ECLI:CZ:NS:2006:25.CDO.2308.2005.1
sp. zn. 25 Cdo 2308/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Jaroslava Bureše a JUDr. Marty Škárové v právní věci žalobce A. R., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému T. S., zastoupenému advokátem, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 23 C 247/97, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. listopadu 2004, č. j. 35 Co 379/2004-458, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal náhrady škody, kterou mu měl způsobit žalovaný tím, že protiprávně vystěhoval věci žalobce z jím pronajatých nebytových prostor v domu čp. 48 v P., jež jsou ve spoluvlastnictví žalovaného, a přestěhoval je do skladu v Radotíně, čímž žalobci znemožnil realizovat zakázky pro společnost C. C. ve výši 48.000,- Kč (dále jen „zakázka č. 1“), pro společnost P. A. ve výši 85.359,20 Kč (dále jen „zakázka č. 2“) a ve výši 299.754,- Kč (dále jen „zakázka č. 3“) a pro společnost I.-P. ve výši 200.000,- Kč (dále jen „zakázka č. 4“).
Městský soud v Praze usnesením ze dne 23. 8. 2001, č. j. 22 Co 259/2001-256, rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 7. 3. 2001, č. j. 23 C 247/97-210, jímž byla uložena povinnost žalovanému zaplatit žalobci částku 242.816,- Kč s příslušenstvím (v části příslušenstvím byla žaloba zamítnuta), a to za zakázky č. 1 a č. 4, a zamítnuta žaloba na zaplacení částky 390.297,- Kč s příslušenstvím, tj. za zakázky č. 2 a č. 3 a částky 5.184,- Kč jako části zakázky č. 1, zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud se ztotožnil s právními závěry soudu prvního stupně o protiprávnosti jednání žalovaného, který tím, že vyklidil věci žalobce, aniž by podal k soudu žalobu na vyklizení a vyčkal jeho rozhodnutí, překročil meze dovolené svépomoci ve smyslu ustanovení §6 obč. zák. Soudu prvního stupně uložil, aby se zabýval tím, zda žalobci škoda skutečně vznikla a zda je v příčinné souvislosti s protiprávním jednáním žalovaného.
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 17. 6. 2004, č. j. 23 C 247/97-436, řízení ohledně částky 9.184,- Kč s příslušenstvím (tj. 4.000,- Kč - část zakázky č. 4, 5.184,- Kč - část zakázky č. 1) pro částečné zpětvzetí žaloby zastavil, žalobu na zaplacení částky 623.929,- Kč s příslušenstvím zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že dne 13. 12. 1995 žalovaný bez souhlasu žalobce vnikl do pronajatých nebytových prostor a věci tam umístěné, jež měly sloužit k realizaci sjednaných zakázek žalobce, odvezl do skladu v Radotíně, což se žalobce dozvěděl nejpozději dne 15. 12. 1995, kdy za přítomnosti žalovaného navštívil sklad. Tedy v době, kdy měly být zakázky plněny, již žalobce o této skutečnosti věděl, přesto o nich žalovaného neinformoval ani ho nežádal o zpřístupnění skladu, pouze trval na tom, aby žalovaný věci vrátil do atelieru sám. V této souvislosti soud prvního stupně, shodně s názorem vysloveným v předchozím rozhodnutí, jakož i ve zrušujícím rozhodnutí odvolacího soudu, konstatoval, že žalovaný se dopustil protiprávního jednání tím, že dne 13. 12. 1995 vyklidil věci žalobce z nebytových prostor, a naplnil tak jeden z předpokladů odpovědnosti za škodu podle ustanovení §420 obč. zák. Poté, co ve smyslu ustanovení §118a odst. 3 o.s.ř. soud prvního stupně žalobce vyzval a poučil, aby navrhl důkazy k prokázání výše ušlého zisku a doplnil tvrzení ohledně nákladů na jednotlivé zakázky, což žalobce neučinil, dospěl k závěru, že žaloba není důvodná, vzhledem k tomu, že žalobce neprokázal výši ušlého zisku ani neunesl břemeno tvrzení ohledně nákladů na zakázky č. 2 a č. 3 spočívající v prodeji a zapůjčení materiálů ze zásob žalobce. V případě zakázek č. 1 a č. 4, jež spočívají ve vypracování návrhů reklamních panelů a ve zpracování výtvarně prostorového řešení expozice na výstavě SALIMA 96, dovodil, že vzhledem k tomu, že žalobce neprokázal náklady na zakázku a neunesl tak břemeno tvrzení ani břemeno důkazní, není žaloba důvodná.