ECLI:CZ:NS:2006:22.CDO.3136.2005.1
sp. zn. 22 Cdo 3136/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně V. K., zastoupené advokátem, proti žalované O. N., zastoupené advokátkou, o určení vlastnictví k pozemku, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 19 C 271/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. února 2005, č. j. 13 Co 184/2003-88, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2 575,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. L. M.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Zlíně (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 11. dubna 2003, č. j. 19 C 271/2002-64, zamítl žalobu, aby soud určil, že žalobkyně je vlastnicí pozemku parc. č. 307 – zastavěné plochy a nádvoří o výměře 130 m2, zapsaného v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu ve Z. na LV č. 748 pro obec O., kat. území Kvítkovice u O. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně zjistil, že předmětný pozemek vznikl oddělením od pozemku parc. č. 1532/7. V katastru nemovitostí je jako vlastník pozemku parc. č. 307 je vedena žalovaná. Pozemek parc. č. 1532/7 o původní výměře 547 m2 nabyli právní předchůdci žalobkyně J. a F. V. kupní smlouvou ze 17. 5. 1923 od obce K. Jmenovaní kupní smlouvou z 28. 5. 1940 prodali pozemek parc. č. 1532/7 své dceři a jejímu manželovi O. a L Z., kteří touto smlouvou zavázali sebe a své právní nástupce odstoupit prodávajícím kdykoliv na jejich požádání z koupeného pozemku plochu o výměře 120 m2 (v délce 10 m a šířce 12 m) v místech za stodolou domu č. p. 44 v K. Postupní smlouvou z 19. 4. 1971 L. Z. postoupil ideální polovinu pozemku parc. č. 1532/7 L. a O. N., kteří jej nabyli do bezpodílového spoluvlastnictví. Druhou id. ½ tohoto pozemku pak získali kupní smlouvou z 29. 11. 1976 uzavřenou s L. P. jako prodávající. Žalovaná nabyla předmětný pozemek parc. č. 307 dědictvím po manželovi L. N. na podkladě rozhodnutí Okresního soudu ve Zlíně ze 14. 12. 2001. Dům č. p. 44 se stavební plochou č. 1 nabyla žalobkyně děděním po svých rodičích na základě rozhodnutí bývalého Státního notářství v G. z 1. 10. 1975 a 25. 8. 1989. Dopisem z 27. 3. 2002 žalobkyně vyzvala žalovanou, aby sporný pozemek vyklidila s tím, že jej od roku 1941 užívala a držela a předmětný pozemek vydržela. Z výpovědi svědkyně L. P. soud zjistil, že sporný pozemek vždy užívala F. V. a po ní její syn J. V. Rodiče svědkyně O. a L. Z. sporný pozemek nikdy neužívali a ona sama, když podávala svůj spoluvlastnický podíl k pozemku parc. č. 1532/7 manželům N., prodávala jen to, co vlastnila, nikoliv sporný pozemek. Soud prvního stupně na podkladě těchto zjištění dospěl k závěru, že žalobkyně či její právní předchůdci vlastnické právo ke spornému pozemku vydržením nenabyli. Uvedl, že „žalobkyně i její právní předchůdci sice užívali předmětný pozemek po dobu delší jak 10 let, ale k tomu, aby u nich mohlo dojít k vydržení tohoto pozemku, jim chyběl jak oprávněný titul nabytí držby (kupní smlouva uzavřená mezi manžely V. a Z. dne 28. 5. 1940, resp. článek XI. této smlouvy, tímto oprávněným titulem nabytí držby být nemůže, neboť jeho „oprávněnost“ nelze opírat o žádný legální důvod nabývání práv v občanském právu a žádný jiný oprávněný titul nabytí držby žalobkyně nepředložila), tak i dobrá víra vztahující se k tomu oprávněnému titulu nabytí držby, jak to předpokládaly předpisy platné od roku 1940 až doposud (pokud vůbec vydržení umožňovaly)“.
Krajský soud v Brně jako soud odvolací k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 24. února 2005, č. j. 13 Co 184/2003-88, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právním posouzením věci. Uvedl, že pokud si právní předchůdci žalobkyně mínili v čl. XI kupní smlouvy z 28. 5. 1940 zajistit předkupní právo, byli seznámeni s nutností písemné smlouvy a vkladu nabývacího titulu do pozemkové knihy, takže jestliže sporný pozemek drželi a užívali, nemohli být v dobré víře, že je jejich vlastnictvím. Žalobkyně dobrou víru svou a svých rodičů opírala o faktické nerušené užívání pozemku a tvrzení, že manželé Večeřovi dali manželům Z. 1 000,- Kč a tak koupili zpět část pozemku parc. č. 1532/7. Tyto skutečnosti samy o sobě nesvědčí o dobré víře žalobkyně a jejích právních předchůdců. Žalobkyně ani její rodiče nemohli sporný pozemek považovat za součást svého pozemku parc. č. 1, neboť mezi tímto pozemkem a pozemkem parc. č. 1532/7, jehož část je předmětem sporu, ležela veřejná cesta. V souvislosti s projednáváním dědictví se mohli právní předchůdci žalobkyně a později i sama žalobkyně přesvědčit o svém omylu. Jestliže se tak nestalo, nemohla být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že jí vlastnické právo ke spornému pozemku náleží.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Namítá, že je nesporné, že žalobkyně a její právní předchůdci užívali sporný pozemek od roku 1940. Pokud ona a její právní předchůdci žili v přesvědčení, že sporný pozemek je v jejich vlastnictví, neměla po smrti rodičů důvod přeměřovat výměry pozemků nebo zjišťovat jejich parcelní čísla, také zejména s ohledem na to, že sporná část pozemku byla od zbývající části pozemku oddělena plotem a následně došlo i k evidenční změně čísla parcely. Podle názoru žalobkyně i když došlo k omylu, pak k němu došlo při zachování více než obvyklé opatrnosti, takže žalobkyni svědčí dobrá víra a pozemek vydržela. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná rozhodnutí odvolacího soudu nepovažuje za rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. K věci samé uvedla, že žalovaná a její právní předchůdci užívali sporný pozemek s jejich vědomím, neboť oni sami pozemek tehdy nepotřebovali a neměli důvod na tehdejším stavu nic měnit. Sporný pozemek je od pozemku žalobkyně oddělen cestou, žalobkyně a její rodiče při vynaložení normální opatrnosti mohli zjistit, že užívají pozemek o vyšší výměře, než jim skutečně patří. Zcela se ztotožnila s rozhodnutími soudů obou stupňů.
Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou včas, nejprve zkoumal, zda jde o dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 občanského soudního řádu (dále „OSŘ“) lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné za splnění předpokladů stanovených v ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c), odst. 3 OSŘ. Protože předpoklad stanovený v §237 odst. 1 písm. b) OSŘ nebyl naplněn, přicházela v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 OSŘ, podle nichž je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ je podle výslovného ustanovení §241a odst. 3 OSŘ přípustné pouze pro řešení právních otázek. V dovolacím řízení, jehož účelem je přezkoumání správnosti rozhodnutí odvolacího soudu, se dokazování ve věci samé neprovádí a dovolací soud je tak vázán skutkovými zjištěními nalézacích soudů (§241a odst. 4, §243a odst. 2 OSŘ).
Dovolací soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam, neboť právní otázku vydržení sporného pozemku žalobkyní, příp. jejími právními předchůdci, neřeší v rozporu s hmotným právem a je v souladu se stávající judikaturou dovolacího soudu.
Předpokladem nabytí vlastnického práva vydržením podle §134 odst. 1 ObčZ je, že oprávněný držitel má věc (vyjma věci uvedené v odst. 2) nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost, přičemž do této doby se započte i doba, po kterou měl věc v oprávněné držbě právní předchůdce (§134 odst. 3 ObčZ). Držitelem je ten, kdo s věcí nakládá jako s vlastní nebo kdo vykonává právo pro sebe, a oprávněným držitelem ten, kdo se zřetelem ke všem okolnostem je v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří (§129 odst. 1, §130 odst. 1 věta prvá ObčZ).
