ECLI:CZ:NS:2006:26.CDO.1380.2005.1
sp. zn. 26 Cdo 1380/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Miroslava Feráka ve věci žalobkyně městské části P., zastoupené advokátkou, proti žalované J. N., zastoupené advokátem, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 19 C 161/2003, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. listopadu 2004, č.j. 18 Co 387/2004-36, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.025,- Kč k rukám její zástupkyně, advokátky, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 19. 3. 2004, č.j. 19 C 161/2003-17, uložil žalované povinnost, aby do 15 dnů od právní moci rozsudku vyklidila a vyklizený předala žalobkyni byt č. 14, I. kategorie, o velikosti 1+1 s příslušenstvím, nacházející se v 5. patře domu č.p. 1384 v ulici Brandlova 12 v P. v k. ú. Ch. (dále jen „předmětný byt“); současně rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně nepovažoval v dané věci za nutné provádět nové dokazování ohledně přechodu práva osobního užívání (nyní nájmu) k předmětnému bytu, neboť to již bylo podrobně provedeno v řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu vedeném u téhož soudu pod sp. zn. 23 C 304/98, a proto z jeho skutkových zjištění vycházel. Z těchto závěrů vyplynulo, že žalovaná předmětný byt užívala bez právního důvodu, protože na ni v roce 1986 nepřešlo právo osobního užívání předmětného bytu smrtí její babičky M. K. Dohodu o užívání předmětného bytu ze dne 31. 8. 1987, kterou s žalovanou uzavřel tehdejší správce domu, považoval soud prvního stupně ve smyslu §39 obč. zák. za neplatnou, protože svým obsahem odporovala zákonu, konkrétně „ustanovení §706 odst. 1 obč. zák.“ Podle posledně citovaného ustanovení mohlo na žalovanou přejít právo osobního užívání předmětného bytu za současného splnění dvou podmínek, a to neexistence vlastního bytu a vedení společné domácnosti s uživatelkou tohoto bytu M. K. ke dni její smrti. Z rozsáhlého dokazování provedeného v řízení pod sp. zn. 23 C 304/98 jednoznačně vyplynulo, že žalovaná splňovala jen první ze dvou uvedených podmínek, a proto k přechodu práva osobního užívání k předmětnému bytu na ni nemohlo dojít. Proto se žalobkyně domáhala ochrany svého vlastnického práva ve smyslu §126 obč. zák. oprávněně. Soud prvního stupně považoval opakovaní dokazování výslechem svědků (matky a syna žalované) po osmnácti letech za neefektivní. Navíc za situace, kdy se matka žalované již v řízení pod sp. zn. 23 C 304/98 pletla v rozhodných údajích, nebylo možné očekávat, že by si tyto skutečnosti s časovým odstupem pamatovala lépe. Rovněž s ohledem na věk syna žalované v době úmrtí M. K. (8 let), bylo na místě pochybovat, zda by si pro věc podstatné okolnosti pravdivě pamatoval. Soud prvního stupně poukázal i na to, že oba navržení svědkové byli jako příbuzní žalované zainteresováni na výsledku sporu. Soud také pochyboval o úmyslu žalované trvale žít ve společné domácnosti s babičkou M. K., protože žalovaná měla svěřeny do výchovy obě své děti, takže by bylo „protismyslné“, aby pečovala o babičku a pouze o víkendech dojížděla za dětmi k rodičům do Ř.
Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 12. 11. 2004, č.j. 18 Co 387/2004-36, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Podle odvolacího soudu soud prvního stupně nepochybil, když z obsahu spisu sp. zn. 23 C 304/98 vyvodil shora uvedená skutková zjištění, která učinily na základě týchž důkazů soudy obou stupňů, což je správné i z hlediska právní jistoty účastníků. Protože účastníci nenavrhli žádné nové důkazy, neměl odvolací soud ani možnost se na základě doplnění dokazování odchýlit od skutkových závěrů soudu prvního stupně. Podle odvolacího soudu bylo třeba přechod práva nájmu (dříve osobního užívání) posuzovat podle úpravy platné v roce 1986, když zemřela M. K. Podle tehdejší úpravy občanského zákoníku bylo možné uzavřít dohodu o užívání bytu jedině na základě rozhodnutí o přidělení bytu vydaného příslušným národním výborem (které prokazatelně nikdy vydáno nebylo) nebo na základě jiné skutečnosti stanovené tímto právním předpisem. V daném případě přicházel do úvahy jedině přechod práva osobního užívání, k němuž však ani podle odvolacího soudu nedošlo a to vedlo k absolutní neplatnosti dohody o užívání předmětného bytu podle §39 obč. zák. pro rozpor se zákonem. Protože žalovaná nebyla subjektem užívacího práva k předmětnému bytu, nemohlo dojít ani k zákonné transformaci tohoto neexistujícího vztahu na nájem s účinností od 1. 1. 1992.
Pravomocný rozsudek odvolacího soudu v jeho potvrzujícím výroku napadá žalovaná dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť soudy obou stupňů řeší otázku přechodu práva nájmu (dříve práva osobního užívání) bytu v rozporu s hmotným právem a to tím, že nezohledňují postup v případě žádosti o přechod užívacího práva podle tehdy platné právní úpravy, podle které se k žádosti vyjadřují sousedé a domovní komise, stejně jako v daném případě. Dovolatelka proto namítá, že soudy se v tomto kontextu vůbec nezabývají listinou odboru bytového hospodářství ze dne 7. 7. 1987, kterou Obvodní národní výbor v P. oznamuje žalované, že bere na vědomí, že se stává podle §179 až 181 obč. zák. v tehdejším znění uživatelkou předmětného bytu, přestože uvedené oznámení předchází uzavření dohody o užívání předmětného bytu. Podle dovolatelky napadené rozhodnutí odporuje i dobrým mravům, neboť žalované ukládá předmětný byt vyklidit bez bytové náhrady na základě závěru o neplatnosti právního titulu užívání předmětného bytu, který však nelze přičítat k její tíži, zejména bydlí-li v tomto bytě již 20 let. Žalovaná spatřuje dovolací důvod v tom, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť nebyl proveden důkaz (zejména) výslechem svědků – matky a syna žalované, kteří se mohli vyjádřit k tomu, jakým způsobem byla vedena společná domácnost žalované s její babičkou. Dovolatelka nesouhlasí s důvody, pro které nebyly tyto důkazy provedeny. Pokud soudy ve skutkových zjištěních vycházejí ze spisu zn. 23 C 304/98, pak opomíjejí vyjádření domovní komise a sousedů, které je také součástí uvedeného spisu. Z napadeného rozhodnutí navíc dle mínění dovolatelky vůbec nevyplývá, z jakého důvodu je dohoda o užívání předmětného bytu pro rozpor se zákonem neplatná. Protože rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, navrhuje dovolatelka, aby Nejvyšší soud nejdříve odložil jeho vykonatelnost a poté jej zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Podle vyjádření žalobkyně se v řízení nepodařilo prokázat, že žalovaná splňuje druhou podmínku, že s babičkou žila ve společné domácnosti v den její smrti (navíc touto otázkou se soud zabýval již v řízení vedeném pod sp. zn. 23 C 304/98) a k novým skutkovým tvrzením se v dovolacím řízení již nepřihlíží, proto navrhuje dovolání zamítnout.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) shledal, že dovolaní bylo podáno oprávněnou osobou, včas, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatelka je zastoupena advokátem a jím bylo dovolání též sepsáno (§240 odst. 1, §241 a §241a odst. 1 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanovením §237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné, protože rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatelka napadla.
Dovolatelka především brojí proti skutkovým zjištěním učiněným oběma soudy, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž soudy obou stupňů svá skutková zjištění čerpaly. Dovolatelka však přehlíží, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř. (nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu §238 odst. 2 a §238a odst. 2 o.s.ř.) – přípustné (§241a odst. 3 o.s.ř.). Je-li přípustnost dovolání teprve zvažována (podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.
Stejně tak nemůže být pro posouzení přípustnosti dovolání z hlediska §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. právně relevantní námitka vady řízení při zjišťování skutkového stavu věci. Jestliže tedy dovolatelka uplatňuje jako vadu řízení, že soud neprovedl dokazování ohledně otázky, zda žalovaná se svojí babičkou vedla společnou domácnost ke dni její smrti nebo, že naopak nezohlednil i jiné důkazy provedené v řízení pod sp. zn. 23 C 304/98, ze kterého při zjišťování skutkového stavu vycházel, nemůže tato námitka založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., a Nejvyšší soud k ní proto přihlédnout nemohl, i kdyby touto vadou bylo řízení skutečně postiženo.
V dalším se proto Nejvyšší soud zabýval dovolatelkou předestřenou námitkou, zda odvolací soud posoudil otázku přechodu práva osobního užívání bytu na žalovanou v souladu s úpravou občanského zákoníku ve znění platném ke dni smrti uživatelky předmětného bytu (24. 7. 1986). Podle dosud nepřekonaného judikátu uveřejněného pod č. 34/1982 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek přejde užívací právo k bytu na osoby vyjmenované v §179 odst. 1 věty první obč. zák. účinného do 31. 12. 1991 (kam spadá i žalovaná) za předpokladu, že s uživatelem žily v den jeho smrti ve společné domácnosti a nemají vlastní byt. Sdělení národního výboru, že uznává přechod práva osobního užívání bytu, nemohlo samo o sobě založit právní vztah osobního užívání bytu osobě, jež o uznání přechodu požádala. Okolnost, že takovéto sdělení bylo vydáno, nevylučuje, aby soud přezkoumal, zda podmínky přechodu práva osobního užívání bytu byly splněny (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2004, sp. zn. 26 Cdo 398/2004, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 2859, svazek 30).
Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2002, sp. zn. 31 Cdo 1096/2000, publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 7/2003, pod pořadovým č. 59, nelze při úvaze o tom, zda má být vyklizení bytu výjimečně vázáno na zajištění bytové náhrady (§3 odst. 1 obč. zák.), pominout okolnost, že vyklizovaný, který v bytě dlouhodobě bydlí v přesvědčení, že mu svědčí platný titul bydlení, nedostatek tohoto titulu nezpůsobil. Jestliže je rozhodnutí soudů obou stupňů založeno na (nezpochybnitelném) závěru, že žalovaná nesplňovala předpoklady pro přechod práva osobního užívání, protože nežila se svou babičkou ve společné domácnosti, nemohla předmětný byt po celou dobu užívat v domnění, že jí svědčí platný právní titul jeho užívání. Neobstojí tedy ani argument rozporu s dobrými mravy.
Odvolací soud se od citovaných závěrů judikatury neodchýlil, jeho rozhodnutí je výrazem standardní soudní praxe, nemá tedy zásadní právní význam, a dovolání v dané věci není tudíž přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Vycházeje z uvedených závěrů, Nejvyšší soud podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. dovolání pro jeho nepřípustnost odmítl.
Nejvyšší soud neshledal důvodným návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí a v souladu s ustálenou praxí o něm nerozhodoval samostatným usnesením.
O nákladech dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a 2 a §146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal neúspěšnou dovolatelku k náhradě nákladů dovolacího řízení žalobkyni. Tyto náklady spočívají v odměně advokáta v částce 3.800,- Kč (§1 odst. 1, §2 odst. 1, §7 písm. d/ vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění pozdějších předpisů), snížené dvakrát o 50% podle §15 a §18 odst. 1 citované vyhlášky, a v částce 75,- Kč paušální náhrady výdajů ve smyslu §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí soudu, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 13. dubna 2006
JUDr. Robert W a l t r , v. r.
předseda senátu