ECLI:CZ:NS:2006:22.CDO.996.2006.1
sp. zn. 22 Cdo 996/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobkyně J. M., za účasti vedlejší účastnice na straně žalobkyně K. F., zastoupených advokátkou, proti žalovaným: 1) M. J., a 2) D. F., zastoupeným advokátkou, o určení vlastnického práva k nemovitosti, vedené u Okresního soudu ve Vsetíně – pobočka Valašské Meziříčí, pod sp. zn. 12 C 266/2002, 13 C 88/2003-102, ve věci žalobkyň: a) D. F., a b) M. J., zastoupených advokátkou, proti žalované J. M., za účasti vedlejší účastnice na straně žalované K. F., zastoupeným advokátkou, o určení vlastnického práva k nemovitosti, vedené u Okresního soudu ve Vsetíně – pobočka Valašské Meziříčí, pod sp. zn. 12 C 266/2002, 13 C 88/2003-102, o dovolání J. M. proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. ledna 2005, č. j. 57 Co 403/2004-145, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2 650,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. R. V.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Vsetíně – pobočka Valašské Meziříčí rozsudkem ze dne 14. května 2004, č. j. 12 C 266/2002, 13 C 88/2003-102, výrokem pod bodem I. zamítl žalobu, „aby bylo určeno, že žalobkyně J. M. je výlučnou vlastnicí pozemku p. č. 257/3 v obci R. p. R., katastrální území H., zapsaného na LV č. 530 pro obec R. p. R., katastrální území H.“. Výrokem pod bodem II. určil, „že pozemek p. č. 257/3 – zastavěná plocha a nádvoří o výměře 214 m² v katastrálním území H., zapsaný v katastru nemovitostí vedeném u Katastrálního úřadu pro Z. kraj se sídlem ve Z., katastrální pracoviště V. M. na LV č. 530 pro obec R. p. R. a katastrální území H., je v podílovém spoluvlastnictví žalobkyně a) D. F., a žalobkyně b) M. J., obě bytem R. p. R., H., a to každé k ideální ½“. Dále rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně zjistil, že vlastnické právo ke spornému pozemku je v příslušném katastru nemovitostí zapsáno duplicitně a účastnice řízení proto mají naléhavý právní zájem na požadovaném určení. Shledal, že dotčenou parcelu ale J. M. od právních předchůdců J. a K. F. do svého vlastnictví nenabyla. Jmenovaní, kteří se na základě kupní smlouvy z 21. 8. 1981, resp. darovací smlouvy z 19. 9. 1990, stali vlastníky objektu bydlení s přilehlými pozemkovými parcelami, vlastnictví sporné nemovitosti rovněž nezískali, neboť z kupní smlouvy z 21. 8. 1981, specifikující kupované nemovitosti odkazem na geometrický plán č. 9-241-132-71000/81, nelze dovodit, že by dotčená parcela byla předmětem koupě. Soud dále konstatoval, že pro nesplnění zákonných podmínek k vydržení vlastnického práva sporného pozemku nedošlo; nebyla tu objektivně podložená dobrá víra právních předchůdců žalobkyně a navíc pozemek užívaly kromě nich i další osoby. Spoluvlastnicemi sporného pozemku jsou M. J. a D. F., a to na základě postupní smlouvy ze 17. 7. 1957, resp. rozhodnutí příslušného státního notářství č. j. 2 D 558/80-27. Každá z nich nabyla do vlastnictví jednu ideální polovinu pozemkových parcel č. 63/1, 721 a 722/1, uvedených v citovaném geometrickém plánu, z nichž byly odděleny díly „b“, „c“, „d“, ze kterých, a dále z dílu „a“, byla vytvořena parcela č. 1188 – dnes sporná parcela č. 257/3.
Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 11. ledna 2005, č. j. 57 Co 403/2004-145, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Vyšel ze skutkového zjištění soudu prvního stupně, které shledal pro posouzení věci zcela dostačujícím a ztotožnil se i s jeho právními závěry.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává J. M. dovolání. Uvádí, že rozhodnutí je v rozporu se zjištěnými skutečnostmi a vychází z nesprávného vyhodnocení důkazů, což vedlo k nesprávnému právnímu posouzení věci. Předně namítá, že rozhodnutí soudu prvního stupně i soudu odvolacího „jednoznačně zpochybnilo obnovu operátu novým mapováním v k. ú. H. v letech 1987 – 1990, tj. více než 12 let před podáním žaloby, když tato byla podána v důsledku nezákonného postupu KÚ o oddělení části pozemku z parcely č. 257/1, kterou žalobkyně řádně nabyla kupní smlouvou“. K posouzení vytvoření sporné parcely soudem z důkazního hlediska pak namítá porušení zásad vycházejících z §132 občanského soudního řádu („OSŘ“). Uvádí, že ve sporech daného druhu jsou soudy povinny nejenom posuzovat vlastnické tituly, ale prověřovat, zda údaje o parcele uvedené v katastru nemovitostí na příslušném listu vlastnictví jsou správné. Dodává, že nově vzniklý pozemek musí být vytvořen geometrickým plánem a nikoliv pouhým neměřičským náčrtem, to je „od stolu“. Odvolací soud se nevypořádal s námitkami k postupu katastrálního úřadu, který 21. 6. 2002 oznámil, že provedl neměřičské oddělení části pozemku č. 257/1 a vytvořil parcelu č. 257/3 a tu převedl na duplicitní list vlastnictví č. 530. Dovolatelka dále nesouhlasí s výsledkem hodnocením důkazů soudem ve vztahu k okolnostem uzavření kupní smlouvy z 21. 8. 1981 včetně obsahu dotazníku a čestného prohlášení k její registraci a zpoplatnění, z něhož jednoznačně plyne vůle účastníků prodat celou parcelu č. 63/1. Za nesprávné považuje i závěry soudu ohledně otázky vydržení vlastnického práva a podrobně rozvádí skutečnosti, jež dokládají dobrou víru uživatelů pozemku. Uzavírá, že odvolací soud pochybil, pokud neodstranil rozpory mezi skutkovými závěry soudu prvního stupně a jemu předloženými listinami a pokud potvrdil rozhodnutí, že žalované jsou vlastnicemi sporného pozemku bez toho, aniž by byl podložen skutečným geometrickým zaměřením. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil jak rozsudek odvolacího soudu, tak rozsudek soudu prvního stupně a aby věc vrátil k dalšímu řízení.
Ve vyjádření k dovolání M. J. a D. F. podrobně polemizují s argumentací dovolatelky, odkazují na závěry soudů obou stupňů a navrhují, aby dovolací soud dovolání jako zjevně nedůvodné odmítl.
Dovolání není přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 OSŘ). V dané věci by připadala přípustnost dovolání do úvahy jen podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ, tedy v případě, že by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 OSŘ). O rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam, se jedná, je-li v něm řešena právní otázka významná nejen pro rozhodnutí v dané konkrétní věci. Rovněž nejde o otázku zásadního právního významu, jestliže zákonná úprava je naprosto jednoznačná a nečiní v soudní praxi žádné výkladové těžkosti (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2001, sp. zn. 22 Cdo 1603/99, publikované pod č. C 102 ve svazku 2 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck).
Protože dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ je přípustné jen pro řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž byla přípustnost dovolání založena, podle tohoto ustanovení, toliko z dovolacích důvodů uvedených v 241a odst. 2 písm. b) OSŘ; v dovolání proto nelze uplatnit tvrzení, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 OSŘ).
Napadené rozhodnutí otázku zásadního právního významu neřeší.
Obnova katastrálního operátu nemá vliv na hmotně právní vztahy k nemovitostem a nemůže měnit vlastnictví k nim (R 15/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Předmětem právních vztahů jsou pozemky, které nelze ztotožňovat s parcelami (R 40/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek); proto jsou námitky, týkající se způsobu vytvoření parcely (nikoliv tedy pozemku, jak dovolatelka uvádí), právně nevýznamné. K názoru, že soud má prověřovat správnost údajů v katastru nemovitostí, lze jen odkázat na zásadu projednací, která se ve sporném řízení uplatňuje (§101 odst. 1 OSŘ). Dovolatelka též zpochybňuje úvahy soudů o nedostatku o dobré víry jejich předchůdců. Soudy však zamítly žalobu též pro nedostatek samotné držby předchůdců jako objektivní skutečnosti, když učinily závěr, že stejně jako oni užívali sporný pozemek jako cestu i další osoby. Za této situace není splněna základní podmínka vydržení a řešení otázky dobré víry je tak nadbytečné. Námitky týkající se hodnocení důkazů by pak mohly založit jen dovolací důvod podle §241a odst. 3 OSŘ, který v dovolání, [jež není přípustné,] nelze uplatnit.
Vzhledem k tomu, že dovolání v dané věci není přípustné, dovolací soud je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) OSŘ odmítl.
Výrok o náhrad nákladů dovolacího řízení vychází ze skutečnosti, že dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a žalovaným vznikly náklady, na jejichž náhradu mají právo (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 OSŘ). Náklady představují odměnu advokátce za zastoupení žalovaných v dovolacím řízení a činí podle §5 písm. b), §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. 2 500,- Kč a dále 150,- Kč jako náhradu hotových výdajů podle §13 odst. 3 advokátního tarifu, celkem 2 650,- Kč. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z §149 odst. 1 a §160 odst. 1 OSŘ.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně, co jí ukládá toto rozhodnutí, mohou žalovaní podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 28. srpna 2006
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu