ECLI:CZ:NS:2006:26.CDO.1277.2005.1
sp. zn. 26 Cdo 1277/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Miroslava Feráka ve věci žalobců a) I. H. a b) I. K., zastoupených advokátem, proti žalovaným 1) J. Z. a 2) E. Z., zastoupeným advokátkou, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu a vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 11 C 430/2002, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 12. ledna 2005, č. j. 15 Co 612/2004-173, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobcům oprávněným společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.892,- Kč k rukám jejich zástupce advokáta, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Okresní soud Plzeň-město (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 16. 9. 2004, č.j. 11 C 430/2002-157, zamítl jak žalobu na přivolení k výpovědi z nájmu bytu č. 3 o kuchyni a dvou pokojích s příslušenstvím II. kategorie v prvém patře domu č.p. 1205 v P., H. 30 (dále jen „byt č. 3“), tak žalobu na uložení povinnosti žalovaným společně a nerozdílně vyklidit byt č. 2 o kuchyni a jednom pokoji s příslušenstvím III. kategorie v prvém patře domu č.p. 1205 v P., H. 30 (dále jen „byt č. 2“), eventuálně o přivolení k výpovědi z nájmu tohoto bytu; současně rozhodl o nákladech řízení. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně byl byt č. 3 žalovanými užíván na základě dohody o užívání bytu ze dne 8. 10. 1980, později z titulu práva nájmu. Uživatelem bytu č. 2 byla až do své smrti v létě 1991 M. K., poté jej užívali žalovaní se souhlasem žalobkyně uděleným jim v době, kdy ještě nebyla spoluvlastnicí domu, ve kterém se nacházely oba byty. Žalovaní pak koncem roku 1991 byt č. 2 a 3 stavebně propojili, aby podle jejich tvrzení byt uvedli do stavu z roku 1906, kdy byl předmětný dům postaven. Za situace, kdy oba byty byly dlouhodobě pronajímány i užívány samostatně a minimálně od počátku 60. let byly z rozhodnutí tehdejšího vlastníka domu i stavebně odděleny, byl soud prvního stupně toho názoru, že se i po právní stránce jednalo o dva samostatné byty. Nic na tomto závěru nemohla změnit ani skutečnost, že se k uvedeným stavebním úpravám nedochovalo žádné rozhodnutí příslušného stavebního úřadu, které však podle soudu prvního stupně bylo vydáno, neboť úpravy prováděl bytový podnik (právní předchůdce žalobců). Vzhledem k tomu, že podle občanského zákoníku účinného v období od 1. 1. 1992 do 31. 12. 1994 nepůsobil nedostatek písemné formy nájemní smlouvy její neplatnost, posoudil soud prvního stupně jednání účastníků řízení jako projev vůle směřující k uzavření nájemní smlouvy, neboť žalobci se k žalovaným chovali jako k nájemcům bytu č. 2 a naopak. Ve vztahu k provedení stavebního spojení bytů č. 2 a 3 bez souhlasu pronajímatele (tehdy bytového podniku) soud prvního stupně sice shledal porušení povinnosti nájemce ve smyslu §711 odst. 1 písm. d) obč. zák., avšak vzhledem k tomu, že k naplnění tohoto výpovědní důvodu došlo již před zhruba 10 lety, bylo by v rozporu s dobrými mravy k výpovědi přivolit. Závěrem se soud prvního stupně zabýval dalším uplatněným výpovědním důvodem ve smyslu §711 odst. 1 písm. g) obč. zák. Přestože žalovaní byli vlastníky nájemního domu v P., B. ulice 31, bylo zjištěno, že všechny nájemní byty byly obsazené a žalovaní tak neměli možnost bydlení v jiném bytě. Proto soud prvního stupně nevyhověl žalobě ani v této části.
