ECLI:CZ:NS:2006:25.CDO.861.2004.1
sp. zn. 25 Cdo 861/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobců a) M. K., b) Mgr. M. K. a c) Mgr. A. K., všech zastoupených advokátkou, proti žalovaným 1) P. K., zastoupenému advokátem, a 2) J. M., za účasti Č. p., a. s., jako vedlejšího účastníka na straně žalované, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 5 C 158/98, o dovolání všech žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. listopadu 2002, č. j. 13 Co 415/2000-228, takto:
I. Dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k žalovanému 1) změněn, se zamítá, v ostatním se dovolání odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobci se domáhali náhrady škody, vzniklé jim v důsledku dopravní nehody dne 7. 11. 1994 v B. při srážce žalobce a) jako řidiče malého motocyklu s osobním automobilem, jehož provozovatelem byl v době nehody žalovaný 1) a řidičem žalovaný 2). Žalobce a) požadoval náhradu bolestného v částce 60.375,- Kč, náhradu za ztížení společenského uplatnění v částce 1.619.100,- Kč a náhradu za ztrátu na výdělku v částce 50.090,- Kč od 1. 9. 1998 do 30. 9. 1999 s navazující měsíční rentou v částce 3.672,- Kč. Jeho rodiče - žalobci b) a c) po změně žaloby a jejím částečném zpětvzetí uplatnili nárok na náhradu škody spočívající ve vynaložení nákladů spojených s léčením žalobce a), konkrétně šlo o náklady na přestavbu domku na bezbariérový v částce 91.652,10 Kč, náklady na zakoupení a úpravu ojetého automobilu v částce 66.077,- Kč, náklady na zakoupení léčebných pomůcek v částce 12.230,20 Kč, náklady na ubytování v částce 7.976,- Kč, náklady na cestovné v částce 165.995,- Kč, náklady na poštovné a telefon v částce 18.700,- Kč, tj. v celkové částce 362.630,- Kč s příslušenstvím a na základě znaleckého posudku byla upřesněna i výše nároku žalobce a), v době nehody studenta 2. ročníku SOU obchodního ve V., na náhradu za ztrátu na výdělku.
Okresní soud ve Zlíně rozsudkem ze dne 28. 1. 2000, č. j. 5 C 158/98- 175, uložil oběma žalovaným společně a nerozdílně zaplatit žalobci a) částku 429.875,- Kč, částku 16.697,- Kč hrubého jako rentu za období od 1. 9. 1998 do 30. 9. 1999 a měsíční rentu v částce 1.224,- Kč hrubého od 1. 10. 1999, ve zbytku ohledně částky 1.249.600,- Kč, renty v částce 33.393,- Kč hrubého za období od 1. 9. 1998 do 30. 9. 1999 a měsíční renty ve výši 2.448,- Kč hrubého od 1. 10. 1999 žalobu zamítl. Dále pak uložil žalovaným povinnost zaplatit společně a nerozdílně žalobcům b) a c) částku 44.076,70,- Kč, ohledně částky 318.643,30,- Kč s příslušenstvím žalobu zamítl, ohledně částky 18.000,- Kč řízení zastavil a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu. Soud vyšel ze zjištění, že dne 7. 11. 1994 došlo při dopravní nehodě ke střetu osobního automobilu tovární zn. Hyundai SPZ ..., jedoucího po hlavní silnici rychlostí 80 – 90 km/h, jehož provozovatelem byl žalovaný 1) a řidičem žalovaný 2), a malého motocyklu tovární zn. Jawa SPZ ..., řízeného žalobcem a), který vyjížděl z vedlejší komunikace. Žalobci a) vznikla škoda na zdraví a žalobcům b) a c) následně škoda v souvislosti s náklady vynaloženými na léčení jejich syna. Žalovaný 2), kterému vozidlo půjčil jeho zeť P. G., jemuž vozidlo svěřil jeho zaměstnavatel žalovaný 1), porušil právní povinnost podle ustanovení §16 odst. 3 vyhlášky č. 99/1989 Sb. tím, že jel v uzavřené obci o 10 - 20 km/h vyšší než povolenou rychlostí (v trestním řízení vedeném u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 1 T 129/97 byl pravomocně uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zákona a trest mu nebyl uložen), a je tudíž odpovědný podle ustanovení §420 odst. 1 obč. zák. za škodu tím způsobenou. Soud dovodil ze dvou třetin spoluzavinění žalobce a), který vyjel na malém motocyklu z vedlejší silnice na hlavní a nedal přednost automobilu řízenému žalovaným 2). Na základě těchto skutečností, s přihlédnutím k částečné úhradě vedlejším účastníkem řízení, soud prvního stupně posoudil nároky žalobce a) na bolestné, ztížení společenského uplatnění a rentu jako důvodné, a to z jedné třetiny; obdobně postupoval i u nároků na náhradu účelných nákladů spojených s léčením. Výši náhrady cestovného určil soud úvahou podle §136 o.s.ř. s přihlédnutím ke spoluzavinění žalobce a). Náklady na přestavbu domu na bezbariérový byt, na zakoupení, opravy a úpravy osobního automobilu, na poštovné a telefon soud neshledal účelně vynaloženými, přičemž náklady na ubytování žalobci neprokázali. V tomto rozsahu pak soud dovodil odpovědnost rovněž na straně žalovaného 1), který jako provozovatel dopravního prostředku nedbal důsledně, aby mu jeho zaměstnanec P. G. po ukončení služebních cest vozidlo vracel, a v důsledku svého nedbalostního jednání tak umožnil zapůjčení předmětného vozidla svým zaměstnancem žalovanému 2), čímž naplnil předpoklady společné odpovědnosti podle §427 odst. 1 obč. zák. a §430 odst. 1 věta druhá obč. zák.
K odvolání žalobců a žalovaného 1) Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 28. 11. 2002, č. j. 13 Co 415/2000-228, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že vůči žalovanému 1) žalobu na zaplacení renty od 1. 12. 2002 do budoucna zamítl, ve vztahu k žalovanému 2) v tomto rozsahu rozsudek potvrdil a ohledně částek 429.875,- Kč a 44.076,70 Kč připustil zpětvzetí žaloby, rozsudek soudu prvního stupně v tomto rozsahu zrušil a řízení zastavil. Dále potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku vůči žalobci a) v odvoláním napadené části ohledně částky 624.800,- Kč, renty za dobu od 1. 9. 1998 do 30. 9. 1999 v částce 16.696,50 Kč a renty od 1. 10. 1999 do budoucna v částce 1.224,- Kč měsíčně, ve vztahu k žalobcům b) a c) a žalovanému 2) výrok v částce 5.924,- Kč zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení a ve zbytku ohledně částky 161.134,20 Kč vůči žalovanému 1) a 2) potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se s jeho právním závěrem o odpovědnosti žalovaného 2). K otázce spoluodpovědnosti žalovaného 1) doplnil dokazování a zjistil, že žalovaný 1) jako zaměstnavatel neměl možnost zajistit parkování předmětného vozidla ve své provozovně v místě bydliště P. G., přičemž podle směrnice firmy mohli její pracovníci využívat služební vozidlo k soukromým účelům jen na základě písemného či ústního souhlasu, zatímco půjčování služebního vozidla třetím osobám bylo zakázáno. Žalovaný 1) seznámil svého zaměstnance P. G. s pravidly užívání vozidla ke služebním účelům, jejichž součástí byl i zákaz používání vozu k soukromým účelům, a prováděl kontroly knihy jízd pro užívání služebních vozů. Odvolací soud proto neshledal na straně žalovaného 1) nedbalostní jednání ve smyslu ustanovení §430 odst. 1 věta druhá obč. zák. a nedovodil tedy jeho společnou odpovědnost se žalovaným 2). Ztotožnil se dále se závěry soudu prvního stupně v otázce míry spoluzavinění žalobce a) z hlediska ustanovení §441 odst. 1 obč. zák. i s jeho závěry o účelnosti nákladů spojených s léčením (§449 odst. 1 obč. zák.), k nimž doplnil, že jde spíše o dlouhodobější investici využívanou k usnadnění běžného každodenního života a nesouvisející pouze s léčením. Odlišné právní stanovisko zaujal odvolací soud k náhradě nákladů za telefonní hovory v částce 5.924,- Kč, které mohly sloužit k bezprostřední komunikaci žalobců a nahrazovaly tak přímý styk mezi žalobci v době léčení.
Proti rozsudku odvolacího soudu (s výjimkou výroku, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně ohledně částky 5.924,- Kč zrušen) podali žalobci a) – c) dovolání, v němž především nesouhlasí s odůvodněním výroku rozhodnutí odvolacího soudu o připuštění zpětvzetí žaloby, zrušení tomu odpovídajícího výroku rozsudku soudu prvního stupně a zastavení řízení a s aplikací ustanovení §208 o.s.ř. Podle jejich názoru nešlo o zpětvzetí celého návrhu, ale pouze části žaloby v rozsahu soudem prvního stupně přisouzené části, proto se „odůvodnění zpětvzetí mělo opřít o zdůvodnění soudu“. Dovolatelé vyslovují obavu, že způsob odůvodnění použitý v napadeném rozhodnutí zpochybňuje jejich právo na zaplacení soudem již přiznaných částek. Namítají dále nesprávné právní posouzení věci v otázce míry zavinění na straně žalobce a). Jeho spoluúčast sice připouštějí (s odkazem na rozsudek v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 1T 129/97), avšak v opačném poměru, než který určil soud prvního stupně. Poukazují na tu skutečnost, že soudy obou stupňů při stanovení míry účasti na vzniklé škodě nevycházely ze znaleckých posudků vypracovaných pro trestní řízení, které konstatovaly, že „ke střetu by nedošlo, kdyby vozidlo Hyundai jelo ve středu svého jízdního pruhu, tedy kdyby se po předjíždění vozidla zařadilo do svého jízdního pruhu, na což mělo z hlediska technického dostatečně dlouhou dobu, a to i v případě rychlosti 80km/h“ a že „vozidlo se v okamžiku střetu pohybovalo v protisměrném jízdním pruhu, a to i v případě rychlosti, kterou skutečně jelo, tedy 80 – 90 km/h“ a „pokud by řidič vozidla neprováděl žádný jízdní manévr a jel stále ve svém jízdním pruhu, pak by ke střetu vozidla nedošlo“. Dovolatelé poukazují rovněž na nepřesvědčivé výpovědi svědků, z nichž ani jeden nevěděl určitě, zda žalobce a) vjel do křižovatky motorickou silou. Dále se neztotožňují s právním názorem odvolacího soudu v otázce nenaplnění podmínek spoluodpovědnosti žalovaného 1) ve smyslu ustanovení §427 a §430 obč. zák. Vytýkají mu, že pominul účastnickou výpověď žalovaného 2), který hovořil o tom, že s vozidlem jel vícekrát (asi osmkrát), navíc nevyřešil rozpory mezi výpovědí žalovaného 2) a svědka P. G. Dovolatelé navrhli, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a aby mu věc byla vrácena k dalšímu řízení.
Podle ustanovení části dvanácté, hlavy I, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (1. 1. 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů.
