ECLI:CZ:NS:2006:26.CDO.1214.2005.1
sp. zn. 26 Cdo 1214/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Miroslava Feráka ve věci žalobce Stavebního bytového družstva Z. M., proti žalované I. O., zastoupené advokátem, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 6 C 4/2001, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. října 2004, č. j. 51 Co 262/2004-51, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 10 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 19. 1. 2004, č.j. 6 C 4/2001-37, ve znění opravného usnesení ze dne 4. 2. 2005, č.j. 6 C 4/2001-64, uložil žalované, aby ve lhůtě jednoho měsíce od právní moci rozsudku vyklidila a vyklizený předala družstevní byt č. 19, I. kategorie, o velikosti 2+1 s příslušenstvím, v 6. patře domu v P. (dále jen „předmětný byt“); současně rozhodl i o nákladech řízení. Podle soudu prvního stupně bylo v řízení prokázáno, že žalovaná užívala předmětný byt společně s manželem bez právního důvodu, neboť původní uživatel tohoto bytu J. P. byl ze žalujícího stavebního bytového družstva vyloučen. Z tohoto důvodu se otec žalované Jan Pelikán po smrti svého bratra J. P. nestal ve smyslu §707 věty třetí obč. zák. dědicem členských práv k předmětnému bytu. Soud prvního stupně rovněž vyšel podle §135 odst. 2 věty druhé o.s.ř. z pravomocného rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 3. 2003, č.j. 40 Cm 60/2002-32, který žalobu na určení, že J. P. je členem stavebního bytového družstva, zamítl. Za dané situace žalované nesvědčilo právo bydlení, které by jinak odvozovala od právního titulu J. P., jenž zdědil po smrti J. P. pouze zůstatkovou hodnotu členského podílu. Soud prvního stupně byl toho názoru, že uvedený závěr není v rozporu ani s dobrými mravy, neboť žalované, tak i jejímu otci muselo být zřejmé, že J. P. členství ve stavebním bytovém družstvu zaniklo, jak vyplynulo z dopisů otce žalované, který se pokoušel toto členství obnovit.
K odvolání žalované Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 8. 10. 2004, č.j. 51 Co 262/2004-51, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že lhůtu k vyklizení prodloužil na šest měsíců; jinak jej potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Podle odvolacího soudu nemohla žalovaná svoje právo bydlení odvíjet od neexistujícího práva svého otce J. P. Jediným tvrzením, kterým žalovaná tento závěr zpochybnila, bylo uzavření dohody o odkladu převedení bytu mezi žalobcem (z jeho strany podle odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně nepodepsané) a J. P. ze dne 6. 12. 1995, kterou odvolací soud posoudil jako absolutně neplatnou podle §23 odst. 2 zákona č. 72/1994 Sb., neboť J. P. nebyl v době jejího uzavírání již členem stavebního bytového družstva. Změny však doznal výrok o lhůtě k vyklizení předmětného bytu, neboť odvolací soud zohlednil situaci žalované, která v rizikovém těhotenství očekávala narození dvojčat.
Pravomocný rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná v jeho potvrzujícím výroku dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. a v něm uplatněný dovolací důvod podřazuje ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. Podle dovolatelky odvolací soud nevzal vůbec v úvahu, že s žalovanou v předmětném bytě bydlí J. P., její otec a jediný dědic po původním uživateli předmětného bytu, pročež žalované svědčí právo bydlení. Dovolatelka proto již dříve vznesla námitku nedostatku pasivní legitimace, kterou odvolací soud rovněž nezohlednil. Dále žalovaná napadá, že odvolací soud vycházel pouze z těch důkazů (písemností), které vystavil žalobce, a současně je považoval v jeho prospěch za neplatné. Dovolatelka odkazuje na písemnosti z let 1989 až 1995, které svědčí o jejím oprávněném nároku setrvat v předmětném bytě, neboť v uvedeném období žalobce jednal s J. P. jako s členem družstva, což nelze označovat za pouhý omyl žalobce, proto žalovaná podezřívá žalobce ze zamlčení obnovení členství J. P., které vede k současné majetkové újmě rodině dědice. Odvolací soud přesto považuje výsledek řízení o určení členství v družstvu (sp. zn. 40 Cm 60/2002) za rozhodný a odůvodňující jeho závěr, že žalovaná je osoba bydlící v předmětném bytě bez právního titulu. Žalovaná dále namítá, že uvedená dohoda o odkladu převedení bytu je opatřena podpisem žalobce. Ze všech těchto důvodů dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) shledal, že dovolaní bylo podáno oprávněnou osobou, včas, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatelka je zastoupena advokátem a jím bylo dovolání též sepsáno (§240 odst. 1, §241 a §241a odst. 1 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Otázku přípustnosti dovolání přitom dovolací soud posuzuje jako otázku předběžnou, tedy nerozhoduje o jejím řešení ve výroku rozhodnutí.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu - sice správně určenou - nesprávně vyložil, případně ji nesprávně aplikoval (z podřazení skutkového stavu hypotéze normy učinil nesprávné závěry o právech a povinnostech účastníků).
