastnictví, se stane občan, který má nepřetržitě v držbě (§132a odst. 1) movitou věc po dobu tří let. A nemovitou věc po dobu deseti let. Jde-li o pozemek nebo jeho část, který má občan nepřetržitě v držbě po dobu deseti let a k němuž by jinak mohlo být zřízeno právo osobního užívání (§199 odst. 1), nabývá vlastnictví k pozemku stát; občan nabývá právo, aby s ním byla uzavřena dohoda o osobním užívání pozemku v rozsahu uvedené v §200. Podle §507a odst. 3 ObčZ v tomtéž znění do doby uvedené v §135a se započítá i doba, po kterou občan nebo jeho právní předchůdce měl věc nepřetržitě v držbě před 1. dubnem 1983; tato doba však neskončí dříve než uplynutím jednoho roku od tohoto dne. Podle §872 odst. 6 ObčZ ve znění po novele provedené zákonem č. 509/1991 Sb. jde-li o vydržení vlastnického práva k pozemku podle tohoto zákona, kde na základě dosavadních předpisů bylo možné nabýt jen právo na uzavření dohody o osobním užívání pozemků, může si oprávněná osoba započítat dobu, po kterou její právní předchůdce měl pozemek nepřetržitě v držbě i před účinností tohoto zákona. Z uvedeného vyplývá, že jednou ze základních podmínek vydržení je držba ve smyslu §132a odst. 1 ObčZ ve znění po novele provedené zákonem č. 131/1982 Sb. a podle §129 a §130 ObčZ ve znění po novele provedeném zákonem č.509/1991 Sb.
K 1. 1. 1992 mohla žalobkyně a) vydržet vlastnictví ke spornému pozemku sama pro sebe mj. za splnění předpokladu, že před tímto datem nepozbyla dobrou víru, že je vlastnicí tohoto pozemku. Odvolací soud s odkazem na skutková zjištění soudu prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyně a) i původní žalobkyně b) pozbyly dobrou víru, že jim sporný pozemek patří, v roce 1976 na podkladě geometrického plánu vyhotovenému k vyznačení změn na parc. č. 397/4, nejpozději pak v roce 1983, kdy vznikly „nějaké problémy“ ve vlastnictví posledně uvedené parcely.
Dovolací soud přezkoumá otázku existence dobré víry držitele, že mu sporný pozemek patří, jen v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR z 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000, publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod C 1068, svazek 15). Dovolací soud neshledal, že by úvahy soudů obou stupňů v otázce, kdy nejpozději skončil eventuálně možný stav dobré víry žalobkyň, byly zjevně nepřiměřené. S ohledem na to, že žalobkyně a) se stala vlastnicí pozemku nyní označeného jako parc. č. 20 na základě darovací smlouvy z 5. 5. 1976, kdy od počátku vlastnictví nebyla v dobré víře, že jí sporný pozemek patří, nemohla nabýt vlastnické právo ke spornému pozemku sama pro sebe vydržením k 1. 1. 1992.
Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně zaujal právní názor, že zákon č. 142/1947 Sb., týkající se revize pozemkové reformy, nebránil původní žalobkyni b) v možnosti vydržet sporný pozemek, neboť nedošlo-li k zamýšlenému převzetí pozemku státem, stát se nestal jeho vlastníkem a pozemek byl způsobilým předmětem eventuálního vydržení. Právní závěr odvolacího soudu, že ani původní žalobkyně b) nemohla sporný pozemek, užívaný již jejími právními předchůdci, nabýt do vlastnictví vydržením s ohledem na dobu pozbytí své dobré víry, že jí pozemek patří, je v rozporu s hmotným právem, neboť se nabízí možnost vydržení pozemku podle občanského zákoníku č. 141/1950 Sb., který, jak výše uvedeno, stanovil pro vydržení nemovitostí vydržecí dobu desetiletou. Přitom počátek držby sporného pozemku původní žalobkyní b) lze spojovat s dobou, kdy nabyla spolu s manželem vlastnictví k pozemku parc. č. 397/4, tj. s rokem 1946. Právní posouzení věci z hlediska možného vydržení vlastnictví ke spornému pozemku právní předchůdkyní žalobkyň, mající vliv na aktivní legitimaci žalobkyň v tomto sporu, tak činí rozhodnutí odvolacího soudu rozhodnutím nesprávným.
Dovolací soud proto rozsudek odvolacího soudu podle §243b odst. 3 OSŘ zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. S ohledem na meze přezkumné činnosti dovolacího soudu bude na místě až v dalším znovu otevřeném řízení reagovat na další námitky, jež mohou mít souvislost s meritem daného případu.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 4. května 2006
JUDr. František Balák, v. r.
předseda senátu