ECLI:CZ:NS:2006:25.CDO.1090.2005.1
sp. zn. 25 Cdo 1090/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Jaroslava Bureše v právní věci žalobce J. B., zastoupeného advokátem, proti žalované České republice – Ministerstvu obrany ČR, se sídlem v Praze 6, Tychonova 1, o 297.000,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 4 C 163/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. ledna 2005, č. j. 18 Co 461/2004-27, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. ledna 2005, č. j. 18 Co 461/2004-27, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 8. dubna 2004, č. j. 4 C 163/2002-15, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 6 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se na státu domáhal zaplacení částky 297.000,- Kč jakožto rozdílu mezi současnou průměrnou mzdou 16.000,- Kč a skutečně vyplacenou náhradou ušlého výdělku, jež mu byla ve výši 2.500,- Kč měsíčně vyplacena v souvislosti se soudní rehabilitací za trestný čin nenastoupení služby v branné moci podle dříve platného ustanovení §265 odst. 1 zák. č. 86/1950 Sb., za nějž byl žalobce v r. 1958 odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 22 měsíců nepodmíněně, který vykonal. Podle názoru žalobce náhrada ušlého výdělku ve výši 2.500,- Kč měsíčně podle zákona č. 119/1990 Sb. je naprosto nepřiměřená mzdové hladině v roce 2002 a v následujícím období, neboť nedosahuje ani poloviny současné minimální mzdy. Za přiměřené odškodněním považuje žalobce náhradu ve výši průměrné mzdy, tj. 16.000,- Kč měsíčně.
Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 8. 4. 2004, č. j. 4 C 163/2002-15, žalobu na zaplacení částky 297.000,- Kč zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. V řízení zjistil, že žalobce byl odsouzen za trestný čin nenastoupení služby v ozbrojených silách rozsudkem Vojenského obvodového soudu v Karlových Varech ze dne 15. 1. 1958, sp. zn. 2 T 225/5, a uložený trest odnětí svobody v trvání 22 měsíců nepodmíněně vykonal se započtením výkonu vazby v době od 27. 12. 1957 do 24. 1. 1958. Rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. 10. 2001, sp. zn. 4 Tz 221/2001, byl uvedený rozsudek zrušen a trestní stíhání proti žalobci bylo zastaveno podle §11 odst. 1 písm. f) trestního řádu (dále jen tr. ř.). Dne 30. 11. 2001 požádal žalobce o odškodnění a byla mu vyplacena paušální náhrada ušlého výdělku ve výši 2.500,- Kč měsíčně (celkem 55.000,- Kč), náhrada nákladů vazby a výkonu trestu odnětí svobody. Soud dospěl k závěru, že žaloba není důvodná, neboť při odškodňování bylo postupováno podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, a v souladu s jeho §23 odst. 1 byla žalobci vyplacena náhrada za ztrátu na výdělku za každý měsíc vazby a výkonu trestu odnětí svobody ve výši 2.500,- Kč. Vzhledem k tomu, že zákon č. 119/1990 Sb. je ve vztahu k občanskému zákoníku i k zákonu č. 58/1969 Sb. zákonem speciálním, platí tato zvláštní úprava pro osoby, které jsou oprávněny žádat podle nich odškodnění, bez ohledu na to, který přepis je pro ně příznivější. S poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 25 Cdo 1659/98, obvodní soud uzavřel, že v případě, na který dopadá restituční zákon, se nelze proti státu domáhat jiných či dalších nároků, než které tyto speciální zákony upravují.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 1. 2005, č. j. 18 Co 461/2004-27, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a shodně s ním dovodil, že nárok žalobce na náhradu ušlého výdělku za dobu vazby a výkonu trestu byl plně uspokojen ve výši 2.500,- Kč měsíčně. Trestný čin, pro který byl žalobce odsouzen, je uveden v §4 písm c) zákona č. 119/1990 Sb., proto odškodnění žalobce se řídí podle tohoto zákona. Protože žalobce požádal o paušální náhradu, byť vyšší, než jak ji stanoví tento zákon, a nežádal náhradu za ztrátu na výdělku podle obecných předpisů, jak umožňuje §23 odst. 1 písm. a) zákona č. 119/1990 Sb., náleží mu paušální náhrada za ztrátu na výdělku. Jiné nároky, včetně nároků valorizačních, však k zákonem stanovené náhradě nenáleží a kromě nároků v tomto zákoně uvedených soud nemůže svým rozhodnutím konstituovat nějaké další nároky.