ECLI:CZ:NS:2006:22.CDO.788.2005.1
sp. zn. 22 Cdo 788/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobců: a) M. A., b) D. C., a c) P. S., zastoupených advokátem, proti žalovaným: 1) České republice, Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových se sídlem v Praze 10, Kodaňská 1441/46, IČ 69797111, a 2) České republice, Finančnímu ředitelství H. K., o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu ve Svitavách pod sp. zn. 5 C 1222/2003, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka Pardubice ze dne 14. října 2004, č. j. 22 Co 239/2004-147, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka Pardubice ze dne 14. října 2004, č. j. 22 Co 239/2004-147, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Svitavách (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 2. června 2004, č. j. 5 C 1222/2003-105, určil, „že M. A., je podílovým spoluvlastníkem 8/16 k celku parcely st. p. č. 227, D. C., je podílovým spoluvlastníkem 5/16 k celku parcely st. p. č. 227 a P. S., je podílovým spoluvlastníkem 3/16 k celku parcely st. p. č. 227, která je zapsána v katastrálním území L. u Katastrálního úřadu pro P. kraj, Katastrální pracoviště S.“. Dále rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně zjistil, že žalobcům byl v restituci vydán do podílového spoluvlastnictví dům čp. 122 na stavební parcele č. 227. V dohodách o vydání je uvedeno, že předmětem vydání je „dům čp. 122 na stavební ploše č. k. 227“, (nikoliv tedy dům včetně zmíněné parcely). Soud prvního stupně uvedl, že žalobci vlastnické právo ke sporné parcele nabyli vydržením, neboť se domnívali, že jim byla s domem vydána a že se stali jejími spoluvlastníky, za svoje vlastnictví ji pokládali více než deset let, s pozemkem nakládali jako se svým majetkem, podávali ohledně něho daňová přiznání a byli v dobré víře, že jim vlastnické právo patří. Soud rovněž zmínil okolnosti přechodu vlastnictví zmíněných nemovitostí na stát a následující dispozice v padesátých letech minulého století, přičemž předmětem těchto převodů byl vždy dům čp. 122 společně s parcelou č. 227.
Krajský soud v Hradci Králové – pobočka Pardubice jako soud odvolací k odvolání žalovaných rozsudkem ze dne 14. října 2004, č. j. 22 Co 239/2004-147, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že „žaloba, kterou se žalobci M. A., D. C. a P. S. domáhají, aby byli určeni podílovými spoluvlastníky stavební parcely č. 227 zapsané u Katastrálního úřadu pro P. kraj, Katastrální pracoviště S. v katastrálním území L. se zamítá“, a dále rozhodl o nákladech řízení.
Odvolací soud s odkazem na §129 odst. 1 a §130 odst. 1 občanského zákoníku (dále „ObčZ“) a na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1398/2000 uzavřel, že se žalobci nemohli důvodně domnívat, že vlastnické právo k předmětnému pozemku nabyli. V dohodách je výslovně uvedeno, že předmětem vydání je dům, nikoliv pozemek. Jazykový výklad textu nepřipouští domněnku, že by dohodami došlo k vydání zmíněné parcely. Podmínka dobré víra žalobců, že jim vlastnické právo k pozemku patří, nebyla splněna, a proto nemohli vlastnické právo vydržet. Skutečnost, že se cítili být vlastníky pozemku, chovali se jako jeho vlastníci a přiznávali daň z nemovitostí k naplnění dobré víry nedostačovala, když posouzení dobré víry nutno hodnotit objektivně, nikoliv na základě pouhého osobního přesvědčení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalobci dovolání, jehož přípustnost opírají o §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále „OSŘ“) a uplatňují dovolací důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. b) OSŘ. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že nemohlo dojít vydržení vlastnického práva, bylo-li v dohodách o vydání věci uvedeno, že se vydává „dům čp. 122 na stavební parcele č. 227“. Právní osud domu i pozemku byl vždy totožný. Restituční řízení se týkalo domu i pozemku. Restituenti ve vztahu k označení nemovitostí neznali všechny formální náležitosti a namítají, že jejich neznalost a pochybení by neměly být využívány proti cílům restituce, tedy tak, aby docházelo k nevstřícnému, formalistickému postupu soudu, který hrozí další křivdou. Vstřícný přístup k dané problematice by ostatně nebyl ani v rozporu se smyslem rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1398/2000, připomínaného odvolacím soudem. O tom, že vůlí obou smluvních stran bylo převedení vlastnického práva k domu i k pozemku svědčí nejen přesnější uvedení této skutečnosti v návrhu na registraci dohody o vydání z 9. 12. 1991, ale i skutečnost, že žalovaní, resp. jejich právní předchůdci, po uzavření dohod nikdy k předmětnému pozemku nevykonávali vlastnické právo; proto z tohoto pozemku žalobci přiznávali a platili daň. Navrhují, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu.
Žalované 1) i 2) se ve vyjádření k dovolání ztotožňují s argumentací odvolacího soudu, odkázaly na §129 odst. 1 a 2, §130 odst. 1 a §134 odst. 1 ObčZ a odmítají názor dovolatelů, že rozhodnutí odvolacího soudu je nesprávné. Navrhují, aby dovolací soud dovolání žalobců zamítl.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) OSŘ, že je uplatněn dovolací důvod upravený v §241a odst. 2 písm. b) OSŘ a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména §240 odst. 1, §241 OSŘ), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné.
Oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost (§134 odst. 1 ObčZ). Je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným. V pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná (§130 odst. 1 ObčZ).
V dané věci odvolací soud aplikoval správná ustanovení občanského zákoníku i přiléhavě odkázal na judikaturu dovolacího soudu; přesto jeho hodnocení toho, zda žalobci drželi sporný pozemek vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře, že jsou jeho vlastníky, dovolací soud nesdílí. Uplatnili-li držitelé po právu nárok na vydání domu i stavebního pozemku v restituci (touto otázkou se ovšem odvolací soud v důsledku odlišného právního názoru nezabýval) a poté s nimi oprávněná osoba uzavřela dohodu, podle které byl předmětem vydání „dům č. p. ...na stavební ploše č. ...“, byli držitelé s přihlédnutím k presumpci dobré víry se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že jim byl vydán i stavební pozemek a že jsou jeho vlastníky (nevyjdou-li najevo jiné skutečnosti, které by jejich dobrou víru vyloučily). Pokud odvolací soud uvažoval jinak, spočívá jeho rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) OSŘ].
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu zrušit a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení (243b odst. 2, 3 OSŘ).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. dubna 2006
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu