ECLI:CZ:NS:2006:25.CDO.2696.2004.1
sp. zn. 25 Cdo 2696/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Františka Ištvánka a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobkyně J. S., zastoupené advokátem, proti žalovanému M. H., zastoupenému advokátem, o 813.400,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 11 C 193/97, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 22. července 2004, č. j. 14 Co 629/2003-174, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 7.575,- Kč k rukám advokáta, do tří dnů od doručení usnesení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Chebu rozsudkem ze dne 9. 4. 2003, č. j. 11 C 193/97-137, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 378.350,- Kč s příslušenstvím, žalobu na zaplacení částky 435.050,- Kč s příslušenstvím zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky řízení a vůči státu. Vyšel ze zjištění, že žalovaný se ke dni 1. 2. 1997 stal vlastníkem domu v Ch., P. 8, v němž žalobkyně v té době provozovala v nebytových prostorách restauraci a hernu, a to na základě nájemní smlouvy s předchozí vlastnicí domu, R. J. Rozsudkem Okresního soudu v Chebu ze dne 24. 2. 1997, sp. zn. 7 C 175/96, byla žalované uložena povinnost vyklidit předmětný dům do 14 dnů od právní moci rozhodnutí, neboť smlouva o nájmu nebytových prostor byla od počátku neplatná, když k ní nebyl udělen souhlas městského úřadu, vyžadovaný tehdejším zněním zákona č. 116/1990 Sb. Tento rozsudek nabyl právní moci ve spojení s rozsudkem odvolacího soudu dne 22. 6. 1998. Žalovaný však žalobkyni z nebytových prostor svémocně vyklidil dne 23. 4. 1997. Po vyklizení zůstaly v provozovně některé věci patřící žalobkyni, některé věci byly během vyklizení zničeny nebo ztraceny. Jejich hodnota byla zjištěna za pomoci znalců ve výši 91.100,- Kč. Soud věc posoudil podle ust. §415, §420 a §6 obč. zák. a dospěl k závěru, že nárok žalobkyně je co do částky 91.100,- Kč důvodný, neboť žalovaný zcizil nebo poškodil věci žalobkyně v této hodnotě. Vzhledem k tomu, že proti tomuto nároku vznesl žalovaný námitku započtení své pohledávky z titulu bezdůvodného obohacení ve výši 78.750,- Kč, jež žalobkyně získala bezplatným užíváním nebytových prostor od 1. 2. 1997 do 23. 4. 1997, soud po započtení obou pohledávek přiznal žalobkyni 12.350,- Kč za poškozené, zničené či zcizené věci. Náhradu za ušlý zisk z podnikání, kterou žalobkyně požadovala za dobu 12 měsíců (od vyklizení do 23. 4. 1998) ve výši 60.000,- Kč měsíčně (celkem 720.000,- Kč), shledal soud opodstatněnou pouze ve výši 366.000,- Kč, jak byla zjištěna na základě znaleckého dokazování. Žalovaný svémocně vyklidil nebytový prostor užívaný žalovanou, a to v době, kdy probíhalo řízení o vyklizení, a nevyčkal pravomocného rozhodnutí. Podmínky oprávněné svépomoci podle ust. §6 obč. zák. však nebyly splněny, neboť není možno použít svépomoc k odstranění protiprávního stavu, který již určitou dobu trvá. Vynutit obnovení právního stavu vůči narušiteli může jedině soud a pokud žalobkyně setrvávala v nebytových prostorách neoprávněně, bylo povinností majitele domu postupovat legální cestou občanskoprávního sporu a výkonu rozhodnutí, nikoli svévolně ji vystěhovat. Žalovaný se dopustil nedovolené svémoci, odpovídá tedy žalobkyni za škodu, kterou jí tímto jednáním způsobil, tedy i za to, že za dobu, než byla dle rozhodnutí soudu povinna prostory vyklidit, jí ušel zisk ve výši 366.000,- Kč. K námitce žalobkyně, že marně vynaložila částku 594.861,- Kč, když dopředu uhradila nájem na celých 10 let, avšak prostory užívala po dobu podstatně kratší, soud uvedl, že tato částka byla uhrazena R. J., nikoli žalovanému, proto se na úkor žalobkyně neobohatil žalovaný, nýbrž R. J., předchozí majitelka domu.
K odvolání žalovaného do vyhovujícího výroku o věci samé co do částky přesahující 12.350,- Kč Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 22. 7. 2004, č. j. 14 Co 629/2003-174, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se s jeho právním posouzením. Námitce žalovaného, že žalobkyni nemohl ujít žádný zisk, když svou podnikatelskou činnost provozovala v prostorách, ke kterým neměla platnou nájemní smlouvu, soud nepřisvědčil. Dovodil, že žalobkyně byla podnikatelkou ve smyslu ust. §2 obchodního zákoníku a vykonávala soustavnou činnost za účelem dosažení zisku v místě podnikání zapsaném v obchodním rejstříku, přičemž uzavření nájemní smlouvy k místu podnikání není podmínkou k výkonu podnikatelské činnosti. Ušlý zisk žalobkyně v podnikání není proto v příčinné souvislosti s neplatnou nájemní smlouvou, nýbrž s protiprávním jednáním žalovaného, který žalobkyni z nebytových prostor svémocně vyklidil a znemožnil jí tak další podnikání. K námitce žalovaného, týkající se započtení jeho pohledávky ve výši 360.000,- Kč proti pohledávce žalobkyně, odvolací soud uvedl, že tuto skutečnost žalovaný přes poučení dle §119a o. s. ř. před soudem prvního stupně neuplatnil a navíc ani netvrdí a neprokazuje, že by vůči žalobkyni učinil úkon k započtení ve smyslu ust. §580 obč. zák.
Proti tomuto rozsudku podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a podává je z důvodu nesprávného právního posouzení podle ust. §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Rekapituluje průběh celé kauzy a namítá, že již v řízení před soudem prvního stupně poukazoval na to, že soudní znalec při výpočtu ušlého zisku žalobkyně nepřihlédl k tomu, že pokud by žalobkyni nevystěhoval, ušel by mu zisk z nájemného za užívání prostor. Ke zjištění skutečné výše ušlého zisku žalobkyně si soud prvního stupně vyžádal znalecký posudek, k němuž se žalovaný písemně vyjádřil dne 10. 10. 2002 a poukázal na skutečnost, že pokud by žalobkyni nevystěhoval, musela by mu nahradit ucházející zisk na nájemném měsíčně ve výši 30.000,- Kč. Nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že námitku započtení této své pohledávky 360.000,- Kč uplatnil až v odvolání. Právě proto, že žalobkyni vystěhoval, žádná další škoda, kterou by jako protipohledávku mohl uplatnit, mu nevznikla. Soudy od znalcem vyčísleného ušlého zisku žalobkyně neodečetly předpokládané nájemné podle nájemní smlouvy s firmou M., v.o.s., které by byl oprávněn na žalobkyni - nebýt vystěhování – požadovat. Protože rozhodnutí o výši ušlého zisku žalobkyně spočívá na nesprávném právním posouzení, navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Ve vyjádření k dovolání se žalobkyně ztotožnila s rozsudky soudů obou stupňů. Uvedla, že i když byla smlouva o nájmu neplatná, svémocné vyklizení její provozovny dne 7. 4. 1998 bylo nezákonné. Důsledky neplatnosti obou právních úkonů se zabýval okresní soud a věc posoudil v souladu se zákonem, odvolací soud pak správně konstatoval, že jí ucházející zisk není v příčinné souvislosti s neplatnou nájemní smlouvou, ale s protiprávním jednáním žalovaného. Pokud jde o ušlý zisk žalovaného z nebytových prostor, žalovaný vůči ní neučinil žádný úkon k započtení podle §580 obč. zák., proto se soud nemohl jeho námitkou zabývat. Poukazovala na to, že vložila do nemovitosti investice, které jsou dle znalce ztraceny, navíc žalobkyně nájemné předem zaplatila předchozí vlastnici Jilmové. Navrhla, aby dovolací soud dovolání žalovaného jako nedůvodné zamítl a přiznal jí náhradu nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu ust. §241 odst. 1 o. s. ř., věc projednal a dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 o. s. ř.
