ECLI:CZ:NS:2006:25.CDO.2086.2005.1
sp. zn. 25 Cdo 2086/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Jaroslava Bureše a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobců A) Ing. P. B. a B) A. B., oba zast. advokátem, proti žalovanému A. M., za účasti vedlejšího účastníka Č. p. a. s., o 45.666,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 9 C 124/2002, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 7. dubna 2004, č. j. 18 Co 121/2004-54, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Chebu rozsudkem ze dne 10. 11. 2003, č. j. 9 C 124/2002-34, zamítl žalobu, kterou se žalobci domáhali zaplacení částky 45.666,50 Kč s 6,5% úrokem od 23. 3. 2002 do zaplacení z titulu náhrady škody jim způsobené při dopravní nehodě dne 26. 4. 1999 v důsledku střetu jejich vozu s vozem žalovaného; zároveň bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně shledal důvodnou námitku promlčení, neboť uplatněný nárok byl podle §106 obč. zák. promlčen v subjektivní promlčecí době již při podání žaloby. O tom, že druhým účastníkem dopravní nehody byl žalovaný, se totiž žalobkyně dozvěděla nejpozději dne 17. 8. 1999, kdy probíhalo ústní jednání o přestupku z dopravní nehody. Výše škody pak žalobcům musela být známa nejpozději počátkem roku 2000.
K odvolání žalobců Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 7. 4. 2004, č. j. 18 Co 121/2004-54, rozsudek soudu prvního stupně v napadeném zamítavém výroku v části, týkající se částky 41.500,- Kč s 6,5% úrokem ročně od 23. 3. 2002 do zaplacení, potvrdil a ohledně částky 4.166,50 Kč s 6,5% úrokem ročně od 23. 3. 2002 do zaplacení a ve výrocích o náhradě nákladů řízení jej zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právními závěry o promlčení nároku na náhradu škody za poškození automobilu a na náhradu nákladů na zajištění náhradní dopravy po dobu, kdy byl druhé žalované zadržen řidičský průkaz, které ovšem měly být uplatněny proti státu a nikoliv proti žalovanému. Neztotožnil se s názorem žalobců, že o tom, kdo za škodu jim odpovídá, se dozvěděli 13.6.2001, kdy bylo zrušeno rozhodnutí o přestupku, jehož se měla dopustit žalobkyně. Pokud jde o nárok na zaplacení částky 4.166,50 Kč, kterou žalobci vynaložili ve správním řízení a v souvislosti s jejich obranou proti rozhodnutí o přestupku, odvolací soud vytkl soudu prvního stupně, že při posouzení námitky promlčení se nezabýval zjištěním, kdy žalobci tuto částku vynaložili. Proto v části, kterou byla zamítnuta žaloba na zaplacení částky 4.166,50 Kč s příslušenstvím, byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen a v tomto rozsahu mu byla věc vrácena k dalšímu řízení.
Proti tomuto rozsudku, a to do výroku, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, podali žalobci dovolání, jehož přípustnost dovozují z ust. §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř., a podávají je z důvodu podle ust. §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřují v otázce počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty, kterou odvolací soud řešil v rozporu s hmotným právem. Namítají nesprávný názor odvolacího soudu, že nejpozději od projednávání přestupku věděli, kdo za škodu odpovídá. Poukazují na to, že na místě dopravní nehody byla žalobkyně uznána vinnou ze způsobení dopravní nehody a byl jí zadržen řidičský průkaz. V následném správním řízení byla uznána vinnou za přestupek proti bezpečnosti a plynulosti dopravního provozu a její odvolání bylo zamítnuto. Teprve rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 13. 6. 2001, č. j. 19 C 408/99-82, byla rozhodnutí správních orgánů o přestupku zrušena a otázkou, kdo zavinil dopravní nehodu, se již správní orgán nezabýval a o viníkovi dopravní nehody se prakticky neví dodnes. Skutečnost, že existovalo pravomocné rozhodnutí správního orgánu o tom, že dopravní nehodu zavinila žalobkyně, bránilo žalobcům v možnosti účinně se domáhat náhrady škody v občanskoprávním soudním řízení s poukazem na §135 odst. 1 o. s. ř., který mimo jiné stanoví, že soud je vázán rozhodnutím příslušných orgánů o tom, že byl spáchán přestupek a kdo jej spáchal. Dovozují, že teprve po zrušení rozhodnutí správních orgánů o přestupku se žalobkyně dozvěděla, že není považována za osobu, jež způsobila škodu, což jí umožňovalo podat žalobu, aniž by tato žaloba byla od počátku bezúspěšná. Za nesprávný považují i názor odvolacího soudu na otázku pasivní legitimace k uplatnění nároku na náhradu nákladů na zajištění náhradní dopravy, neboť nebýt toho, že žalovaný způsobil dopravní nehodu, nenastaly by ani následky zásahu správního orgánu proti žalobkyni. Navrhli, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 o. s. ř.
