ECLI:CZ:NS:2006:25.CDO.789.2005.1
sp. zn. 25 Cdo 789/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Jana Eliáše Ph.D. v právní věci žalobce R. K., zastoupeného advokátem, proti žalovaným: 1) M. O., s. r. o., v likvidaci, a 2) Č. h. b., a. s., o 240.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 18 C 121/99, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. července 2004, č. j. 57 Co 151/2004-157, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Novém Jičíně rozsudkem ze dne 31. 10. 2002, č. j. 18 C 121/99-125, uložil první žalované povinnost zaplatit žalobci částku 240.000,- Kč s 12 % úrokem z prodlení od 11. 7. 1996 do zaplacení, žalobu proti druhé žalované zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že první žalovaná (stavební firma) a druhá žalovaná (banka) mezi sebou uzavřely dohodu o vzájemné spolupráci při výstavbě prostřednictvím tzv. podílového financování stavby. V informačních materiálech pro potenciální stavebníky byl postup při výstavbě popsán shodně jako ve smlouvě. Druhá žalovaná nabízela potenciálním klientům pořízení rodinného domu pomocí podílového financování stavby prostřednictvím různých zhotovitelů, mj. první žalované. Klient měl s vybraným zhotovitelem uzavřít smlouvu o dílo na zhotovení projektu a na realizaci stavby rodinného domu, po vypracování projektové a rozpočtové dokumentace bude uzavřen dodatek č. 1 ke smlouvě o dílo, kde se stanoví pevná smluvní cena a bude podána žádost o vydání stavebního povolení. Poté měl klient požádat druhou žalovanou o poskytnutí hypotečního úvěru formou podílového financování stavby a k žádosti doložit mj. platnou smlouvu o dílo včetně dodatku č. 1. Zhotovitel stavby si měl zajistit vlastní úvěr na pořízení celé výstavby a realizovat stavbu na klíč. Žalobce uzavřel s první žalovanou, kterou si jako zhotovitele sám vybral, smlouvu o dílo, na jejímž základě jí předal zálohu ve výši 240.000,- Kč, první žalovaná poté vypracovala odborný znalecký posudek a projekt. Dopisem ze dne 18. 2. 1997 sdělila první žalovaná žalobci, že jeho pokyn ze dne 21. 1. 1997 k zastavení stavebního řízení považuje za jednostranné odstoupení od smlouvy. Protože smlouva o dílo mezi žalobcem a první žalovanou byla zrušena a smluvní strany byly podle ust. §457 obč. zák. povinny vzájemně si vrátit vše, co na jejím základě dostaly, tedy žalobce je povinen vrátit projekt a znalecký posudek a první žalovaná je povinna vrátit mu částku 240.000,- Kč, což dosud neučinila, soud ji k úhradě této částky zavázal. Nárok žalobce na zaplacení této částky z titulu náhrady škody proti druhé žalované, jež se měla dopustit nemorálního jednání, neshledal soud důvodným, neboť nebylo prokázáno, že by z její strany došlo vůči žalobci k úmyslnému jednání proti dobrým mravům, jímž by mu vznikla škoda (§420 a §424 obč. zák.). První a druhá žalovaná měly mezi sebou standardní smluvní vztahy, žalobce si ke smluvnímu vztahu sám vybral první žalovanou z více potenciálních partnerů, takže není dána ani příčinná souvislost mezi jednáním druhé žalované a eventuelní škodou žalobce.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 1. 7. 2004, č. j. 57 Co 151/2004-157, rozsudek soudu prvního stupně v napadeném zamítavém výroku ve vztahu k druhé žalované potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se s jeho závěrem o nedůvodnosti žaloby proti druhé žalované, na níž žalobce požaduje náhradu částky, kterou na základě smluvního vztahu zaplatil první žalované jako zálohu na stavbu domu ve výši 240.000,- Kč. Smluvní vztah vznikl pouze mezi žalobcem a první žalovanou, jen mezi nimi došlo k plnění a odstoupením od smlouvy ze strany žalobce tento vztah zanikl. Vztah mezi žalobcem a druhou žalovanou byl pouze v rovině informační, z její strany nedošlo k žádnému protiprávnímu jednání, jež by zakládalo odpovědnost za škodu podle §420 obč. zák. Druhá žalovaná poskytla žalobci informace o možnostech získání úvěru a podání předběžných informací o poskytnutí úvěru dříve, než žalobce o poskytnutí úvěru požádal, nelze považovat za jednání proti dobrým mravům. Z jejího jednání není možno dovodit úmysl způsobit žalobci škodu, což je předpoklad aplikace §424 obč. zák.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Nesouhlasí se závěrem soudů obou stupňů, že nejsou dány předpoklady odpovědnosti druhé žalované za škodu podle §424 obč. zák. Uvádí, že mezi první a druhou žalovanou existoval smluvně zajištěný projekt a že na základě informací a doporučení, které dostal od druhé žalované, uzavřel s první žalovanou smlouvu o dílo, a teprve poté se dozvěděl, že druhá žalovaná mu úvěr neposkytne, neboť stavební firma – tj. první žalovaná nemá dostatečné krytí. Škoda mu vznikla tím, že v důsledku jednání druhé žalované, jež má za neseriozní, vstoupil do smluvního vztahu s první žalovanou. Poukazuje na to, že bylo v možnostech druhé žalované již na počátku jednání ho informovat o tom, že firma, kterou si dle nabízeného projektu vybral (první žalovaná), nemá dostatečné krytí a že z tohoto důvodu mu druhá žalovaná neposkytne úvěr. Dovolatel dovozuje, že toto jednání druhé žalované je v rozporu s dobrými mravy ve smyslu ust. §424 obč. zák. a že toto ustanovení zahrnuje nejen porušení smluvní či zákonné povinnosti, ale i takové neetické jednání, které se běžně při uzavírání právního úkonu nevyskytuje. Druhá žalovaná mu tedy odpovídá za vzniklou škodu, a to společně s první žalovanou. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Druhá žalovaná podala vyjádření k dovolání, v němž uvedla, že dovolání není podle ust. §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. přípustné. Skutečnou příčinou žalobcem tvrzené škody nebylo její jednání, ale výhradně vzájemné úkony mezi žalobcem a první žalovanou vyplývající z jejich vzájemného smluvního vztahu, do něhož druhá žalovaná žádným způsobem nezasahovala, a bylo prokázáno, že žádné konkrétní právní kroky ve věci poskytnutí úvěru žalobci nepodnikla, pouze mu poskytla k vlastnímu výběru seznam spolupracujících stavebních firem a provedla nezávazný předběžný výpočet splátek hypotečního úvěru. Stavební firmu si žalobce ze seznamu vybral sám a z jeho strany nebyla nikdy podána formální žádost o poskytnutí hypotečního úvěru, na základě které by mohlo být o poskytnutí úvěru rozhodnuto. Jejich vzájemné jednání tak mělo pouze informativní a nezávazný charakter. Navrhla, aby dovolací soud dovolání jako nepřípustné odmítl nebo jako nedůvodné zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu ust. §241 odst. 1 o. s. ř., věc projednal a dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 o. s. ř.
Podle ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Vzhledem k tomu, že Okresní soud v Novém Jičíně ve svém dřívějším rozsudku ze dne 11. 4. 2000, č. j. 18 C 121/99-25, který byl zrušen usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 10. 2001, č. j. 10 Co 53/2001-79, žalobu proti oběma žalovaným zamítl, řídí se přípustnost dovolání proti potvrzujícímu zamítavému výroku rozsudku odvolacího soudu ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají – srov. ust. §241a odst. 3 o. s. ř.) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu. Právním posouzením ve smyslu ust. §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Jestliže soud po právní stránce nesprávně hodnotil skutkové výsledky řízení nebo na ně aplikoval nesprávnou právní normu, jde o pochybení při právním posouzení věci.
Dovolatel sám v dovolání neuvádí, v čem spatřuje zásadní význam napadeného rozhodnutí, a ani dovolací soud neshledal, že by napadené rozhodnutí mělo po právní stránce zásadní význam.
Námitky dovolatele směřují proti závěru odvolacího soudu o tom, že předpoklady odpovědnosti žalované za škodu podle §424 obč. zák. nejsou splněny. Pro vznik odpovědnosti za škodu způsobenou úmyslným jednáním proti dobrým mravům ve smyslu ust. §424 obč. zák. je třeba kumulativní splnění všech podmínek vzniku této odpovědnosti (vznik škody, jednání příčící se dobrým mravům, příčinná souvislost mezi tímto jednáním a vznikem škody a zavinění škůdce ve formě úmyslu).
Rozhodnutí odvolacího soudu shodně se soudem prvního stupně vychází ze závěru, že v řízení nebylo prokázáno úmyslné jednání druhé žalované směřující ke způsobení majetkové újmy žalobci. Za této situace odvolací soud při právním posouzení věci nepochybil, když nárok na náhradu škody způsobené úmyslným jednáním proti dobrým mravům neshledal důvodným. Otázka předpokladů či aplikace §424 obč. zák. nečiní proto rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významným. Pokud dovolatel zpochybňuje skutkové závěry, z nichž vycházely soudy obou stupňů, a soudům vytýká nesprávné hodnocení provedených důkazů, uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. (rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování). Uplatnění tohoto dovolacího důvodu však přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nezakládá (srov. např. R 8/1994). Tyto námitky, předložené k posouzení dovolacímu soudu, nejsou námitkami proti právnímu posouzení, tím méně pak mohou být právní otázkou zásadního významu ve smyslu §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř.
Jelikož není důvodu pro závěr, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu mělo po právní stránce zásadní význam, je zřejmé, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné.
Přípustné není ani dovolání do výroku rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů odvolacího řízení. Výrok o náhradě nákladů řízení, ačkoli je obsažen v rozsudku, má povahu usnesení (§167 odst. 1 o. s. ř.), proto se přípustnost dovolání proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení posuzuje podle ustanovení upravujících přípustnost dovolání proti usnesení, tj. podle ust. §238, §238a a §239 o. s. ř. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení není uvedeno v taxativním výčtu ust. §238 ani §238a o. s. ř. a přípustnost dovolání proti tomuto výroku nelze dovodit ani z ust. §239 o. s. ř.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání v plném rozsahu směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné.
Nejvyšší soud proto dovolání odmítl podle ust. §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobce nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu jeho nákladů právo a druhé žalované v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. října 2006
JUDr. Marta Škárová, v. r.
předsedkyně senátu