K odvolání žalobců Krajský soud v Plzni (odvolací soud) rozsudkem ze dne 12. 1. 2005, č.j. 15 Co 612/2004-173, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o zamítnutí žaloby na přivolení k výpovědi z nájmu bytů č. 2 a 3, změnil však výrok o vyklizení tak, že žalovaným uložil, aby do dvou měsíců od právní moci rozsudku vyklidili byt č. 2; současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Podle odvolacího soudu bylo zřejmé, že od roku 1906, kdy byl předmětný dům postaven, tvořily místnosti bytů č. 2 a 3 pouze jeden byt, který byl v době protektorátu, nejpozději v 60. letech minulého století rozdělen na byty dva. Protože o těchto bytech se nedochovaly žádné správní doklady, zjevně vznikly „via fakty“. Za významné odvolací soud považoval, že se s oběma byty několik posledních desetiletí nakládalo jako s byty samostatnými, neboť byly samostatně přidělovány a byly předmětem samostatných dohod o užívání bytu. Odvolací soud měl na rozdíl od soudu prvního stupně za to, že v řízení nebyl podán důkaz o tom, že by mezi žalobci a žalovanými byla uzavřena nájemní smlouva, neboť ústní souhlas žalobkyně z doby, kdy ještě nebyla spoluvlastnicí domu, nebyl způsobilý nájemní vztah založit, což nemohlo být zhojeno ani tím, že žalovaní užívali byt č. 2 i v období let 1992 až 1994, kdy občanský zákoník nevylučoval ústní nebo konkludentní uzavření nájemní smlouvy, a proto považoval okamžik podání projednávané žaloby za odvolání souhlasu žalobkyně z doby, kdy již byla spoluvlastníkem. Nejpozději tímto úkonem totiž zanikl právní důvod užívání bytu č. 2 žalovanými. Pokud šlo o žalobu na přivolení k výpovědi z nájmu bytu č. 3, dospěl odvolací soud k závěru, že intenzita porušení povinností nájemce ve smyslu §711 odst. 1 písm. d) obč. zák. byla významně snížena skutečností, že od stavebních úprav uplynula doba cca 10 let. Za dané situace považoval žalobu na přivolení k výpovědi z nájmu za odporující dobrým mravům. Shodně se soudem prvního stupně neshledal odvolací soud ani naplnění výpovědního důvodu dle §711 odst. 1 písm. g) obč. zák.
Pravomocný rozsudek odvolacího soudu v jeho měnícím výroku napadají žalovaní dovoláním, jehož přípustnost dovozují z §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a jako dovolací důvody uplatňují §241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o.s.ř. Žalovaní tvrdí, že v projednávané věci se nejedná o dva byty, ale o byt jeden tak, jak byl v roce 1906 zkolaudován. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že tyto byty zřejmě vznikly „via fakty“. Poukazují na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 20 1999, sp. zn. 2 Cdon 1010/97, z něhož vyplývá, že pojmovým znakem bytu jako předmětu občanskoprávních vztahů ve smyslu §118 odst. 2 obč. zák. je účelové určení místností, které tvoří byt, k trvalému bydlení na základě pravomocného kolaudačního rozhodnutí stavebního úřadu. Proto odvolací soud při určení, zda se jedná o dva samostatné byty, podle nich vycházel nesprávně z faktického stavu daného stavebními úpravami, přestože žalobci nepředložili žádné pozdější kolaudační rozhodnutí nebo rozhodnutí o administrativním rozdělení bytu. Navíc podle praxe dovolacího soudu (sp. zn. 26 Cdo 2317/2002) nelze soubor místností vzniklých administrativním sloučením dvou bytových jednotek bez pravomocného rozhodnutí příslušného stavebního úřadu považovat za byt. Podle dovolatelů, kteří dále odkazují na rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 1. 7. 1998, sp. zn. 21 Co 32/98, nemůže soud na základě vlastního úsudku vycházet ze závěru, že stavba nebo její část je podle faktického užívání stavebně určena k jinému účelu, než stanoví existující kolaudační rozhodnutí, povolení nebo rozhodnutí o změně užívání. Názor odvolacího soudu o tom, že se jedná o dva samostatné byty tedy nemá oporu v provedeném dokazování. Žalovaní proto namítají, že jsou nájemci jednoho bytu o velikosti 5+1. Jestliže se žalobci stali vlastníky bytu až v roce 1992, tedy v období, kdy občanský zákoník umožňoval uzavřít nájemní smlouvu ústně i konkludentně, a má-li odvolací soud za prokázané, že žalobkyně souhlas k jeho užívání žalovaným dala, došlo tím konkludentně k uzavření nájemní smlouvy. O této skutečnosti svědčí i to, že žalobci žalovaným vystavovali evidenční list na plochu „bytů č. 2 a č. 3“. Z těchto důvodů žalovaní navrhují, aby dovolací soud nejdříve odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí a poté toto rozhodnutí, případně i rozhodnutí soudu prvního stupně, v rozsahu dotčeném dovoláním zrušil a věc vrátil funkčně příslušnému soudu k dalšímu řízení.
Podle vyjádření žalobců, byly oba byty samostatnou věcí v právním smyslu, neboť byly užívány odlišnými osobami na základě právních předpisů platných v té době. Uváděné kolaudační rozhodnutí z roku 1906 nevymezovalo počet bytů v domě, ale pouze počet jeho místností. O tom, že s oběma byty bylo nakládáno právně samostatně nemuselo být podle žalobců vydáváno rozhodnutí ve stavebním řízení, nýbrž postačovalo rozhodnutí příslušného národního výboru o rozdělení nebo slučování bytů podle postupně platných zákonů o hospodaření s byty č. 138/1948 Sb., č. 67/1956 Sb. a č. 41/1964 Sb. Proto žalobci navrhují, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) shledal, že dovolaní bylo podáno oprávněnými osobami, včas, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatelé jsou zastoupeni advokátkou a jí bylo dovolání též sepsáno (§240 odst. 1, §241 a §241a odst. 1 o.s.ř.). Dovolání je přípustné, neboť rozhodnutím odvolacího soudu bylo v napadeném výroku změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.).