Vzhledem k tomu, že dovoláním napadený rozsudek byl vydán dne 28. 11. 2002 po řízení provedeném podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb., tedy podle předpisu dosavadního (rozsudek soudu prvního stupně byl vydán dne 28. 1. 2000, tedy před účinností zákona č. 30/2000 Sb.), Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) dovolání projednal a rozhodl o něm podle dosavadních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2001 - dále jen „o.s.ř.“). Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou - účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), dospěl k závěru, že dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu o tom, že se zpětvzetí žaloby připouští a rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu 1., 2., 3., a 5. odstavce zrušuje a řízení zastavuje, není přípustné podle §236 odst. 2 o.s.ř., dovolání proti potvrzujícím výrokům rozsudku odvolacího soudu ve věci samé není přípustné podle §239 odst. 2 o.s.ř. a dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k žalovanému 1), které je přípustné podle §238 odst. 1 písm. a) o.s.ř., není důvodné.
Podle ustanovení §236 odst. 2 o.s.ř. není dovolání jen proti důvodům rozhodnutí přípustné.
V posuzované věci žalobci vzali částečně žalobu zpět proto, že pohledávka uplatněná žalobou zčásti zanikla splněním vedlejšího účastníka na straně žalované. Rozsudku odvolacího soudu ve výroku o připuštění zpětvzetí části žaloby, zrušení tomu odpovídajících výroků rozsudku soudu prvního stupně a zastavení řízení přitom dovolatelé vytýkají, že jeho odůvodnění nereflektuje okolnost zpětvzetí jen části žaloby a že zároveň zpochybňuje jejich právo na zaplacení příslušné částky. Z toho je zřejmé, že dovolatelé nevytýkají odvolacímu soudu nesprávnost výroku jako takového a že kromě obecně formulovaného návrhu na zrušení celého rozsudku odvolacího soudu nenavrhují jeho zrušení ani neuvádějí, jak mělo být o jejich částečném zpětvzetí žaloby správně rozhodnuto; napadají proto v tomto rozsahu rozhodnutí odvolacího soudu pouze ohledně důvodů rozhodnutí, což ustanovení §236 odst. 2 o.s.ř. výslovně vylučuje.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobců v tomto rozsahu podle §243b odst. 1 části věty před středníkem a §236 odst. 2 o.s.ř. odmítl.
Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže trpí vadami uvedenými v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. Dovolání je také přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé [§238 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], nebo jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak, než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§238 odst. 1 písm. b) o.s.ř.]. Dovolání je rovněž přípustné ve věcech taxativně vyjmenovaných v ustanovení §238a odst. 1 o.s.ř. Dovolání je dále přípustné proti rozsudku nebo usnesení odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu (§239 odst. 1 o.s.ř.). Nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§239 odst. 2 o.s.ř.).
Přípustnost dovolání žalobců proti těm výrokům rozsudku odvolacího soudu, jimiž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby vůči oběma žalovaným, se řídí ustanovením §239 odst. 2 o.s.ř., neboť potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu ve věci samé nepředcházelo zrušení dřívějšího rozsudku soudu prvního stupně, a nejde tedy o přípustnost dovolání podle §238 odst. 1 písm. b) o.s.ř.
Nepřipustí-li odvolací soud dovolání přímo ve výroku rozhodnutí, je podmínkou toho, aby se dovolací soud zabýval přípustností dovolání podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř., že žalovaný vyslovení přípustnosti dovolání navrhl písemně či ústně do protokolu nejpozději před vyhlášením rozsudku odvolacího soudu; nedostatek návrhu na připuštění dovolání je překážkou přípustnosti dovolání podle §239 odst. 2 o.s.ř.
