ECLI:CZ:NS:2006:25.CDO.889.2006.1
sp. zn. 25 Cdo 889/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Jaroslava Bureše a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobkyně M. B. – Š., zastoupené advokátem, proti žalovanému J. K., zastoupenému advokátkou, o 36.000,- USD s příslušenstvím a uvedení domu, zahrady a skalky do původního stavu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 13 C 195/2003, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. července 2005, č. j. 62 Co 251/2005-41, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 9.014,25,- Kč k rukám advokátky, do tří dnů od doručení usnesení
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 6 usnesením ze dne 4. 4. 2005, č. j. 13 C 195/2003-22, zastavil řízení o návrhu žalobkyně na zaplacení 36.000 USD s přísl., zaplacení dluhu 18 %, poplatků u soudů a dalších a o uvedení zahrady do původního stavu a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze usnesením ze dne 18. 7. 2005, č. j. 62 Co 251/2005-41, usnesení soudu prvního stupně potvrdil v části, která se týká zastavení řízení ohledně částky 36.000,- USD s příslušenstvím a ve výroku o nákladech řízení, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že projednání žaloby ohledně částky 36.000 USD s přísl. brání překážka věci pravomocně rozsouzené ve smyslu ust. §159a odst. 5 o. s. ř., tedy neodstranitelný nedostatek procesní podmínky. Žalobkyně totiž uplatnila stejný nárok, o němž bylo rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 20. 5. 1999, č. j. 14 C 213/97-49, tak, že žaloba byla zamítnuta, a tento rozsudek byl potvrzen rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 14. 1. 2000, č. j. 19 Co 747/99-80, který nabyl právní moci dne 3. 3. 2000. Jde o stejnou věc, týkající se týchž účastníků, stejného předmětu řízení a na základě shodných skutkových tvrzení.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.), jež dovolatelka spatřuje v tom, že v průběhu předchozího řízení namítala podjatost soudce Obvodního soudu pro Prahu 6 Mgr. J. Š., konkrétně při jednání dne 3. 5. 1999. Dále poukazuje na to, že v řízení vedeném pod sp. zn. 14 C 119/99 byl tento soudce vyloučen z projednávání věci proto, že proti němu podala žalobu na náhradu škody. Dle názoru dovolatelky podjatost soudce je důvodem k podání pozdější nové žaloby. Navrhla zrušení usnesení odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání zrekapituloval průběh předchozího soudního řízení, plně se ztotožnil s rozhodnutími soudů obou stupňů a navrhl, aby dovolací soud dovolání žalobkyně jako nedůvodné zamítl a přiznal mu náhradu nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas a že je podle §239 odst. 2 písm. a) o. s. ř. přípustné, přezkoumal napadené usnesení odvolacího soudu a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.
Podle §159a odst. 5 o. s .ř. jakmile bylo o věci pravomocně rozhodnuto, nemůže být v rozsahu závaznosti výroku rozsudku pro účastníky a popřípadě jiné osoby věc projednávána znovu.
Tato zákonná úprava je důsledkem závaznosti pravomocného rozsudku, vyjádřené v ustanovení §159a odst. 4 o. s .ř., podle něhož je v rozsahu, v jakém je výrok pravomocného rozsudku závazný pro účastníky řízení a popřípadě pro jiné osoby, je závazný též pro všechny orgány. Předpokladem překážky věci pravomocně rozsouzené je totožnost obou věcí. Totožnost věci je dána totožností účastníků řízení a totožností předmětu řízení, který je určen tzv. petitem žaloby, tj. čeho se domáhá, a je vymezen skutkovými okolnostmi, jimiž je nárok zdůvodněn. O totožnost předmětu řízení jde, jestliže tentýž nárok mezi týmiž účastníky vyplývá ze stejných skutkových tvrzení (ze stejného skutku), jimž byl uplatněn v předchozím řízení.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 20. 5. 1999, č. j. 14 C 213/97-49, byla zamítnuta žaloba žalobkyně proti žalovanému Ing. J. K. o zaplacení částky 36.000,- USD požadované z důvodu, že žalobkyni vznikla škoda v důsledku protiprávního jednání žalovaného (stavební činnosti), jímž jí bylo znemožněno pronajímat byt v 1. patře své nemovitosti sousedící s nemovitostí žalovaného od července 1997 do června 1998 za 3.000,- USD měsíčně.
Vzhledem k tomu, že v tomto řízení se žalobkyně na žalovaném domáhá na základě téhož skutkového stavu zaplacení téže částky, ačkoliv o totožném nároku již bylo v předchozím řízení rozhodnuto, brání projednání věci překážka věci pravomocně rozhodnuté. K této tzv. negativní procesní podmínce, která je neodstranitelná, je soud podle §103 o. s .ř. povinen přihlížet kdykoli za řízení. Rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení podle §104 odst. 1 věta první o. s. ř., potvrzeno, je správné.
Názoru dovolatelky, že tvrzení o námitce podjatosti soudce, který v předchozím řízení ve věci rozhodl, je důvodem k podání pozdější nové žaloby, nelze přisvědčit, neboť otázka podjatosti nemá z hlediska podmínky řízení podle §159a odst. 4 o. s. ř. žádný význam. Taková okolnost by dle zákona mohla být důvodem žaloby pro zmatečnost (§229 a násl. obč. zák.).
Z uvedeného vyplývá, že dovolání proti usnesení odvolacího soudu není důvodné. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle §243b odst. 2 část věty před středníkem a odst. 6 o. s. ř. usnesením zamítl.
V dovolacím řízení vznikly žalovanému v souvislosti se zastoupením advokátem účelně vynaložené náklady, které spočívají v odměně za zastoupení k dovolání za 1 úkon v částce 7.500,- Kč (odměna z částky určené podle §15 a §14 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších změn, a snížené na polovinu podle §18 odst. 1 vyhlášky) a náhrady hotových výdajů podle ust. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. v částce 75,- Kč. Výsledná částka 7.575,- Kč byla následně zvýšena o 19% DPH podle §137 odst. 3 o. s. ř., neboť zástupkyně žalovaného prokázala, že je plátcem daně z přidané hodnoty. Náhrada nákladů dovolacího řízení činí celkem částku 9.014,25,- Kč. Protože dovolání žalobkyně bylo zamítnuto, soud mu podle ustanovení §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. uložil, aby tyto náklady žalovanému nahradil; ve smyslu ustanovení §149 odst. 1 o. s. ř. je žalobkyně povinna náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokátky, která žalovaného v tomto řízení zastupovala.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. května 2006
JUDr. Marta Škárová,v.r.
předsedkyně senátu