Vady uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i kdyby jimi bylo řízení postiženo, přípustnost dovolání nezakládají a lze k nim přihlédnout (i z úřední povinnosti) pouze v případě přípustného dovolání (§242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Je-li přípustnost dovolání teprve zvažována (podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být námitka vady řízení pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní. Jestliže tedy dovolatelka uplatňuje jako dovolací důvod vadu řízení, které se odvolací soud měl dopustit tím, že nevzal v úvahu námitku nedostatku pasivní legitimace, nemůže tato námitka založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., a Nejvyšší soud k ní proto přihlédnout nemohl, i kdyby touto vadou bylo řízení skutečně postiženo. Pro úplnost lze dodat, že odvolací soud se námitkou nedostatku pasivní legitimace žalované zabýval, neboť v odůvodnění svého rozsudku zřetelně vyložil, že J. P. nebyl a J. P. není členem žalujícího stavebního bytového družstva, Jan Pelikán nemá žádné oprávnění tímto bytem disponovat, žalovaná tudíž nemůže od něj své právo bydlení odvíjet, a je tedy správný závěr, že užívá byt bez právního důvodu.
Dále se Nejvyšší soud zabýval zbývajícími námitkami, jimiž dovolatelka vytýká odvolacímu soudu, že pominul rozhodné skutečnosti tím, že vyšel pouze z důkazů vystavených žalobcem, nezohlednil písemnosti, které podle tvrzení dovolatelky dokládají opětovné jednání žalobce s J. P. jako členem družstva a odůvodňují existenci práva bydlení žalované a namísto toho pouze odkázal na výsledek řízení o určení členství otce žalované J. P. (sp.zn. 40 Cm 60/2002). Ačkoli dovolatelka ohledně dovolacích důvodů poukazuje na ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., ve skutečnosti z hlediska obsahové konkretizace dovolacích námitek vytýká odvolacímu soudu především nesprávné skutkové zjištění (včetně nesprávného hodnocení důkazů), na jehož základě byla věc právně posouzena. O tom, že dovolacími námitkami jsou zpochybňována především skutková zjištění, svědčí zejména ta část dovolání, v níž dovolatelka namítá, že „dědic J. P. a otec žalované se nikdy nemůže dozvědět skutečnost, že se jeho bratr a zůstavitel stal opět členem družstva, protože ten i s jeho ženou zemřel“, vyslovuje „podezření ze zamlčení opětovného přijetí J. P. za člena družstva“ a namítá, že „soud se spokojil jen s tím, co předložilo družstvo“. Nesprávnost skutkových zjištění, stejně jako vady řízení, však přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. založit nemohou.
Vycházeje z uvedených závěrů, Nejvyšší soud podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o.s.ř. dovolání pro jeho nepřípustnost odmítl.
Žalovaná z procesního hlediska zavinila, že její dovolání bylo odmítnuto, avšak žalobci nevznikly v dovolacím řízení žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti žalované právo. Této procesní situaci odpovídá výrok, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (§243b odst. 5 věta první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. února 2006
JUDr. Robert W a l t r , v.r.
předseda senátu