Podle ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu zamítavému výroku se řídí ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají – srov. ust. §241a odst. 3 o. s. ř.) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu.
Zásadní význam napadeného rozhodnutí ve smyslu ust. §237 odst. 3 o. s. ř. spatřují dovolatelé v otázce právního názoru na počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty.
Podle §106 odst. 1 obč. zák. se právo na náhradu škody promlčí za dva roky ode dne, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá. Podle odst. 2 tohoto ustanovení se nejpozději právo na náhradu škody promlčí za tři roky, a jde-li o škodu způsobenou úmyslně, za deset let ode dne, kdy došlo k události, z níž škoda vznikla; to neplatí, jde-li o škodu na zdraví.
Ustanovení §106 odst. 1 obč. zák. váže počátek běhu subjektivní promlčecí doby na okamžik vědomosti poškozeného o vzniklé škodě a škůdci, tj. osobě, která za vzniklou škodu odpovídá. Promlčecí doba začíná běžet ode dne, kdy se poškozený o vzniklé škodě i škůdci skutečně dozvěděl; pouhý předpoklad či možnost dozvědět se o škodě a osobě, která za vzniklou škodu odpovídá, nestačí, přičemž okamžik vědomosti poškozeného o škodě a jeho vědomosti o škůdci může být odlišný.
Odvolací soud při svém rozhodnutí vycházel zcela správně z názoru, že o osobě, která odpovídá za vzniklou škodu, se poškozený dozví, jakmile obdrží informaci, na jejímž základě si může učinit úsudek o osobě konkrétního škůdce, tedy jakmile získá vědomost o skutkových okolnostech rozhodných pro vymezení odpovědného subjektu. Nemusí přitom jít o zjištění (jistotu v běžném slova smyslu), postačuje, aby skutkové okolnosti, kterými poškozený disponuje, byly způsobilé učinit závěr o tom, kdo odpovídá za škodu, která mu vznikla. Rozhodující tedy je, kdy se o takových skutkových okolnostech prokazatelně dozvěděl, a nikoliv zda a kdy si na jejich základě utvořil právní závěr o odpovědnosti určité osoby. Počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty nezávisí totiž na tom, zda a kdy si poškozený opatří dostatek důkazů nebo kdy se vytvoří pro něj příznivější procesní situace k tomu, aby skutkové okolnosti, o nichž má vědomost, mohl v soudním řízení prokázat (rov. např. rozsudek NS ČR z 12. 8. 2003, sp. zn. 21 Cdo 210/2003, popř. usnesení NS ČR ze dne 30. 9. 2003, sp. zn. 25 Cdo 871/2002).
Pravomocným rozhodnutím správního orgánu o tom, že určitá osoba spáchala přestupek, je sice soud ve smyslu ust. §135 odst. 1 o. s. ř. vázán, avšak pouze pokud jde o zaviněné jednání této osoby. Jestliže se na vzniku škody podílel i další subjekt, vázanost tímto rozhodnutím se při zkoumání podmínek jeho odpovědnosti za způsobenou škodu neuplatní (obdobně rozhodnutí NS ČR ze dne 28. 11. 2000, sp. zn. 25 Cdo 562/99, publikované pod č. 22 v Soudní judikatuře, ročník 2001). Ostatně pravomocné rozhodnutí o přestupku žalobkyně neznamená automaticky závěr, že škoda byla způsobena výlučně jejím zaviněním (§441 obč. zák.), a nezbavuje ji možnosti domáhat se v soudním řízení náhrady škody proti odpovědnému subjektu ať již z hlediska ustanovení §420 nebo §431 obč. zák.
Názor odvolacího soudu (stejně jako soudu prvního stupně) na otázku promlčení, z něhož vychází jeho rozhodnutí, je správný.
Jelikož není důvodu pro závěr, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu mělo po právní stránce zásadní význam, je zřejmé, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné.
Nejvyšší soud proto dovolání jako nepřípustné odmítl podle ust. §243b odst. 5 a §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobci s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemají na náhradu nákladů tohoto řízení právo a žalovanému v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. května 2006
JUDr. Marta Š k á r o v á, v.r.
předsedkyně senátu