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 5. listopadu 2004, č. j. 35 Co 379/2004-458, rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku ve věci samé ohledně částky 385.113,20 Kč s příslušenstvím (zakázka č. 2 a č. 3) potvrdil, ohledně částky 238.816,- Kč s příslušenstvím (zakázka č. 1 a č. 4) a ve výroku o nákladech řízení jej zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Ztotožnil se se skutkovými závěry soudu prvního stupně a rovněž i s jeho právním závěrem ohledně protiprávního jednání žalovaného. Spočívaly-li zakázky č. 2 a č. 3 v předání zboží objednatelům, věděl-li žalobce, kde se zboží nachází, a bylo-li v jeho schopnostech domoci se přístupu k nim (žalovaný mu v odvozu věcí nebránil), pak měl jednat v souladu s ustanoveními §415 a §417 obč. zák. a zabránit vzniku škody, a až následně se případně na žalovaném domáhat nákladů v této souvislosti vynaložených. Jestliže tak neučinil, není dán vztah příčinné souvislosti mezi jednáním žalovaného a vznikem škody. Protože ve vztahu k zakázkám č. 1 a č. 4 se soud prvního stupně otázkou příčinné souvislosti nezabýval dostatečným způsobem, odvolací soud jeho rozsudek v tomto rozsahu zrušil pro nepřezkoumatelnost.
Proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., a to z důvodu uvedeného v §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Nesprávnost právního posouzení věci spatřuje v tom, že odvolací soud nesprávně vyložil ustanovení §415 a §417 obč. zák. ve vztahu k jednání dovolatele. Nesouhlasí s úvahou odvolacího soudu, že žalobce jako poškozený nevyvinul žádnou aktivitu za účelem získání svých věcí, čímž zmařil své sjednané zakázky, k čemuž uvádí, že z technických a personálních důvodů si dne 15. 12. 1995, kdy byl ve skladu přítomen, věci ze skladu odvést nemohl a v následujícím období se již do skladu nedostal, neboť od žalovaného nezískal klíče a ani svolení ke vstupu, přičemž žalovaného vyzval k vydání věcí ústně i telefonicky. Navrhuje, aby rozhodnutí odvolacího soudu bylo zrušeno a věc tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu ustanovení §241 odst. 1 o.s.ř., dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podle ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, jímž byl zamítavý rozsudek soudu prvního stupně (ve výroku ohledně věci samé) v částce 385.113,20 Kč potvrzen; i když mu předcházel zrušující rozsudek odvolacího soudu, není naplněna podmínka přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., neboť o nárocích na náhradu škody spojených se zakázkami č. 2 a č. 3 soud prvního stupně nerozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (v obou případech byla žaloba zamítnuta); přípustnost dovolání lze proto posuzovat pouze podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Dovolání může být podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu. Přípustnost dovolání není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Předpokladem vzniku odpovědnosti za škodu podle ustanovení §420 obč. zák. je kumulativní naplnění podmínek vzniku odpovědnosti, kterými jsou porušení právní povinnosti, vznik škody a existence příčinné souvislosti mezi nimi.
Právní skutečností, jež zakládá obecnou odpovědnost za škodu podle §420 obč. zák., je protiprávní jednání škůdce. V daném případě žalovaný svým jednáním porušil právní povinnost, jak ostatně dovodily ve svých rozsudcích soudy obou stupňů, když násilím vnikl do předmětných nebytových prostor a věci žalobce, potřebné pro realizaci sjednaných zakázek č. 2 a č. 3, odvezl do skladu v R. Tím, že žalobce ve sjednaných lhůtách nesplnil zmíněné zakázky, mu vznikla škoda, a to ve formě ušlého zisku. Ze skutkových zjištění, jejichž správnost nemůže být v tomto řízení přezkoumána (srov. §241a odst. 3 o.s.ř.), však odvolací soud dovodil, že není dána příčinná souvislost mezi protiprávní jednáním žalovaného a vzniklou škodou, vzhledem k tomu, že žalobce měl možnost nastalé škodě zabránit, jelikož věděl, kde se předmětné věci nacházejí a nijak neprokázal, že by mu žalobce bránil v jejich odvozu a realizaci zakázek, s nimiž žalobce spojuje vznik škody.