Je-li dovolání přípustné, je dovolací soud povinen přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř. a k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Takové vady řízení však v dovolání namítány nejsou a nevyplývají ani z obsahu spisu. Nejvyšší soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska uplatněných dovolacích důvodů nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.) a skutkových zjištění, která nemají podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 o.s.ř.). Z obsahu dovolání se totiž podává, že žalovaní napadají jednak právní závěr soudů obou stupňů, že žalovanými užívané prostory tvoří nikoli jeden nýbrž dva byty, jakož i skutková zjištění, na nichž je tento závěr založen, jednak právní závěr odvolacího soudu, že soudem prvního stupně učiněná skutková zjištění neumožňují dovodit, že mezi účastníky vznikl nájem bytu č. 2 konkludentně.
Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu §241a odst. 3 o.s.ř. pokládat výsledek hodnocení důkazů, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly v řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly v řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor, nebo jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení §133 až 135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného (případně i procesního) práva.
Dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o.s.ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů – jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že měl vycházet z jiného důkazu, že některý důkaz není ve skutečnosti pro skutkové zjištění důležitý apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Předně nutno zdůraznit, že namítají-li dovolatelé, že žalobci nepředložili žádné pozdější kolaudační rozhodnutí nebo rozhodnutí o administrativním rozdělení bytu, jde o námitku proti skutkovým zjištěním, jež však není důvodná, neboť existenci určitého rozhodnutí není nutné prokázat vždy předložením takového rozhodnutí, ale lze ji prokázat i jinak, a to i důkazy nepřímými, což platí zvláště za situace, kdy má jít o rozhodnutí staré několik desítek let. Jestliže soud prvního stupně na základě provedení důkazů původními stavebními plány domu a zápisem o místním šetření ze dne 5. 11. 1906 zjistil, že dle těchto dokladů bylo v prvním patře domu původně šest obytných místností bez určení, o kolik bytů se jedná, a z výslechů účastníků a svědkyně Libuše Ženíškové, z dohody o užívání bytu ze dne 8. 10. 1980, z evidenčních listů, z nájemních smluv a z pasportů domu zjistil, že prostory označené jako byty č. 2 a č. 3 byly dlouhodobě (nejméně od r. 1945) samostatně pronajímány různým nájemcům, nejméně od počátku 60. let byly i stavebně odděleny tehdejším pronajímatelem (bytovým podnikem), byly i způsobilé k užívání jako samostatné byty a žalovaní odvozují svůj nájemní vztah od dohody o užívání ze dne 8. 10. 1980, jejímž předmětem jsou pouze prostory tvořící byt č. 3, nelze konstatovat, že by uvedená skutková zjištění neměla v provedených důkazech oporu (žalovaní konkrétní námitky v tomto směru ani nevznášejí). Zásadě volného hodnocení důkazů (§132 o.s.ř.) pak neodporuje úvaha, že se jedná o dva samostatné byty a že skutečnost, že se příslušné kolaudační rozhodnutí či jiné rozhodnutí stavebního úřadu, které by toto dokladovalo, nedochovalo, nemůže uvedený závěr zvrátit, když je pravděpodobné, že takové rozhodnutí bylo vydáno, vzhledem k tomu, že stavební úpravy prováděl tehdejší bytový podnik. Za situace, kdy se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že v prvním patře domu existují dva byty označené č. 2 a č. 3, nemůže na správnosti tohoto závěru nic měnit ani poněkud nejasná, zjevně hypotetická a především nadbytečná úvaha, že „byty zřejmě vznikly via fakty“.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu - sice správně určenou - nesprávně vyložil, případně ji nesprávně aplikoval.
Se zřetelem k výše uvedeným skutkovým závěrům, nelze považovat za přiléhavou polemiku dovolatelů s právním závěrem soudů obou stupňů o existenci dvou bytů. Tento právní závěr (opírá-li se o skutkový závěr, že příslušné rozhodnutí stavebního úřadu existovalo, avšak nedochovalo se) totiž není v rozporu s právním názorem, že pojmovým znakem bytu jako předmětu občanskoprávních vztahů je účelové určení místností, které tvoří byt, k trvalému užívání na základě pravomocného rozhodnutí stavebního úřadu. Právní posouzení věci v otázce existence dvou bytů tak není v rozporu s právními názory vyslovenými v rozhodnutích, na která dovolatelé poukazují.