Dovolatelé takový návrh neučinili, byť v dovolání tvrdí opak (uvádějí, že dne 17. 10. 2002 při jednání odvolacího soudu podali prostřednictvím právní zástupkyně návrh na vyslovení přípustnosti dovolání pro případ, že by odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ohledně stanovení míry zavinění, který však nebyl zaprotokolován). Soudní protokol (v daném případě protokol o jednání) je veřejnou listinou, tedy listinou, jež se od listin soukromých liší svou důkazní silou a potvrzuje, není-li prokázán opak, pravdivost toho, co je v ní osvědčeno (ustanovení §134 o.s.ř.). Důsledkem toho, že protokol jakožto veřejná listina potvrzuje i pravdivost v něm osvědčených údajů, je přenos důkazního břemene; tvrdí-li tedy účastník, že údaje uvedené v protokolu jsou nepravdivé, je na něm, aby ke svým tvrzením nabídl důkazy, jejichž prostřednictvím by svá tvrzení o opaku prokázal. Pokud tedy dovolatelé nepředložili důkazy, které by zpochybňovaly údaje v protokolu zapsané, nemůže dovolací soud k této námitce přihlížet a vychází ze skutečností uvedených v protokolu o jednání ze dne 17. 10. 2002 i z následných protokolů, ze kterých vyplývá, že dovolatelé návrh na vyslovení přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. nepodali. Protože vady řízení vyjmenované v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř., k nimž dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o.s.ř.), nebyly dovolateli tvrzeny a ani z obsahu spisu nevyplývají, je zřejmé, že dovolání tak směřuje proti potvrzujícím výrokům rozsudku soudu odvolacího, proti nimž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud proto dovolání žalobců odmítl podle §243b odst. 4 věty první a §218 odst. 1 písm. c) o.s.ř., aniž se mohl zabývat věcí z hlediska námitek uplatněných v dovolání.
Dovolání žalobců proti výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k žalovanému 1) ohledně placení renty od 1. 12. 2002 do budoucna, je přípustné podle §238 odst. 1 písm. a) o.s.ř.
Dovolatelé v rámci dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. c) o.s.ř. (tj. že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování), namítají, že v provedeném dokazování nemá oporu zejména závěr odvolacího soudu ohledně hodnocení zavinění na straně žalovaného 1), dále že odvolací soud nepřihlížel při hodnocení důkazů k výslechu žalovaného 2) a k rozporům jeho výpovědi s výpověďmi dalších osob a že nebyl proveden důkaz knihou jízd.
Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení považovat výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly a ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů z hlediska jejich závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti je logický rozpor. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné polemizovat s jeho skutkovými závěry, např. namítat, že soud měl či neměl uvěřit svědkovi, že některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý, nebo že z provedených důkazů vyplývá jiný závěr apod. Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout. Zároveň je důležité, která ze skutkových zjištění jsou významná pro právní posouzení věci.
Podle ustanovení §427 odst. 1 obč. zák. za škodu způsobenou zvláštní povahou tohoto provozu odpovídají fyzické a právnické osoby provozující dopravu.
Podle ustanovení §430 odst. 1 obč. zák. odpovídá místo provozovatele ten, kdo použije dopravního prostředku bez vědomí nebo proti vůli provozovatele. Provozovatel odpovídá společně s ním, jestliže takové užití dopravního prostředku svou nedbalostí umožnil.
Podle této úpravy provozovatel nese objektivní odpovědnost za škodu způsobenou provozem dopravních prostředků i tehdy, jestliže v okamžiku vzniku škody sám neřídil. Došlo-li však k použití dopravního prostředku, jehož provozem vznikla škoda, bez vědomí nebo proti vůli provozovatele, odpovídá podle ustanovení §430 odst. 1 obč. zák. místo něj osoba, která vozidlo řídila. Podle věty druhé téhož ustanovení se tento přesun odpovědnosti neuplatní, resp. nastupuje odpovědnost společná, pokud užití dopravního prostředku svou nedbalostí provozovatel umožní. Za nedbalost provozovatele se v soudní praxi nejčastěji považuje porušení povinnosti uložené provozovateli právním předpisem, jakým bývá například vzdálení se od vozidla bez možnosti okamžitě zasáhnout v případě potřeby a bez náležitého zabezpečení vozidla, např. uzamčením (srov. Zhodnocení úrovně rozhodování soudů ve věcech odpovědnosti za škodu způsobenou provozem dopravních prostředků, Cpj 10/83 a Pls 2/83, publikované pod č. 3 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1984). Z toho, že ustanovení §430 odst. 1 věty druhé obč. zák. výslovně porušení právní povinnosti na straně provozovatele nevyžaduje, však vyplývá, že provozovatel odpovídá společně a nerozdílně s původcem škody i tehdy, jestliže svou nedbalostí zvolí způsob zajištění dopravního prostředku, který sice není v rozporu s právním předpisem, nicméně je vzhledem k okolnostem nedostačující a zneužití dopravního prostředku umožňuje.
