ECLI:CZ:NS:2006:22.CDO.656.2005.1
sp. zn. 22 Cdo 656/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce Společenství vlastníků jednotek U., zastoupeného advokátkou, proti žalované D. p. h. m. P., akciové společnosti, o odstranění stavby, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 18 C 77/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. ledna 2004, č. j. 36 Co 85/2003-68, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce (právnická osoba - společenství vlastníků bytových jednotek v domě čp. 878 na pozemku parc. č. 2778 v k. ú. V., obec h. m. P. se domáhal, aby žalované bylo uloženo odstranit stavbu vstupu a výstupu do podchodu stanice metra J. z P. v obci P., situovanou v domě čp. 878, a uvést dotčenou část nemovitosti do původního stavu. Tvrdil, že „stavba vstupu a výstupu byla postavena na nemovitosti, ke které vlastník stavby – žalovaná nemá žádné právo“. Nachází se v suterénu domu v rozsahu 53 m2 a v přízemí v rozsahu 66 m2. Ke zřízení věcného břemene vstupu a výstupu domem čp. 878 dohodou účastníků nedošlo. Žalovaná užívá dům čp. 878 bez právního důvodu a tím neoprávněně zasahuje do vlastnického práva vlastníků bytových jednotek v tomto domě.
Obvodní soud pro Prahu 3 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 5. června 2003, č. j. 18 C 77/2002-49, zamítl žalobu, „aby soud rozhodl, že žalovaný je povinen na své náklady odstranit stavbu vstupu a výstupu do podchodu stanice metra J. z P., umístěnou v suterénu a přízemí domu čp. 878 na pozemku parcela č. 522 v katastrálním území V., který je zapsán u Katastrálního úřadu P. M. na listu vlastnictví čís. 2391 pro katastrální území V., okres H. m. P., a uvést dotčenou část nemovitosti do původního stavu do tří měsíců od právní moci rozsudku“. Dále rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že kupní smlouvou z 25. 8. 1993 h. m. P. jako prodávající prodalo Družstvu na B. jako kupujícímu dům čp. 878 na pozemku parc. č. 2778 a pozemek parc. č. 2778 v k. ú. V., obec h. m. P. Na základě prohlášení vlastníka Družstva na B. z 15. 5. 1995 došlo k vymezení bytových jednotek v domě čp. 878 a společných částí domu a bytové jednotky včetně spoluvlastnických podílů na společných částech domu byly následně převedeny do vlastnictví tehdejších nájemníků domu. Tito vlastníci vytvořili v souladu se zákonem č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony (zákon o vlastnictví bytů), Společenství vlastníků jednotek U., které jako právnická osoba spravuje společné části domu. Právní předchůdce žalovaného na základě územního rozhodnutí z roku 1973 a stavebního povolení z roku 1974 v rámci stavby trasy 1A metra uvedl v roce 1981 do provozu i stanici J. z P., která vyúsťuje do podchodu pod ulicemi V. a U V., a z tohoto podchodu je veden vstup a výstup z metra suterénem a přízemím domu čp. 878. Soud prvního stupně s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu z 25. 2. 199, sp. zn. 2 Cdon 1031/97, dospěl k závěru, že odstranění stavby podle §135c odst. občanského zákoníku (dále „ObčZ“) ve znění novely provedené zákonem 509/1991 Sb. nepřipadá v úvahu, neboť z hlediska právních předpisů platných v době budování stavby metra trasy 1A, není možno předmětnou stavbu považovat za stavbu neoprávněnou ve smyslu občanského práva, protože šlo o stavbu zbudovanou socialistickou organizací.
