ECLI:CZ:NS:2006:26.CDO.1087.2005.1
sp. zn. 26 Cdo 1087/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Miroslava Feráka ve věci žalobce města K., proti žalovanému J. P., zastoupenému advokátem, o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 11 C 38/2004, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. ledna 2005, č. j. 27 Co 563/2004-31, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Kladně (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 23. 6. 2004, č.j. 11 C 38/2004-19, uložil žalovanému povinnost vyklidit byt č. 16 v domě č.p. 2932 v ulici J. v K. (dále jen „předmětný byt“) a předat jej do 15 dnů od právní moci rozsudku žalobci; dále rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně vyšel z toho, že žalovaný po smrti svého otce neúspěšně zažádal o přechod práva nájmu k předmětnému bytu, z něhož se ani poté k výzvě žalobce nevystěhoval. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil a k jednání se dostavil opožděně, až po vyhlášení rozsudku. Podle soudu prvního stupně žalovaný neprokázal, že by jako syn zemřelého nájemce s ním v den jeho smrti žil ve společné domácnosti a současně neměl vlastní byt ve smyslu §706 odst. 1 obč. zák., a proto žalobě vyhověl.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 13. 1. 2005, č.j. 27 Co 563/2004-31, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovaný byl povinen předmětný byt vyklidit do 31. 7. 2005; jinak jej potvrdil a rozhodl o nákladech řízení před soudem obou stupňů. Odvolací soud se nezabýval tím, zda žalovaný zmeškal jednání před soudem prvního stupně z omluvitelných důvodů, protože z hlediska možností odvolacího soudu přihlížet k novým skutkovým tvrzením a důkazům žalovaného se jednalo o okolnost zcela nerozhodnou. Podle odvolacího soudu i kdyby žalovaný zmeškal jednání u soudu prvního stupně z omluvitelných důvodů, nebylo by to „příčinou“ ke zrušení napadeného rozsudku. Žalovaný totiž byl k jednání řádně předvolán a přestože nebyl vyzván, aby se k věci písemně vyjádřil, tak mu v tom nic nebránilo, neboť předvolání k jednání obdržel zhruba měsíc před jednáním soudu prvního stupně. Jestliže žalovaný neprokázal vznik nájemního práva způsobem uvedeným v §706 odst. 1 obč. zák., pak byla podle odvolacího soudu ochrana vlastnického práva žalobce zcela důvodná. Protože občanský zákoník v případě vyklizení bytu osobou, které nájemní právo nesvědčilo, neupravuje možnost bytové náhrady pro vyklizovaného, odvolací soud žalovanému s odůvodněním, že v předmětném bytě pečoval o dvě nezletilé děti, určil delší než patnáctidenní lhůtu k vyklizení.
Pravomocný rozsudek odvolacího soudu napadá žalovaný v jeho měnícím i potvrzujícím výroku dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. a/ a c/ o.s.ř. a v něm uplatněné dovolací důvody podřazuje ustanovením §241a odst. 2 písm. a/ a b/ o.s.ř. Podle dovolatele vydal odvolací soud po právní stránce nesprávné rozhodnutí, ke kterému dospěl v důsledku porušení jeho procesních práv. Žalovaný totiž má právo se písemně vyjádřit nebo v průběhu jednání tvrdit všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti. Okolnost, že písemné vyjádření nepodal, jej nezbavuje jeho práva navrhovat provedení důkazů v průběhu řízení před soudem prvního stupně. V projednávané věci odvolací soud pochybil v tom, že nepřezkoumal důvodnost žalovaným uplatněné omluvy. Současně v žádném z rozhodnutí soudů obou stupňů není uvedeno, že by rozsudek byl vydán po splnění podmínek §118b o.s.ř. nebo §101 odst. 3, 4 o.s.ř. Odvolací soud proto chybně konstatuje, že i kdyby žalovaný zmeškal jednání před soudem prvního stupně z omluvitelných důvodů, nebylo by to příčinou ke zrušení napadeného rozhodnutí. V tomto smyslu je úvaha odvolacího soudu nesprávná, neboť soud nemůže předjímat, jak navržené důkazy vyzní. Navíc veškeré potřebné důkazy žalovaný doručil žalobci, který je však po uplatnění žaloby zamlčel. Závěrem uvádí důvody své nepřítomnosti u jednání před soudem prvního stupně a současně k tomuto tvrzení navrhuje provedení dokazování v dovolacím řízení. Proto navrhuje, aby Nejvyšší soud nejdříve odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí, poté jej zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) shledal, že dovolaní bylo podáno oprávněnou osobou, včas, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatel je zastoupen advokátem a jím bylo dovolání též sepsáno (§240 odst. 1, §241 a §241a odst. 1 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v té části, jíž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn ohledně délky lhůty k plnění, není přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/, b/ a c/ o.s.ř. již proto, že výrok o lhůtě k plnění není rozhodnutím ve věci samé. Pojem „věc sama” je totiž právní teorií i soudní praxí vykládán jednotně tak, že jde o předmět, ohledně něhož se řízení vede – tedy žalobou uplatněný nárok, o němž má být v řízení věcně rozhodnuto. V posuzovaném případě bylo věcí samou vyklizení bytu. Přípustnost dovolání nelze opřít ani o další ustanovení občanského soudního řádu, upravující přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu (srov. §238 odst. 1, §238a odst. 1, §239 o.s.ř.).
Dále se dovolací soud zabýval přípustností dovolání v části směřující proti potvrzujícímu výroku napadeného rozsudku, která se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu - sice správně určenou - nesprávně vyložil, případně ji nesprávně aplikoval (z podřazení skutkového stavu hypotéze normy učinil nesprávné závěry o právech a povinnostech účastníků).
Vady uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i kdyby jimi bylo řízení postiženo, přípustnost dovolání nezakládají a lze k nim přihlédnout (i z úřední povinnosti) pouze v případě přípustného dovolání (§242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Je-li přípustnost dovolání teprve zvažována (podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být námitka vady řízení při zjišťování skutkového stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní. Jestliže tedy dovolatel uplatňuje jako dovolací důvod vadu řízení, které se odvolací soud měl dopustit tím, že nepřezkoumal důvodnost omluvy žalovaného z jednání před soudem prvního stupně, který ve věci rozhodl, aniž by odkázal na postup podle §118b o.s.ř. nebo §101 odst. 3 a 4 o.s.ř., nemůže tato námitka založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. Nejvyšší soud k ní proto přihlédnout nemohl, i kdyby touto vadou bylo řízení skutečně postiženo.
Vycházeje z uvedených závěrů, Nejvyšší soud podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. b/ a c/ o.s.ř. dovolání pro jeho nepřípustnost odmítl, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.)
Nejvyšší soud neshledal důvodným ani návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí a v souladu s ustálenou praxí o něm nerozhodoval samostatným usnesením.
Žalovaný z procesního hlediska zavinil, že jeho dovolání bylo odmítnuto, avšak žalobci nevznikly v dovolacím řízení žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti žalovanému právo. Této procesní situaci odpovídá výrok, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (§243b odst. 5 věta první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. února 2006
JUDr. Robert W a l t r , v.r.
předseda senátu