K posuzování právní otázky, zda je držitel v dobré víře či nikoli, Nejvyšší soud ČR zaujal právní názor již v rozsudku z 9. 11. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1253/99, publikovaném v Soudních rozhledech č. 5, ročník 2001, pod č. 49, podle kterého tuto otázku „je třeba vždy hodnotit objektivně a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka“. K posuzování dobré víry oprávněného držitele lze odkázat rovněž na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze 7. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, (dále jen „Soubor rozhodnutí“), pod C 1176, svazek 16, podle kterého „při hodnocení dobré víry je vždy třeba brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří“, a dále na rozsudek Nejvyššího soudu ČR z 10. 10 2002, sp. zn. 22 Cdo 490/2001, uveřejněný v Souboru rozhodnutí pod C 1481, svazek 21, v němž Nejvyšší soud ČR zaujal právní názor, že „právní omyl držitele, vycházející z neznalosti jednoznačně formulovaného ustanovení občanského zákoníku platného v době, kdy se držitel ujímá držby, není omluvitelný“. Dobrá víra zaniká v okamžiku, kdy se držitel seznámil se skutečnostmi, které objektivně musely vyvolat pochybnosti o tom, že mu věc po právu patří anebo že je subjektem práva, jehož obsah vykonává. K tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze 7. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000, publikovaný v Souboru rozhodnutí pod C 1176, svazek 16. Přitom není významné, zda se držitel věci dozví skutečnosti vyvracející oprávněnost jeho držby (tj. že není vlastníkem věci) od uživatele věci a nikoli od jejího vlastníka.
Dovolatelka nezpochybnila skutkový závěr dovolacího soudu, že i ona (nejen její rodiče) sporný pozemek užívala na základě přesvědčení, „že manželé V. dali Z. 1 000 Kč a koupili tak zpět část předmětné parcely“. Přitom nebylo ani vyvraceno, že by tvrzené ujednání mělo písemnou formu nebo bylo zaneseno do pozemkové knihy či evidence nemovitostí. Pak je ovšem napadené rozhodnutí v souladu i s právním názorem vysloveným v usnesení Nejvyššího soudu ČR z 2. 2. 2001, sp. zn. 22 Cdo 61/2001, publikovaném v Souboru rozhodnutí pod C 158, svazek 2, že „pokud se někdo uchopí držby nemovitosti na základě ústní smlouvy o jejím převodu, nemůže být vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře, že je vlastníkem věci, a to ani v případě, že je přesvědčen, že taková smlouva k nabytí vlastnictví k nemovitosti postačuje“, a dále v rozsudku Nejvyššího soudu ČR z 10. 10. 2002, sp. zn. 22 Cdo 490/21, publikovaném tamtéž pod C 1481, svazek 21, podle kterého, „pokud se držitel chopil držby nemovitosti na základě smlouvy o jejím převodu, která nebyla registrována státním notářstvím v době, kdy zákon takovou registraci vyžadoval, nemohl být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že je vlastníkem této nemovitosti“.
S ohledem na uvedené dovolací soud neshledal předpoklady přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ v daném případě naplněny.
Dovolací soud proto podle §243b odst. 5 za použití §218 písm. c) OSŘ dovolání žalobkyně jako nepřípustné odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a žalované vznikly náklady (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 OSŘ). Náklady vzniklé žalované představují odměnu advokátky za její zastoupení v dovolacím řízení, která činí podle §5 písm. b), §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. částku 2 500,- Kč, a dále paušální náhradu hotových výdajů 75,- Kč podle §13 odst. 3 advokátního tarifu. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z §149 odst. 1 a §160 odst. 1 OSŘ.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně, co jí ukládá toto rozhodnutí, může žalovaná podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 25. července 2006
JUDr. František Balák, v. r.
předseda senátu