ECLI:CZ:NS:2006:26.CDO.1092.2005.1
sp. zn. 26 Cdo 1092/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Miroslava Feráka ve věci žalobkyně L. Š., zastoupené advokátkou, proti žalované K. B., zastoupené advokátem, o určení nájemce družstevního bytu, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 57 C 85/2001, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. října 2003, č.j. 42 Co 450/2003-75, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Ostravě (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 12. 2. 2003, č.j. 57 C 85/2001-58, určil, že původní žalobkyně A. W. je výlučnou nájemkyní družstevního bytu č. 41 v domě č.p. 1197 v O. (dále jen „předmětný byt“) a rozhodl o nákladech řízení. Po provedeném dokazování dospěl soud prvního stupně k závěru, že A. W. neměla v úmyslu převést členská práva a povinnosti k předmětnému bytu na žalovanou, pouze listinu obsahující tento právní úkon bez přečtení podepsala v domnění, že podepisuje souhlas k přihlášení svého vnuka R. Š. k trvalému pobytu do předmětného bytu. O tom mimo jiné svědčí i skutečnost, že nedlouho před podpisem uvedené dohody A. W. sepsala závěť, v níž odkázala všechen svůj majetek včetně předmětného bytu své dceři (nynější žalobkyni) a dále i skutečnost, že A. W. v rozhodné době neměla ani možnost jiného bydlení. Vzhledem k okolnostem, za kterých byla dohoda o převodu členských práv a povinností uzavřena, dospěl soud prvního stupně k závěru, že se jedná o právní úkon neplatný z důvodu omylu ve smyslu §49a obč. zák., neboť jeho účelem bylo zajistit dluh R. Š., který její omyl vyvolal, vůči žalobkyni. Naléhavý právní zájem určovací žaloby soud prvního stupně spatřoval v tom, že bez rozhodnutí soudu v této věci žalobkyně nemohla dosáhnout původního stavu, tedy aby s ní bytové družstvo jednalo jako s výlučným nájemcem předmětného bytu a členem družstva.
Krajský soud v Ostravě (odvolací soud) rozsudkem ze dne 13. 10. 2003, č.j. 42 Co 450/2003-75, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud svůj měnící výrok odůvodnil tím, že nebyla splněna základní podmínka určovací žaloby, a to existence naléhavého právního zájmu. Úmyslem A. W. totiž bylo obnovení původního vztahu, tj. členství v družstvu, nikoli pouze nájemního vztahu, což vyplývalo ze skutkových tvrzení, ze kterých dovozovala neplatnost dohody o převodu členských práv a povinností. Rozhodnutím o určení právního vztahu tak, jak o něm bylo rozhodnuto soudem prvního stupně, by obnovení původního vztahu nedosáhla, protože členkou družstva by byla i nadále žalovaná. Současně nebylo možné rozhodnout o jejím členství, neboť by to bylo v rozporu s §153 odst. 2 o.s.ř., a toliko členství v družstvu v sobě zahrnuje i vztah nájemní, protože nájemcem bytu může být i nečlen družstva.
Dne 17. 11. 2003 A. W. zemřela. Usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne 29. 3 2005, č.j. 57 C 85/2001-97, bylo rozhodnuto, že v řízení bude nadále pokračováno na straně žalobkyně s L. Š., nar. 8. 11. 1946, bytem v O.
Pravomocný rozsudek odvolacího soudu napadá žalobkyně L. Š. (dcera A. W.), aniž uvádí, z čeho dovozuje jeho přípustnost. Předně napadenému rozhodnutí vytýká, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť žalovaná, přestože v odvolání namítala i nesprávné právní posouzení věci a konkrétně brojila pouze proti hodnocení důkazů, rozhodně žalobě nevytýkala nedostatek naléhavého právního zájmu. Proto je dovolatelka toho názoru, že pro nesplnění podmínky správného vymezení odvolacího důvodu mělo být odvolání odmítnuto. Navíc odůvodnění rozsudku odvolacího soudu je podrobně zaměřeno toliko na otázku členství v družstvu, jehož určení se však žalobkyně nedomáhala. Dále podle žalobkyně napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, neboť správně podle §49a obč. zák. věc posoudil soud prvního stupně. Pokud jde o názor odvolacího soudu, podle kterého měla žaloba směřovat na určení členství v družstvu, má dovolatelka za to, že již určením nájemního vztahu by dosáhla změny svého právního postavení, kdy by mohla jednat s vlastníkem bytu a s poskytovateli služeb spojených s jeho užíváním. Z těchto důvodů žalobkyně navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) posoudil dovolání podle §240 odst. 1, §241 a §241a odst. 1 o.s.ř. a shledal, že dovolaní bylo podáno oprávněnou osobou, včas, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatelka je zastoupena advokátkou a jí bylo dovolání též sepsáno. Dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť napadeným rozsudkem odvolacího soudu byl změněn rozsudek soudu prvního stupně.
Podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil.
Je-li dovolání přípustné, je dovolací soud povinen přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř. a k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Taková vada řízení ve smyslu §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. v řízení namítána je, proto se jí Nejvyšší soud zabýval nejdříve.
Dovolatelka totiž odvolacímu soudu především vytýká, že se v rámci své přezkumné činnosti zabýval otázkou naléhavého právního zájmu, ačkoli její posouzení nebylo odvoláním žalované vůbec napadeno, čímž se měl dopustit vady řízení.
O vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. se jedná zejména tehdy, když při zjišťování skutkového stavu nebylo postupováno v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu (např. při provádění dokazování byla osoba, která měla být vyslechnuta jako svědek, slyšena jako účastník řízení nebo svědek nebyl o svých povinnostech řádně poučen, případně nebylo postupováno v souladu s §120 o.s.ř. tím, že nebyl bezdůvodně proveden navržený důkaz nebo nebyly vůbec zjišťovány okolnosti rozhodné pro posouzení věci; dále vycházel-li odvolací soud z jiného skutkového základu než soud prvního stupně, aniž zopakoval důkazy podle §213 odst. 2 o.s.ř., nebo ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud apod.).
Pokud dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že pro nesplnění podmínky správného vymezení odvolacího důvodu měl odvolání odmítnout, nelze takovou námitku považovat za opodstatněnou, neboť podle §212a odst. 1 o.s.ř. není-li dále stanoveno jinak, rozhodnutí soudu prvního stupně lze přezkoumat i z důvodů, které nebyly v odvolání uplatněny (§205 odst. 2) a podle §212a odst. 2 o.s.ř rozsudek nebo usnesení, jímž bylo rozhodnuto ve věci samé, nelze přezkoumat podle odstavce 1, neobsahuje-li odvolání přes výzvu soudu (§43 a §209) ve věcech neuvedených v §120 odst. 2 žádné odvolací důvody. Z citovaných ustanovení vyplývá, že rozsudky soudu prvního stupně vydané v řízeních neuvedených v §120 odst. 2 o.s.ř. (a o takový rozsudek se jedná i v dané věci) je odvolací soud povinen přezkoumat i z důvodů, které nebyly uplatněny, jestliže odvolání obsahuje alespoň některý (byť z hlediska možné vadnosti rozhodnutí soudu prvního stupně nepřípadný) odvolací důvod (srov. Občanský soudní řád, Komentář, II. díl, 6. vydání, Praha: C.H.Beck, 2003, str. 961). Odmítnout odvolání lze v těchto případech jen tehdy, neuvede-li odvolatel v odvolání žádné odvolací důvody (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 5. 2004, sp. zn. 21 Cdo 13/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, ročník 2004, pod poř. č. 115).
Jiné vady řízení v dovolání namítány nejsou a nepodávají se ani z obsahu spisu.
Dále je předmětem dovolacího přezkumu právní závěr odvolacího soudu o tom, že nebyla splněna základní podmínka pro projednání žaloby na určení nájemního vztahu – naléhavý právní zájem na požadovaném určení. Dovolatelka tedy nesouhlasí s právním posouzením uvedené právní otázky odvolacím soudem.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy (i procesní), jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu - sice správně určenou - nesprávně vyložil, případně ji nesprávně aplikoval.
Podle §80 písm. c/ o.s.ř. lze uplatnit žalobu na určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem.