V pracovněprávních a obdobných vztazích je obvyklé, že zaměstnavatel svěřuje svému zaměstnanci motorové vozidlo k plnění pracovních úkolů, přičemž zůstává provozovatelem vozidla. Jestliže zaměstnanec užije vůz k jiným účelům, ačkoliv k tomu nebyl podle dohody se zaměstnavatelem či podle jeho pokynu oprávněn (o takový případ se jedná tím spíše, půjčil-li vozidlo k soukromým účelům třetí osobě), jde o použití vozidla bez vědomí či dokonce proti vůli zaměstnavatele, který společně s řidičem vozidla odpovídá pouze tehdy, zavinil-li z nedbalosti takové užití.
Pojem nedbalosti není v občanském zákoníku blíže vymezen. Jde o formu zavinění, které bývá definováno jako psychický vztah škůdce k vlastnímu protiprávnímu jednání a ke škodě. Tento vztah je vyjádřen buď jako přímý nebo nepřímý úmysl nebo jako vědomá nebo nevědomá nedbalost. U nedbalosti chybí volní prvek - vůle škůdce ke škodlivému výsledku nesměřuje; při vědomé nedbalosti škůdce ví, že svým jednáním může způsobit škodu, ale bez přiměřených důvodů spoléhá, že se tak nestane, zatímco u nevědomé nedbalosti škůdce neví, že může způsobit následek, ačkoli by to vzhledem k okolnostem a ke svým osobním poměrům vědět měl a mohl. Z hlediska ustanovení §430 odst. 1 věty druhé obč. zák. tak k naplnění podmínky nedbalosti postačuje nedbalost nevědomá, která představuje psychický vztah provozovatele k zákonem předvídanému následku, jímž je možnost zneužití jeho dopravního prostředku, a která je charakteristická tím, že provozovatel nechtěl, aby dopravní prostředek byl zneužit, a ani o jeho zneužití nevěděl, případně že nevěděl, že způsob jeho zajištění, který zvolil, není dostačující a zneužití prostředku v době jeho nepřítomnosti umožňující, ačkoliv to vzhledem k okolnostem a ke svému postavení či osobním poměrům vědět měl a mohl. Ve shora popsaných případech svěření vozidla zaměstnanci pak zavinění provozovatele nelze bez dalšího spatřovat již v tom, že vozidlo zaměstnanci vůbec svěřil, případně že mu umožnil parkovat s ním mimo provozovnu. Provozovatel může vozidlo proti zneužití stěží zajistit účinnějším způsobem, než zákazem používání vozu k soukromým účelům, které je sankcionovatelné, a je tedy předpoklad, že zaměstnanec jej bude respektovat.
