ECLI:CZ:NS:2006:25.CDO.2316.2005.1
sp. zn. 25 Cdo 2316/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D. v právní věci žalobce P. R., zastoupeného advokátkou, proti žalované: L. G., s. r. o., zastoupené advokátem, o zaplacení částky 28.767,- Kč, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech, pod sp. zn. 16 C 208/2001, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 5. 2005, č. j. 56 Co 504/2004-132, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 2.713,20 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokátky.
Odůvodnění:
Žalobce se na žalované společnosti domáhal původně zaplacení částky 256.400,-Kč s příslušenstvím, neboť v této výši mu vznikla škoda, spočívající ve vynaložených nákladech na stavbu prodejny v pronajatých nebytových prostorách v objektu žalované, která se zavázala uvést do provozu nové topení, což však nesplnila, žalobce tam nemohl podnikat a dal proto výpověď z nájmu. V průběhu řízení se účastníci mimosoudně dohodli na zaplacení částky 172.795,- Kč s 10 % úrokem z prodlení od 6. 6. 2000 do zaplacení a na základě plnění ze strany žalované a poté, co mu žalovaný v květnu 2002 zaplatil zbývající částku 147.687,- Kč, vzal žalobce postupně žalobu zpět a omezil ji jen na zaplacení úroků z prodlení z této částky ve výši 10 % za dobu od 6. 6. 2000 do 17. 5. 2002.
Rozsudkem ze dne 30. 8. 2004, č. j. 16 C 208/2001-105, Okresní soud v Karlových Varech uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 28.767,- Kč představující 10 % úrok z prodlení z částky 147.687,- Kč za období od 6. 6. 2000 do 17. 5. 2002, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud vyšel ze zjištění, že 17. 11. 1998 uzavřeli účastníci nájemní smlouvu na nebytové prostory v objektu žalované na dobu do 1. 3. 2019, v níž bylo mj. sjednáno, že žalobce je oprávněn provádět v pronajatých prostorách stavební úpravy v souladu se stavebním povolením a žalovaná se zavázala do 1. 3. 1999 na své náklady uvést do provozu nové topení, což neučinila, a žalobce dal proto 6. 6. 2000 výpověď z nájmu. Vznikla mu tak škoda, spočívající v marně vynaložených nákladech na stavební práce v objektu žalované. O výši náhrady se účastníci v průběhu řízení dohodli a žalovaný ji zaplatil, avšak neuhradil úroky z prodlení z dohodnuté částky, proto mu soud prvního stupně tuto povinnost uložil.
K odvolání žalované Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 10. 5. 2005, č. j. 56 Co 504/2004-132, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud neshledal odvolání důvodným, neboť soud prvního stupně zcela správně posoudil nárok žalobce, ke kterému se vztahuje požadavek na zaplacení úroků z prodlení, jako nárok na náhradu škody, jež žalobci vznikla v důsledku porušení závazku žalované nejpozději do 1. 3. 1999 uvést na své náklady do provozu nové topení v pronajatých prostorách. Žalobci tak bylo znemožněno podnikání v pronajaté nemovitosti a tím, že podle dohody provedl v nemovitosti žalované stavební úpravy, aniž dosáhl odpovídajícího efektu, vznikla mu škoda ve výši hodnoty vložených investic, kterou žalovaná posléze žalobci uhradila v dohodnuté výši. Protože nárok žalobce na náhradu škody je důvodný a žalovaná byla v prodlení s úhradou částky 147.687,- Kč, je důvodný i požadavek na úroky z prodlení k této částce, a to minimálně od doby žalobcem požadované, neboť, jak plyne z korespondence, kterou účastníci před podáním žaloby vedli, o nároku žalobce uplatněném v tomto řízení se žalovaná dověděla už v průběhu roku 1999 a tedy v době podání žaloby byla již náhrada škody splatná. Odvolací soud nepřisvědčil námitce žalované, že žalobce měl ve smyslu §415 obč. zák. předejít škodě použitím elektrických přímotopů.