Podle ustálené soudní praxe (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27.2.1997, sp. zn. 3 Cdon 1097/96, a rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27.3.1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 1997, pod pořadovými čísly 20 a 21) je určovací žaloba ve smyslu §80 písm. c) o.s.ř. preventivního charakteru a má místo jednak tam, kde její pomocí lze eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu, a k odpovídající nápravě nelze dospět jinak, jednak v případech v nichž určovací žaloba účinněji než jiné právní prostředky vystihuje obsah a povahu příslušného právního vztahu a jejím prostřednictvím lze dosáhnout úpravy, tvořící určitý právní rámec (\"pevný právní základ\"), který je zárukou odvrácení budoucích sporů účastníků. Tyto funkce určovací žaloby korespondují právě s podmínkou naléhavého právního zájmu; nelze-li v konkrétním případě očekávat, že je určovací žaloba bude plnit, nebude ani naléhavý právní zájem na takovém určení. Přitom příslušné závěry se vážou nejen k žalobě na určení jako takové, ale také k tomu, jakého konkrétního určení se žalobce domáhá. Zamítá-li soud žalobu na určení pro nedostatek naléhavého právního zájmu na takovém určení, je vyloučeno, aby současně žalobu přezkoumal po stránce věcné.
Odvolací soud při posouzení otázky, zda žalobkyně má naléhavý právní zájem na požadovaném určení, vycházel ze závěrů citované judikatury, od nichž nemá dovolací soud důvod se odchýlit. Žalobkyně přitom v dovolání neuvádí žádné argumenty způsobilé závěry odvolacího soudu zvrátit, zejména neuvádí, v čem spatřuje svůj naléhavý právní zájem na požadovaném určení. Odvolací soud zcela správně upozornil, že naléhavý právní zájem na požadovaném určení nelze spatřovat v tom, že žalobkyně bez takového rozhodnutí nemůže dosáhnout toho, aby s ní družstvo jednalo jako s výlučným nájemcem bytu a členkou družstva. Je tomu tak nejen proto, že o členství v družstvu žalobkyně (vzhledem k vázanosti žalobním návrhem) rozhodováno nebylo a že nájemcem bytu ve vlastnictví družstva může být i nečlen družstva, nýbrž také a především proto, že pravomocný rozsudek (a to i rozsudek o určení práva) je ve smyslu §159a odst. 1 a 4 o.s.ř. závazný jen pro účastníky řízení a v tomto rozsahu i pro všechny orgány (tj. orgány veřejné moci), není však závazný pro jiné osoby, a tedy ani pro bytové družstvo, které nebylo účastníkem řízení. Naléhavý právní zájem na požadovaném určení nelze dovodit ani s ohledem na uplatnění dědických nároků po původní žalobkyni, neboť ve smyslu §706 odst. 2 obč. zák. se nedědí nájem bytu, nýbrž členský podíl v družstvu, a pouze důsledkem dědění členského podílu (jehož předpokladem je opět členství zůstavitele v bytovém družstvu) je přechod členství v družstvu a nájmu. Požadované určení není ani způsobilé sjednat jistotu v daném právním vztahu mezi žalobkyní a žalovanou. Nevyčerpává se jím totiž obsah práv a povinností mezi účastníky sporu a případné vyhovující rozhodnutí by tak ani nevytvářelo pevný právní základ pro právní vztahy účastníků sporu do budoucna. Určení, že žalobkyně je nájemcem bytu, podstatu sporu mezi účastníky neřeší, a nelze tedy ani důvodně předpokládat, že se jím předejde žalobě o plnění. Nemůže tak sloužit potřebám praktického života, a žalobkyně tak nemůže mít naléhavý právní zájem na určovací žalobě v té podobě, jak ji uplatnila. Uvedené závěry platí tím spíše v situaci, kdy původní žalobkyně (byť až po vydání napadeného rozhodnutí) zemřela.
Nebyl-li splněn předpoklad naléhavého právního zájmu, nemohl se odvolací soud zabývat správností závěru soudu prvního stupně, že dohoda o převodu členských práv a povinností uzavřená mezi původní žalobkyní a žalovanou je neplatná podle §49a obč. zák.
Dovolací soud tak dospěl k závěru, že se dovolatelce nepodařilo prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů a jejich obsahové konkretizace zpochybnit správnost rozsudku odvolacího soudu. Dovolání proto podle §243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. odůvodněn procesním neúspěchem dovolatelky, jakož i skutečností, že žalované, jež by ve smyslu výše uvedených ustanovení jinak právo na tuto náhradu měla, náklady dovolacího řízení (podle obsahu spisu) nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. února 2006
JUDr. Robert W a l t r , v.r.
předseda senátu