Městský soud v Praze jako soud odvolací, rozhodující k odvolání žalobce, rozsudkem ze dne 8. ledna 2004, č. j. 36 Co 85/2003-68, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a doplnil dokazování hospodářskou smlouvou z 26. 6. 1974, uzavřenou mezi Obvodním podnikem bytového hospodářství P. (dále „OPBH v P.“) a Dopravním podnikem h. m. P. – M.. Odvolací soud uvedl, že žalobce se domáhá odstranění stavby podle §135c ObčZ ve znění novely provedené zákonem č. 509/1991 Sb. , a i když podle tohoto ustanovení může být neoprávněným stavebníkem jak fyzická tak právnická osoba, pak podle §221 ObčZ ve znění před novelou provedenou zákonem č. 509/1991 Sb. mohla být neoprávněným stavebníkem jen osoba fyzická. Do 31. 12. 1991 platil také §11 odst. 4 hospodářského zákoníku, podle kterého stavba je ve vlastnictví té socialistické organizace, které jí pořídila, popř. ve vlastnictví státu, jde-li o státní organizaci. Odvolací soud se tak ztotožnil se s právním názorem soudu prvního stupně, že stavba vstupu a výstupu z metra není stavbou neoprávněnou, neboť stavba metra byla realizována před 1. 1. 1992 socialistickou organizací. Odvolací soud dále uvedl, že o neoprávněnou stavbu by nemohlo jít ani podle současné právní úpravy, neboť Dopravní podnik h. m. P. jako stavebník uzavřel 26. 6. 1974 s tehdejším správcem domu čp. 878 hospodářskou smlouvu, kterou umožnil umístění trvalých výstupů z podchodu metra v objektu domu, a tato smlouva nepochybně zavazuje i právní nástupce.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Přípustnost dovozuje z §237 odst. l písm. c) OSŘ, neboť rozsudek je v rozporu s hmotným právem. Nesprávné právní posouzení spatřuje v tom, že kupní smlouvou uzavřenou 25. 8. 1993 mezi H. m. P. a Družstvem N. B., kterou družstvo nabylo dům čp. 878, „nebyla na tohoto nabyvatele převedena závada spočívající v povinnosti strpět stavbu ve vlastnictví žalovaného, tj. vstup a výstup ze stanice metra nárožím domu čp. 878.“ Tato kupní smlouva taxativně uvádí závazky, které přechází na kupujícího, nikoli však povinnost strpět užívání části nemovitosti žalovaným. Z takto koncipované smlouvy lze dovodit, že prodávající chápal „užívání nemovitostí za neoprávněné, které trpěl, nicméně na nového vlastníka tento závazek při prodeji nepřevedl.“ Taková zátěž nebyla zohledněna ani při ocenění nemovitostí (domu a pozemku) v souvislosti s jejich prodejem Družstvu N. B. Žalobce vychází z toho, že „vlastník těchto nemovitostí je oprávněn je držet, užívat, požívat jejich plody a užitky a nakládat s nimi… a že tomuto právu odpovídá povinnost ostatních subjektů nerušit vlastníka ve výkonu jeho práva k předmětným nemovitostem.“ Toto právo je respektováno státními orgány, když za převod nemovitostí byla vyměřena daň v plném rozsahu a také „daň z nemovitostí je hrazena z výměr, jako kdyby nemovitosti nebyly dotčeny stavbou jiného subjektu“. Žalobce vědom si toho, že nemovitosti nelze užívat bez právního titulu, snažil se řešit danou problematiku uzavřením nájemní smlouvy nebo smlouvy o věcném břemeni se žalovanou. Znaleckým posudkem, který nechal zpracovat, bylo věcné břemeno oceněno na 5 470 000 Kč, žalovaná však byla ochotna zaplatit jen částku 10 000 Kč a odmítá se podílet na nákladech, které vznikají při odstranění závad domu, způsobených výstavbou podchodu a průchodu, jakož i tím, že žalovaný používá stavbu k reklamním účelům. Současný stav nelze zhojit odůvodněním, že v době vzniku nešlo o tzv. černou stavbu. „Žalobce, stejně jako jeho právní předchůdce, nepřevzal žádný závazek strpět cizí stavbu na svém majetku“, stavba je tak neoprávněným zásahem do vlastnického práva. Ze zákona nevyplývá žádná kontraktační povinnost uzavřít smlouvu o věcném břemeni nebo nájemní smlouvu pro osobu zasahující do práv vlastníka věci. Podle žalobce je „souhlas OPBH, který byl správcem pozemku“, pro legalizaci současného stavu nedostačující a současný vlastník neučinil žádný projev, kterým by vyslovil souhlas s užíváním nemovitosti. Žalobce navrhl, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Ve vyjádření k dovolání žalovaná uvedla, že stavba vstupu a výstupu z podchodu stanice metra J. z P., umístěná v suterénu a přízemí domu čp. 878, byla realizována na základě územního rozhodnutí a stavebního povolení, zkolaudována, tedy zřízena v souladu s tehdy platným právem. Nemůže jít proto o stavbu neoprávněnou. Žalovaná navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas řádně zastoupeným účastníkem řízení, dále zkoumal, zda jde o dovolání přípustné. Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu by mohlo být dovolání přípustné dovolání jen pokud by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst.1 písm. c) OSŘ]. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 OSŘ).
Dovolací soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam.