Neobstojí ani námitky týkající se konkludentního uzavření nájemní smlouvy. Podle §685 odst. 1 věty první obč. zák. ve znění účinném do 31. 12. 1994 vzniká nájem bytu nájemní smlouvou, kterou pronajímatel přenechává nájemci za nájemné byt do užívání, a to buď na dobu určitou, nebo bez určení doby užívání; nájemní smlouva zpravidla obsahuje i popis příslušenství a popis stavu bytu. Obsah nájemní smlouvy dále vymezuje i ustanovení §686 odst. 1 obč. zák. téhož znění tak, že její součástí musí být označení předmětu a rozsah užívání, výše nájemného a výše úhrady za plnění spojená s užíváním bytu nebo způsob jejich výpočtu. Měla by též obsahovat i popis příslušenství a popis stavu bytu. Nebyla-li nájemní smlouva uzavřena písemně, vyhotoví se o jejím obsahu zápis.
Soudní praxe (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. 3 Cdon 120/96, nebo ze dne 22. 3. 2001, sp. zn. 26 Cdo 1898/99) se ustálila v názoru, že na vznik nájemní smlouvy konkludentním způsobem nelze usuzovat jen z chování jedné smluvní strany. Závěr o uzavření nájemní smlouvy konkludentním způsobem tedy nutně předpokládá, že zde byl – v době od 1. ledna 1992 do 31. prosince 1994 – dán konkludentní projev vůle směřující k uzavření nájemní smlouvy k předmětnému bytu jak na straně pronajímatele, tak také na straně nájemce. Na takový konkludentní projev vůle na straně pronajímatele však nelze usoudit z jeho mlčení ani z okolnosti, že trpí užívání bytu a přijímá za něj platby. Ke stejným závěrům dospěl Nejvyšší soud České republiky např. v rozsudcích z 21. 8. 2000, sp. zn. 26 Cdo 1654/98, z 25. 10. 2001, sp. zn. 26 Cdo 551/2000, z 20. 11. 2003, sp. zn. 26 Cdo 1160/2002, z 8. 6. 2004, sp. zn. 26 Cdo 1158/2003 a z 1. 2. 2005, sp. zn. 26 Cdo 436/2004, a sdílí je i v projednávané věci.
Proto je nepřiléhavá argumentace žalovaných, podle níž žalobci od okamžiku, kdy se stali spoluvlastníky domu, ve kterém se místnosti označené jako byt č. 2 a 3 nacházejí, vystavovali evidenční list na „byt č. 2 a č. 3“, neboť uvedená listina měla význam toliko pro výpočet nájemného podle tehdy platné vyhlášky č. 176/1993 Sb. Evidenční list totiž nelze považovat za právní titul zakládající nájemní vztah. Účinky právně závazného projevu vůle směřujícího k uzavření nájemní smlouvy, pak není způsobilá vyvolat ani okolnost, že žalovaní za užívání místností označených jako byt č. 2 platili, jinak by totiž na jejich straně došlo k bezdůvodnému obohacení. Nic na dané situaci nemohla změnit ani skutečnost, že žalobci podali žalobu na vyklizení až deset let poté, co získali do vlastnictví nemovitost, v níž se místnosti označené jako byt č. 2 nacházejí, že jim nedali najevo, že je za nájemce nepovažují, a že navenek neprojevili úmysl je z bytu vyklidit.
Z uvedených důvodů dospěl dovolací soud k závěru, že se dovolatelům nepodařilo prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů a jejich obsahové konkretizace zpochybnit správnost rozsudku odvolacího soudu. Dovolání proto podle §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
Nejvyšší soud neshledal důvodným ani návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí a v souladu s ustálenou praxí o něm nerozhodoval samostatným usnesením.
O nákladech dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a 2 a §142 odst. 1 o.s.ř. a zavázal neúspěšné dovolatele k náhradě nákladů dovolacího řízení žalobcům. Tyto náklady spočívají v odměně advokáta v částce 3.800,- Kč (§1 odst. 1, §2 odst. 1, §7 písm. d/ vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění pozdějších předpisů), nejdříve zvýšené o 20 % podle §17 odst. 2, poté snížené o 50 % podle §18 odst. 1 citované vyhlášky, a v částce 2x75,- Kč paušální náhrady výdajů (§13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů), včetně částky odpovídající dani z přidané hodnoty v sazbě 19 %, kterou je advokát jako plátce této daně povinen odvést podle zvláštního právního předpisu (§137 odst. 3 o.s.ř a zákon č. 235/2004 Sb.), tedy celkem 2.892,- Kč.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinní, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou oprávnění podat návrh na jeho soudní výkon.
V Brně dne 20. dubna 2006
JUDr. Robert W a l t r , v. r.
předseda senátu