ECLI:CZ:NS:2006:25.CDO.825.2005.1
sp. zn. 25 Cdo 825/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Františka Ištvánka a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce M. P., zastoupeného advokátem, proti žalovanému M. G., za účasti Č. p., a. s., jako vedlejším účastníkem na straně žalované, o zaplacení částky 249.600,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 13 C 134/94, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. září 2004, č. j. 21 Co 217/2004-321, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 21. 9. 2000, č. j. 13 C 134/94-179, ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne 21. 9. 2000, č. j. 13 C 134/94-182, zamítl žalobu na zaplacení částky 156.000,- Kč s 16 % úrokem od 1. 9. 1994 do zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Na základě zjištění, že žalovaný dne 28. 3. 1992 způsobil dopravní nehodu, při níž byl žalobce těžce zraněn, dovodil, že žalovaný odpovídá žalobci za škodu mu způsobenou na zdraví. Zranění zanechalo vážné trvalé následky a vzhledem k tomu, že v případě žalobce se jedná o případ zvlášť výjimečný, hodný zvláštního zřetele, přiznal žalobci na náhradě za ztížení společenského uplatnění žalobce pětinásobek bodového ohodnocení, což odpovídá částce 156.000,- Kč, která však již byla vedlejším účastníkem žalobci uhrazena. Proto soud žalobu zamítl.
K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 29. 9. 2004, č. j. 21 Co 217/2004-321, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci částku 156.000,- Kč, ohledně 16 % úroku z prodlení rozsudek prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Po doplnění dokazování odvolací soud dospěl k závěru, že odškodnění za ztížení společenského uplatnění přiznané soudem prvního stupně je nepřiměřeně nízké, a je proto na místě je zvýšit na desetinásobek bodového ohodnocení. Proto odvolací soud žalobci přiznal další částku 156.000,- Kč, avšak úrok z prodlení z této částky žalobci nepřiznal, neboť povinnost zaplatit náhradu odpovídající dalšímu zvýšení odškodnění podle §7 odst. 3 vyhlášky vzniká až na základě soudního rozhodnutí, v němž je určena doba splnění. Protože tento okamžik ještě nenastal, nedostal se ještě žalovaný do prodlení s plněním a právo na úroky z prodlení tak žalobci nenáleží.
Proti výroku rozsudku odvolacího soudu ohledně úroků z prodlení z částky 156.000,- Kč, podal žalobce dovolání. Namítá, že povinnost škůdce nahradit poškozenému způsobenou škodu vzniká již okamžikem vzniku této škody, nikoliv až rozhodnutím soudu o její výši, a škůdce se tak dostává do prodlení již od chvíle, kdy byl poškozeným k náhradě škody vyzván. Uvádí, že dopravní nehoda, při níž utrpěl úraz, se stala dne 28. 3. 1992, žaloba byla podána v roce 1994 a průtahy v řízení zavinil i žalovaný, a proto by měl nést následky on a nikoliv žalobce. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Podle ustanovení části dvanácté hlavy I bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (1. 1. 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000).
Vzhledem k tomu, že rozsudek soudu prvního stupně byl vydán před účinností zákona č. 30/2000 Sb. a rovněž odvolací soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000, postupoval Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000 (dále jen o. s. ř.) a dospěl k závěru, že v daném případě dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští ( §236 odst. 1 o. s. ř.).
Podle ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže trpí vadami uvedenými v tomto ustanovení pod písm. a/ až g/.
Dovolání je dále přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (§238 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.) nebo jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§238 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.).
Podle ustanovení §239 odst. 1, 2 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku nebo usnesení odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Přípustnost dovolání může odvolací soud vyslovit i bez návrhu. Nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
V dané věci žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu ve výroku, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku co do 16 % úroku z prodlení z částky 156.000,- Kč od 1. 9. 1994 do zaplacení, a to aniž by byla vyslovena přípustnost dovolání ve smyslu §239 odst. 1 o. s. ř., a aniž by žalobce vůbec návrh na vyslovení přípustnosti před vyhlášením rozsudku odvolacího soudu učinil (§239 odst. 2 o. s. ř.). Nejde ani o případ, že by byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku, neboť v obou případech bylo rozhodnutí soudu prvního stupně zamítavé.
Z hlediska ust. §238 a §239 o. s. ř. není tedy v této věci dovolání proti rozsudku odvolacího soudu přípustné. Přípustnost dovolání v dané věci by mohla být založena toliko z důvodů taxativně uvedených v ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř., neboť dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže v řízení došlo k vadám v tomto ustanovení uvedeným. Dovolatel netvrdí a ani z obsahu spisu nevyplývá, že by rozsudek odvolacího soudu trpěl některou z vad uvedených v ust. §237 odst. 1 o. s. ř.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není přípustné.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobce odmítl podle §243b odst. 4 věty první, a §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř., aniž se mohl zabývat věcí z hlediska námitek uplatněných v dovolání.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4, §224 odst. 1 a §146 odst. 2, věty první (per analogiam) o. s. ř., neboť žalobce nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalovanému ani vedlejšímu účastníkovi řízení náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. ledna 2006
JUDr. Marta Škárová, v.r.
předsedkyně senátu