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Za zásadně významnou považuje právní otázku, podle jakých předpisů má být odškodněna osoba, která po vykonání trestu dosáhla na základě obecných právních předpisů (nikoliv podle zákona č. 119/1990 Sb.) zrušení rozsudku a zproštění obžaloby či zastavení trestního stíhání. Poukazuje na to, že tentýž odvolací soud v obdobném případě E. K. vyslovil názor, že je třeba postupovat podle obecných právních předpisů platných v době, kdy došlo k nezákonnému odsouzení. Dochází tedy k odlišnému pojetí v zásadní právní otázce, jakým způsobem se stanoví odškodnění v těchto případech, což má za následek i rozdílnou výši odškodného. Dovolatel zastává názor, že zákon č. 119/1990 Sb. je speciální norma a odškodnění podle něj lze provádět jen v případech, kdy došlo k soudní rehabilitaci podle tohoto zákona, zatímco byl-li rozsudek zrušen podle obecných právních předpisů, mělo by být i odškodnění podle nich provedeno. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrátil k novému projednání soudu prvního stupně.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu ust. §241 o. s. ř. dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném posouzení otázky, jaký právní předpis má být aplikován na nárok uplatněný v tomto řízení; z hlediska této právní otázky má napadené rozhodnutí po právní stránce zásadní význam a dovolání proti němu je tak přípustné (§237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o. s. ř.).
Jak vyplývá z výsledků řízení, žalobce byl rozsudkem Vojenského obvodového soudu v Karlových Varech ze dne 15. 1. 1958, sp. zn. 2 T 225/5, odsouzen pro trestný čin nenastoupení služby v ozbrojených silách a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání 22 měsíců nepodmíněně, který vykonal v době od 27. 12. 1957 do 24. 1. 1958. Na základě stížnosti pro porušení zákona, podané ministrem spravedlnosti ČR ve prospěch žalobce podle §266 odst. 1 tr. ř., byl rozsudkem Nejvyššího soudu České republiky ze dne 17. 10. 2001, sp. zn. 4 Tz 221/2001, uvedený rozsudek zrušen podle §268 odst. 2, §269 odst. 2 a §271 odst. 1 tr. ř., neboť tímto rozhodnutím byl v ustanovení §265 odst. 1 tr. zák., ve znění zák. č. 86/1950 Sb., porušen zákon v neprospěch žalobce, a podle §11 odst. 1 písm. f) tr. ř. bylo trestní stíhání žalobce zastaveno.
Zcela správně soudy vycházely z názoru, že zákon č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, má ve vztahu k obecným právním předpisům povahu předpisu speciálního. Ovšem základním předpokladem aplikace tohoto zákona na nároky oprávněných osob na odškodnění je, že poškozený je skutečně osobou rehabilitovanou podle tohoto zákona. Trestný čin, za nějž byl žalobce v 50. letech odsouzen, je sice uveden v taxativních výčtech §4 zákona č. 119/1990, avšak z hlediska vzniku a právního režimu nároku na odškodnění není samo o sobě rozhodující, zda tento čin, za jehož spáchání byl žalobci uložen trest, je uveden mezi skutky v oddílu třetím tohoto zákona (zrušení rozhodnutí na návrh v přezkumném řízení), nýbrž rozhodující je, zda odsuzující soudní rozhodnutí bylo zrušeno v řízení podle tohoto zákona či nikoliv. Zásadní význam proto má znění výroku rozsudku, kterým bylo původní odsuzující rozhodnutí zrušeno a z něhož je třeba také vycházet.
Jak vyplývá z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2001, sp. zn. 4 Tz 221/2001, odsuzující trestní rozsudek byl zrušen podle §268 odst. 2, §269 odst. 2 a §271 odst. 1 tr. ř., a to na základě stížnosti pro porušení zákona podané ministrem spravedlnosti České republiky. Soudní rozhodnutí, jímž byl žalobci uložen trest, nebylo zrušeno podle zákona č. 119/1990 Sb., nýbrž podle obecných ustanovení trestního řádu, takže žalobce není osobou rehabilitovanou podle uvedeného zvláštního zákona, a protože se na jeho nárok nevztahuje §34 zákona č. 119/1990 Sb. (odsuzující rozsudek byl totiž zrušen až po účinnosti tohoto zákona), nelze v jeho případě aplikovat tento zákon ani přiměřeně. Z toho plyne, že nárok žalobce na odškodnění se neřídí zákonem č. 119/1990 Sb., nýbrž jeho nárok na odškodnění za vykonanou vazbu a trest se řídí obecnou právní úpravou (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 6. 2005 sp. zn. 25 Cdo 2242/2004).