Podle ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Rozsudkem odvolacího soudu byl potvrzen vyhovující výrok soudu prvního stupně co do částky 366.000,- Kč s příslušenstvím. Přípustnost dovolání proti tomuto rozsudku se řídí ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají – srov. ust. §241a odst. 3 o. s. ř.) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu. Právním posouzením ve smyslu ust. §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti.
Námitka dovolatele, že soudy nesprávně zjistily výši škody, jež vznikla žalobkyni, tedy výši ušlého zisku, je námitkou proti správnosti skutkových zjištění, nikoliv proti právnímu posouzení. Pokud dovolatel vznáší námitky proti podkladům, z nichž znalec vycházel při zpracování zadaného úkolu, a proti jeho závěrům ohledně výše ušlého zisku žalobkyně z podnikání, jde o námitky proti zjištěnému skutkovému stavu věci a proti hodnocení provedených důkazů, tedy o dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. (rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování). Uplatnění tohoto dovolacího důvodu však nezakládá přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. pro řešení otázky zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř.
Právní otázkou zásadního významu ve smyslu §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. není ani otázka zániku pohledávky žalobkyně na náhradu ušlého zisku v důsledku započtení protipohledávky žalovaného na náhradu škody ve výši 360.000,- Kč za dobu po vystěhování žalobkyně z nebytových prostor.
Jak vyplývá z obsahu spisu, proti pohledávce žalobkyně na náhradu škody za zničené a ztracené věci (91.100,- Kč) uplatnil žalovaný k započtení svou pohledávku na vydání bezdůvodného obohacení, získaného žalobkyní za dobu, kdy žalobkyně jeho nebytové prostory bezplatně užívala (78.750,- Kč). V důsledku tohoto započtení došlo k zániku uvedených vzájemných pohledávek do výše, v jaké se kryly (§580 a násl. obč. zák.). Bez ohledu na opodstatněnost či nedůvodnost tvrzené pohledávky žalovaného ve výši 360.000,- Kč proti žalobkyni (na náhradu za nájemné ve výši 30.000,- Kč měsíčně, které žalovaný pobíral od následného nájemce po vystěhování žalobkyně), je jednoznačné, že započtení jakožto jeden ze způsobů zániku závazků předpokládá, že byl učiněn projev k započtení konkrétní pohledávky proti konkrétní protipohledávce. Jestliže takový úkon učiněn nebyl, nelze o zániku pohledávek vůbec uvažovat. Proto v dané věci, kdy pohledávka na náhradu škody ve výši 30.000,- Kč měsíčně nebyla namítnuta k započtení, nemůže mít uvedená otázka zásadní právní význam pro rozhodnutí.
Jelikož není důvodu pro závěr, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu mělo po právní stránce zásadní význam, je zřejmé, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné.
Nejvyšší soud proto dovolání jako nepřípustné odmítl podle ust. §243b odst. 5 a §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobkyně má s ohledem na výsledek dovolacího řízení právo na náhradu jeho nákladů, které sestávají z odměny za zastoupení advokátem za 1 úkon v částce 7.500,- Kč (odměna z částky určené podle §15 a §14 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších změn, a snížené na polovinu podle §18 odst. 1 vyhlášky) a náhrady hotových výdajů podle ust. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. v částce 75,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. února 2006
JUDr. Marta Škárová, v.r.
předsedkyně senátu