ECLI:CZ:NS:2006:26.CDO.1525.2005.1
sp. zn. 26 Cdo 1525/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobce města Z., proti žalovanému M. M., zastoupenému advokátkou, o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 9 C 97/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 7. prosince 2004, č.j. 12 Co 365/2004-117, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 7. prosince 2004, č.j. 12 Co 365/2004-117, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Šumperku jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 13. 2. 2004, č.j. 9 C 97/2001-103 (poté, co jeho předchozí vyhovující rozsudek ze dne 25. 7. 2002, č.j. 9 C 97/2001-66, byl zrušen usnesením Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 20. 12. 2002, č.j. 12 Co 528/2002-77, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení), uložil žalovanému povinnost do dvou měsíců od právní moci rozsudku vyklidit a vyklizený odevzdat žalobci byt č. 7, I. kategorie o velikosti 1+1 s příslušenstvím ve třetím podlaží v domě č.p. 477 v Z. (dále jen „předmětný byt“); současně rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně uzavřel, že nájem předmětného bytu podle §706 odst. 1 věty první občanského zákoníku (ve znění před novelou č. 107/2006 Sb. – dále jen „obč. zák.“) na žalovaného nepřešel, neboť neprokázal vedení společné domácnosti se svým otcem J. M., který byl až do své smrti dne 12. 1. 2001 nájemcem tohoto bytu. Soud prvního stupně provedl k návrhu žalovaného důkaz svědeckými výpověďmi jeho matky, sestry a tety, které však podle jeho názoru mohly být subjektivní a byly zpochybněny objektivními listinnými důkazy. Podle lékařské zprávy byl totiž nájemce předmětného bytu ode dne 7. 11. 2000 až do své smrti hospitalizován. Žalovaný uvedl, že již v roce 2000 sdílel s otcem společnou domácnost, a v řízení bylo zjištěno, že v tomto roce byla spotřeba studené vody 4 m3 a teplé vody 1 m3, zatímco v roce 2001, kdy bydlel žalovaný v bytě sám, výrazně stoupla spotřeba studené vody na 16 m3 a teplé vody na 14 m3. Další listinné důkazy - doručenky městského úřadu podle soudu prvního stupně dokládaly, že J. M. v letech 1999 a 2000 pobýval ze zdravotních důvodů převážně u své sestry, kam mu bylo i doručováno. Tuto skutečnost potvrdila i výpověď domovního důvěrníka V. P. Podle soudu prvního stupně nebyly v řízení zjištěny okolnosti svědčící o úmyslu J. M. žít s žalovaným v trvalém životním společenství. Sám žalovaný navíc ve své žádosti o přechod práva nájmu ze dne 22. 1. 2001 uvedl, že se k otci přestěhoval dne 14. 11. 2000 po neshodách s matkou L. M. Soud prvního stupně uvedl, že je „pravděpodobné“, že žalovaný se v době před smrtí svého otce J. M. do předmětného bytu nastěhoval, „respektive“ se tam přihlásil k trvalému pobytu ke dni 1. 11. 2001, neprokázal však splnění předpokladů přechodu nájmu dle §706 odst. 1 obč. zák. I kdyby žalovaný prokázal, že v předmětném bytě bydlel již od léta 2000, nejednalo by se podle soudu prvního stupně o dostatečně dlouhou dobu pro vznik společné domácnosti. Při úvaze o lhůtě k plnění však soud prvního stupně zohlednil okolnost, že žalovaný nemá vlastní byt, a doba dvou měsíců se mu jevila jako dostatečná pro zajištění jiného bydlení.
Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 7. 12. 2004, č.j. 12 Co 365/2004-117, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Podle odvolacího soudu nevzal soud prvního stupně do úvahy všechny skutečnosti, které z provedených důkazů vyplynuly, neboť skutkový závěr opřel především o listinné důkazy. Takto zjištěné skutečnosti však nebyly podloženy dalšími důkazy, které byly v řízení provedeny a svědčily ve prospěch žalovaného (výpovědi svědků). Odvolací soud se neztotožnil ani se závěrem soudu prvního stupně ohledně neexistence úmyslu otce žalovaného žít s ním ve společné domácnosti; takový úmysl totiž dle odvolacího soudu vyplynul z přihlašovacího lístku žalovaného k trvalému pobytu na adrese předmětného bytu, který obsahuje souhlas jeho otce jako nájemce. Pokud se jednalo o dobu společného soužití žalovaného s jeho otcem od léta 2000 až do otcovy smrti, považoval odvolací soud tuto dobu za dostatečně dlouhou, ač byl otec od 7. 11. 2000 hospitalizován. Tato skutečnost totiž nebránila splnění podmínky existence společné domácnosti, neboť bylo zřejmé, že společné soužití vzniklo ještě před hospitalizací. Podle odvolacího soudu tedy žalovaný svá tvrzení dostatečně prokázal, a proto na něj právo nájmu přešlo.
Pravomocný rozsudek odvolacího soudu v jeho měnícím výroku napadá žalobce dovoláním a jako dovolací důvod uplatňuje nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně podle dovolatele jednoznačně vyplývá, jak hodnotí výpovědi svědkyň, a to i vzhledem k jejich příbuzenskému vztahu k žalovanému a ve vzájemné souvislosti s listinnými důkazy. Naopak je to právě odvolací soud, který „povrchně“ konstatuje své hodnocení důkazů. Podle dovolatele přihlíží odvolací soud zejména k tomu, že žalovaný předmětný byt nadále užívá a na nájemném není dluh, neboť se na tyto skutečnosti během jednání žalovaného dotázal. Této situaci, včetně okolnosti, že žalovaný nemá vlastní byt, potom odvolací soud přizpůsobuje i skutkový závěr ohledně existence společné domácnosti se zemřelým nájemcem. Z těchto důvodů dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) posoudil dovolání – v souladu s čl. II bodu 3 zákona č. 59/2005 Sb. – podle ustanovení občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 3. 2005 (dále též jen „o.s.ř.“) a shledal, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, včas, obsahuje stanovené náležitosti, za dovolatele jedná pověřený zaměstnanec, který má právnické vzdělání, a jím bylo dovolání též sepsáno (§240 odst. 1, §241 a §241a odst. 1 o.s.ř.). Dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť napadeným rozhodnutím bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.). Je-li dovolání přípustné, je dovolací soud povinen přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř. a k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.). Takové vady řízení v dovolání namítány nejsou, avšak podle Nejvyššího soudu z obsahu spisu vyplývá, že napadené rozhodnutí trpí vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Odvolací soud je rovněž soudem skutkové instance, a proto není vázán skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně (§213 odst. 1 o.s.ř.). Odchylné skutkové zjištění odvolacího soudu může být nejen výsledkem provedení takových důkazů, které neprovedl soud prvního stupně, a jimiž dokazování doplnil odvolací soud, ale i výsledkem opakování důkazů již povedených (§213 odst. 2 o.s.ř.). Je zásadně nepřípustné, aby odvolací soud, jestliže se chce odchýlit od hodnocení důkazů soudem prvního stupně, tyto důkazy hodnotil jinak, aniž by je sám opakoval. O nové hodnocení důkazu ve vlastním slova smyslu jde totiž tam, kde odvolací soud má jiný názor na spolehlivost (věrohodnost) důkazního prostředku. Má-li tedy odvolací soud jiný názor než soud prvního stupně na věrohodnost výpovědi účastníka nebo svědka, nesmí z ní bez dalšího vyvodit jiný skutkový závěr, než soud prvního stupně.
V souzené věci – jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozhodnutí – však odvolací soud zhodnotil výpovědi svědkyň, které byly ve prospěch žalovaného, bez jejich zopakování opačně a výhradně na jejich svědectví a bez přihlédnutí k jim odporujícím listinným důkazům pak založil skutkový závěr o společném trvalém soužití žalovaného s nájemcem předmětného bytu. Tímto postupem zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Pokud odvolací soud dovodil (na rozdíl od soudu prvního stupně), že doba od léta 2000 do smrti nájemce dne 12. 1. 2001 je dostatečná pro závěr o splnění předpokladu soužití žalovaného s nájemcem bytu ve společné domácnosti, přehlédl, že tento závěr vyslovil soud prvního stupně pouze podpůrně a podmíněně (viz text „I v případě, že by žalovaný jednoznačně prokázal, že do bytu … se nastěhoval již v létě roku 2000…“). Rozhodnutí soudu prvního stupně je však postaveno především na závěru, že žalovaný neprokázal, že se svým otcem (nájemcem bytu) sdílel společnou domácnost, respektive že v jeho případě šlo o takové trvalé společné soužití v bytě jeho otce, neboť v daném případě nejsou dány dostatečně objektivně zjistitelné okolnosti svědčící o souhlasném úmyslu otce žalovaného s žalovaným žít v trvalém životním společenství. Nelze přitom souhlasit s názorem odvolacího soudu, že ze souhlasu nájemce s přihlášením žalovaného k trvalému pobytu v předmětném bytě lze (bez dalšího) dovodit úmysl nájemce žít trvale se žalovaným ve společné domácnosti. Odvolací soud správně konstatoval, že údaj o trvalém pobytu má pouze evidenční charakter, a již proto souhlas nájemce s přihlášením určité osoby k trvalému pobytu v jeho bytě nelze ztotožňovat s vyjádřením úmyslu nájemce žít s touto osobou ve společné domácnosti.
Podané dovolání je tedy (byť především z jiných důvodů, než namítá dovolatel) opodstatněné. Za takové situace Nejvyšší soud napadené rozhodnutí z hlediska dalších uplatněných dovolacích důvodů zpravidla již neposuzuje, neboť by to bylo předčasné. Vzhledem k zásadě procesní ekonomie lze poznamenat, že závěry ustálené soudní praxe ohledně skutečností rozhodných pro přechod práva nájmu u osob uvedených v §706 odst. 1 větě první obč. zák. odvolací soud vyložil – v obecné rovině – správně.
Dovolací soud proto podle §243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu a podle §243b odst. 3 věty první o.s.ř. vrátil věc tomuto soudu k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je v dalším řízení pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. května 2006
JUDr. Robert W a l t r , v. r.
předseda senátu