Zvláštní úpravu odpovědnosti státu za škodu způsobenou rozhodnutím o vazbě a trestu obsahuje zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), v ustanoveních §9 až §12. Tento zákon nabyl účinnosti 15. 5. 1998 a podle jeho přechodného ustanovení §36 se odpovědnost podle tohoto zákona vztahuje na škodu způsobenou rozhodnutími, která byla vydána ode dne účinnosti zákona, a na škodu způsobenou ode dne účinnosti zákona nesprávným úředním postupem; odpovědnost za škodu způsobenou rozhodnutími, která byla vydána přede dnem účinnosti zákona, a za škodu způsobenou přede dnem účinnosti zákona nesprávným úředním postupem se řídí dosavadními předpisy.
Tímto dosavadním právním předpisem je zákon č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem, který nabyl účinnosti 1. 7. 1969. Podle jeho ustanovení §27 se zákon vztahuje na náhradu škody způsobené rozhodnutími, která budou vydána po dni nabytí účinnosti tohoto zákona, a na náhradu škody způsobené po tomto dni nesprávným úředním postupem. Podle ustanovení §28 odst. 1 pak o nárocích na náhradu škody způsobené rozhodnutím o vazbě a trestu vydaným do dne účinnosti tohoto zákona se rozhodne podle dosavadních předpisů o odškodnění za vazbu a trest (§371 až 374 trestního řádu a §46 odst. 2 zákona č. 82/1968 Sb., o soudní rehabilitaci). Zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), který před 1. 7. 1969 upravoval odškodnění za vazbu a trest, nabyl účinnosti dnem 1. 1. 1962. Protože nezákonné odsuzující rozhodnutí bylo vydáno a nabylo právní moci ještě předtím, než oba shora uvedené předpisy nabyly účinnosti, je nutno věc posuzovat podle zákona č. 64/1956 Sb. o trestním řízení soudním (trestní řád), který upravuje odškodnění za vazbu a za trest v hlavě 21.
Podle ustanovení §394 odst. 1 zákona č. 64/1956 Sb. kdo utrpěl majetkovou škodu tím, že na něm byl zcela nebo zčásti vykonán trest odnětí svobody, nápravné opatření, propadnutí jmění nebo věci, trest peněžitý nebo pokuta, může žádat, aby mu ji stát nahradil, byl-li v pozdějším řízení obžaloby zproštěn nebo bylo-li později trestní stíhání zastaveno.
Ušlý výdělek za dobu výkonu vazby a trestu odnětí svobody je majetkovou škodou, která se podle ustanovení §394 odst. 1 zákona č. 64/1956 Sb. nahrazuje do výše výdělku, jaký poškozený pobíral v době, kdy o svůj výdělek z důvodu výkonu vazby a trestu odnětí svobody přišel. Náhrada mu náleží za ztrátu toho výdělku, jehož nedosáhl v době, po kterou byla jeho osobní svoboda omezena. Rozsah odškodnění nemůže být proto vyšší, než byl výdělek poškozeného v době, kdy v důsledku výkonu vazby a trestu svůj výdělek ztratil. V tomto směru je na poškozeném, aby tvrdil a prokázal rozhodující údaje pro určení průměrného či pravděpodobného výdělku, pokud ovšem přesahuje částku již vyplacenou. Výše současné průměrné mzdy v ČR však není okolností, s níž by zákon spojoval možnost zvýšení náhrady za ztrátu na výdělku (srov. např. rozsudek NS ČR ze dne 18. 12. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1072/2003).
Protože právní posouzení nároku na náhradu ušlého výdělku za dobu výkonu vazby a trestu spočívá v daném případě na aplikaci nesprávného právního předpisu, je dovolací důvod dle ust. §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. naplněn; dovolací soud proto napadené rozhodnutí zrušil (§243b odst. 2, věta za středníkem, o. s. ř.).Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, byl zrušen i rozsudek soudu prvního stupně a věc byla vrácena Obvodnímu soudu pro Prahu 6 k dalšímu řízení (§243b odst. 3, věta druhá, o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozhodnutí je závazný (§234d odst. 1, věta první, a §226 per analogiam o. s. ř.). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne odvolací soud v novém rozhodnutí ve věci (§243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. srpna 2006
JUDr. Marta Š k á r o v á, v.r.
předsedkyně senátu