V dané věci učinil žalobce předmětem řízení „odstranění stavby vstupu a výstupu podchodu stanice metra … umístěnou v suterénu a přízemí domu …“. Nešlo tedy o stavbu na cizím pozemku ve smyslu §135c ObčZ, ale o provedení stavebních úprav domu; v nalézacím řízení nebylo zjištěno, že by šlo o samostatnou stavbu na cizím pozemku, která by mohla bát samostatným předmětem právních vztahů a nikoliv součástí domu, ve kterém je vchod umístěn. Žaloba na odstranění těchto úprav (vchodu do stanice metra) je vlastnickou žalobou podle §126 odst. 1 ObčZ, kterou se vlastník domáhá ochrany proti neoprávněnému zásahu do vlastnického práva (negatorní žaloba), přičemž tento zásah měl spočívat ve zhotovení vchodu. Odvolací soud potvrdil zamítavý rozsudek soudu prvního stupně ze dvou důvodů: jednal měl zato, že jde o stavbu zřízenou socialistickou organizací, a takovou stavbu podle něj nelze projednat jako neoprávněnou, jednak vchod do metra přes dům byl zřízen na základě hospodářské smlouvy, uzavřené mezi právními předchůdci účastníků. Právní závěr uvedený na druhém místě, je v souladu s publikovanou judikaturou, podle které se lze proti vlastnické žalobě úspěšně bránit námitkou, že zásah do vlastnického práva byl proveden na základě platné smlouvy mezi vlastníkem a tím, kdo do jeho práva zasáhl (viz např. R 65/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, str. 488, kde se uvádí, že „žalovaný může mít právo na užívání žalobcovy věci, právo na zasahování do žalobcova vlastnictví, které převažuje nad samým vlastnickým právem žalobce, ale způsobí, že žaloba na ochranu vlastnického práva nebude mít úspěch. Tak tomu bude zejména v případech, kdy žalovaný vykonává oprávnění vyplývající z věcných břemen, z platných smluv nebo z jiné právní skutečnosti …“). Otázka užívání sporné části domu nebyla předmětem řízení.
Za této situace by bylo nadbytečné zabývat se závěrem o tom, že žalobě nebylo možno vyhovět proto, že stavbu realizovala tzv. socialistická organizace; nesprávnost tohoto závěru by nic nezměnila na souladu rozhodnutí s publikovaném judikaturou ve druhém důvodu vedoucím k zamítnutí žaloby. Nejvyšší soud uvedl už v usnesení ze dne 24. června 2004, sp. zn. 22 Cdo 529/2004, že „přípustnost dovolání podle §237 odst. l písm. c) OSŘ není dána, jestliže odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně z více důvodů, z nichž jen některé mohou založit zásadní právní význam jeho rozhodnutí, přičemž pro vydání potvrzujícího rozsudku postačil důvod, který nečiní toto rozhodnutím zásadním“ (právní věta publikována pod C 2878, sešit 30 Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C . H. Beck).
Vzhledem k tomu není dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podle §237 odst. l písm. c) a odst. 3 OSŘ přípustné a bylo proto odmítnuto /§243b odst. 5 a §218 písm. c) OSŘ/.
Podle §243b odst. 5, §151 odst. l a §146 odst. 3 OSŘ příslušela by žalovanému náhrada nákladů dovolacího řízení, ty mu však nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. května 2006
JUDr. Marie Rezková,v.r.
předsedkyně senátu
Za správnost vyhotovení: Ivana Svobodová
V K
l. Okresní soud ve Žďáře nad Sázavou
Vracím spis Vašeho soudu sp. zn. 9 C 66/2000 bez rozhodnutí. Protože dovolání na č. l. 153-158 bylo podáno v elektronické podobě, aniž byl ve lhůtě tří dnů od jeho podání předložen jeho originál, případně písemné podání téhož znění, k podání se nepřihlíží (§42 odst. 3 občanského soudního řádu). Tuto skutečnost Nejvyšší soud zástupci žalobkyně JUDr. Ivanu Werlovi sdělil.
2. JUDr. Ivan Werl, advokát,
594 01 Velké Mezeřičí, Vrchovecká 2
Sděluji Vám, že Nejvyšší soud vrátil Okresnímu soudu ve Žďáře nad Sázavou spis zn. 9 C 66/2000 bez rozhodnutí o dovolání. Podání, kterým jste podal v zastoupení Boženy Truhlářové dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. 10. 2005, sp. zn. 15 Co 375/2004, elektronicky dne 23. ledna 2006, nebylo ve lhůtě tří dnů od tohoto dne doplněno předložením jeho originálu nebo písemným podáním téhož znění. K elektronickému podání ze dne 23. ledna 2006 proto soud nepřihlíží (§43 odst. 3 věta první a druhá občanského soudního řádu).
3. vyznač. v rej. skončeno jinak a pomocný spis založ
V Brně dne 9. května 2006
JUDr. Marie Rezková