Z obsahu spisu vyplývá (správnost těchto skutkových zjištění dovolatelé nezpochybňují), že škodu při řízení osobního motorového vozidla způsobil žalovaný 2), tchán P. G., zaměstnance žalovaného 1) - provozovatele tohoto vozidla. P. G. žalovanému 2) vozidlo, které měl k dispozici pro služební účely, půjčil, a to proti vůli a bez vědomí žalovaného 1). Důvodem, proč soud prvního stupně dovodil nedbalostní jednání žalovaného 1) a tím jeho odpovědnost ve smyslu ustanovení §430 odst. 1 věta druhá obč. zák., byla okolnost, že P. G. měl služební vůz k dispozici i po ukončení služebních cest, aniž by vozidlo zaměstnavateli vracel. Odvolací soud vyšel částečně ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a po doplnění dokazování ve věci - na rozdíl od závěru soudu prvního stupně - dovodil, že žalovaný 1) prokázal, že ani z nedbalosti neumožnil žalovanému 2) užít služebního motorového vozidla. Svá skutková zjištění opřel odvolací soud o jím provedené důkazy, jednak listinami - sdělením ze dne 10. 10. 1996 adresovaným Městskému úřadu B. – B. a sdělením Okresního úřadu Z., referát živnostenského úřadu, ze dne 26. 10. 1996, jednak zopakoval důkaz výslechem žalovaného 1), který uvedl, že neměl v místě bydliště svého zaměstnance P. G., jenž na základě pracovní smlouvy vykonával práci na celém území republiky, provozovnu s možností parkovacího místa pro služební vozidlo, proto měl P. G. povoleno parkovat služební vůz v místě svého bydliště. Neměl však písemný nebo ústní souhlas k užití vozidla pro soukromé účely, což vyplývalo z firemní směrnice, kde byl rovněž formulován výslovný zákaz poskytovat firemní vozidla třetím osobám s tím, že kontrola používání služebních aut byla prováděna prostřednictvím knihy jízd a při proplácení náhrad.
Jestliže při posouzení nedbalostního jednání žalovaného 1), které podmiňuje jeho odpovědnost ve smyslu ustanovení §430 odst. 1 obč. zák. za škodu způsobenou jednáním žalovaného 2), vycházel odvolací soud z jím provedených důkazů výslechem žalovaného 1), z listinných důkazů předložených v průběhu odvolacího řízení a rovněž i z důkazů provedených soudem prvního stupně, nelze mu vytýkat, že by vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nevyplynuly a které nemají oporu v obsahu spisu, nebo že by pominul podstatné skutečnosti, které byly v řízení prokázány, a nelze ani dovodit, že by v jeho hodnocení důkazů byl logický rozpor.
Vytýkají-li dovolatelé odvolacímu soudu, že nepřihlédl k rozporům mezi výpověďmi žalovaného 2) a jeho zetě, zejména ohledně počtu jízd, které byly obdobným způsobem provedeny, a ohledně důvodu (titulu) poskytnutí vozidla P. G., je zřejmé, že zpochybňují skutková zjištění, která pro posouzení odpovědnosti žalovaného 1) nejsou podstatná. Není totiž pochyb o tom, že P. G. s vozidlem naložil zcela v rozporu s povinnostmi, které mu vyplývaly z právního vztahu se žalovaným 1), a půjčil-li služební vozidlo žalovanému 2), ten je řídil zjevně bez vědomí a proti vůli jeho provozovatele. Na tom nic nemění ani případný počet jízd, které takto měly být již dříve vykonány, když současně není prokázáno (žalobci to ani netvrdí), že by žalovaný o nedovoleném půjčování vozidla vůbec věděl, případně je toleroval či dokonce schvaloval. Zcela bez významu je pak dovolateli uváděná okolnost, že žalovaný 2) byl přesvědčen, že vozidlo bylo Pavolu Gabrišovi svěřeno v souvislosti s jeho členstvím ve fotbalovém klubu.
Z uvedeného vyplývá, že dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. c) o. s. ř. není naplněn. Nejvyšší soud proto dovolání žalobců ve zbývajícím rozsahu zamítl podle §243b odst. 1, věty před středníkem, o.s.ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4, §224 odst.1 a §142 odst. 1 o.s.ř., neboť žalobci neměli v dovolacím řízení úspěch a žalovaným náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 28. února 2006
JUDr. Petr Vojtek, v.r.
předseda senátu