Z hlediska naplnění příčinné souvislosti jako jednoho z předpokladů odpovědnosti za škodu nemůže stačit obecná úvaha o možných následcích jednání škůdce či pouhé připuštění možnosti vzniku škody v důsledku jeho protiprávního jednání, nýbrž musí být příčinná souvislost najisto postavena. O vztah příčinné souvislosti se jedná, vznikla-li konkrétní majetková újma následkem konkrétního protiprávního úkonu škůdce, tedy je-li jeho jednání a škoda ve vzájemném poměru příčiny a následku. Vzhledem k tomu, že se existence příčinné souvislosti nepředpokládá, nýbrž musí být prokázána (důkazní břemeno je v tomto směru na straně žalobce), jedná se o otázku skutkových zjištění, která není předmětem dovolacího přezkumu (§241a odst. 3 o.s.ř.).
Dospěl-li odvolací soud na základě skutkových zjištění, jež nemohou být podrobeny přezkumu dovolacím soudem (žalobce neunesl důkazní břemeno k tvrzení, že žalovaná škoda vznikla v přímé souvislosti s protiprávním jednáním žalovaného), k závěru, že není naplněn základní předpoklad pro vznik odpovědnosti ve smyslu ustanovení §420 obč. zák, je tento jeho právní názor správný a v souladu s hmotným právem a ustálenou soudní praxí. Rozhodnutí odvolacího soudu proto není v tomto směru rozhodnutím po právní stránce zásadně významným.
Dovolatel spatřuje nesprávnost v právním posouzení věci v tom, že odvolací soud nesprávně vyložil ustanovení §415, resp. §417 obč. zák. ve vztahu k žalobci a že dovodil nesplnění prevenční povinnosti na jeho straně.
Podle ustanovení §415 obč. zák. je každý povinen počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví, na majetku, na přírodě a životním prostředí. Podle ustanovení §417 odst. 1 obč. zák. komu škoda hrozí, je povinen k jejímu odvrácení zakročit způsobem přiměřeným okolnostem ohrožení.
Citovaná ustanovení zakládají tzv. prevenční povinnost každému počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví, na majetku a na jiných hodnotách. Je tedy obecnou povinností každého počínat si v konkrétní situaci natolik pozorně a obezřetně, aby nezpůsobil škodu nejen jinému, nýbrž ani své vlastní osobě (zákon v tomto směru poškozeného blíže nevymezuje), případně aby nezpůsobil vznik škody či zvýšení jejího rozsahu, došlo-li k porušení právní povinnosti škůdce. Nedodržení této povinnosti je rovněž porušením právní povinnosti ve smyslu ustanovení §420 odst. 1 obč. zák. Přiměřenost je posuzována vzhledem ke způsobu ohrožení, jeho intenzitě, ale i subjektivní možnostem poškozeného. Pokud tedy bylo v možnostech a schopnostech žalobce, jak vyplývá rovněž ze skutkových zjištění soudů obou stupňů, škodu odvrátit a neučinil tak, je závěr odvolacího soudu o porušení prevenční povinnosti ze strany žalobce v souladu s hmotným právem a ustálenou judikaturou vyšších soudů. Dovolatel v této souvislosti napadá rozhodnutí odvolacího soudu ohledně skutkových zjištění, když tvrdí, že žalovaný mu zabránil odvézt si věci ke dni povinnosti splnit závazky. Rozhodnutí odvolacího soudu však vychází ze zjištění, že žalovaný odvozu věcí nebránil, pouze odmítl přemístit je zpět do původních prostor. Je tedy zřejmé, že žalobce přednáší vlastní představu o skutkovém stavu věci (odlišnou od odvolacího soudu) a teprve na tomto základě zpochybňuje správnost právních závěrů; tímto způsobem však přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. založit nelze.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalobce směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud ČR proto jeho dovolání podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud nerozhodoval, neboť řízení není dosud v celém rozsahu skončeno, takže o všech nákladech řízení, včetně řízení dovolacího, rozhodne soud prvního stupně v rozhodnutí konečném.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek
V Brně dne 14. listopadu 2006
JUDr. Petr Vojtek, v. r.
předseda senátu