Proti tomuto rozsudku podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a podává je z důvodu podle ust. §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Namítá, že odvolací soud nesprávně posoudil žalobcem vynaložené výdaje na stavební úpravy jako škodu, způsobenou žalobci v důsledku porušení smlouvy pronajímatelem. Podle názoru dovolatelky měly být tyto výdaje posouzeny jako bezdůvodné obohacení, nikoliv jako skutečná škoda, o kterou se zmenšil žalobcův majetek. Uvádí, že nájemce činil investice se souhlasem pronajímatele do jejího majetku s tím, že nemá nárok na náhradu takto vynaložených nákladů, což v podstatě odpovídá zákonné úpravě §667 odst. 1 obč. zák. S odkazem na toto ustanovení dovolatelka namítá, že odvolací soud pominul posoudit případný vznik bezdůvodného obohacení na straně žalované, a to i s ohledem na ujednání nájemní smlouvy, že při nedodržení povinnosti žalované instalovat topení není žalobce povinen platit nájemné. Dále odvolacímu soudu vytýká, že nebylo zohledněno oprávnění žalobce odepisovat investici z daní a nebylo přihlédnuto k tomu, že dle ujednání v nájemní smlouvě byl žalobce povinen provést stavební úpravy včetně rekolaudace na svůj náklad. Podle jejího názoru měl žalobce předejít škodě tím, že osadí přímotopy do pronajatých prostor. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje v tom, že rozhodnutí řeší právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Žalobce ve vyjádření k dovolání uvedl, že dovolání je dle jeho názoru nepřípustné ve smyslu ust. §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř., neboť se jedná o vztah mezi podnikateli, a předmětem sporu je částka menší než 50.000,- Kč, navíc dovolatelka ani nespecifikovala, v čem má mít souzená věc zásadní právní význam. Pochybení odvolacího soudu spatřuje pouze ve výroku o náhradě nákladů řízení a navrhl, aby v případě, že bude dovolání shledáno přípustným, byl zrušen pouze výrok o nákladech řízení a věc v tomto rozsahu vrácena k novému rozhodnutí, a aby žalobci byla přiznána náhrada nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu ust. §241 odst. 1 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 o. s. ř.
Podle ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se v dané věci řídí ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť nejde o případ, že by soud prvního stupně poté, co byl jeho předchozí rozsudek odvolacím soudem zrušen, rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku. Dovolání je přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu. Právním posouzením ve smyslu ust. §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti.
Potvrzující rozsudek odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o povinnosti žalované zaplatit žalobci úroky z prodlení, které se vztahují k jistině, která byla původně také předmětem řízení a v průběhu řízení byla uhrazena, vychází ze závěru, že jistinou je plnění z titulu náhrady škody. Námitce dovolatelky, že se jedná o nárok, který se řídí ustanovením §667 odst. 1 obč. zák. a jehož podstatou je vydání bezdůvodného obohacení, nelze přisvědčit. V dané věci se sice nejednalo o plnění ze závazku, tj. o úhradu nákladů, k nimž se pronajímatel ve smlouvě zavázal, ale nejednalo se ani o nárok na vydání neoprávněně získaného majetkového prospěchu, o nějž se žalovaná obohatila, tedy o nárok na vydání protihodnoty toho, oč se zvýšila hodnota nemovitosti žalované (srov. §667 odst. 1, poslední věta obč. zák.), nýbrž šlo o nárok na náhradu za částky, které žalobce ze svého vynaložil a které v důsledku porušení smluvní povinnosti žalované se staly marně vynaloženou investicí, jíž se zmenšil majetkový stav žalobce. Podle skutkových tvrzení žalobce a podle výsledků řízení byla požadována náhrada škody, spočívající ve snížení majetkového stavu žalobce vynaloženými náklady na stavební práce v nemovitosti žalované v důsledku jejího protiprávního jednání (opomenutí).
Oba instituty se totiž liší. Bezdůvodné obohacení představuje majetkový prospěch, kterým se na základě některé ze skutkových podstat uvedených v ustanovení §451 a §454 obč. zák. dosavadní majetek obohaceného rozmnoží o nové majetkové hodnoty. Výše plnění se proto odvozuje od prospěchu, jenž získal obohacený, který je povinen vydat vše, co sám získal. Skutečnou škodou se rozumí újma spočívající ve zmenšení majetkového stavu poškozeného v důsledku protiprávního úkonu škůdce, a rozsah a výše škody na straně poškozeného se tedy odvozuje od úbytku hodnot.
Nelze proto přisvědčit námitce v dovolání, že rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu s hmotným právem řeší otázku charakteru nároku žalobce. Dovolacímu přezkumu předložená právní otázka nezakládá tedy důvod pro závěr, že rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Dovolání proti tomuto rozsudku proto není přípustné.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Žalobce má právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, a to za podání vyjádření k dovolání. Za tento úkon právní služby náleží odměna za zastupování advokátem z částky napadené dovoláním, tj. 8.820,- Kč, krácená dvakrát o polovinu (§3 odst. 1, §15, §18 odst. 1 vyhl. č. 484/2000 Sb. ve znění do 31. 8. 2006), po krácení 2.205,- Kč, plus 75,- Kč režijního paušálu a 19 % DPH.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. prosince 2006
JUDr. Marta Škárová, v. r.
předsedkyně senátu