ECLI:CZ:NS:2006:26.CDO.1489.2005.1
sp. zn. 26 Cdo 1489/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Miroslava Feráka ve věci žalobce Stavebního bytového družstva K., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) J. H. a 2) E. H., zastoupené advokátkou, o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v Mostě pod sp. zn. 9 C 341/2002, o dovolání žalované 2) proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. ledna 2005, č.j. 9 Co 982/2003-77, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Mostě (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 2. 9. 2003, č.j. 9 C 341/2002-22, žalovaným uložil povinnost do 15 dnů od právní moci rozsudku vyklidit byt č. 10 o velikosti 1+3 s příslušenstvím v M., ulice B. č.p. 2404, bl. 96-97 (dále jen „předmětný byt“); současně rozhodl i o nákladech řízení. Podle zjištění soudu prvního stupně uzavřeli dne 26. 7. 1999 žalovaní smlouvu o nájmu předmětného bytu s právním předchůdcem žalobce na dobu určitou do 26. 7. 2000. Protože po jejím uplynutí žalovaní užívali předmět nájmu i nadále a žalobce proti nim do 30 dnů od skončení nájmu nepodal žalobu na vyklizení, prodloužil se žalovaným nájem podle §676 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) opakovaně až do 26. 7. 2002, neboť teprve dne 2. 8. 2002 podal žalobce projednávanou žalobu, čímž vyloučil další pokračování nájemního vztahu. Žalovaní se v řízení bránili tím, že se žalobce oznámením ze dne 1. 11. 1999 zavázal na ně převést vlastnické právo k předmětnému bytu, čehož se domáhali soudní cestou v jiném řízení, a proto navrhli přerušení řízení v dané věci do doby, než bude rozhodnuto o otázce, zda uvedené oznámení bylo návrhem na uzavření smlouvy o smlouvě budoucí či nikoli. Soud prvního stupně však řízení nepřerušil, neboť zastával názor, že případný závazek žalobce k převodu vlastnického práva na žalované nemohl mít vliv na jeho závěr, že právní vztah mezi účastníky řízení, který byl založen nájemní smlouvou, již neexistoval. Rozhodnutí o povinnosti žalovaných byt vyklidit by totiž žalovaným nebránilo uzavřít s žalobcem smlouvu o koupi předmětného bytu. Soud prvního stupně nedospěl ani k závěru, že by samotný výkon vlastnického práva žalobce v konkrétním případě odporoval dobrým mravům.
Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 11. 1. 2005, č.j. 9 Co 982/2003-77, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. I podle názoru odvolacího soudu bylo ve věci podstatné, že nájemní vztah mezi účastníky již skončil a novou nájemní smlouvu žalobce s žalovanými neuzavřel. Právo byt užívat nešlo dovodit ani z toho, že žalovaní hradili platby za užívání bytu předepisované žalobcem. Pokud žalovaní v této souvislosti argumentovali, že s nimi žalobce jednal jako s členy družstva, nikoli jako s nájemníky – nečleny, tak k této námitce odvolací soud uzavřel, že členská práva a povinnosti žalovaných jako družstevníků k žalobci nebyla předmětem tohoto řízení.
Pravomocný rozsudek odvolacího soudu v jeho potvrzujícím výroku napadá žalovaná 2) dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. a jako dovolací důvod uplatňuje nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). Dovolatelka poukazuje na to, že žalobce se k žalovaným chová podle toho, jak je to pro něj výhodnější, aniž by respektoval právní předpisy, neboť pro úhrady a jiné povinnosti s nimi nakládá jako se členy družstva, kterým byl přidělen byt, a na druhé straně se domáhá jejich vyklizení z předmětného bytu s poukazem na skončení nájemní smlouvy, a to přestože se svým souhlasem ze dne 1. 7. 1999 k přidělení předmětného bytu zavázal po splacení členského vkladu, což žalovaná splnila. Dovolatelka navrhuje provedení důkazů výslechem svědků ohledně praxe žalobce při převodu bytů (domů) z majetku města M. (právního předchůdce žalobce) na žalobce (družstvo) a následně do vlastnictví uživatelů těchto bytů. Z těchto důvodů žalovaná navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) shledal, že dovolaní bylo podáno oprávněnou osobou, včas, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatelka je zastoupena advokátkou a jí bylo dovolání též sepsáno (§240 odst. 1, §241 a §241a odst. 1 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanovením §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatelka napadla.
Zpochybňuje-li tedy dovolatelka skutková zjištění, na nichž spočívá napadené rozhodnutí, nemůže být tato námitka právně relevantní. S ohledem na to, že podle §241a odst. 4 o.s.ř. v dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy ve věci samé, jsou nepřípadné návrhy dovolatelky na provedení důkazů výslechem svědků ohledně praxe žalobce při převodu bytů (domů) z majetku města M. (právního předchůdce žalobce) na žalobce a následně do vlastnictví uživatelů těchto bytů.
Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na právním názoru, že nájemní poměr na dobu určitou skončil, novou nájemní smlouvu účastníci neuzavřeli, žalovaní tudíž nemají nadále právní důvod k užívání předmětného bytu. Tento právní závěr dovoláním nebyl zpochybněn. Rozhodnutí odvolacího soudu naopak nespočívá na právním posouzení otázky členství žalovaných v žalujícím družstvu, které ostatně není ani předmětem tohoto řízení. Námitky dovolatelky v tomto směru tudíž nejsou právně významné.
Pokud jde o námitku, že se žalobce (jestliže mu to vyhovuje) chová k žalovaným jako k nájemcům bytu, Nejvyšší soud České republiky již v rozsudku ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. 3 Cdon 120/96, uveřejněném v příloze sešitu č. 10 z roku 1998 časopisu Soudní judikatura (dále např. v rozsudku ze dne 22. 3. 2001, sp. zn. 26 Cdo 1898/99), dovodil, že účinky právně závazného projevu vůle, směřujícího k uzavření nájemní smlouvy, není způsobilá vyvolat okolnost, že žalobce po žalovaných požadoval peněžité částky za užívání bytu. Takto účtované částky totiž v praxi představují bezdůvodné obohacení vzniklé užíváním bytu osobou, jež k tomu neměla právní důvod.
Vycházeje z uvedených závěrů, Nejvyšší soud podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o.s.ř. dovolání pro jeho nepřípustnost odmítl.
Žalovaná 2) z procesního hlediska zavinila, že její dovolání bylo odmítnuto, avšak žalobci nevznikly v dovolacím řízení žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti 2. žalované právo. Této procesní situaci odpovídá výrok, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (§243b odst. 5 věta první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. dubna 2006
JUDr. Robert W a l t r , v.r.
předseda senátu